Slavomíra Pavlíková MODELY OŠETŘOVATELSTVÍ V KOSTCE Úvod 7 6 Modely energetických polí.............................135 6.1 Myra Estrin Levine: Teorie čtyř konzervačních principů . . . 135 6.2 Martha E. Rogers: Model jednotných lidí...............140 Závěr.................................................148 Použitá literatura.......................................149 Úvod Milé čtenářky a čtenáři, dostává se vám do rukou učební text z teorie ošetřovatelství, který byl zpracován z dostupné literatury a nabízí vám nejen základní terminologickou orientaci potřebnou pro pochopení části teoretické báze ošetřovatelství, ale také pohled na (z našeho hlediska) nejzajímavější ošetřovatelské teorie a modely, které vám umožní rozšířit si schopnost identifikovat problémy pacienta/klienta a jejich příčiny a poskytnou vám návod na jejich řešení. Předkládaná publikace je určená nejen studentům ošetřovatelství, ale všem těm, pro které ošetřovatelství a péče o nemocné neznamená jen zaměstnání, ale i poslání. Autorka Filozofie a ošetřovatelství 9 1 Filozofie a ošetřovatelství Každý lidský čin, skutek, názor i postoj jsou ovlivněny určitým filozofickým názorem, a to bez ohledu na to, zda si jedinec tuto skutečnost uvedomuje nebo ne. Filozofie má vliv na život, chovaní, jednání a práci každého člověka. Promítá se i do obsahu vědních disciplín. Abychom porozuměli ošetřovatelství, musíme poznat nejen historický vývoj obecně a historický vývoj ošetřovatelství, ale také filozofii a její směry, které tuto vědní disciplínu ovlivňovaly a ovlivňují. Základní orientace ve filozofii umožní lépe pochopit teoretický základ ošetřovatelství, především ošetřovatelské modely a teorie. 1.1 Nejznámější filozofické směry filozofie je vědní disciplína, která se zabývá nejvšeobecnějšími zákonitostmi bytí, poznání, světa, společnosti a myšlení (z řečtiny: láska k moudrosti). Cílem filozofie je objasnit lidskou existenci a umožnit člověku orientaci v životě a ve světě. Filozofie vznikla jako reakce na mytologickou interpretaci světa v období starého Řecka asi v 6. století před n. 1. Nejznámější filozofické směry jsou: Idealizmus je základní filozofický směr, který považuje vědomí, myšlení a psychiku za prvotní a hmotu, přírodu a fyzický svět za druhotné, tedy odvozené, závislé. Duchovno považuje za jedinou pravou skutečnost. Zdůrazňuje prvenství rozumového poznání před smyslovým, duchovního před tělesným a věčného před dočasným, konečným. Idealizmus jako filozofický směr vznikl před více než 2000 lety, ale samotný termín idealizmus pochází z počátku 18. století. Nejznámější formy idealizmu: tomizmus - vedoucí směr katolické filozofie založené Tomášem Akvin-skvni, který nadřazuje zjevení nad poznání a teologii nad filozofii, neotomizmus - zmodernizované učeni T. Akvinského, druhá polovina I" .století, • pragmatizmus chápe a určuje pravdu jako praktickou hodnotu >i a itečnost vyhovující subjektivním zájmům jedince, existencializmus slaví se proti rozlišování subjektu a objektu, obhajuje hyti jako existenci, tj. individuální subjektivitu, zdůrazňuje lidskou aktivitu, volbu •.<•/>■• \,mni. existenci osobní svobody a vztah osobnosti ke světu. • pozitivizmus - uznává pozitivní (daně) poznatky a pozitivní fakta empirických věd za jediné skutečné poznání; zdůrazňuje, že všechno poznání pochází ze zkušeností, podstatu jevů a věcí pokládá za bezvýznamnou. Materializmus je základní filozofický směr, protiklad idealizmu. Hovoří o materiální, hmotné povaze světa, který existuje věčnč a nezávisle na vědomí. Pokládá přírodu (hmotu, bytí) za prvotní a vědomí za druhotné. Vědomí označuje jako vlastnost vysoce organizované hmoty. Podle materialistů je celá skutečnost hmotné povahy, je poznatclná smysly a duchovno je odvozené, druhotné. Počátky materializmu jsou shodné se vznikem filozofie a jsou spjaté s rozvojem astronomie, matematiky a dalších věd. Novověký materializmus se vyvíjel od 18. století. Humanizmus uznává hodnotu člověka jako osobnosti, jeho právo na svobodu a štěstí, na rozvoj jeho sil a schopností. Zdůrazňuje význam schopností člověka. Proti poznání Boha staví poznání člověka a přírody. Považuje zásady rovnosti, spravedlnosti a lidskosti za normy vztahů mezi lidmi. Zabývá se lidskými atributy a charakteristikami, které jsou za lidské považovány. Historicky se vyvíjel od starověku. Naturalizmus pokládá přírodu za základního činitele vývoje, za univerzální a jediný princip výkladu všech jevů. Vylučuje vše nepřírodní a nadpřirozené. Přírodu chápe buď v materialistickém duchu, nebo jí idealisticky připisuje duši (panpsychizmus) nebo ducha (panteizmus). Racionalizmus považuje rozum (řecky ratio) za jediný a nejvyšší zdroj pravdivého poznání, uznává neomezené schopnosti lidského rozumu a racionální postoj k životu. Původ racionalizmu je v antice, rozvíjel se však především v novověké filozofii. Empirizmus je opak racionalizmu. Smyslovou zkušenost považuje za jediný pramen poznání, podceňuje poznání rozumové. Nejznámější formy empirizmu jsou: • materialistický empirizmus - za základ smyslové zkušenosti pokládá předměty materiální povahy, zkušenost chápe jako zprostředkováni objektivně existujícího světa, Filozofie a ošetřovatelství 11 • idealistický empirizmus - chápe zkušenost jako souhrn pocitů nebo představ, které nemají základ v objektivním světě. Determinizmus se zabývá příčinnou podmíněností. Uznává univerzálnost podmíněnosti a příčinnosti jevů materiálního a duchovního světa, vzájemnou souvislost a podmíněnost jevů v přírodě a společnosti. Všechny děje (i lidské jednání) jsou nevyhnutelným důsledkem podmínek a příčin. Jednotlivec je předurčený buď biologicky, geneticky, nebo sociálně. Determinizmus uznává předurčenosť veškerého dění a popírá svobodu vůle (opakem je indeterminizmus, který popírá zákonité souvislosti jevů ve společnosti a přírodě). Skepticizmus je starořecká filozofická koncepce, jejímž hlavním principem je pochybnost (skepse). Pochybuje o možnosti poznám objektivní pravdy o podstatě věcí. Jeho krajními formami jsou nihilizmus (absolutně negativní postoj ke skutečnosti a k životním hodnotám, neuznávající žádné kladné hodnoty) a agnosticizmus (popírá úplně nebo částečně možnost poznání podstaty věcí). Jeho vznik se datuje do období antiky. Ilolizmus je filozofií celku, celistvosti, celostnosti. Vyzdvihuje prvotnost celku v poměru k částem. Celosrnost pokládá za hnací sílu vývoje nebo za jeho cíl. Holizmus vznikl ve 20. století.11,19 1.2 Filozofie - medicína - ošetřovatelství < Ošetřovatelství a medicína jsou velmi úzce spjaté. Historickým vývojem se zabývají samostatné obory těchto vědních disciplín. (Ošetřovatelství jako činnost zaměřená na pomoc nemocným existovalo od ncjstarSích dob. Tradiční přístup k nemocným ovlivňovala humanistická filozofie, a proto bylo ošetřování spjaté s poskytováním podpory a útěchy nemocným a jejich blízkým. Idealistická filozofie a vliv náboženství se v ošetřovatelství postupně měni-I. ták, jak se měnilo společenské klima. V období působení idealistické filozofie převládalo neprofesionálni ošetřovatelství pod záštitou církve a melu hunmtiistický charakter. Do 15.-16. století organizovala v euroregionu nemocniční zařízení pro ošetřování nemocných římsko-katolická církev. V I 5. 16. století nastalo období reformace, vznikala hnutí proti katolické církvi (Luther, Kalvín aj.) a následně i oslabení vlivu tomistické filozofie. Pro ošetřování nemocných toto období znamenalo tzv. dobu temna. V 16. až I H. století, v období protireformace, nastalo opětovné upevňování moci katolicizmu, vznikaly nové církevní řády, které se věnovaly i ošetřování nemocných. Převažoval vliv humanistické filozofie. Osvícenectví v 18. století a francouzská revoluce 1848-1849 a 1870 přinesly kromě rozvoje vědy i nové filozofické směry. Vliv materializmu je vidět právě v ideích francouzské revoluce (svoboda, rovnost, bratrství). Základy filozofie v ošetřovatelství položila v roce 1859 Florence Nightingale ve své práci Poznámky o ošetřovatelství. Od poloviny 20. století nastal ve zdravotnictví tzv. kult technologie, který má svoje filozofické pozadí v materializmu. Mezi sestru, lékaře a pacienta/klienta vstoupila technika. Zdravotní péče se orientovala především na nemoc a zaměřila se hlavně na nemocniční péči. Ošetřovatelství se soustředilo na techniku výkonů a spolu s medicínou se koncentrovalo na biologickou stránku lidského těla. Psychické, sociální a duševní souvislosti se zanedbávaly. Prevence jako prostředek redukce morbidity a mortality zůstala na okraji jejich zájmu. Tento trend dovedl obě disciplíny k postupné dchumanizaci. Jako reakce na přetechnizovanost ošetřovatelské praxe i jako důsledek uplatňování vědeckých aspektů, začíná od 80. let minulého století v ošetřovatelství opět převládat filozofie humanizmu s respektováním holistických principů. V současném ošetřovatelství však stále hrozí nebezpečí preferování techniky před ošetřovatelskou péčí, která respektuje biologické, psychologické, sociální a duchovní (spirituální, dále bio-psycho-socio-spirituální) faktory vzniku onemocnění. V medicíně je možné za převládající filozofický směr označit racionalizmus a humanizmus. Medicína 20. století integrovala poznatky různých přírodních oborů. Tyto obory vytvořily základ biomedicínského zaměření, tzn. zaměření na biologickou podstato zdraví a nemoci a na biologické činitele, které je ovlivňují. Objektem medicínské pozornosti postupně přestávalo být zdraví člověka v jeho souvislostech, ale stala se jím nemoc či nemocný orgán. I 2 Modely ošetřovatelství v kostce Začátkem 40. let 20. století vznikla tzv. psychosomatická a v posledních třech desetiletích na ni navazuje tzv. behaviorální medicína. Obě doplnily biomedicínský model chápání nemocí a rozšířily hranice medicíny. Ovšem Uplatnění obou zaměření se zatím nestalo integrální součástí všeobecné teorie a praxe medicíny. Asi 20 % pacientů/klientů má menší psychické poruchy, které se často projevují somatickými příznaky. Začaly se označovat jako „somatizace", jejíž základ tvoří přetrvávání psychické nepohody v podobě somatických potíží, které nemocný považuje za projev vážného somatického onemocnění. Pacient/klient s přetrvávající somatizací se snaží o objasnění svých obtíží opakovanými vyšetřeními i přesto, že nálezy jsou negativní a nevysvětlují jeho potíže. Narůstání somatických poruch bez zjistitelného základu vede k poznání, Že propojení mezi biologickými, psychickými a sociálními oblastmi (jedno v jakém pořadí) tvoří neoddělitelnou jednotu při vzniku a rozvoji převážné většiny chorob, stejně jako při uchovávání zdraví. V současné medicínské praxi se biomedicínský model jeví jako nedostačující. Jeho účinnost snižuje neakceptování psychosociálních a spirituálních aspektů při diagnostických, léčebných a preventivních postupech, což vede k narůstající nespokojenosti pacientů/klientů s medicínou. V druhé polovině 20. století došlo k oživení odlišných, různě starých názorů na příčiny nemocí, na možnosti jejich zjišťování a léčebného ovlivňování (které medicína vyloučila ze své teorie i praxe jako nepodložené, neověřené, nevedecké či škodlivé). Jsou označovány jako alternativní, přírodní či komplementární (doplňková) medicína. Skeptický postoj pacientů/klientů, ale i některých lékařů k možnostem medicíny vede právě k tomu, že se uchylují k alternativní medicíně.22 1.3 Kategorie filozofických názorů v ošetřovatelství Každá vědní disciplína a její teoretické modely vycházejí z určité filozo-lir ;i filozofického názoru. Koncepční modely ošetřovatelství, stejně jako koncepční modely jiných vědních disciplín, odrážejí nejrůznější filozofičtí ii.i/oi y svých autorů. Tyto názory mají vliv na předmět zájmu i přístup k rozvoji poznatků ošetřovatelství a jsou zaměřené především na charakter \ /Lihu mezi osobou a prostředím. Filozofie a ošetřovatelství 13 Mechanistický názor Mechanistický názor vnímá osobu (jedince, člověka) jako stroj, tzn. jedinec sc skládá z částí, je pasivní a reaguje jen tehdy, když jsou podněty /. prostředí dostatečně silné. Chování jedince považuje za lineární řetězec podnětů a odpovědí na podněty. Mechanistický názor je spjatý s redukcionizmem, který převádí složité levy na jednoduché, celostní na elementární a uvádí, že všechny předměty, děje, jejich vlastnosti i naše zkušenost sc skládají z konečných prvků nedělitelných částí. Podle mechanistického názoru můžeme předvídat chování jedince, má-me-li dostatek vědomostí o částech. Změny jedince jsou popisované jako kvantitativní, jako přidávání nebo odebírání určitého počtu částí. Organistický názor (>rganistický názor vnímá osobu jako živý organizmus, integrovaný celek, vnitřně spontánně aktivní, vstupující do interakcí s prostředím a reagující na prostředí. Organistický názor chápe chování jedince spíše ve stochastickém (probabilním čili nanejvýš pravděpodobném) smyslu. Chování je spojené se strukturálními změnami v organizmu, které jsou kvalitativní i kvantitativní. Organistický názor je spjatý s holizmem. Předpokládá, že živý organizmus je integrovaný a organizovaný celek, který není redukovatelný na části. I když bere v úvahu části organizmu, tyto mají význam jen v rámci celku. Mechanistický a organistický filozofický názor jsou logicky inkompatibilní (neslučitelné). Názor založený na změně Přirozenou a inherentní (vnitřní) součástí života jedince jsou procesy změny. Změny jsou kontinuální po celý život jedince, takže osoba je vlastně soustavně ve stavu určitého přechodu. Změna může být chápána jako soustavná intraindividuální proměna. Názor založený na změně hodnotí pokrok a zdůrazňuje realizaci vlastního potenciálu jedince. Názor založený na perzistenci Přirozeným a normálním stavem člověka je stabilita (perzistence). Perzistence (trvalost, stálost) je setrvávání v čase a dochází k ní syntézou růstu 14 Modely ošetřovatelství v kostce Filozofie a ošetřovatelství 15 a slabil i ly. Její těžiště spočívá v udržování zavedených forem lidského chování prostřednictvím socializace a využívání podpůrných systémů (např. rodina, společnost aj.). Jedinci se v průběhu života stávají více sami sebou. Názor založený na perzistenci navíc předpokládá, že lidé mají moc utvářet si vlastní život a ke změnám dochází jen tehdy, je-li to nutné pro přežití. Změnu tedy můžeme považovat za kreativní objevování nových cest za účelem vyhnout se katastrofě a zabránit vyhynutí. Názor založený na perzistenci hodnotí solidaritu a stabilitu a zdůrazňuje zachování a šetření potenciálů jedince. Názor založený na změně a názor založený na perzistenci jsou logicky in-kompatibilní. Integrovaný přístup Integrovaný přístup pokládá jedince za soubor nebo-li jednotu jeho bio--psycho-socio-spirituálních částí. Jedinec se dokáže adaptovat na prostředí, které může ovlivnit pro udržení rovnováhy, přičemž kooperuje s prostředím, aby dosáhl cíle. V posledních desetiletích se ve zdravotnictví objevily nové filozofické názory a trendy, které přinášejí individuální přístup k člověku jako celku. Také ošetřovatelství postupně upouští od orientace na nemoc a do popředí se dostává metoda ošetřovatelského procesu, komunitní ošetřovatelství a domácí péče, které kladou důraz na komplexní péči o člověka jako celku, nikoliv pouze na plnění ordinací lékaře.16 1.4 Holistická filozofie a ošetřovatelství Snaha o zachování rovnováhy mezi technickým rozvojem a potřebami jedince vedla v ošetřovatelství k uplatnění holistického přístupu k člověku. Holistický přístup vyžaduje orientaci na biologické, psychické, sociální n spirituální aspekty ve zdraví i v nemoci. lioli/uiiis je termín odvozený z řeckého slova holos (celý, úplný, neporušený). Jde o filozofický směr, vycházející z idealizmu. Vyzdvihuje pr-< <-w.w i celku v poměru k částem. Filozofie celostnosti vznikla v 20. letech 'H století Název zavedl jihoafrický generál Jan Christian Smuts v knize I lolizmus a evoluce (1926), ve které vysvětlil neredukovatelnost celku na souhrn částí. Tvrdil, že světu vládne holistický proces tvořivé evoluce vytvářením mnohých celostností. Formy hmoty se v průběhu evoluce zmnožují a obnovují. Podle Smutsa holistický proces nahrazuje zákon o zachování hmoty. Holistická filozofie se zabývá celkem a celostností. Celek nedegraduje na souhrn částí, ale vidí mezi nimi vzájemný vztah a ovlivnitelnost. Změna jedné části celku následně vyvolá zmeny v celku jako takovém, a tím se celek mění. Všechny živé organizmy jsou chápané jako jednotné celky ve vzájemné interakci, které jsou takto více než pouhý součet jejich částí. V tomto smyslu poruchajedné části znamená poruchu celku."-I7-19 Holistický chápané zdraví zahrnuje celého jedince, jeho celistvost a všechny stránky životního stylu, tělesnou zdatnost, primární prevenci tělesných a emocionálních stavů, zvládání stresu, reakce na prostředí, sebe-koncepci a duchovno." Holistická ošetřovatelská péče akceptuje práva pacienta/klienta, která jsou integrální součástí ošetřování a léčebného procesu. Neoddělitelnou součástí holistického ošetřovatelství je ošetřovatelský proces, který představuje systémový přístup a komplexní řešení problémů pacienta/klienta; vždy je zaměřený na celého člověka (nejen na vlastní nemoc). Aplikace holistické filozofie na péči o lidi a jejich zdraví zdůrazňuje, že sestra musí brát na zřetel osobu jako celek a musí se snažit pochopit současně vztah částí ve vztahu k interakcím celku a vztah celku k jeho částem. Holistické ošetřovatelství i medicína chápou člověka jako bio-psycho--socio-spirituální bytost, kterou ošetřují a léčí šetrnými metodami. Holistická medicína neléčí pouze příznaky onemocnění, ale snaží se odstranit všechny příčiny. Alopatii (léčbu pomocí chemických léčiv) doplňuje spektrum alternativních medicínských postupů, např. akupunktura, homeopatie, fytoterapie a jiné. Principy holistické medicíny a léčby rozvinul prof. Pierre Roche de Coppens, který nemoc vnímal jako signál, který upozorňuje, že na psychické a duchovní úrovni člověka není něco v pořádku. Tvrdil, že nemoc je odrazem nesprávného životního stylu.4-8-,3-15 t () Modely ošetřovatelství v kosice Teorie a modely ošetřovatelství 17 2 Teorie a modely ošetřovatelství Vývoj ošetřovatelství byl až do poloviny minulého století převážně intuitivní, založený spíše na tradicích a praktických zkušenostech než na teoretických základech. Rozvoj teoretické báze ošetřovatelství nastal v polovině 20. století v USA a v Kanadě. V současné době už má ošetřovatelství vymezenou vědomostní bázi, která zahrnuje specifické ošetřovatelské koncepce, teorie a koncepční modely. Obsahové zaměření teorií a modelů v ošetřovatelství je determinované vědomostmi, praktickými zkušenostmi a nižnými filozofickými názory jejich autorek. 2.1 Základní terminologie Model je vědecká konstrukce, obraz, představa, či popis zkoumaného jevu nebo předmětu. Je ideou, která vysvčtluje pomocí symbolické a/nebo fyzikální vizualizace. Symbolické modely nemají rozeznatelné fyzikální formy a jsou na vyšší abstraktní úrovni než fyzikální modely. Symbolické modely mohou být: • verbálni'— slovní vyjádření, schematické - diagramy, kresby, grafy, obrazy, • kvantitativní - matematické symboly. fyzikální modely mohou vypadat jako to, co mají znázorňovat, nebo molům být nekonkrétní (abstraktní): • konkrétní - napr. model oka, atomu, • abstraktní - např. model energetických polí. Koncepce je pojetí, chápání, myšlenková osnova či způsob pohledu a vý-k ladu určitého jevu. Koncepce představuje základní hledisko nebo vedoucí ideu vysvětlení určitého jevu, hlavní záměr nebo konstrukční princip různých druhů činností. Může ji tvořit také soustava názorů na určitý jev. Koncepce může být: abstraktní nezávislá na místě a čase (např. teplota), konkrétni specifická k určitému místu a času (např. tělesná teplota). Teorie je soubor poznatků charakterizující určitý jev; výklad příčin a sou-\ islostí jevu, či jevů v určité oblasti, které je možné empiricky ověřovat. Teorie tvoří základ vědeckého poznání."-I6-24 Pozor na záměnu termínů (koncepce, koncept, konspekt): • koncept je první předběžně zpracování, předběžný návrh, pojetí, konspekt je krátký, stručný obsah díla, zhuštěný písemný záznam obsahu a základních myšlenek, případně teze plánovaného díla. 2.2 Metaparadigma ošetřovatelství Každá vědní disciplína se zabývá určitými jevy a zkoumá je. Koncepce a teorie tyto jevy definují, uvádí je do vzájemných vztahů a tvoří metaparadigma příslušné vědní disciplíny. Metaparadigma je jádro nebo obsah či předmět, kterým se příslušná vědní disciplína zabývá. Je to globální pohled na obsahové zaměření vědní disciplíny. Tvoří první úroveň rozlišení mezi vědními disciplínami. Specifikované je koncepcemi a teoriemi. Není neobvyklé, že se více vědních disciplín zabývá stejnou nebo podobnou koncepcí. Například sociologie i psychologie se zabývají chováním jedinců, ale sociologie se zaměřuje na sociální chování (to tvoří její metaparadigma) a psychologie na odraz psychického stavu v chování jedince. Každá vědní disciplína má obyčejně jediné metaparadigma, ze kterého se odvíjí více koncepčních modelů. Ty obsahují všeobecné koncepce a teorie. Metaparadigma ošetřovatelství Metaparadigma ošetřovatelství se vyvíjí od doby, kdy Florence Nightingale poprvé dala do souvislosti činnosti sester s vlivem prostředí na zdraví člověka (Notes on Nursing, 1859). K jeho explicitní (přesné) formulaci však došlo až koncem 80. let minulého století. Metaparadigmatické koncepce, které determinují ošetřovatelství a jeho praxi, jsou ve všeobecné rovině: • osoba jako příjemce ošetřovatelského výkonu (jednotlivec, rodina, skupina, komunita, společnost), ' prostředí je významně vnější a vnitřní okolí příjemce i okolnosti, za kterých k ošetřovatelským úkonům dochází, • zdraví j e stav blaha či osobní pohody, nejen absence nemoci příjemce, 18 Modely ošetřovatelství v kostce Teorie a modely ošetřovatelství 19 • ošetřovatelství jsou činnosti, které vykonává sestra ve spolupráci s příjemcem nebo v jeho zájmu.3-'23 Za hlavní tvrzení metaparadigmatu ošetřovatelství vyjadřující všeobecný předmět této vědní disciplíny je možné považovat výrok, který uvádějí Donaldson a Crowley: „Ošetřovatelství studuje celek nebo zdraví člověka, přičemž bere v úvahu, že člověk je v neustálé interakci se svým prostředím."2 Obr. 1 Metaparadigma ošetřovatelství r 1' 1 OSOBA PROSTŘEDÍ ZDRAVÍ OŠETŘOVATELSTVÍ příjemce ošetřování jednotlivec rodina komunita společnost - okolí příjemce - okolnosti vyžadující ošetřování - stav blaha a pohody nejen nepřítomnost nemoci příjemce aktivity sestry v zájmu příjemce a ve spolupráci s ním U i Zdroj: MUSILOVÁ, M. a kol. Vybrané kapitoly ošetrovateľstva."' 189 s., modifikované autorkou 2.3 Koncepční model Synonyma: paradigma, matrice disciplíny, koncepční systém, koncepční rámec. Koncepční model je soubor abstraktních a všeobecných koncepcí a tvrzeni integrovaných do smysluplné konfigurace. Týká se globálních před-o jednotlivcích, skupinách, situacích, událostech a jevech zajímavých . hledisku vědní disciplíny. Koncepční modely se zaměřují na vybrané jevy i ovlivňuji naše vnímání reality. Týkají se názorů a jevů, které souvisejí ii.ui\ m obořeni. Každý koncepční model poskytuje odlišný pohled na koncepce metapa-ťtidígmatu. Autoři různých modelů, kteří zkoumají určitý jev, vidí různé wi i v různých souvislostech a v rozdílných vzájemných vztazích. Koncepční model v ošetřovatelství poskytuje orientaci pro praxi, vzdělávání a výzkum. ()hsah jednotlivých koncepčních modelů zahrnuje filozofické zaměření, kognitivní orientaci, tradice výzkumu i praktické podmínky autora či teo-icliků dané vědní disciplíny. Nezahrnuje však přesvědčení, myšlenky, hod-iiniy, metody výzkumu a přístupy k praktickým otázkám. Koncepce koncepčního modelu jsou nej abstraktnější a nejvšeobecnější, není možné je přímo pozorovat v reálném světě, nejsou omezené na konkrétního jedince, skupinu, situaci nebo událost (např. adaptace). Koncepce koncepčního modelu nebývají vždy definované.2,9,11 Tvrzení koncepčního modelu jsou také abstraktní a všeobecná, a proto není možné je přímo empiricky pozorovat či zkoumat. Tvrzení koncepčního modelu mohou být základem dalšího vývoje modelu, mohou tvořit základní předpoklady modelu (např.: Lidé jsou racionální bytosti.); nebojsou širokými definicemi koncepcí koncepčního modelu (např.: Adaptace je schopnost přizpůsobit se změněné situaci.). Mohou konstatovat vztahy mezi koncepcemi koncepčního modelu (např. tvrzení: ()šctřovatelský zásah směřuje k řízení stresorů životního prostředí - je konsultováním vztahu mezi koncepcí prostředí a koncepcí ošetřovatelství.). Koncepce a tvrzení jednotlivých koncepčních modelů často používají charakteristický slovník, zpravidla spjatý s těžištěm konkrétního modelu. Stejné nebo podobné pojmy však mohou mít v různých koncepčních modelech různý význam (např. stresormůže být v jednom definovaný jako negativní prvek, a v druhém jako pozitivní síla). Vývoj koncepčních modelů Příklady koncepčních modelů je možné najít už v raných civilizacích Egypta a Cíny i ve všech moderních vědách. Mnohé z modelů měly značný vliv na utváření světa, např. myšlenky a modely K. Marxe, A. Einsteina a S. Freuda ovlivnily svět ve 20. století. Marxův model byl politický, filozofický, sociální a ekonomický a utvořil rámec komunistické ideologie. 20 Modely ošetřovatelství v kostce Teorie a modely ošetřovatelství 21 Einsteinův model relativity položil základ atomové éry a Freudův model trojdinienzionální struktury pro pochopení člověka tvoří základ psychoanalýzy. V každém z uvedených případů se koncepční model vyvinul z empirických pozorování a intuitivních pohledů autora, resp. z dedukcí, které tvořivě propojily myšlenky z různých oblastí bádání. Koncepční modely se mohou vyvíjet: • Induktivně - zevšeobecněním různých pozorovaných jevů (např. Freud svou koncepci ega, id a superega indukoval z pozorování chování jeho pacientů/klientů). • Deduktivně - odvozením ze všeobecných dějů a poznatků (např. Einsteinův model relativity je odvozený z předcházejících prací z oblasti fyziky). Koncepční model je jen aproximací (přiblížením) či zjednodušením skutečnosti a zahrnuje ty koncepce, které autor považuje za relevantní a nápomocné pro pochopení. Každý koncepční model je jedinečnou kombinací nebo syntézou mnohých koncepcí, které musejí akceptovat podmínku logické myšlenkové kong-ruence (shody, shodnosti). Jen tak může představovat specifickou perspektivu projev, který je předmětem zájmu dané disciplíny. Koncepční modely nabízejí i další (tzv. druhý) stupeň rozlišování mezi vědními disciplínami, a tak vlastně přesahují rámec metaparadigmatu. () druhém stupni rozlišování se hovoří tehdy, když se více nezjedná vědní disciplína zajímá o konkrétní koncepci (např. stres je koncepcí, o kterou se /ujímají mnohé vědní disciplíny, přičemž jejich ideje a tvrzení se značně liší). Koncepční modely ošeřovatelství Koncepční modely ošetřovatelství existují od doby, kdy Florence Nightin-i'.ilľ začala poprvé prosazovat myšlenky ošetřovatelství. Její chápání ošet-ta\ Btclstvl však není prezentované formálním způsobem jako model. Tepr-\r skupina Johnson, Reilly a Roy na konferenci pro rozvoj ošetřovatelství ( I11). výslovně označila různé pohledy na ošetřovatelství jako koncepční moduly Toto označení a další rozvoj koncepčních modelů je možné považovat /a podstatný krok pro etablování samostatné vědní disciplíny - ošetřovatelství. Koncepční modely ošetřovatelství představují různá paradigmata odvozená / metaparadigmatu ošetřovatelství. Každý z modelů definuje čtyři meta-paradigmatické koncepce odlišně a spojuje je různými způsoby. Koncepční modely ošetřovatelství definují: • osobu - nejčastěji jako integrovanou bio-psycho-socio-spirituální bytost, přičemž další specifikace je různá, například osoba jako adaptivní systém., behaviorální systém, sebepečující činitel, energetické pole apod., • prostředí - jako vnitřní struktury a vnější vlivy, včetně členů rodiny, komunity, společnosti a fyzikálního okolí, v některých modelech je prostředí považované za zdroj stresů a v jiných za zdroj zdrojů, • zdraví nejčastěji jako kontinuum (nepřetržitý průběh) od adaptace k maladaptaci, nebo jako dichotomii (dvojitost) behaviorální stálosti a nestálosti, či jako hodnotu, kterou definuje každá kulturní skupina jinak, • ošetřovatelství - prostřednictvím specifikace cílů ošetřovatelských činností a ošetřovatelského procesu, např. jedním z cílů ošetřovatelství je pomoc osobám dosáhnout, udržet, či znovu získat schopnost sebepéče. Znaménko rovnosti se klade mezi zdraví a schopnost postarat se sám o sebe. Ošetřovatelský proces v jednotlivých modelech zdůrazňuj e zhodnocení zdravotního stavu jedince, vytčení cílů a plánů, realizaci intervencí a zhodnocení zdravotního stavu jedince po ošetřovatelských intervencích. Obsahová náplň jednotlivých kroků ošetřovatelského procesu se může v různých modelech lišit.9-I6-23 Součásti ošetřovatelských modelů Podle Kozier, Olivieri a Erb" mají koncepční modely ošetřovatelství tři základní součásti: 1. asumpce (předpoklady, premisy), 2. hodnotový systém, t. hlavní jednotky. 22 Modely ošetřovatelství v kostce Asumpce - jsou fakta nebo předpoklady, či premisy, které tvoří teoretický základ koncepce ošetřovatelství. Odvozují se od vědecké teorie a praxe a jsou v praxi ověřitelné. Většina ošetřovatelských modelů vychází z praxe. Asumpce se liší v jednotlivých modelech (např. asumpce jedince v modelu I. J. Orlando, C. Roy apod.). Hodnotový systém - tvoří základní myšlenky oboru, které jsou podobné ve všech modelech ošeřovatelství a odrážejí filozofický názor autora. Zdůrazňuje např. jedinečnou úlohu sestry; orientaci ošetřovatelství na potřeby pacienta/klienta, na potřeby zdravých lidí, rodin a komunit; upozorňuje na interpersonální vztahy sestra - pacient/klient - lékař, na respektování lidské bytosti a celostní chápání jedince apod. Hlavní jednotky - byly zformulované z asumpcí a z hodnotového sysle mu. Bylo zformulováno sedm hlavních jednotek ošetřovatelského modelu: • cíl ošetřovatelství uvádí, co se ošetřovatelství snaží dosáhnout; čileji '< I notlivých modelů se liší v závislosti na předpokladech (asumpcích), • klient/nemocný/pacient je definovaný jako příjemce ošetřovatelské /><<<• (jedinec, skupina), • role sestry popisuje, co je úlohou sestry, co sestra vykonává, • zdroj potíží je v pacientovi/klientovi, ne v sestře; uvádí příčinu problémů pozitivně ovlivnitelných ošetřovatelskou intervencí, • ohnisko zásahu určuje zaměření ošetřovatelských intervencí, • způsoby zásahu (intervence) specifikují způsoby a prostředky, kterými sestra disponuje při poskytování ošetřovatelské péče, • důsledky obsahují očekávané výsledky ošetřovatelských interven, i zlepšení zdravotního stavu příjemce. ''■ " Koncepční model mapuje a kategorizuje činnosti jeho zastánců, a tím ".I lisuje jednu skupinu výzkumníků, kliniků, pedagogů a řídicích pracoviúkií od jiné skupiny (např. jeden koncepční model vede svoje zastánce ke sin cl i u stresu a adaptace a jiný může vést k sledování struktury a funkce). Použití koncepčních modelů Koncepční model poskytuje specifický rámec, ukazuje, co pozoroval, čelit! si všímal, o čem přemýšlet, jak se dívat na svět a která hlediska brát v Ů\ B hu, a tak pomáhá zkvalitnit práci sester. Koncepční model soustředí pu Teorie a modely ošetřovatelství 23 /ornost na některé oblasti, které autor považuje za důležité a jiné, méně důležité, vylučuje. (Např. jeden koncepční model se zaměřuje na pomoc člověku adaptovat se na stresy a jiný na schopnost sebepéče tohoto Člověka.) Koncepční modely ošetřovatelství obohacují teoretickou základnu Ošetřovatelství jako vědní disciplíny a v ošetřovatelské praxi řídí myšlení a jednání sester v konkrétních situacích. I i/ikčnost koncepčních modeluje ve způsobu organizace myšlení, pozorování a interpretaci viděného a zjištěného. Koncepční modely poskytují: • systematickou strukturu a zdůvodněni činností, ukazuji směr hledání a řešení praktických problémů, všeobecná kritéria pro poznání, že problém byl vyřešený. Koncepční modely ošetřovatelství zavedené do praxe umožňují systema-lický přístup k praxi, řízení a výzkumu a usnadňují komunikaci mezi sestrami. Význam koncepčních modelů ošetřovatelství zdůvodnila Johnson takto: „Koncepční modely jsou důležité pro sestru, protože jí nabízejí filozofickou a pragmatickou orientaci na služby, které sestra poskytuje pacientům/ klientům, služby, které může poskytnout jen sestra, služby, které nabízejí dimenzi celkové péče, která se liší od péče poskytované kterýmkoli v jiným zdravotníkem."13'I6'23-24 2.4 Teorie Teorie je komplex názorů, představ a myšlenek zaměřených na vysvětlení nějakého jevu. Je odvozená buď z koncepčního modelu, nebo s ním sou-\ isí. Jakákoliv teorie předpokládá existenci všeobecnějšího koncepčního modelu, podle kterého jsou formulované koncepce teorie. Teorie se zabývá icvy podstatně specifičtějším způsobem něž koncepční model a skládá sc / koncepcí a předpokladů." 24 Modely ošetřovatelství v kostce Teorie a modely ošetřovatelství 25 Obr. 2 Struktura hierarchie poznatků: Vztah metaparadigma - koncepční model - teorie filozofie METAPARADIGMA člověk zdraví prostředí ošetřovatelství ■*- - -filozofie r i r 1 Koncepční model I Koncepční model 11 Koncepční model n - koncepce - koncepce - koncepce - tvrzení - tvrzení - tvrzení -*- -filozofie H í if Teorie 1 Teorie 2 Teorie n - koncepce - koncepce - koncepce - předpoklady: - předpoklady: - předpoklady: • nerelační • n erelační • nerelační • relační • relační • relační • hypotézy • hypotézy • hypotézy Zdroj: MUSILOVÁ, M. a kol. Vybraně kapitoly ošetrovateľstva."' 187 s., modifikované autorkou Koncepce teorií jsou konkrétnější a podrobnější než koncepce koncepčních modelů. Koncepce teorií musí být definované konstruktivně (tvořivě) a operativně tak, aby bylo možné teorii empiricky testovat. Předpoklady teorií popisují koncepce teorie a jsou specifičtější než tvrzení koncepčních modelů. Dělí se na: • nerelační předpoklady - výroky, které nevyjadřují vztahy. Popisují nebo definuji koncepce teorie a mohou být: existenční, které konstatují existenci koncepce, definiční, které definují koncepci, operační, které specifikují, jak je možné koncepci měřit, • relační (vztahové) předpoklady - propojují dvě nebo více koncepci, mohou vyjadřovat souvislost mezi koncepcemi, nebo vypovídat o vlivu jedné koncepce na druhou, • hypotézy - speciální druh předpokladu, podle kterého existuje spojení mezi dvěma nebo více koncepcemi v empiricky testovatelně formě. Hypotéza je vlastně předpovězené skóre, které se zjistí při měření (testování) koncepce. Teorie, jedinečná pro ošetřovatelství, je odvozená z koncepčního modelu. Může jí být popis konkrétního jevu, vysvětlení vztahu mezi jevy nebo předpověď účinku jednoho jevu na jiný. Teorie se vyvíjejí prostřednictvím výzkumu. Ošetřovatelství přebírá teorie i z jiných vědních disciplín, například teorie role, změny, stresu, sociální podpory apod. Typy teorií: a) popisné teorie popisují, hodnotí nebo klasifikují charakteristiky jedinců, skupin, situací, jevů či dějů tak, že shrnují to, co mají společné, vznikají během popisného výzkumu, b) vysvětlující teorie specifikují vztahy mezi charakteristikami jedinců, skupin, situací, jevů, dějů či událostí, vznikají korelačním výzkumem, c) predikční teorie předpovídají vzájemné vztahy nebo rozdíly mezi jevy a okolnostmi, vznikají experimentálním výzkumem.12-9 Vzhledem k tomu, že se každá teorie zabývá jen úzce specifickými problémy, je potřebné množství teorií k tomu, aby mohly být vysvětlené všechny jevy, které jsou předmětem zájmu konkrétní vědní disciplíny. Rozsah teorií: Velké teorie mají největší rozsah, často nemají definované koncepce, a proto se nedají dost dobře empiricky testovat. Jejich základem bývá důkladné zhodnoceni existujících poznatků. Definují široká hlediska pro ošetřovatelskou praxi, vysvětlují klíčové pojmy a principy. Proto bývají někdy považované za koncepční modely. Za velkou teorii je považovaná například Teorie zdraví M. Newman, která byla odvozená z Modelu jednotných lidí M. Rogers. Střední teorie mají užší záběr, obsahují omezený počet koncepcí, pojmů a je možné je přímo empiricky testovat. V ošetřovatelství se vyskytují a používají nejčastěji, např. Teorie ošetřovatelského procesu I. Orlando. 26 Moc/e/v ošetřovatelství v kostce Teorie a modely ošetřovatelství 27 • Dílčí teorie, tzv. mikroteorie či empirická zevšeobecnění, mají nej-omezenější rozsah i použitelnost. Zahrnují konstatování izolovaných pozorování, která se zabývají úzkým rozsahem jevů (např. kazuistiky, diplomové práce). Koncepční modely a teorie se v současnosti používají jako všeobecné návody na organizaci poznatků ošetřovatelství, plánování a realizaci výzkumných projektů klinické praxe ošetřovatelství, výchovných programů a řídicích systémů.9,16 Rozdíl mezi koncepčními modely a teoriemi Rozdíl mezi koncepčními modely a teoriemi je v úrovni abstrakce, v účelu a počtu kroků před testováním tak, jak je uvedené v tabulce 1. Tab. 1 Rozdíl mezi koncepčními modely a teoriemi Koncepční model Teorie Úroveň abstrakce abstraktní, zevšeobecněný systém koncepcí a tvrzení konkrétnější, se specifičtějšími koncepcemi a předpoklady všeobecná směrnice, kterou je třeba dále specifikovat pomáhá specifikovat koncepční model a vytvořit poznatky v určité oblasti všeobecný pohled na metaparadigma konkrétnější, s omezeným rozsahem jevů Účel vyčlenční poznatkové báze (ošetřovatelství) popis, vysvětlení a/nebo předvídání specifických jevů (ošetřovatelství) Počet kroků před testováním 1. formulovat koncepční model 2. odvodit z modelu teorii 3. přiřadit ke koncepcí teorie definice a odvodit hypotézy 1. vyslovit teorie 2. definovat koncepce a teorie a z předpokladů formulovat hypotézy Model ulehčuje pochopení teorie. Teorii lze empiricky testovat. Zdroj: autorka Koncepční model není možné použít přímo ve výzkumu, klinické praxi, výchově či řízení. Musí být nejdříve propojený s jednou či více teoriemi. Jedině tak dostaneme koncepční teoretický systém poznatků, které jsou potřebné pro činnost (např. model oka není možné testoval, ale teorie jeho funkcí ano). Vztah koncepčních modelů a teorií k ošetřovatelství Koncepční modely ošetřovatelství jsou abstrakce, které sc v praxi uplatňují prostřednictvím ošetřovatelského procesu takto: 1. Hodnocení znamená sběr specifických údajů o klientových problémech, je v přímém vztahu k druhé jednotce koncepčního modelu ošetřovatelství (tj. osobě - pacientovi/klientovi). Např. vnímáme-li klienta z pohledu se-bepéče, shromažďujeme potřebné informace z tohoto zorného úhlu. 2. Diagnostika následuje po analýze získaných dat a znamená identifikaci aktuálních a potenciálních ošetřovatelských diagnóz s přihlédnutím k použitému ošetřovatelskému modelu. 3. Plánování znamená formulaci cílů, výsledných kritérií i plánu ošetřovatelských intervencí (zásahů nebo sesterských ordinací), které jsou v souladu s intervencemi uvedenými v koncepčním modelu. 4. Realizace znamená provedení intervencí na základě vědeckých poznatků, které nejsou zahrnuté do ošetřovatelského modelu. Model podává sestře instrukce, co má dělat, přímo určuje, které ošetřovatelské zásahy má uplatňovat, ale nemluví o tom, jak je má realizovat. 5. Vyhodnocení patří mezi konstantní ošetřovatelské úlohy. V jakém rozsahu pacient/klient dosáhl stanovené cíle? Jak se přizpůsobuje? Jak reaguje? Odpovědi na tyto a podobné otázky pomáhají sestře vyhodnotit účinnost celého ošetřovatelského procesu i ošetřovatelského modelu, který si zvolila. Metaparadigma - koncepční modely - teorie Většina vědních disciplín má jedno metaparadigma a více koncepčních modelů, ze kterých jsou odvozené teorie. Abstraktní charakter koncepčních modelů vyžaduje mnoho teorií, které popi sují, vysvětlují a předpovídají jevy v oblasti modelu. Strukturální hierarchie tedy postupuje od jednoho metaparadigmatu k více koncepčním modelům a teoriím (odvozeným z jednotlivých modelů - obrázek 2).1 21 28 Modely ošetřovatelství v kostce Teórie a modely ošetřovatelství 29 2.5 Kategorizace koncepčních modelů a teorií ošetřovatelství Podle D. Johnson (1974) se koncepční modely a teorie ošetřovatelství dělí podle přístupů k chápání osoby, která je pacientem/klientem. To vyžaduje nejen různé formy praxe pro dosažení různých cílů, ale poukazuje to také na různé jevy, naznačuje různé otázky a vede k různým poznatkovým bázím. V zásadě existuje širší a užší kategorizace ošetřovatelských koncepčních modelů a teorií. 2.5.1 Širší kategorizace a) Vývojové modely a teorie Zdůrazňují: Zjišťují: Vymezují: Jejich podstatou: Formy postupu: procesy růstu, vývoje a zraní, existující a potenciální problémy vývoje, zásahy pro stimulaci růstu a vývoje lidí i prostředí, je změna, stálá intraindividuální variace, která může směřovat k nějakému konečnému cíli nebo stavu (např. zralost) nebo procesu (zrání) či dílčímu stupni konečného stavu. jednosměrný, spirálovitý, cyklický, rozvětvený a diferencovaný vývoj. Prostřednictvím těchto postupů dochází ke změně. Vývojové modely a teorie předpokládají, že lidé mají vnitřní potřebu změny, kterou vyvolávají vnitřní stavy nebo určité podmínky prostředí. Radí se sem modely autorek D. Orem, N. Roper, E. Wiedenbach. b) Modely a teorie systémů Zdůrazňují: zkoumání systému, jeho částí a vztahů v čase a prostředí. Zjišťují: existující a potenciální problémy ve funkci systému. Vymezují: zásahy, které maximalizují efektivní fungování systému. Jejich podstatou: jsou jevy, ve kterých existuje organizace, interakce, vzájemná závislost a integrace částí a prvků. Například systémem je jedinec, části systému jsou orgány těla a prostředím je rodina, nebo systémem je společenství (etnikum), částmi jsou rodiny a prostředím je stát, ve kterém se společenství nachází. Systémy se dělí na otevřené a uzavřené: • Otevřený systém se udržuje v neustálém přísunu a odsunu, výstavbě a rozkladu složek. Všechny živé organizmy jsou otevřené systémy. ' Uzavřený systém je izolovaný od svého prostředí. ('harakteristické znaky systémových modelů jsou: • Hranice jsou demarkační (oddělující) čáry mezi systémem (jedinec) a prostředím; čím je hranice prostupnější, tím je vzájemná výměna energie mezi systémem a jeho prostředím větší. • Napětí, stres, konflikt jako síly, které mění strukturu systému. Rozdíly mezi částmi systému a potřeba přizpůsobit se vnějším změnám způsobují různou intenzitu napětí (stresu, konfliktu) v rámci systému. Přitom vzniká změna, která konflikt řeší. Systémy mají tendenci směřovat k rovnováze mezi vnějšími a vnitřními silami. ' Ekvilibrium je stav rovnováhy, vyvážený stav ve vztahu částí a systému. • Zpětná vazba je tok energie mezi systémem a prostředím; je vlastně souborem vstupů a výstupů na hranici mezi systémem a prostředím, přičemž dochází ke vzájemné informovanosti (o stavu systému a prostředí). Proces zpětné vazby funguje tak, že otevřeně systémy jsou v interakci se svým prostředím a každá změna v systému je spojená se změnou v prostředí a naopak. Mezi teorie a modely systémů patří modely autorek D. Johnson, C. Roy, I. King, B. Neuman. c) Interakční modely a teorie Zdůrazňují: sociální děje a vztahy mezi lidmi. Zjišťují: existující a potenciální problémy v mezilidských vzta- zích. Vymezují: postupy pro zlepšení procesu socializace. Jejich podstatou: je, že považují lidské bytosti za stvoření, která definují a klasifikují situace a volí způsoby jednání vůči nim a mezi nimi. Sociální život poskytuje jedinci jazyk, sebepojetí, postupný nárůst schopnosti přebírání role a další schopnosti. 30 Modely ošetřovatelství v kostce Teorie a modely ošetřovatelství 31 Charakteristické znaky interakčních modelů: • Percepce znamená vnímaní jiných lidí, prostředí, situací, dějů či jevů jedincem. Vjemy jsou odvozené ze sociálních interakcí s jinými osobami. Uvědomění si určitých jevů a zkušenost s nimi závisí na tom, jaký význam jim jedinec připisuje. Podle toho následně určuje svoje chování v určitě situaci. • Komunikace vzniká v průběhu sociálních interakcí, když jedinci navzájem verbálně i neverbálně komunikují. Lidé potřebují komunikovat, aby zjistili vnímání konkrétní situace jinou osobou. • Role souvisejí se schopností komunikace a s přebíráním a přijímáním úloh souvisejících s pozicí jedince v komunitě. Jedinci přebírají chování spojené s jistou úlohou tehdy, když prostřednictvím komunikace zjistí, že daná role odpovídá konkrétní situaci. Každý jedinec přijímá množství rolí a každé z nich odpovídá určitý repertoár chování. • Sebekoncepce zahrnuje myšlenky a pocity jedince týkající se jeho samotného, je to vnímání sebe sama, sebehodnocení i sebevýchova. Mezi interakční modely a teorie patří například modely autorek H. Peplau, I. J. Orlando. d) Modely a teorie potřeb Modely a teorie potřeb se zaměřují na posuzování pacienta/klienta z pohledu hierarchie potřeb a z pohledu funkce sestry. Když jedinec nedokáže sám uspokojovat své potřeby, je nutný ošetřovatelský zákrok, který provede sestra (v různém rozsahu). Funkcí sestry je poskytnout potřebné zásahy a intervence a pomoci tak pacientovi/klientovi uspokojit jeho potřeby. Tato kategorie redukuje lidské bytosti jen na soubor potřeb a ošetřovatelství jen na soubor funkcí. Mezi modely a teorie potřeb patří modely autorek V. Henderson, F. Ab-dellah. e) Modely a teorie výsledků Modely a teorie výsledků jsou zaměřené na výsledky ošetřovatelské péče n jejich hodnocení. Sestra rozhoduje o uspokojování potřeb a hodnotí výsledek v rámci ošetřovatelského procesu. Mezi modely a teorie výsledků patří modely autorek B. Neuman, I. King. 0 Humanistické modely a teorie Humanistické modely a teorie vycházejí z principů humanizmu, respektování lidských práv a práv pacientů. Jejich charakteristickými rysy jsou empatie, soucit, úcta k člověku, akceptace autonomie a svobody jedince. Mezi humanistické modely a teorie patří například modely autorek F. Nigh-lingale, V. Henderson, D. Orem, R. Rizzo Parse a další. g) Modely a teorie energetických polí Modely a teorie energetických polí zahrnují koncepci energie v kontextu jedince a prostředí. Mezi modely a teorie energetických polí patří například modely autorek M. Rogers, M. Levine, J. Fitzpatrick. Následujících pět modelů h) až 1) vychází z charakteru ošetřovatelské činnosti ve vztahu k pacientovi/klientovi. h) Modely intervence Modely intervence zdůrazňují ošetřovatelský zásah. Jádro intervenčních modelů tvoří odborná rozhodnutí a intervence sestry. Pacient/klient je objektem ošetřovatelství a není jen účastníkem ošetřovatelské péče. Sestra rozhoduje o péči, přičemž pracuje s vybranými proměnnými jedince nebo prostředí tak, aby dosáhla změny. Mezi modely intervence patří modely autorek M. Gordon, I. King, F. Ab-dcllah. i) Modely a teorie substituce Modely a teorie substituce se soustřeďují na poskytování náhrady (tedy substituce) za schopnosti pacienta/klienta, které byly ztracené, nebo které není možné aktivizovat. Jednání závisí na rozhodnutí pacienta/klienta, který uplatňuje svou vlastní vůli a fyzickou kontrolu v největší možné míře při rozhodovaní o vhodné náhradě za ztracenou schopnost. Mezi modely a teorie substituce patří modely autorek D. Orem, H. Peplau. j) Modely a teorie konzervace Modely a teorie konzervace zdůrazňují zachování příznivých aspektů silu ace pacienta/klienta, které jsou ohrožené onemocněním nebo existuj ícími či 32 Modely ošetřovatelství v kostce Teorie a modely ošetřovatelství 33 potenciálními problémy. Jednání spočívá na rozhodnutích sestry, která musí dbát na zachování (konzervaci) existujících schopností pacienta/klienta. Mezi modely a teorie konzervace patří modely autorek N. Roper, M. Levine. k) Modely a teorie podpory Modely a teorie podpory se soustřeďují na pomoc nemocnému při jeho vyrovnávání se s poškozením zdraví. Intervence sestry jsou zaměřené na podporu pacienta/klienta a na výstavbu psychologických a fyziologických mechanizmů vyrovnání se se situací. Mezi modely a teorie podpory patří modely autorek E. Wiedenbach, M. Levine, V. Henderson. I) Modely a teorie posílení Modely a teorie posílení se zaměřují na zlepšení kvality života pacienta/ klienta prostřednictvím posilování (všeho, co je nemocí oslabené). Mezi modely a teorie posílení (empowerment) patří modely autorek D. Johnson, N. Roper.1'2" 2.5.2Užší kategorizace Užší kategorizace ošetřovatelských modelů a teorií bývá označovaná také jako klasické třídění. a) Humanistické modely Nightingale Florence: Moderní ošetřovatelství, 1859 1 lenderson Virginia: Teorie základní ošetřovatelské péče, 1955 Abdellah Faye: Dvacet jedna ošetřovatelských problémů, 1960 I lall Lýdia: Jádro, péče a léčebný model, 1964 Orem Dorothea: Teorie deficitu sebepéče, 1970 Adam Evelyn: Koncepční model ošetřovatelství, 1975 Roper Nancy, Logan Winifred, Tierney Alison: Model životních aktivit, 1976 Watson Jean: Filozofie a věda ošetřovatelství, 1979 I eininger Madeleine: Teorie transkulturní péče 1980 Kizzo Parse Rosemarie: Člověk - žití - zdraví, 1981, Teorie lidského bytí, 1992 Banner Patricia: Od novicky k expertovi: Dokonalost a síla klinické ošetřovatelské praxe, 1984 b) Modely interpersonálních vztahů Peplau Hildegard: Psychodynamické ošetřovatelství, 1952 Orlando Ida Jean: Teorie ošetřovatelského procesu, 1961 Wiedenbach Ernestine: Model umění pomoci, 1964 Travelbee Joyce: Vztahy člověka k člověku, 1966 Riehl Sisca Joan: Symbolický interakcionalizmus, 1980 Bernard Kathryn: Interakční model rodiče - děti, 1984 Mercer Ramona: Dosahování mateřské role, 1985 Gordon Marjory: Model funkčních vzorců zdraví, 1987 c) Systémové modely Johnson Dorothy: Model behaviorálního systému, 1959 King Imogene: Systém a teorie cíle, 1971 Neuman Betty: Systémový model, 1974 Roy Callista: Adaptační model, 1976 d) Modely energetických polí Levine Myra: Teorie čtyř konzervačních principů, 1967 Rogers Martha: Model jednotných lidí, 1970 Ncwman Margaret: Model zdraví, 1979 Fitzpatrick Joyce: Perspektivní model života 1983 16 Koncepční modely a teorie ošetřovatelství ve svých řešeních vycházejí z metaparadigmatu ošetřovatelství, které zpracovávají různým způsobem a z různého zorného úhlu. Poskytují všeobecné směrnice pro ošetřovatelskou praxi. Představují nejen určitý názor, ale také vzor přístupu k ošetřovatelské praxi. Usměrňují ji v tom, co je třeba brát v úvahu při interakci s pacientem/klientem a jak interpretovat získané informace. Napovídají ses-tře, jak má plánovat zásahy na všeobecné úrovni a poskytují také prvotní kritéria pro hodnocení dosažených výsledků. Modely a teorie ošetřovatelství hledají a ukazují cesty, jak dosáhnout ošetřovatelské cíle, charakterizují vztahy mezi metaparadigmatickými koncepcemi, tj. zdravím, prostředím, osobou a ošetřovatelstvím. Pomáhají sestrám lepe pochopit souvislosti zjištěných problémů, snadněji plánovat ošetřovatelskou péči i zjišťovat výsledky intervencí. Proto se v praxi ošetřovatelské teorie a modely používají ve spojitosti s ošetřovatelským procesem. I když je třeba říci, že většina modeluje implementovaná do ošetřovatelské praxe pře\ ážně v USA a Kanadě, některé se uplatňovaly a uplatňují i v Evropě 34 Modely ošetřovatelství v kostce Humanistické modely 35 3 Humanistické modely 3.1 Florence Nightingale: Moderní ošetřovatelství Biografické údaje: * 12. 5. 1820 Florencie, Itálie - 7. 2. 1837 si zapsala do deníku: „Promluvil ke mně Bůh a povolal mě do svých služeb." - do roku 1851 časté cesty po Evropě spojené s návštěvami nemocnic, sanatorií a seznamování se s jejich organizací práce a se způsoby ošetřovatelské péče - 1851 pobyt v Kaisersworthu (Německo) v Ústavu Protestantské diakonie, kde studovala tamní systém péče o nemocné - 1853 vedoucí Hospital for Invalid Gentlewomen (Ustav pro ošetřování nemocných dam) v Londýně - 1854-1855 účast v Krymské válce, lazaret (vojenská nemocnice) ve Scutari - 1858 publikovala „Notes on Matters Affecting the Health, Efficiency, Hospital Administration of the British Army" (Poznámky o vlivech působících na zdraví, efektivitu a nemocniční administrativu v britské armádě), kde poprvé využila statistiku, grafy a diagramy - 1859 publikovala „Notes on Nursing: What it is and what it is not." (Poznámky o ošetřovatelství) - 1860 založila „Vzdělávací institut pro sestry" a domov pro sestry při St. Thomas Hospital, King's College Hospital v Londýně - 1861 byly znovu publikované „Poznámky o ošetřovatelství" doplněné o kapitoly ošetřování dětí - 1863 publikovala „Notes on Hospitals" (Poznámky o nemocnicích) - od roku 1864 pracovala na projektech domácí péče, porodnic a kasáren - 1871 publikovala „Notes on Confinement in Hospital" (Poznámky o šestinedělí v nemocnici) a „Notes on the Sanitary State of the Army in India" (Poznámky o státním zdravotnictví v armádě v Indii) - 1874 publikovala „Life or Death in India" (Život nebo smrt v Indii) - 1887 spoluorganizovala vznik Britské asociace sester - od roku 1897 byla definitivně upoutaná na lůžko - 1900 ztratila zrak 1907 byla jako první žena v historii vyznamenaná „Za zásluhy" králem Eduardem VII. v průběhu života obdržela celou řadu vyznamenání, např. německý kříž „Za zásluhy" nebo francouzský kříž „Za zranění v boji". Byla konzultantkou zdravotní péče o nemocné vojáky v Občanské válce ve Spojených státech, v prusko-francouzské válce, v Egyptě, v Súdánu a ve válce v jižní Africe 'Ir 13. 8. 1910 Londýn, Anglie2-9'14 Vývoj teorie Koncem 18. století a v první polovině 19. století byla hygiena nejzávažněj-ším zdravotním problémem. F. Nightingale se intenzivně zajímala o ošetřování nemocných. Při cestách po Evropě navštěvovala nemocnice a sanatoria, a tak získala bohaté zkušenosti a mnoho poznatků o organizaci a řízení, o stavebním uspořádání oddělení, o hygieně i o práci sester a lékařů. Tyto poznatky využila při práci v Ústavu pro ošetřování nemocných dam (např. vymyslela a nechala instalovat signalizační zařízení od lůžka nemocného na chodbu oddělení, nechala rozvést teplou vodu na každé patro a oddělení tohoto ústavu a další). Postupně se stala odborníkem na nemocnice a veřejné zdravotnictví. V roce 1854 začala Krymská válka (Anglie a Francie proti Rusku), která znamenala pro F. Nightingale výzvu. Nabídla vládě, že povede sestry ve vojenské nemocnici (tehdy lazaretu). V říjnu 1854 odešla s 38 sestrami do Scutari. Navzdory počáteční nevoli lékařů zavedla Nightingale v lazaretu hygienická opatření, pravidelné stravování nemocných, prádelnu a konečně i ošetřovatelskou péči. Navrhovala ještě další změny. Všechny údaje a výsledky pečlivě evidovala. Bojovala za práva nemocných, zavedla systém, který umožňoval vojákům pravidelně posílat svým rodinám peníze, protože poprvé v historii dostávali ranění a nemocní vojáci nemocenské dávky. Pro rekonvalescenty zřídila odpočinkovou místnost, čítárnu s psacími potřebami a společenskými hrami. Vedla záznamy o počtu ošetřovaných vojáků i o úmrtích. V době působení sester ve Scutari pod vedením F. Nightingale klesla úmrtnost z počátečních 42% na 2,2% na konci války. Ve Scutari F. Nightingale onemocněla tzv. krymskou horečkou, která pravili podobně ovlivnila její zdravotní stav na celý zbytek života. Své poznatky a zkušenosti s ošetřováním nemocných F. Nightingale publikovala v roce 1859 v knize „Poznámky o ošetřovatelství", která byla m 36 Modely ošetřovatelství v kostce čená nejen sestrám, ale všem, kteří se starají o nemocné. Popsala v ní pět základních elementů zdravého prostředí - čistý vzduch, čistá voda, čistota prostředí, světlo a funkční kanalizace. F. Nightingale nikdy neplánovala vytvoření (a ani nevytvořila) teorii či model ošetřovatelství. Spíše se snažila řešit problém - „co je a co není ošetřovatelství". Jejím cílem bylo definovat ošetřovatelství jako vědu a umění a poskytnout všeobecná pravidla pro praxi a pro rozvoj ošetřovatelství. Vycházela z praktických zkušeností. Teoretici ošetřovatelství se však shodují v názoru, že vytvořila první teorii ošetřovatelství založenou na vztahu jedince s prostředím. Po návratu ze Scutari F. Nightingale založila fond, do kterého kromě jiných přispívali i její bývalí pacienti a vojáci z Krymské války. Část z těchto peněz použila na otevření ošetřovatelské školy při nemocnici Sv. Tomáše v Londýně, protože byla přesvědčená, že sestrou může být jen vzdělaná, inteligentní, tvořivá a samostatná bytost. F. Nightingale sice nezaložila první ošetřovatelskou školu na světě, ale její pojetí ošetřovatelského vzdělávání bylo diametrálně odlišné od tehdejších škol. Třídy byly méně formální, část předmětů vyučovali lékaři, v jednom ročníku bylo 20-30 studentek, které byly ubytované v domově v areálu nemocnice. Teoretická výuka se střídala s praktickou u lůžka nemocného. Studentky v průběhu praktické výuky nosily uniformy, které F. Nightingale navrhla. Byla první, kdo rozdělil pacienty. Do té doby byli muži, ženy i děti umisťováni na pokojích společně. Při zřizování nemocnic doporučovala oddělit „duševno zdravé" od psychiatricky nemocných. Teoretická východiska: • humanistická idealistická náboženská filozofie, • matematika, statistika, • empirická analýza, • Dickensovy komentáře a informace o stavu společnosti, o potřebě sociálních a zdravotních reforem. Předpoklady (asumpce): • prostředí je odrazem momentálního stavu společnosti, • fyzikální prostředí je hlavní zdroj infekce, nečistota a vlhkost jsou hlavní původci nemocí, ,//(/i<1 prostředí je nezbytné pro správné ošetřování, draví je to nejcennější, co každý člověk má, Humanistické modelv 37 nemoc je reparátivní (nápravný) proces, kterým reaguje příroda na nesprávný způsob života jedince, je reakcí přírody na podmínky, ve kterých se jedinec nachází a úpravou prostředí je možné v tomto procesu dosáhnout pro nemocného prospěch, ošetřovatelství zahrnuje úpravu prostředí, výživy a zachování energie nemocného, ošetřovatelství není vymezované ani formulované lékařským rozhodnutím, sestra je vzdělaný, tvořivý a samostatný odborník, který není zcela závislý na lékaři. Hlavní jednotky: cíl ošetřovatelství pacient/klient i ole sestry tdroj potíží ohnisko zásahu /pusnl) zásahu důsledky zajistit nemocnému přežití nebo alespoň zmírnění utrpení a ulehčení umírání, potenciálně je jím každý jedinec; stává se jím v situaci, kdy je odkázaný na pomoc sestry; je to osoba v prostředí, ve kterém se má uzdravovat, je pasivní, ovlivňovaná sestrou a prostředím, pomoc nemocnému dosáhnout optimální stav, prvky prostředí (nečistota, vlhkost, chlad, tma, zápach, hluk), zabezpečení pěti složek zdravého prostředí, úprava prostředí, zlepšení prostředí a co nejlepší zdravotní stav nemocného. Mclaparadigmatické koncepce podle F. Nightingale: Osolia Prostředí je multidimenzionální bytost, fyzická, psychická, sociální, intelektuální a metafyzická jednotka. Má životní sílu, která jí umožňuje vypořádat se s nemocí a navrátit zdraví. Jedinec je příjemce ošetřovatelské péče. Nemocnýje jako jedinec pasivní, ovlivňovaný sestrou a prostředím. zahrnuje vnější podmínky, které působí na živol a vývoj jedince. Sestra musí upravovat prostrčili jedince, a tak podporuje jeho schopnost dosáhnout a udržet si zdraví. Prostředí je ohniskem působení ošetřovatelství. 38 Modely ošetřovatelství v kostce Humanistické modely 39 Zdraví - je stav, kdy se jedinec cítí dobře, dokáže využívat své síly, schopnosti a možnosti. Zdraví je to nejcen-nější, co jedinec má. Zdraví je udržováno prostřednictví prevence onemocnění a kontroly prostředí, je výsledkem vztahů mezi jedincem a jeho prostředím, mezi sestrou a nemocným a mezi sestrou a prostředím, při kterých jsou aktivity a činnosti sestry zaměřené na úpravu prostředí a působení na nemocného. Zároveň prostředí spolu s nemocným působí na sestru. Ošetřovatelství - je souhrn činností, které poskytují nemocnému co nejvhodnější podmínky pro přirozenou léčbu. Ošetřovatelství využívá k ovlivňování prostředí přírodní zdroje. Ovlivňování prostředí není léčebná činnost, ale zajišťuje jedinci co nejlepší podmínky pro přirozené chování. Tyto podmínky zlepšují prostředí, a tak vedou k podpoře zdraví. „Zdravé ošetřování" podle F. Nightingale znamená činnosti zaměřené na prevenci onemocnění a kontrolu prostředí, čímž se jedincům zajistí klidný život až do smrti. Zdravé ošetřování se liší od ošetřování nemocného, při kterém sestra upravuje prostředí nemocného tak, aby pro něho dosáhla prospěchu a obnovila jeho zdraví nebo mu pomáhá při klidném umírání.1-9'14 Koncepce teorie Prostředí V teorii F. Nightingale je prostředí ústředním pojmem. Prostředí odráží momentální stav společnosti. Koncepce prostředí zahrnuje přírodní a zdravé prostředí. Přírodní prostředí tvoří jádro orientace F. Nightingale. Zahrnuje životní prostředí jedince - fyzické, emocionální a sociální prostředí, ale ne jako samostatné části: fyzické prostředí je základní součástí okolí zdravého i nemocného je-dinee; důležité je udržovat prostředí v takovém stavu, aby se o něj mohl lehce postaral jak jedinec, tak sestra, emocionální prostředí má vliv na fyzickou stránku zdravého i nemocného jedince; škodlivé fyzické prostředí negativně působí na emocionální prožívání jedince (dnes označované jako stres), sociální prostředí souvisí s prevencí onemocnění. Komunikace a sociální prostředí musí být vždy chápane ve spojitosti s konkrétním jedincem, protože spolu souvisejí a ovlivňují fyzické a emocionální prostředí člověka. K Nightingale dávala přednost fyzickému prostředí před emocionálním a sociálním, specificky je nerozlišovala. Za složky přírodního prostředí považovala teplo, světlo, stravu, čistotu a zvukové podněty, které působí na zdravého i nemocného jedince a zahrnují i verbální a neverbální komunikaci. Zdravé prostředí je nezbytnou podmínkou pro udržení zdraví a je mimořádně důležité pro poskytování účinné ošetřovatelské péče. Patří do něho čistý vzduch, čistá voda, čistota prostředí, světlo a funkční kanalizace. Jestliže se tyto podmínky nedodržují, nemůže být žádný jedinec zdravý. Pokud se objeví nemoc, tak určitě nebyla některá podmínka splněna. Autorka složky /dravého prostředí doplnila o ticho, dietu (složení stravy, dobu podávání jídla), polohu nemocného (včetně umístění lůžka v místnosti) a odstraňování zápachu. Vztahy ľ. Nightingale popsala tři roviny vztahů: jedinec - prostředí, sestra - pro-slředí a sestra - nemocný. I 'Jalt jedinec - prostředí. Tento vztah je nej důležitější, protože zdravé prostředí je podmínkou zdraví jedince. Vlivy prostředí působí na zdravého i nemocného. Je třeba se snažit o vytváření a udržování zdravého prostředí, i), čistého vzduchu, čisté vody, čistoty (osobní i prostředí), světla a funkční kanalizace, protože nejsou-li tyto podmínky dodržené, vznikají nemoci :i jsou potřebné ošetřovatelské zásahy. I ztah sestra-prostředí. Je zaměřený na péči sestry o prostředí nemocného. ()vlivňováním prostředí sestra pomáhá zlepšit zdraví jedince. Ve vztahu s prostředím má sestra: 40 Modely ošetřovatelství v kostce Humanistické modely 41 udržovat čerstvý vzduch, větrání brání zápachu, dbát na to, aby používaná voda byla vždy čistá, - udržovat v místnosti světlo, nejvhodnější je přímé sluneční světlo, dbát na čistotu prostředí, spínaje zdroj infekcí (v kobercích a textiliích je mnoho zdrojů infekce a nákaz), dbát na osobní čistotu (vlastní i nemocného), neumytý člověk je ohrožený infekcí, dbát o funkční kanalizaci, nefunkční způsobuje epidemie, udržovat kontinuální teplotu v místnosti správným vytápěním, větráním a vhodným umístěním lůžka nemocného v místnosti (teplotu v místnosti je třeba regulovat podle jeho tělesné teploty), - dbát na vhodné zvukové podněty a bránit hluku, protože hluk může negativně působit na nemocného (ticho léčí), dbát na složení potravy, potřebná jsou dietní omezení podle druhu onemocnění a časový harmonogram stravování. Sestra je zodpovědná za prostředí i tehdy, když v něm není fyzicky přítomná. Musí dohlížet na ty, kteří práci vykonávají v její nepřítomnosti. Sestra jako inteligentní a vzdělaná bytost má koordinovat jednotlivé složky prostředí podle stavu nemocného a svých zkušeností. Vztah sestra - nemocný. Je zaměřený na uspokojování jeho potřeb a podporu psychické a sociální oblasti prostřednictvím komunikace. Sestra má důsledně pozorovat nemocného, hodnotit reakce a zlepšení stavu, má akceptovat to, co on sám preferuje, využívat energii na podporu jeho soběstačnosti a vyhýbat se negativnímu emocionálnímu působení. Sestra působí na nemocného tak, že zabezpečuje vhodné a správné prostředí (např. větráním, dietou apod.), a tak uspokojuje jeho potřeby. Sestra má k němu profesionální vztah a v tomto vztahuje nositelem morálky. Sestra má dbát také o tzv. management maličkostí, který zahrnuje ochranu nemocného před tělesným a duševním poškozením. Vzdělávání sester Sestra musí být vzdělaná teoreticky i prakticky, a proto musí získat teoretické vědomosti a praktické dovednosti v době studia. Sestře má být vlastní porozuměni jiným lidem, vytrvalost a vynalézavost. Jen tak může jednat jako inteligentní /odpovědná osoba s profesionálním vztahem k nemocným. Ošetřovatelské školy mají být nezávislé na nemocnicích, má se v nich realizovat teoretická výuka a studentky mají být začleněné do praktické činnosti v nemocnici. Efektivní ošetřovatelská praxe může být zabezpečená jen prostřednictvím dobrého ošetřovatelského vzdělání. Podle F. Nightingale je nejdůležitější praktická příprava sestry ta, která ji učí, co má pozorovat, jak pozorovat, které příznaky jsou důležité, které ukazují na zlepšení a které na zhoršení stavu nemocného, jaké jsou známky zanedbávání a o jaký druh zanedbávání se jedná. Pokud se tomuto nenaučí, potom by si adeptka sesterského povolání měla uvědomit, že není k němu předurčena, a i když je laskavá a dychtivá po poznatcích a pomoci jiným, lak by se měla této kariéry vzdát. Pravidla pro rozvoj ošetřovatelství a pro praxi Vzájemný vztah koncepce zdravého prostředí a praktického ošetřování je . .1 k ladní teorií ošetřovatelské praxe. Nemocného je třeba vnímat v souvislostech. Ošetřovatelství neléčí, nabízí jedinci podmínky pro přirozené i hování. Tyto podmínky zlepšují prostředí a vedou k podpoře zdraví. Ošetřovatelství pomáhá nemocnému dosáhnout optimální zdravotní stav a medicína slouží k nápravě nemocné části jeho organizmu. Pro rozvoj ošetřovatelství a pro praxi stanovila F. Nightingale následující pravidla: * všeobecnost, která znamená vytvoření všeobecných návyků a návodů, týkajících se sestry, nemocného a prostředí, • přesnost znamená postavit ošetřovatelskou praxi více na pozorování a zkušenostech než na systematickém výzkumu, ulúvodnitelné následky znamenají usměrňování sestry a jejího chování v zájmu nemocného i sebe v oblasti praxe, výzkumu i vzdělávání, kreativita, univerzální humanita je důležitá pro potenciál schopností růstu a změn.2, ''•14 < Hisah íeorie itředí (fyzické, emocionální, sociální) ovlivňuje každého jedince, zdrali" i nemocného. Prostřednictvím kontroly prostředí, prevence negativ-Rii h \ I i v Li prostředí a nesprávného způsobu života je možné zdraví udr-tevHl Jakmile je některá složka přírodního prostředí nedodržovaná nebo ľ"i" iená, nemůže být jedinec zdravý. Nemoc je reakcí „dobrotivé matky 42 Modely ošetřovatelství v kostce přírody" na podmínky, ve kterých jedinec žije, nebo na jeho nesprávný způsob života. Sestra musí umět pozorovat, mít vědomosti a být zručná v ošetřování nemocných, zejména však v ovlivňování prostředí. Jen tak může prospět nemocnému. Florence Nightingale je první autorkou, která vytvořila a publikovala teorii ošetřovatelství. Tu úzce spojila s interakcí sestra - prostředí. Systém vzdělávání sester zahrnující kombinaci teoretické a praktické výuky, který navrhla a poprvé i zrealizovala, se stal základem pro vytvoření zdravotnických škol ve světě a dodnes tvoří kostru zdravotnického vzdělávání. Její dílo, podle teoretiků ošetřovatelství, reprezentuje filozofii ošetřovatelství. Obr. 3 Grafické znázornění teorie F. Nightingale Přírodní prostředí (životní prostředí) Fyzické prostředí čistý vzduch čistá voda čistota osobní, prostředí světlo funkční kanalizace teplo strava poloha zvukové podněty /Sociální prostředí životní podmínky (v domácnosti, v nemocnici) rodina komunita předcházení nemocem komunikace Emocionální prostředí • citové prožívání vlivů prostředí • aktivity stimulující psychiku • komunikace /dra/ autorki Humanistické modely 43 3.2 Virginia Henderson: Teorie základní ošetřovatelské péče Biografické údaje: * 1897 Kansas City, USA 1921 dosáhla základní ošetřovatelské vzdělání na Anny School of Nursing ve Washingtonu D.C. 1922 začala učit ošetřovatelskou péči v Protestant Norfolk Hospital ve Virginii 1927 odešla studovat ošetřovatelství na Teachers College Columbia University, kde v roce 1934 ukončila magisterské vzdělání 1930-1948 přednášela klinické ošetřovatelství na Teachers College Columbia University od 1953 působila na Yale University of Nursing v New Havene, kde v letech 1959-1971 byla vedoucí ošetřovatelských studií a věnovala se ošetřovatelskému výzkumu 1960 publikovala „Basic Principle of Nursing Care" (Základní principy ošetřovatelské péče), které byly přeloženy do více než 20 jazyků 1966 publikovala „The Nature of Nursing" (Charakter ošetřovatelství), kde definovala funkci sestry v 80. letech minulého století byla aktivní emeritní členkou ošetřovatelského výzkumu na Yale University získala sedm čestných doktorátů na různých univerzitách a v roce 1988 jí bylo udělené čestné členství v ANA (American Nursing Association) za celoživotní přínos výzkumu a vzdělávání v ošetřovatelství U" 1996 Branford, USA 2-9-14 Vývoj teorie Během základního studia ošetřovatelství se V. Henderson seznámila s učebnicí B. Harmer, která soustředila její pozornost na potřeby. Děkanka vojenské ošetřovatelské školy A. W. Goodrich ovlivnila názory V. Henderson na poskytování ošetřovatelské péče pacientovi/klientovi i na koncepci ošetřovatelství. V období studií, sesterské i učitelské praxe se V. I lender-son nelíbilo, že péče o pacienta/klienta je poskytovaná jen podle služeb nich předpisů, že pacient/klient nemá jako příjemce zdravotnických slu žeb zajištěnou plně kvalifikovanou ošetřovatelskou péči a ochranu ptůů poškozením. Domnívala se, že pacient/klient má býl středem pozornosti 44 Modely ošetřovatelství v kostce Humanistické modely 45 vzdělaných zdravotníků a sester a že profese, která významně ovlivňuje lidský život, musí mít jasně formulované funkce. Kladla si otázky: „Co je ošetřovatelská praxe? Jaká je jedinečná funkce sestry? Které jsou specifické úlohy a činnosti ošetřovatelství?" Při hledání odpovědí využila vlastní zkušenosti sestry, učitelky i členky regionálního výboru ANA. Výsledkem byla v roce 1955 poprvé publikovaná definice ošetřovatelství. V následujících letech se na univerzitě v Yale věnovala výzkumu a práci na své teorii. V roce 1960 publikovala Základní principy ošetřovatelské péče a v roce 1966 přepracovala a znovu publikovala teorii základní ošetřovatelské péče spolu s revidovanou definicí funkce sestry. Teoretická východiska: • poznatky z fyziologie, psychologie, sociologie, • učebnice B. Harmer: „Principy a zásady ošetřovatelství" (Principles and Praktice of Nursing), kterou poprvé V. Henderson přepracovala a publikovala po smrti autorky v roce 1939 (jednalo se o 4. vydání), učebnici podle nových poznatků dále prepracovávala a vydala v roce 1955 (5. vydání) a 1978 (6. vydání), • názory A. W. Goodrich, dékanky Army School of Nursing, • práce C. Stackpole a C. Bernarda z oblasti fyziologie a psychosomatické medicíny, • práce E. Thorndika z psychologie a výzkumu základních lidských potřeb, • práce G. Deavera, fyzioterapeuta v Institutu pro tělesně postižené, • práce I. J. Orlando. Předpoklady (asumpce): • „Ošetřovatelství je zakotvené v potřebách lidstva" definice ošetřovatelství B. Harmer z roku 1922, • péče o nemocné jen podle služebních předpisů je nedostačující a ošetřovatelství by nemělo být podřízené medicíně (odvozené od A. W. Goodrich), • definice ošetřovatelské péče by měla obsahovat posouzení principu fyziologické rovnováhy, protože citová rovnováha je neoddělitelná od rovnováhy v oblasti fyzické; emoce jsou naší interpretací reakce buněk na výkyvy chemického složení mezibuněčných tekutin (odvozené z prací ( ' Bernarda, podle kterého: „zdraví závisí od konstantního udržování lymfy okolo buněk "), mnohé základní potřeby jedince nejsou v nemocnici uspokojené (odvozené z prací E. Thorndika), cil všech snah zdravotnického týmu spočívá v získání samostatnosti a nezávislosti pacienta/klienta (odvozené z práce G. Deavera), sestra se lehko dopustí chyby při uspokojovaní potřeb pacienta/klienta, pokud si svůj výklad potřeb pacienta/klienta nezkonfrontuje s jeho výkladem (odvozené z práce I. J. Orlando). Hlavní jednotky: cíl ošetřovatelství pacient/klient role sestry zdroj potíží ohnisko zásahu /působ zásahu důsledky nezávislost pacienta/klienta v uspokojovaní potřeb, jedinec vyžadující pomoc při dosahování zdraví a nezávislosti nebo klidném umírání, duše a tělo jsou neoddělitelné a pacient/klient a jeho rodina tvoří jeden celek, udržovat nebo navracet nezávislost pacienta/klienta při uspokojování vlastních potřeb, nedostatek síly, vůle, vědomostí, deficit, který je zdrojem potíží pacienta/klienta, činnosti nahrazující, doplňující, podporující nebo zvyšující sílu, vůli, vědomosti, zvýšení rozsahu nezávislosti při uspokojovaní potřeb nebo klidná smrt. Mctaparadigmatické koncepce podle V. Henderson: < )soba Prostředí /.draví je nezávislá celistvá bytost, tvořená čtyřmi základními složkami (biologickou, psychickou, sociální a spirituální), které zahrnují čtrnáct elementárních potřeb, potřeby si jedinec uspokojuje individuálním způsobem. autorka nedefinuje, vnímá ho však jako životní prostředí, jako soubor všech vnějších podmínek a vlivů, které působí na život a vývoj jedince, autorka přesně nedefinovala, ale ve svých pracích ztotožňuje zdraví se soběstačností, samostatností a nezávislostí jedince. Zdraví vnímá spíše jako schopnost jedince plnit bez pomoci čtrnáct základ 46 Modely ošetřovatelství v kostce nich potřeb a uvádí: „Je to spíš kvalita zdraví než života, ta volnost pohybu mentální a tělesné energie, která dovoluje člověku vysoce efektivně pracovat a dosáhnout co nejvyšší úroveň spokojenosti v životě." - je proces řešení problémů pacienta/klienta prostřednictvím poskytování pomoci. Hlavním cílem ošetřovatelství je udržet jedince soběstačného, nezávislého na svém okolí tak, aby byl schopný hodnotně žít. V situacích, kdy vlastní potenciál jedince nestačí, nahrazuje úbytek soběstačnosti pacienta/klienta sestra vhodnou ošetřovatelskou péčí.2-9'14 Ošetřovatelství Koncepce teorie Základní potřeby Lidé jsou tvořeni čtyřmi základními složkami (biologickou, psychickou, sociální a spirituální), které jsou souhrnem 14 elementárních potřeb. Jedná se o následující potřeby: 1. normální dýchání, dostatečný příjem potravy a tekutin, vylučování, pohyb a udržování vhodné polohy, spánek a odpočinek, vhodné oblečení, oblékání a svlékání, udržování fyziologické tělesné teploty, udržování upravenosti a čistoty těla, odstraňování rizik z životního prostředí a zabraňování vzniku poškození sebe i druhých, komunikace s jinými osobami, vyjadřování emocí, potřeb, obav, názorů, vyznávání vlastní víry, smysluplná práce, hry nebo účast na různých formách odpočinku a rekreace, učení, objevování nového, zvídavost, která vede k normálnímu vývoji a zdraví a využívání dostupných zdravotnických zařízení. 2. 3. 4. 5. 6. 7. 8. 9. 10. i l 12. 13. 14. Humanistické modely 47 11 vedené potřeby jsou vlastní všem lidem, jsou ovlivňované kulturou a individualitou každého jedince v oblasti biologické (1-9), psychické (10, 14), sociální (12, 13) i spirituální (11) a uspokojované jsou nejrůznějšími způsoby života, z nichž ani dva nejsou stejné. Základní potřeby existují bez ohledu na medicínskou diagnózu, nechť je jakkoliv ovlivňuje. Péče odvozená ze základních lidských potřeb může sloužit jako podklad při propagaci zdraví i při poskytování ošetřovatelské péče v případě nemoci.12 Základní ošetřovatelská péče Problémy s uspokojováním základních potřeb se mohou objevit v některých životních obdobích (např. dětství, těhotenství, stáří ...) nebo vznikají v průběhu nemoci. Tehdy potřebuje jedinec při uspokojování potřeb pomoc druhé osoby. V této situaci se zapojí ošetřovatelství. Jeho cílem je co nejrychleji obnovit nezávislost pacienta/klienta. Základní ošetřovatelská péče: je péče, kterou vyžaduje jakákoliv osoba bez ohledu na lékařskou diagnózu a terapii (i když obě tyto skutečnosti ovlivňují plán i intervence sestry), je odvozená z individuálních potřeb pacienta/klienta, je ovlivňovaná podmínkami (tzn. věkem, kulturou, emocionální rovnováhou, fyzickými a psychickými schopnostmi pacienta/klienta) a patologickým stavem (tzn. syndromy a symptomy onemocnění, jako např. nedostatek kyslíku, kóma, šok apod.). Tyto faktory musí vzít sestra do úvahy, protože i když mají dva pacienti/klienti stejné příznaky (např. febrilní stav) a mají stejnou lékařskou diagnózu (např. bronchopneu-monii), péče, kterou vyžaduje batole či 701etý muž, je velmi rozdílná. Základní ošetřovatelská péče je poskytovaná jedincům v nemocnicích i v domácí péči. ( f rnáct komponentů základní ošetřovatelské péče Komponenty základní ošetřovatelské péče jsou odvozené ze čtrnácti základních potřeb jedince. Jedná se o následující komponenty: 1. pomoc pacientovi/klientovi normálně dýchat, 2. pomoc pacientovi/klientovi při příjmu potravy a tekutin, 1. pomoc pacientovi/klientovi při vylučovaní, I. pomoc pacientovi/klientovi při udržování optimální polohy (chůze, sezení, ležení, změna polohy), 48 Modely ošetřovatelství v kostce Humanistické modely 49 5. pomoc pacientovi/klientovi při spánku a odpočinku, 6. pomoc pacientovi/klientovi při výběru vhodného oděvu, při oblékaní a svlékání, 7. pomoc pacientovi/klientovi při udržování tělesné teploty ve fyziologickém rozmezí (oděv, prostředí), 8. pomoc pacientovi/klientovi při udržování tělesné čistoty, upravenosti a ochraně pokožky, 9. pomoc pacientovi/klientovi vyvarovat se nebezpečí z okolí a předcházet zranění sebe i druhých, 10. pomoc pacientovi/klientovi při komunikaci s ostatními, při vyjadřování potřeb, emocí, pocitů a obav, 11. pomoc pacientovi/klientovi při vyznávání jeho víry, 12. pomoc pacientovi/klientovi při práci a produktivní činnosti, 13. pomoc pacientovi/klientovi při odpočinkových a rekreačních aktivitách, 14. pomoc pacientovi/klientovi při učení, při objevování, uspokojování zvědavosti (což vede k normálnímu vývoji a zdraví). Aktivity sestry jako vykonavatelky základní ošetřovatelské péče zahrnují pomoc jedinci při uspokojování jeho čtrnácti základních potřeb. Sestra pouze asistuje, rozhodovat a jednat za pacienta/klienta může sestra jen v případě jeho úplné závislosti. Fáze poskytování základní ošetřovatelské péče Podle V. Henderson poskytování základní ošetřovatelské péče probíhá ve třech fázích: • /. fáze zahrnuje zjištění, ve které ze čtrnácti oblastí základních potřeb nemá pacient/klient dostatek sil, vůle a/nebo vědomostí - tzn., že sestra musí určit oblasti, ve kterých pacient/klient potřebuje pomoc, následně plánuje zásahy pomoci a také je realizuje, • 2. fáze nastupuje po poskytnutí adekvátní pomoci pacientovi/klientovi, což se projeví zlepšením narušeného zdraví či patologického stavu i zlepšením soběstačnosti pacienta/klienta, nové skutečnosti musí sestra promítnout do změny plánu péče, • fáze je zaměřená na edukaci pacienta/klienta a jeho rodiny. Plán základní ošetřovatelské péče Každá efektivní ošetřovatelská péče je plánovaná. Písemný plán nutí ty, kiii i ho sestavují, aby se zamysleli nad potřebami pacienta/klienta. Písem- ný plán základní ošetřovatelské péče sestavují zúčastněné osoby (sestra ;i pacient/klient) a slouží celému zdravotnickému týmu jako rozpis intervencí, které mají členové týmu při ošetřování pacienta/klienta postupně vykonat. Plán ošetřovatelské péče vytváří předpoklad pro jednotnost a kontinuitu poskytované péče. Spokojenost pacienta/klienta vyžaduje průběžnou modifikaci plánu. Plán ošetřovatelské péče: .i) je v každé ze čtrnácti oblastí ovlivněný věkem pacienta/klienta, jeho (emperamentem, socio-kulturním postavením, jeho tělesnými a duševními schopnostmi i patologickým stavem a symptomy, b) by měl být modifikovaný v určitých intervalech, např. po hodinách, denně, týdně, vždy podle toho, jak se mění potřeby a rozsah soběstačnosti pacienta/klienta, ľ) musí být v souladu s medicínským plánem terapie, neboť sestra obyčejně působí jako koordinátor ošetřovatelského a terapeutického plánu. Funkce sestry Každý člen zdravotnického týmu má svou jedinečnou funkci. Jedinečnou lunkcí lékaře je u pacienta/klienta stanovit diagnózu, terapii a prognózu. Sestra byla nazvaná „profesionální matkou", protože stejně jako matka, která reaguje na potřeby svého dítěte, musí i sestra reagovat na potřeby pacienta/klienta. Přitom často vykonává úlohy, které jsou jí cizí (např.: role Instalatéra, uklízečky ...). Takové chápání sestry však nic neříká o její jedi-ii i né funkci. Funkci sestry definovala V. Henderson takto: Jedinečnou funkcí sestry je pomoc (asistence) zdravému nebo nemocnému jedinci vykonávat činnosti přispívající k jeho zdraví nebo k uzdravení II klidné smrti, které by jedinec vykonával sám, bez pomoci, kdyby měl ni ii> dostatek sil, vůle a vědomostí. A sestra vykonává tuto funkci tak, aby jedinec dosáhl nezávislosti co nejdříve." ".i šutru iniciuje a řídí právě tento aspekt své práce, v tom je dokonalá. Kro-••" naplňování své jedinečné funkce sestra pomáhá pacientovi/klientovi plflil terapeutický plán lékaře. Prvořadou povinností sestry je tedy pomáhat im i faktory \ ka a ctnohistorie Jíl náboženské a filozofické faktory technologické faktory politické a právní faktory W ekonomické faktory vzdělávací faktory Zaměření: jedinci, rodiny, skupiny, komunity nebo instituce v kulturně rozdílném kontextu idová (tradiční) péče X přístupy ošetřovatelské péče Rozhodnutí a činnosti transkulturní péče Kulturní péče podporující zachování/udržení zdraví Kulturní péče vedoucí k přizpůsobování/vyjednávání (tj. adaptaci) Kulturní péče vedoucí k tvorbě nových/restrukturalizaci existujících kulturních vzorců (tj. uskutečnění změny) Kulturně přiměřená péče o zdraví, pohodu popř. o umírajícího Zdroj: JAROŠOVÁ, D. OšetřovatelstvíII. 35 s. 70 Modely ošetřovatelství v kostce Humanistické modely 71 Model vycházejícího slunce (viz obr. 9) představuje následující koncepci Teorie transkulturní péče M. Leininger. Sociální a kulturní struktury Sociální a kulturní struktury jsou znázorněné slunečními paprsky (technologické, náboženské a filozofické, politické, právní, ekonomické a vzdělávací faktory, rodinné a kulturní hodnoty, životní styl). Všechny sc spojují ve vlivu na jedince. Paprsky souvisejí se slunečním jádrem, tedy se znaky, vzory, péčí, praktickými činnostmi a zdravím. Všechny uvedené složky neovlivňují jen vnímaní zdraví a nemoci, ale také způsob péče, který jedinec využívá. Systémy péče M. Leininger rozeznává dva základní systémy péče: • tradiční (lidový) systém péče zahrnuje nejen způsoby péče praktikované členy dané kultury nebo subkultury, ale také naučené názory, poznatky a způsoby, které jsou příslušné kultuře vlastní, • profesionální (formální) systém péče je ten, který převládá v profesních institucích a preferuje ho majoritní část obyvatelstva. Sestry by měly poznat kromě formálních i tradiční způsoby péče, aby mohly poskytovat profesionální péči i pacientům/klientům, kteří pocházejí z jiné kultury, než jsou ony samy. Typy péče Poskytování péče je centrem ošetřovatelských aktivit. M. Leininger rozlišuje pojmy care a caring takto: • care (péče) zahrnuje naučené a přenesené způsoby podpory, asistence a pomoci jedincům zdravým, nemocným a umírajícím, • caring (poskytování péče) obsahuje konkrétní ošetřovatelské činnosti, které tvoří ošetřovatelskou profesi. Transkulturní péče se realizuje třemi typy péče, které závisí na problémech a potřebách pacientů/klientů: kulturní péče pomáhající uchovávat nebo znovu získávat zdraví, je uměřená na zdravé i nemocné jedince. Zahrnuje pomoc členům jed- notlivých kultur uchovat si pohodu, zotavit se nebo čelit smrti. Péče je zaměřená především na podporu a asistenci. • Kulturní péče umožňující adaptaci zahrnuje intervence, kterými sestra pomáhá pacientovi/klientovi adaptovat se na nové životní role a nové způsoby kulturní péče. Kulturní péče pomáhající uskutečnit změnu zahrnuje ty činnosti sester, které pomáhají pacientům/klientům modifikovat nebo změnit způsob, kterým se starají o své zdraví. Model vycházejícího slunce umožňuje sestrám pochopit teorii transkulturní péče. Transkulturní ošetřovatelství M. Leininger je vědou, uměním i profesí, která se kulturně vhodnými způsoby věnuje podpoře a udržování zdravého způsobu chování osob z různých kultur.9-14 Grafické znázornění Grafické znázornění modelu M. Leininger je uvedeno v předcházejícím lextu (viz obr. 9). 72 Modely ošetřovatelství v kostce 3.6 Rosemarie Rizzo Parse: Teorie lidského bytí Biografické údaje: ošetřovatelské vzdělání magisterské i doktorandské získala na University of Pittsburgh byla dekankou Nursing School Duquesne University v Pittsburghu a v tomto období začala pracovat na své teorii. V 60.-70. letech minulého století byla Duquesne University centrem existencializmu a fenomenologie, tyto směry ovlivnily myšlení R. Rizzo Parse později působila jako profesorka v magisterských a doktorandských programech a koordinátorka Centra pro ošetřovatelský výzkum na Hunter College City University v New Yorku je zakladatelkou Institute of Human Becoming (Institut lidského bytí) nyní je profesorkou ošetřovatelství na Loyola University v Chicagu9-14 Vývoj teorie Rizzo Parse svoji teorii poprvé publikovala v roce 1981 jako „Man - Li-ving - Health: A Theory for Nursing" (Teorie ošetřovatelství: člověk - žití - zdraví). V následujících letech jí postupně dopracovávala a prepracovávala a v roce 1992 ji publikovala pod změněným názvem „Human Becoming Theory" (Teorie lidského bytí). Teoretická východiska: • filozofie humanizmu, pozitivizmu, holizmu, existencializmu a z fenomenologie záměrnost, lidská subjektivita, soužití a stav svobody, z Modelu jednotných lidí autorky M. Rogers převzala koncepce energetických polí, univerza otevřených systémů, struktur, čtyřdimenzionality a principy homeodynamiky (integrity, rezonance a helicity). Předpoklady (asumpce): člověk ve své existenci vychází ze soužití (koexistence), během kterého spoluvytváří rytmické vztahové obrazce s Univerzem (vesmírem), koexistence je přirozeným procesem lidského vesmíru a znamená společnou c 1 \ ish 'iiei s ostatními, ka i/v jedinec je otevřená bytost, která má právo v každé situaci činit m bodnuli, za něž nese zodpovědnost, kli dv jedinec zaujímá v konkrétních situacích vlastní stanoviska, Humanistické modely 73 lidská bytost je multidimenzionálně překračující - tzn., že se v určitém okamžiku pohybuje za hranicemi svých možností a v širším Univerzu, zdravíje rytmický proces vzájemných vztahů mezi jedincem a prostředím a zároveň je i intersubjektivní proces podstatný pro rozvoj lidí, projevující se v rytmicitě (pravidelném střídání) chování, kvalita života jedince vychází z jeho vlastního pohledu. Hlavní jednotky: cíl ošetřovatelství pacient/klient role sestry zdroj potíží ohnisko zásahu /působ zásahu důsledky - kvalita života jedince dosažená transformací znaků zdraví, - otevřená bytost, která je více než souhrn vlastních jednotlivých částí; neustále si vyměňuje energii a informace s prostředím (tzn., že je v neustálé interakci s prostředím), přitom si vybírá z různých možností podle vlastních hodnotových priorit a za svou volbu nese zodpovědnost, - edukátorka, která pacientovi/klientovi objasňuje smysl změn a zároveň změny zprostředkovává, přičemž se řídí principem smysluplné reality, rytmicity chování a principem transformace; sestra zjišťuje u pacienta/klienta osobní významy prožitého, pomáhá mu pochopit smysl rytmů chování a prezentuje energizující způsoby dosažení cílů až za hranice možností pacienta/klienta, - znaky a hodnota zdraví a prostředí jedince a jejich desynchronizace v daném okamžiku jeho existence, - pozorné naslouchání sestry pacientovi/klientovi a vžití se do jeho situace tak, aby mu pomohla vyjádřit jeho vlastní myšlenky, hodnoty, pocity i měnící se názory, - vysvětlení významu toho, co se děje, pomocí komunikačních prostředků, cestou synchronizace rytmů vztahů a chování, setrváním v oblasti spojujícího či rozdělujícího a prostřednictvím mobilizace transcendentna, - zlepšení zdraví, změněné znaky zdraví. 74 Modely ošetřovatelství v kostce Metaparadigmatické koncepce podle R. Rizzo Parse: Osoba - je otevřená bytost, je více než pouhý souhrn jed- notlivých částí. K celistvosti jedince vedou životní zkušenosti. Jedinec se vyvíjí společně s prostředím, spoluvytváří vlastní zdraví, formuluje a komunikuje významy, které představují vlastní hodnoty a jsou odrazem jeho snů a nadějí. Prostředí - spolu s jedincem tvoří neoddělitelnoujednotu, i když se jedinec jako struktura a organizace odlišuje od struktury a organizace prostředí. Jedinec a prostředí si vzájemně vyměňují energii. Výměna je komplexní, může se rozvíjet a dále působit na rytmické vztahové struktury a rytmické vzorce chování. Zdraví - je otevřený proces zkušeností jedince, který se ryt- micky utváří ve vztahu s prostředím. Zdraví je výrazem volby jedince, jeho vícerozměrných zkušeností a životní jedinečnosti, proto je spíše syntézou hodnot než stavem pohody. Jedinec na zdraví aktivně participuje. Ošetřovatelství - je vědou a uměním ve službách lidem. Úlohou ošetřovatelství vzhledem ke společnosti je vedení jednotlivců, rodin a skupin při výběru možností, které vedou k pozitivním změnám zdraví. „Human Beco-ming Theory" (Teorie lidského bytí) vede ošetřovatelskou praxi tak, že ji zaměřuje na vysvětlování smyslu a pohybu transformace ve vztahu k individuálním modelům zdraví.9-14 Koncepce teorie Rizzo Parse odvodila z asumpcí tři základní elementy: význam, rytmus, prevahu a tak vytvořila tři principy odpovídající koncepcím teorie „Člověk žili zdraví" i koncepcím „Teorie lidského bytí". I. princip: význam - hovoří o tom, že jedinci společně vytvářejí smysluplnou mullidimenzionální (mnohorozměrnou) realitu prostřednictvím komunikace vlastních představ, hodnot a významu, který jim připisují: Humanistické modely 75 • představy jsou procesem odrazu (v určitém okamžiku) vyslovených i nevyslovených informací, • hodnoty jsou projevem způsobu života založeného na dodržování určitých přesvědčení, • komunikace umožňuje přenos představ a hodnot prostřednictvím řeči a pohybu (verbální, neverbální komunikace). 2. princip: rytmus - hovoří o tom, že tvorba rytmických vztahů (vztahových vzorců) znamená prožívat paradoxní jednotu odhalování a zatajování, umožňování a omezování, spojování a oddělování. Jednota života zahrnuje protiklady, které vysvětlují rytmické vzorce chování: odhalování - zatajování: je rytmickým projevem procesu otevřenosti a uzavřenosti, umožňování - omezování: zahrnuje rytmický proces možností a omezení při všech volbách, • spojování - oddělování: je rytmickým procesem vztahu a vzdálenosti, který souvisí s jevy, Univerzem a vším, co tvoří jedince; zároveň znamená i souhlas či nesouhlas s ostatnými názory, předměty, místy, skutky. 3. princip: převaha - znamená převahu pohybu ve vývoji jedince nejen na hranice jeho možností, ale až za tyto hranice. Převaha pohybu se spojuje s nadějemi, sny a myšlenkami, které má každý jedinec. Znamená překročení možností prostřednictvím posílení, či způsob vzniku čehosi nového prostřednictvím transformačního procesu, který zahrnuje posilování, vznikání a přeměňování: • posilování se odehrává v mezilidských vztazích a znamená impulz, který v daném okamžiku způsobí pohyb vpřed, vznikání znamená nacházení nových způsobů prostřednictvím přizpůsobování a nepřizpůsobování se jistotám a nejistotám života, transformace znamená změny a jejich střídání, přičemž změny jsou charakterizované narůstající různorodosti; transformace je jistým způsobem přesun pohledu ze známého na neznámé, vize něčeho v novém světle. 14 76 Modely ošetřovatelství v kostce Humanistické modely 11 Obr. 10 Vzájemné vztahy principů, koncepci teorie lidského bytí Princip 3: Převaha představy \<^~~ hodnoty 3ľ> odhalování zatajování /—umož- lování \ I posilování I 1---^*——!— Zdroj: MARRINER-TOMEY, A. Pflegetheoretikerinnen undihr Werk. 279 S. Legenda k obrázku: v obdélnících: posilování je možné cestou odhalování a zatajování představ v oválech: vznikání je možné prostřednictvím umožňování a omezování hodnot v trojúhelnících: transformace je rozvíjená spojováním a oddělováním prostřednictvím komunikace Obsah teorie Ošetřovatelství je interindividuální proces, který odráží fakt, že každý jedinec má a pozná „svou cestu" či způsob života. Ošetřovatelská praxe je /vlastním projevem vztahu „existence s někým", do kterého sestra vnáší „světlo" s cílem rozvoje hodnoty života lidí a skupin. V okamžiku přítomnosti je celá bytost sestry jakoby ponořená spolu s bytostí pacienta/klienta do synchronizace rytmů a následné mobilizace transformace (přeměňování) Při komunikaci s nemocným sestra pozorně naslouchá „zvukům a tichu". Vztahové rytmy mezi sestrou a pacientem/klientem jsou v pohybu od jednoho okamžiku k druhému (tak jako příliv a odliv). Každý jedinec má svůj svět, svou realitu, které zná jen on. Sestra v okamžiku přítomnosti vstupuje do světa, reality a Univerza pacienta/klienta, který zná její záměry, protože právě ona vnáší světlo do změny v jeho péči o zdraví. V tomto procesuje sestra inspirující a pozornou osobou, která mobilizuje i ostatní, aby vnášeli nové světlo do smyslu daných okamžiků nebo do života jedince. Právě pacient/klient, rodina či komunita jsou činitelé, kteří v přítomnosti sestry synchronizují rytmy a dávají do pohybu přeměňování daného okamžiku. Teorie lidského bytí R. Rizzo Parseje hodnocenájako velmi abstraktní, její sílaje v humanistické filozofii. Někteří teoretici ošetřovatelství ji považují za filozofii ošetřovatelství. Teorie lidského bytí představuje alternativu pro obvyklý bio-medicínský a bio-psycho-socio-spirituální přístup většiny teorií ošetřovatelství. Obr. 11 Grafické znázornění teorie R. Rizzo Parse představy odhalování umožňování zatajování omezování Zdroj: autorka W..,/. h irni,ilcl\lvi ľ kostce 4 IModťly interpersonálních vztahů 4.1 11ildegard E. Peplau: Psychodynamické ošetřovatelství Biografické údaje: * 19.9.1909, Reading, stát Pennsylvánie, USA - 1931 získala základní ošetřovatelské vzdělání na Pennsylvania School of Nursing v Pottstownu - pracovala jako sestra a hlavní sestra v Pottstown Hospital a jako vedoucí ošetřovatelství v Bennington Hospital - 1943 dosáhla bakalářské vzdělání v oblasti interpersonální psychologie na Bennington College ve Vermontu - 1944-1945 během 2. světové války pracovala jako členka armádního sesterského oddílu v neuropsychiatrické nemocnici v Anglii - pracovala jako psychiatrická sestra 1947 dosáhla magisterské vzdělání v psychiatrickém ošetřovatelství na Teachers College, Columbia University v New Yorku 1947-1952 pracovala na Columbia University v New Yorku 1952 publikovala knihu „Interpersonal Relations in Nursing" (Interpersonální vztahy v ošetřovatelství) 1954-1974 přednášela psychiatrické ošetřovatelství na Rutgers University v 50.-60. letech přednášela a organizovala workshopy v Kanadě, Africe, Jižní Americe 1969-1974 nejdříve prezidentka později druhá viceprezidentka ANA (American Nursing Association) byla spolupracovnicí WHO, zakladatelkou a vydavatelkou časopisu „Properties in Psychiatrie Care", řada univerzit jí udělila čestné doktoráty 1974 byla penzionována ft 1999, Sherman Oaks, stát California, USA 6< M Vývoj modelu Během sesterské praxe a při studiu psychiatrického ošetřovatelství se 11. Peplau seznámila s pracemi a ideami význačných osobností psychiatrie a psychologie. Jako první si vypůjčila poznatky z jiných vědných oblastí a použila je pro rozvoj ošetřovatelství. Model H. Peplau je výrazně ovliv- Modely interpersonálních vztahů 79 něný Sullivanovým modelem mezilidských vztahů a je odrazem psycho-analytického modelu. V roce 1952 Peplau uvedla: „Ošetřovatelství je významná interpersonálnč-terapeutická činnosl, která spolu s dalšími procesy umožňuje navracet lidem zdraví".14 Svůj model II. Peplau vyvíjela postupně popisem struktur interpersonálního procesu a jeho čtyř fází ve vztahu sestra-pacient/klient. Následně definovala role sestry v tomto vztahu, které podle autorky tvoří psychodynamické ošetřovatelství. Teoretická východiska: • filozofie humanizmu, • koncepce vývoje osobnosti, • koncepce motivace, • psychoanalytičke teorie, • principysociálníhoučenívpracíchH.S.Sullivana,A. Mas/owa, N. E. Millera, P. Symondsa, S. Freuda al.P. Pavlova. Předpoklady (asumpce): • sestra dělá důležitá rozhodnutí, vede každého pacienta/klienta a podle potřeby provádí ošetřovatelskou péči, • úloha ošetřovatelství a také jeho vzdělávání, vychází z požadavku osobnostního vývoje jedince v dospělosti, • ošetřovatelství využívá principy a metody, které vedou k uvolňování interpersonálních vztahů. Hlavní jednotky: cíl ošetřovatelství pacient/klient role sestry zdroj potíží ohnisko zásahu pomáhat jedincům, kteří jsou nemocní nebo potřebují péči, adekvátně komunikovat, mít přiměřené interpersonální vztahy a uspokojené potřeby bez projevů úzkosti, a tak jim umožnit růst a rozvoj, je jedinec s frustrovanými potřebami, úzkostí a narušenými interpersonálními vztahy, neznámá osoba, pomocnice, učitelka, vůdce, zástupce, poradce, frustrace, tenze, úzkost, zjištěná problémová oblast a vytvoření terapeut ie kého vztahu, 80 Modely ošetřovatelství v kostce Modely interpersonálnich vztahu 81 způsob zásahu - intervence na odstranění frustrace, tenzí, úzkosti; podpora růstu a rozvoje, komunikace, důsledky - zvýšení obnovení sebekontroly jedince, zlepšení schopnosti řešit problémy, odstranění frustrace, tenzí a úzkosti. Metaparadigmatické koncepce podle H. Peplau: Osoba - je organizmus, který žije v nestabilní rovnováze a svým vlastním způsobem se snaží o snížení tenzí vytvářených neuspokojenými potřebami. Zdraví - je slovní symbol, který znamená požadavek osob- nosti na různé lidské procesy a vztahy, aby směřovaly ke kreativitě, konstruktivitě a produktivitě v osobním i společenském životě. Prostředí - existuje mimo organizmus a je v kontextu s kultu- rou; je důležité pro osvojení si zvyků a jejich používání, které vedou ke zdraví. Ošetřovatelství - je významný terapeutický a interpersonální proces, který je v interakci s ostatními lidskými procesy a přispívá ke zdraví jedince a společnosti; zahrnuje vztah mezi jedincem, který je nemocný, nebo má potřebu vyhledat zdravotnické služby a sestrou, která jedincům pomáhá v procesu interakce k rozvoji osobnosti, kreativitě a produktivitě v osobním i společenském životě. |l)'4 Koncepce modelu Psychodynamické ošetřovatelství Psychodynamické ošetřovatelství umožňuje jedinci porozumět vlastnímu chování. Sestra tím, že porozumí chování lidí, rozpozná jejich problémy a následně je prostřednictvím principů interpersonálnich vztahů urovná nebo odstraní. K tomu využívá i svoje vlastní zkušenosti. V interpersonál-níni v/lahu sestra - pacient/klient jsou podstatné role sestry, které tvoří jádro psychodynamické péče. Vztah sestra - pacient/klient Interpersonální terapeutický vztah mezi sestrou a pacientem/klientem probíhá ve čtyřech fázích jako: • orientace - v tétofázi se setkávají poprvé, když má pacient/klient potři im vyhledat profesionální pomoc; v té době se začíná vytvářet terapi ■lilii ký vztah mezi ním a sestrou; sestra mu pomáhá objasnit a pochopit jeho problémy ihned, jakmile zjistí oblast, ve které je potřeba pomoci, • identifikace - v této fázi si musí sestra a pacient/klient vzájemně ujasnit svá očekávání a představy; takový postup vede k vytvoření pracovního vztahu mezi nimi, k přesnější identifikaci problémů i k rozhodování o jejich řešení, při identifikaci může být pacient/klient buď pasivní a úplně závislý na sestře, nebo úplně autonomní a nezávislý na sestře, nebo aktivně spolupracující, ale částečně závislý na sestře, • využití - v této fázi pacient/klient začíná kontrolovat situaci, využívá dostupné služby podle potřeb a možností, sestra ho podporuje v poznávání vlastních pocitů, emocí, myšlení a chování s cílem maximálního zapojení do sebepéče, • ukončení - je fází ukončení terapeutického vztahu sestra - pacient/ klient, jeho potřeby jsou splněné a sestra se může zaměřit na nové cíle. 14 Role sestry V procesu ošetřování pacient/klient a sestra zaujímají v různých fázích terapeutického interpersonálního vztahu různé role, které se projevují příslušným chováním. Sestra může zaujímat následující role: • Roli neznámé osoby v případě, že se s pacientem/klientem setkají poprvé jako dva neznámí lidé. Při prvním rozhovoru přistupuje sestra k pacientovi/klientovi zdvořile, bez předsudků a akceptuje ho takového, jaký je. Sestra spolupracuje také s jeho rodinou. Výkon role neznámé osoby souvisí s úvodní etapou terapeutického vztahu, ve kterém se sestra musí věnovat každému jedinci, i když není schopný sdělovat své pot i ty: • Roli pomocnice, ve které sestra klade pacientovi/klientovi konkrétní otázky a nabízí fundované odpovědi týkající se jeho problémů, poskytuje mu vysvětlující informace, pomáhá pochopit příčinu/y jeho stavu a podstatu medicínského plánu léčby. • Roli učitelky, která je vlastně kombinací všech rolí; sestra při jejím naplňování vychází z toho, co pacient/klient ví a učí ho to, CO neví a o co má zájem. 82 Modely ošetřovatelství v kostce Modely interpersonálních vztahu 83 • Roli vůdce, která představuje demokratický proces, ve kterém sestra vede pacienta/klienta ke splnění jeho aktuálních povinností prostřednictvím vztahů složených z kooperace a aktivní účasti pacienta/klienta. • Roli zástupce, jejíž rozsah záleží na míře závislosti (závislý, částečně závislý, nezávislý) a vzájemné závislosti ve vztahu sestra - pacient/ klient. • Roli poradce, která je podle autorky nejvýznamnější v psychiatrickém ošetřovatelství. Je projevem umění a vědomostí sestry, které se odrážejí ve vztahu sestra - pacient/klient tehdy, když sestra reaguje na potřebu podpory pacienta/klienta. Terapeutický vztah sestra - pacient/klient terapeutický vztah vzniká v období vzájemné interakce pacienta/klienta a sestry, přičemž u obou dochází k učení a rozvoji osobnosti. Komunikace a vyvážené interpersonální vztahy posilují růst, vývoj a snižují/odstraňují úzkost pacienta/klienta. Psychologické zkušenosti Psychologickými zkušenostmi jsou podle H. Peplau potřeby, frustrace, konflikt a úzkost. Dodávají jedinci energii, na níž závisí forma jeho jednání a chování. Řešení problémů pacienta/klienta (v kooperaci se sestrou) je ovlivňované minulými zkušenostmi, výchovou, kulturními vlivy a individuálními bio-psycho-socio-spirituálními zvláštnostmi. Individuální zvláštnosti pacientů/klientů musí sestra pochopit, akceptovat a zároveň zvládnout svou profesionální roli. 9-14 Obsah modelu Psychodynamické ošetřovatelství H. Peplau vychází ze Sullivanovy teorie, podle které je lidské chování motivované dvěma základními hnacími silami: snahou po uspokojení a snahou po bezpečí. Jestliže některá z nich, nebo obě, nejsou uspokojené, tak vzniká stav tenze. Tenze se dělí na: • tenze spojené s potřebami, které vznikají tehdy, když je frustrované j e-/';'( h uspokojování, tenze spojené s úzkostí, které vznikají tehdy, když není možné naplnit snahu o bezpečí. Podle autorky modelu mají jedinci bio-psycho-sociální kvality, které je motivují k sebezachování, reprodukci a růstu. Chování jedince je, kromě návyků a zkušeností, motivované tenzemi, tzn. že jedinec vykonává určité činnosti, aby tenze eliminoval nebo alespoň snížil. Tyto činnosti autorka označila jako transformaci energie. Tenze se promítají do chování i do interpersonálních vztahů a vedou každého jedince k vytvoření určitých vzorců chování, tzv. série dynamizmu, které opakovaně používá při eliminaci tenzí vyvolaných neuspokojenými potřebami nebo úzkostí. Příčiny, pro které pacient/klient vyhledá zdravotnickou a ošetřovatelskou pomoc, mohou mít fyzický, psychologický nebo sociální charakter a obvykle jsou spojené s obtížemi v oblasti interpersonálních vztahů. Při kontaktu pacienta/klienta se sestrou se postupně (od období prvního kontaktu při přijetí, přes období intenzivní péče, období rekonvalescence, až po propuštění) vytváří terapeutický vztah, který probíhá ve čtyřech fázích (orientace, identifikace, využití, ukončení), během kterých sestra zastává různé role (neznámé osoby, pomocnice, učitelky, vůdce, zástupce, poradce). Cílem ošetřovatelských intervencí v průběhu trvání terapeutického vztahu sestra - pacient/klient je dosažení vyrovnaných interpersonálních vztahů pacienta/klienta, jeho sebedůvěra, sebekontrola, růst a rozvoj. Hildegard Peplau formulovala svůj model v době, kdy ještě nebyl definovaný a v ošetřovatelské praxi akceptovaný ošetřovatelský proces. Navzdory tomu identifikovala čtyři fáze terapeutického vztahu sestra - pacient/klient, které svým obsahovým zaměřením přibližně odpovídají krokům ošetřovatelského procesu. Tento model bývá označovaný také jako „vývojový model", avšak pro silnou akcentaci (zdůrazňování) interakce je zařazovaný mezi interakční modely. H. Peplau je často označovaná za matku psychiatrického ošetřovatelství. 84 Modely ošetřovatelství v kostce Modely interpersonálních vztahů 85 Obr. 12 Grafické znázornění modelu H. Peplau terapeutický vztah uspokojené frustrace potřeby, potřeb, pocit obavy, bezpečí úzkost cíl: tenze redukce sérií dynamizmu s transformací energie identifikace využití ukončení vyrovnané interpersonální vztahy, sebedůvěra, sebekontrola, růst, rozvoj komunikace pomoc poradenství podpora Zdroj: autorka Legenda: Zkratky v kruzích: B = biologická, P = psychologická, S = sociální oblast 4.2 Ida Jean Orlando: Teorie ošetřovatelského procesu Biografické údaje: * 12.8.1926, Jersey City, USA 1947 ukončila základní ošetřovatelské vzdělání na New York Medical College Hospital School of Nursing v New Yorku 1951 dosáhla bakalářské vzdělání v oblasti veřejného zdravotnictví na St. John's University Brooklyn v New Yorku 1954 získala magisterské vzdělání v oblasti poradenství mentálního zdraví na Columbia University Teachers College v New Yorku po ukončení základního studia a během bakalářského a magisterského studia pracovala na celý nebo částečný úvazek na chirurgickém a gynekologickém oddělení a v intenzivní péči 1954 odešla na Yale University School of Nursing v New Havenu, kde se nejdříve zapojila a později vedla výzkumný projekt „Integrace mentálních koncepcí zdraví" 1958 připravila výsledky projektu k publikovaní v knize „The Dynamic Nurse - Patient Relationship: Function, Process and Principles" (Dynamický vztah sestra - pacient: Funkce, proces a principy), která však vyšla až v roce 1961 1961 se vdala za R. J. Pelletiera a opustila Yale 1962-1972 pracovala jako klinická poradkyně pro ošetřovatelství v Bellmontu 1972 publikovala knihu „The Discipline and Teaching of Nursing Process: An Evaluation Study" (Nácvik a výuka ošetřovatelského procesu: Evaluační studie) 1972-1981 pracovala jako poradkyně a přednášela o své teorii v USA a v Kanadě 1981 školitelka ošetřovatelství v Metropolitan State Hospital ve Wal-thamu, kde se v roce 1987 stala zástupkyní ředitelky pro výzkum a vzdělávání v ošetřovatelství 2-'K 14 Vývoj teorie V 60. letech minulého století se v USA objevily snahy zaměřené na liuma nizaci společnosti a zvýšení úrovně ošetřovatelství. Během sesterské praxe se I. J. Orlando přesvědčila o nedostatečném poskytování ošetřovatelské péče a začala uvažovat o tom, jak zabezpečit optimální úroveň oselím nm 86 Modely ošetřovatelství v kostce Modely interpersonálních vztahů 87 Na Yaleské ošetřovatelské škole se zapojila do výzkumného projektu Národního institutu mentálního zdraví USA „Integrace mentálních koncepcí zdrávi". V tomto projektu během tří let sledovala interakce sestra - pacient/klient a následně analyzovala asi 2000 těchto vztahů. Z analýzy těchto interakcí je částečně odvozená její teorie. Během pobytu v Bellmontu (1962-1972) nadále sledovala vztah sestra - pacient/klient a rozšířila svá zkoumání i o vztah sestra - členové ošetřovatelského týmu. Výsledkem bylo publikování knihy „Nácvik a výuka ošetřovatelského procesu" (1972). Teoretická východiska: • Maslowova teorie potřeb a motivace, • práce C. Rogerse z oblasti humanistické psychologie, ' práce V. Henderson a H. Peplau, • výsledky spolupráce s E. Wiedenbach. Předpoklady (asumpce): • jedinec se stává pacientem/klientem a potřebuje ošetřovatelskou péči: - když nemá splněné potřeby pomoci, které vznikají jako negativní reakce na prostředí, zkušenosti nebo tělesné omezení a brání jedinci svěřit se s potřebou pomoci, kterou nedokáže naplnit sám, - když má omezené schopnosti, které se zvyšuji přijímáním lékařské péče, - když pociťuje úzkost, zoufalství, tíseň, napětí či stres jako důsledek neuspokojené potřeby pomoci, • stres je dynamická sila, která narušuje funkční stav organizmu, jeho vývoj a rovnováhu, ' potřeba je požadavek jedince zbavit se bezprostředních potíží, potřeba pacienta/klienta sestru orientuje a vede k hledání cest a možností zlepšení jeho stavu, • potřeba pomoci je požadavek pacienta/klienta, je to žádost o pomoc při řešení problému, který nedokáže zvládnout sám, po odstranění problému, uspokojení potřeby, dochází u pacienta/klienta ke snížení stresu, úlevě, zmenšení potíží, zlepšení stavu a pocitu blaha, • interakce zahrnuje chování pacienta/klienta, akci a reakci sestry, interakční procesy mezi sestrou a pacientem/klientem vždy směřují k uspokojení jeho aktuálních a potenciálních potřeb pomoci, zlepšení znamená obnovení fyzického a duševní zdraví, což se projeví v chování pacienta/klienta, ve verbálních a neverbálních projevech. Hlavní jednotky: cíl ošetřovatelství pacient/klient role sestry zdroj potíží ohnisko zásahu způsob zásahu důsledky zlepšení fyzického a psychického zdraví pacienta/ klienta, jeho komfort, pohodlí a pohoda, jedinec charakterizovaný svým chováním, který podstupuje medicínskou léčbu a aktivně se zúčastňuje procesu ošetřování, vyhledání potřeby pomoci u pacienta/klienta a její okamžité poskytnutí přímo nebo nepřímo, nesplněné potřeby pomoci při tělesném omezení pacienta/klienta, nebo při negativní reakci na prostředí, oblasti potřeb pomoci, aktivní, vědomá ošetřovatelská péče, fyzické a psychické zlepšení, pohoda, blaho. Metaparadigmatické koncepce podle I. J. Orando: Osoba Prostředí Zdraví Ošetřovatelství je dynamický, humánní systém v interakci s prostředím, podléhající změnám. Jedinec je charakterizovaný prostřednictvím verbálního a neverbálního chování. Trpí, když nedokáže sám uspokojit svou potřebu pomoci. autorka nedefinuje, ale chápe ho jako bezprostřední situaci, ve které se pacient/klient nachází, je do teorie zahrnuté, ale není specifikované ani definované. Autorka v teorii uvádí termíny: fyzické zdraví, mentální zdraví, zlepšení, pohoda a blaho, se zabývá potřebou okamžité pomoci pacientovi/ klientovi v bezprostřední situaci, kdy jedinec není schopný se sám o sebe postarat; ošetřovali•Iství je nezávislé na medicíně, může fungovat nezá\ Isle na tom, zda se jedinec podrobuje lékařské péči nebo ne. 9>14,18 88 Modely ošetřovatelství v kostce Modely interpersonúlních vztahů 89 Koncepce teorie Humánní systém Jedinec jako jednotný systém je otevřený prostředí a neustále podléhá změně. Humánní systém jedince tvoří tři navzájem se ovlivňující subsystémy: • biologický subsystém - zahrnuje celou jýzickou oblast jedince, • interpersonální subsystém - zahrnuje celou sociální oblast jedince, • intrapersonální subsystém - zahrnuje celou psychickou oblast jedince. Změna Jedinec existuje ve změně a stále se vyvíjí. Narození, dětství, adolescence, dospělost, stáří a smrt jsou integrální součásti života. Vývoj zahrnuje biologické, interpesonální a intrapersonální změny, které navzájem souvisejí a společně ovlivňují zdraví. Jedinec se pohybuje kontinuálně od jednoho vývojového stadia k druhému a vlivy a informace uchované z minulosti se promítají do přítomnosti a ovlivňují budoucnost. Obr. 13 Humánní systém jedince a změna minulost budoucnost smrt A současnost Zdroj autorka Změna je vlastní životu jedince a subsystémy se snaží udržet si ve změně stabilitu. Situace a stav pacienta/klienta mohou být popsané jako vztah mezi systémem, časem a prostředím. Proces stresu Proces stresu pomáhá odhalit problém, který vznikl ve fungování a formě struktury, ve vývoji a v rovnováze (stabilitě) jedince. Existuje pozitivní korelace mezi časem, kdy nemá pacient/klient uspokojené potřeby pomoci (v jakékoliv oblasti), a stupněm úzkosti, tísně, napětí a stresu. Stres jako dynamická síla je charakterizovaný prostřednictvím stresového indexu a stresové reakce. Stresový index zahrnuje: • kvocient stresu -je dávka stresu, kterému je jedinec vystavený v určitém čase, • objektivní a subjektivní poměr - mezi subjektivními a objektivními údaji, • intenzitu stresu - může být silná (vyžaduje korekci vždy), mírná (je možněji terapeuticky zvyšovat nebo snižovat), slabá (může být terapeuticky podporovaná), • rychlost nástupu a trvání- může mít specifický účinek na stav pacienta/klienta i na adaptaci, • rozsah působení - týká se rozšíření síly stresu v organizmu, • terapeutický přistup - závisí na toleranci organizmu na stres, na připravenosti vyrovnávat se se stresem, na kvocientu stresu a potenciálním směru stresové změny. Stresová reakce se vztahuje na stresový stav a adaptaci a ukazuje účinek stresu na organizmus. Stresová reakce zahrnuje: • afektivní změny -jsou změny vegetativní, emocionální, behaviorální, • kognitivní změny - jsou změny percepce, myšlení, úsudků, řešení problémů, • fyziologické změny - jsou změny endokrinní, neurologické, bunečné, chemické, • změny aktivity - zahrnují reagování celého těla; dezorganizace c ho vání a jednání; změny senzitivity k okolí; oživení starých patologii k vi h aktivit a narušení vnímáni reality. 90 Modely ošetřovatelství v kostce Analýza procesu stresu je způsob přístupu k analýze problémů pacienta/ klienta. Zahrnuje: • stresor - předcházející neho přítomný činitel, který aktivizuje proces stresu; stresor může být příčinou, katalyzátorem nebo základní součástí příčiny, která spouští stresový proces, • stres - dynamická síla, která produkuje a vyvolává stresový stav; původ stresu je buď ve vnějším stresom, nebo v organizmu jedince (tzv. vnitřní stresor), • stresový stav - stav vyplývající ze stresu, popisovaný je jako náraz stresu na organizmus; stresový stav je reaktivní stav organizmu, • adaptaci - zpětnou odpověď organizmu na stresový stav nebo stres; může být pozitivní nebo negativní; adaptace vede a určuje výslednou změnu, • stresovou změnu - rozdíl, který nastane v organizmu jako výsledek stresového procesu; týká se přežívání jedince. I. J. Orlando uvádí, že stres u pacienta/klienta je odvozený z jeho reakcí na okolí, které nedokáže sám kontrolovat, že stres v nemocnici je spíš reakcí na prostředí nemocnice než na nemoc; že úzkost, tíseň a napětí pacienta/ klienta často vyplývá z falešných interpretací vlastních zkušeností. Všechny tyto situace vyžadují pomoc sestry pacientovi/klientovi prostřednictvím procesu ošetřování. Ošetřovatelský proces Při kontaktu lidí dochází k „procesu jednání". Tento proces se skládá z pozorování chování druhé osoby, z myšlenek a pocitů vyplývajících z pozorování a z činů, skutků, které jsou reakcí na toto pozorování, na myšlenky a pocity. Chování pacienta/klienta stimuluje chování sestry. Začíná proces ošetřování. Chování sestry má čtyři fáze: vnímání chování pacienta/klienta všemi smysly, ' myšlenky související s tím, co sestra vnímala (představy v mysli), • pocity jako odezva na myšlenky, • činnost, čili pozorovatelné aktivity, jako reakce na verbální a neverbální chování pacienta/klienta. Moih-lv iniripťi\ 16 Obsah teorie Každý jedinec je personální systém, který existuje v určitém sociálním systému a v koexistenci s jinými personálními systémy vytváří interpersonální systémy. Chování jedince je cílevědomé. Když nastane situace, ve které se jedinec setká se sestrou, vytvářejí interpersonální systém, který danou situací vnímá, reaguje na ní, provádí transakce a po dosažení cílů pak uzavírá situaci i jednání. Ošetřovatelská aktivita tedy spočívá v interpersonálním systému, který vytváří sestra a pacient/klient pomocí vzájemné interakce. Proces interakce je možno pozorovat. V jeho průběhu dochází prostřednictvím komunikace k ovlivňování jedné osoby druhou. Právě komunikace umožňuje oběma stranám vyměňovat si informace, vytknout si cíle a dohodnout postupy a prostředky k jejich dosažení. Bez percepce, komunikace, interakce a transakce není ošetřovatelský proces. Absence poznatků o jedinci, vztazích mezi jedinci a vztazích ve společnosti vytváří podle I. King prostor pro neosobní a mechanickou ošetřova-lelskou péči. Systém a teorii cíle I. King někteří teoretici ošetřovatelství označují jako interakční, jiní jako systémovou teorii. Obr. 20 Grafické znázornění akce - reakce - interakce - transakce v ošetřovatelském procesu A/ \ / \ / T—^ / Vysvětlivky: A-akce I-interakce R - reakce T — transakce Zdroj: autorka 120 Modely ošetřovatelství v kostce___ Systémové modely 121 5.3 Betty Neuman: Systémový model Biografické údaje: * 1924 Lowell, stát Ohio, USA 1947 získala základní ošetřovatelské vzdělání na Peoples Hospital School of Nursing v Akronu po skončení studia odešla do Los Angeles, kde pracovala jako sestra, staniční, vrchní i školní sestra 1957 dosáhla bakalářské vzdělání na University of California v Los Angeles, na této univerzitě získala v roce 1966 i magisterské vzdělání v oboru mentální zdraví pracovala jako klinická chirurgická sestra v akutní péči, klinická učitelka, sestra - poradce v komunitním krizovém centru, učitelka komunit-ního zdraví na univerzitě od roku 1970 vykonávala privátní praxi terapeutky a klinického spolupracovníka Americké asociace pro manželskou a rodinnou terapii - 1972 poprvé představila svůj systémový model 1982 publikovala knihu „The Neuman's System Model: Application to Nursing Education and Practice" (Systémový model Neumanové: aplikace v ošetřovatelském vzdělávání a praxi) 1985 ukončila doktorandské studium v oboru klinické psychologie na Pacific Western University 1988 jí udělila Grand Walley State University v Allendalu čestný doktorát »•14 Vývoj modelu Koncem 60. let minulého století začala B. Neuman vyvíjet pro potřeby studentů ošetřovatelství první jednoznačně výukový model pro praxi v oblasti poradenství duševního zdraví. Při koncipování modelu vycházela především z teorií o stresu a adaptaci. Základní strukturu modelu prezentovala v roce 1972. V následujících letech realizovala výzkumnou část, dopracovala a specifikovala definice a koncepce. V knižní podobě uveřejnila svůj model v roce 1982. Teoretická východiska: holistická filozofie, • filozofické práce G. Caplana, Chardina, B. Marxe, • psychologické práce týkající se „gestalt" teorie, dále práce o adaptaci a práce H. Selyeho o stresu, • Bertalanffyho všeobecná teorie systémů, • práce z oblasti veřejného zdravotnictví, Caplanův model prevence, • ošetřovatelské výzkumy. Předpoklady (asumpce): • jedinec je jednotný celek, jehož části jsou ve stavu dynamické rovnováhy interakcí, • jedinec je celistvá, multidimenzionální bytost v neustálé interakci s prostředím, • prostředí představuje interní a externí síly ovlivňující jedince v určitém čase; vnitřní prostředí jedince je určené hranicemi jeho systému, vnější prostředí, které zahrnuje zevní síly a vytvořené prostředí, které je výsledkem mobilizace všech faktorů obrany pro stabilitu a integritu systému, • systém je otevřený, když si elementy komplexní organizace vyměňují informace a energii; stres a reakce na stres jsou základní komponenty otevřených systémů, • elementy systémů jsou v interakci a tvoří komplexní organizaci, • systém jedince tvoří pět proměnných (faktorů): fyziologické, psychologické, sociokulturní, vývojové a spirituální, které jsou v interakci s prostředím, • jedinec a prostředí si neustále vyměňují energii a informace, jejich vstup a výstup probíhá neustále; energie a informace jsou živné zdroje systému, • harmonické interakce systému a prostředí se projevují jako zdraví a pohoda jedince, • disharmonie mezi částmi systému se u jedince projeví příznaky onemocnění, • jedinec je funkční celek v poli prostředí, projevující se chováním, které je odrazem vztahů v tomto poli, ' homeostatický proces je procesem udržování rovnováhy mezi organizmem a prostředím a jeho výsledkem je zachování zdraví v neustále se měnících podmínkách, • adaptace znamená proces přizpůsobování se; adaptační proces je dynamický, kontinuální a umožňuje udržováni rovnováhy a stability systému. 122 Modely ošetřovatelství v kostce Systémové modely 123 stres je nespecifický požadavek na aktivitu organizmu, když jedinec překoná působení stresorů, obnoví si a zachová adekvátni úroveň zdraví a dosáhne stabilitu svého systému. Funkční harmonie nebo rovnováha je podmínkou udržování integrity systému a jeho stability. Hlavní jednotky: cíl ošetřovatelství pacient/klient role sestry zdroj potíží ohnisko zásahu způsob zásahu důsledky dosáhnout a udržet vyváženost systému pacienta/ klienta, obnovit a udržet maximální úroveň zdraví a pohody, je otevřený systém pěti komponentu: fyziologických, psychologických, sociokultumích, vývojových a spirituálních, identifikace intrapersonálních, interpersonálních a extrapersonálních stresorů, stresory zevního a vnitřního prostředí jedince, redukce stresorů a posílení linií obrany, intervence prostřednictvím primární, sekundární a terciární prevence, pohyb směrem ke stabilitě systému pacienta/klienta a k požadované úrovni zdraví. IVIetaparadigmatické koncepce podle B. Neuman: Osoba 'rostředí je multidimenzionální, dynamický, celistvý a otevřený systém v neustálé interakci s prostředím. Systém jedince se skládá ze základní struktury (faktory fyziologické, psychologické, sociokulturní, vývojové a spirituální), kterou chrání linie rezistence a normální a flexibilní linie obrany, se skládá ze tří částí: vnitřního prostředí jedince, zevního prostředí a vytvořeného prostředí. Interní nebo externí síly prostředí obklopují jedince kdekoliv v prostoru a kdykoliv v čase. Tyto síly zahrnují intrapersonální, interpersonální a extrapersonální stresory, které mohou narušit linie obrany a tím stabilitu systému jedince. Zdraví Ošetřovatelství - je projevem životní energie a pohody jedince. Stav zdraví představuje situaci, kdy jsou všechny faktory a prvky v souladu s celostní osobností jedince. Stav zdraví a pohody je výsledkem dynamické rovnová-hy jedince a jeho interakcí s prostředím. - je jedinečná profese zabývající se všemi faktory které ovlivňují reakce jedince na stres. Jedinec je celistvá bytost, a tak ho musí vnímat i ošetřovatelství. Cílem ošetřovatelství je pomáhat jedincům rodinám a skupinám dosáhnout a udržet maximální úroveň zdraví a pohody prostřednictvím intervencí zaměřených na snížení účinků stresu a nepříznivých podmínek, které mají vliv na optimální fungování jedince v dané situaci. Primárním cílem je stabilita systému pacienta/klienta. 14 Koncepce modelu Proměnné Každý jedinec má tzv. proměnné, tedy faktory přežití. Proměnné tvoří fyziologické, psychologické, sociokulturní, vývojové a duchovní faktory. Proměnné jsou jedinečné pro každého jedince a existují mezi nimi vzájemné vztahy. Základní struktura Každý jedinec má základní strukturu, tzv. centrální jádro přežití. Základní struktura se skládá ze všech proměnných jako faktorů přežití a jedinečného vlastnictví individuálních charakteristik každého jedince (genetické struktury, orgánové funkce, vzorce reakcí, struktura ega ...). Linie obrany Základní struktura jedince je chránená proti působení stresorů několika liniemi: • Linie rezistence (odolnosti) tvoří kruh, který obklopuje základní strukturu (centrálni jádro) a mém velikost a vzdálenost od jádra. Li*, nie rezistence zahrnuje vnitřní faktory, které jedinci umožňují přežit; a obranu proti stresorům (např. imunitní systém). Vnitřní faktory se snaží stabilizovat systém, když stresory proniknou přes linie obrany které jsou nad linií rezistence (normální a flexibilní linie obrany). 124 Modely ošetřovatelství v kostce Systémové modely 125 • Normální línie obrany - je okruh nad linií rezistence. Její úlohou je zabezpečovat vyrovnaný stav jedince, pohodu nebo stav adaptace v čase. Normální linie obrany je výsledkem vztahů proměnných faktoru (fyziologických, psychologických, sociokulturních, vývojových a spirituálních), které jedinec využívá pro vyrovnávání se se stresory, např. životní styl jedince apod. • Flexibilní linie obrany -je okruh nad normální linií obrany. Flexibilní linie působí jako nárazník, brání průniku stresorů k normální linii obrany. Účinnost flexibilní linie je proměnlivá, může se v krátkém čase snížit působením různých okolností, např. nedostatkem spánku, nedostatkem jídla, nepravidelným střídáním životních aktivit apod. Rozsah účinnosti flexibilní linie obrany ovlivňují i interakce proměnných (např. radost způsobí útlum spánku). Jedinec musí flexibilní linii posilovat, aby ho dobře bránila, aby blokovala působení stresorů. Obr. 21 Grafické znázornění základní struktury a linií obrany stresory stresory stresory stresory Zdroj: autorka SI resory Stresor je napětí produkované stimuly, které může vést k nevyrovnanosti systému. Stresory jsou síly a vlivy prostředí, které mohou měnit stabilitu systému. Stresorem mohou být vlivy a síly narušující aktuálně nebo potenciálně systém jedince, mohou se objevit kdykoliv a v jakékoliv kombinaci. Stresory po proniknutí obrannými liniemi narušují stabilitu a rovnováhu systému. Zdroje stresorů mohou být síly a vlivy: • intrapersonální vycházejí z jedince, např. podmíněné reakce, emoce, motivace, • interpersonální - vznikají při inlcrpersonálních interakcích, např. očekávání rolí, • extrapersonálni - vyskytují se mimo jedince, např. ekonomická krize, růst cen apod. Stupeň reakce na působení stresorů závisí u každého jedince na míře stability, resp. instability systému a schopnosti udržet funkční všechny linie obrany před invazí stresorů.2-9 Prevence jako intervence Intervence je účelný zásah, který pomáhá jedinci při dosahování a/nebo při udržování stability systému. Preventivní intervence využívá sestra, pacient/klient nebo oba na posílení a obnovu narušené stability pacienta/klienta. Dělí se na intervence: • Primární prevence - se uskutečňují tehdy, když jsou identifikované aktuální nebo potenciální stresory. Reakce na stresory se ještě nevyskytují, ale stupeň rizika je už známý. Cílem intervencí je zabránit stresorům proniknout normální linií obrany a posílit flexibilní linii obrany. Tím se sníží riziko střetu se stresory a zabrání vzniku maladaptace. • Sekundární prevence -jsou iniciované tehdy, když už jsou zjevně symptomy působení stresorů a stresových reakcí. Cílem je posíleni linie rezistence mobilizací vnitřních a vnějších zdrojů jedince, se zaměřením na reakce vyvolané stresem na podporu adaptace a ostatních linii obrany. ' Terciární prevence - zahrnují zásahy aktivizující změnu prostřednictvím readaptace, reedukace a zachování existujících zdrojů, což dovede jedince k primární úrovni stabilizace systému, zabrání regresi a vzniku komplikací. Intervence se uskutečňují kdykoliv, když se předpokládá, neboje identifikované působení stresorů. Hodnocení výsledků intervencí zahrnuje posouzení rozsahu stability systému pacienta/klienta, kterou dosáhl během realizace ošetřovatelské péče. Důležitou metodou získávání informací k hodnocení je rozhovor a pozoro-vání pacienta/klienta. 126 Modely ošetřovatelství v kostce Systémové modely 127 Obnovení Obnovení je stadium adaptace na stresory z vnitřního a vnějšího prostředí jedince. Obnovení může začít na kterémkoliv stupni nebo v jakékoliv rovině reakcí a má postupovat dále směrem ke stabilizaci obranných linií. Obnovení spojuje faktory interpersonální, extrapersonální a faktory prostředí spolu s fyzickými, psychologickými, sociokulturními, vývojovými a spirituálními proměnnými. ,4-21 Obsah modelu Každý jedinec individuálně vnímá působení stresom a individuálně se s nimi vyrovnává či nevyrovnává. Záleží na základní struktuře a obranných mechanizmech jedince, jak se s danou situací vyrovná. Když neochrání jedince před stresem nárazníková funkce flexibilní linie obrany, musí nastoupit ošetřovatelství. Jestliže působení stresorů prorazí i normální linii obrany jedince, projeví se to jako nerovnováha či nestabilita jeho systému. Stresory, které způsobují nerovnováhu systému, jsou individuálně odlišné a závisí na fyziologických, psychologických, sociokulturních, vývojových a spirituálních faktorech jedince. Proto je důležité zhodnotit množství a sílu stresorů, délku jejich působení a význam pro systém jedince. Sestra získává informace o aktuálních a potenciálních stresorech a jejich působení, identifikuje zdroje stresorů a reakce jedince na ně. Ošetřovatelské intervence zahrnují aktivity: • Primární prevence, které obsahují vyhledávání rizik, posouzení významu rizik pro pacienta/klienta, hodnocení životního stylu, způsob vyrovnávání se se stresory v minulosti, • Sekundární prevence, které obsahuji posouzeni reakcí na stresory, podporu adaptace s využitím vnějších a vnitřních zdrojů dostupných pro zvládání stresových reakcí, • Terciární prevence, které obsahují reedukaci a readaptaci ve smyslu změny potřebně pro dosažení a udržení stability. Ošetřovatelská péče se snaží udržet systém pacienta/klienta stabilní během neustálých životních změn, posiluje jeho odolnost pomocí přirozených a naučených reakcí na stresory prostřednictvím ošetřovatelského procesu, který vede sestru k poskytování optimální ošetřovatelské péče. Model Betty Neuman je holistickým pohledem na otevřený systém jedince, založený na principu interakce s prostředím, s cílem dosáhnout a udržet systémovou stabilitu jedince. Obr. 22 Grafické znázornění základní struktury a linií obrany Zdroj: MARR1NER TOMEY, A. Pjlegetheoretikerinnen undihr Werk. 532 S. 128 Modely ošetřovatelství v kostce Systémové modely 129 5.4 Callista Roy: Adaptační model Biografické údaje: * 14. 10. 1939, Los Angeles, USA - 1960 získala základní ošetřovatelské vzdělání na Mount Mary's Colle-ge v Los Angeles a na stejné škole - 1963 ukončila bakalářské vzdělání v ošetřovatelství na University of California v Los Angeles - pracovala jako sestra a staniční sestra v pediatrickém ošetřovatelství 1966 absolvovala magisterské vzdělání v ošetřovatelství na University of California v Los Angeles a na stejné univerzitě - 1977 ukončila doktorandské studium sociologie - pracovala jako vedoucí ošetřovatelského oddělení na Mount Mary's College v Los Angeles, jako odborná asistentka na School of Nursing University of Portland, ředitelka Mount Saint Mary's Hospital v Tucso-nu a jako profesorka na Boston College of Nursing v Massachusetts 1985 habilitovala z klinické neurologie - stala se členkou Americké akademie věd, osobností Ameriky, členkou NANDA a členkou Světové organizace žen2-9-14 Vývoj modelu Během ošetřovatelské praxe na dětské klinice si C. Roy všímala schopnosti dětí přizpůsobovat se změnám. Pozorování dětské adaptace ji přivedlo k tvorbě ošetřovatelského modelu. Základy modelu vytvořila v období let 1964-1966 v průběhu studia ošetřovatelství. Od roku 1970 byl model v rámci programu magisterského studia ošetřovatelství používaný v praxi jako pilotní studie. Výsledky byly publikované v roce 1974 v kapitole „The Roy Adaptation Model" (Adaptační model Royové) v knize Riehl, JP, Roy, C. „Conceptual Models for Nursing Practice" (Koncepční modely ošetřovatelské praxe). V roce 1976 publikovala model v monografii „Intro-duction to Nursing: An Adaptation Model" (Úvod do ošetřovatelství: adaptační model). Další výzkumná pozorování realizovala v letech 1976-1977. Následně pracovala na teoretické bázi a výsledky publikovala v roce 1982. Na svém modelu dále pracovala. Teoretická východiska: humanistická filozofie a holizmus, Maslowovy práce, • sociální interakční teorie, • Helsonova adaptační teorie. Předpoklady (asuinpcc): • příjemcem ošetřovatelství je jedinec, skupina, komunita neho společnost, • příjemce ošetřovatelství je holistický adaptivní systém, • lidé jsou živé systémy ve stálé interakci s prostředím, • systém je skupinou jednotek spojených tak, že vytvářejí celek, který je charakterizovaný vstupem, kontrolou, procesy, výstupem, a zpětnou vazbou, • prostředí a lidé jsou otevřené systémy, vyměňují si energii, hmotu a informace, • ve stále se měnícím prostředí si musí jedinec udržovat svou integritu - tzn., že se musí přizpůsobovat podnětům z vnějšího a vnitřního prostředí, • schopnost jedince zvládat změny vnějšího a vnitřního prostředí se mění v čase, • prostředí vytváří podmínky ovlivňující vývoj a chování jedinců i skupin. Svými interními a externími faktory působí na schopnost jedince přizpůsobovat se. Každá změna prostředí vyžaduje energii potřebnou pro adaptaci na tuto změnu. Hlavní jednotky: cíl ošetřovatelství - adaptace v situacích zdraví i nemoci v každé ze čtyř oblastí (adaptační mody), pacient/klient - bio-psycho-sociální bytost v trvalé interakci s měnícím se prostředím, role sestry - podpora adaptačních mechanizmů a adaptivního chování, zdroj potíží - neefektivní aktivity pro udržení integrity pacienta/ klienta, ohnisko zásahu - fokální, kontextuální a reziduálni stimuly, způsob zásahu - manipulace se stimuly, jejich zvyšování, snižování, udržování, důsledky - adaptivní odpovědi na stimuly. 130 Modely ošetřovatelství v kostce Metaparadigmatické koncepce podle C. Roy: Osoba Prostředí Zdraví Ošetřovatelství je bio-psycho-sociální bytost v konstantní interakci se stále měnícím se prostředím. Jedinec reaguje na podněty z vnějšího a vnitřního prostředí. Jedinec jako systém je celek, skládá se ze subsystémů, které mají funkční smysl. Jedinec jako adaptační systém s vnitřními procesy (kognátorem, regulátorem) a efektorovým systémem (čtyřmi adaptačními oblastmi, mody) je příjemcem ošetřovatelské péče. vytváří podmínky, okolnosti, situace a vlivy, které působí na vývoj a chování jedinců nebo skupin. Měnící se prostředí svými interními a externími faktory působí na schopnost jedinců přizpůsobovat se, tedy adaptovat se. Faktory prostředí mohou být různě velké, pozitivní nebo negativní. Každá změna prostředí vyžaduje od jedince více energie pro adaptaci na novou situaci. Podněty z prostředí, které jedince ovlivňují, se označují jako stimuly (fokální, kontex-tuální a reziduálni) a tvoří jádro zaměření ošetřovatelství. je určitý stav a proces, je výsledkem úspěšné adaptace na stimuly vycházející z prostředí. Zdraví a nemoc jsou dimenze lidského života a právě jimi se zabývá ošetřovatelství. Jakmile nefunguje mechanizmus přizpůsobování se, jedinec onemocní. Když se jedinec dokáže přizpůsobit vlivům stimulů, je připravený opět reagovat na další, a to je podstata zdraví a léčení, tzn. uvolňování energie pro adaptační mechanizmy. je věda o nemocničním ošetřování i praktická disciplína. Ošetřovatelská věda je stále se vyvíjející vědecký systém o lidech, který pozoruje, klasifikuje a spojuje jednotlivé procesy a hledá cesty pozitivního ovlivňování zdravotního stavu lidí. Ošetřovatelství jako praktická disciplína využívá teoretické poznatky ošetřovatelské vědy při uspokojování potřeb Systémové modely 131 jedinců a při pozitivním ovlivňování jejich zdraví. Cílem ošetřovatelství je pomáhat jedincům ve zdraví i nemoci k efektivním a adaptivním odpovědím. 14 Koncepce modelu Adaptace Adaptace je procesem přizpůsobování se změnám prostředí. Z prostředí vycházejí stimuly, na které jedinec reaguje a kterým se přizpůsobuje. Pozitivní adaptivní reakce nastane jen tehdy, když jedinec pozitivno reaguje na změny vnějšího a/nebo vnitřního prostředí. Pozitivní adaptace je procesem podpory fyzické, psychické a sociální integrity jedince, která je nezbytnou podmínkou jeho celistvosti, úplnosti (zdraví). Neefektivní reakce na změny prostředí vedou ke změně celostnosti jedince. Stimuly Stimuly jsou podněty z vnějšího a vnitřního prostředí, které vyvolávají adaptační odpověď, reakci. Pro adaptaci jedince jsou důležité druhy stimulů (podnětů) a adaptační niveau (adaptační úroveň). Druhy stimulů: • Fokální stimul (ohniskový, centrální)-je podnět, který aktuálně působí na jedince v určitém momentu a na který okamžitě reaguje. Fokální stimul působí na jedince nejsilněji a urychluje jeho adaptivní chování. • Kontextuální stimul -je náhodně působící podnět v době vlivu fekálního stimulu, ke kterému má vztah. To znamená, že fokální stimul působí na jedince současně se stimulem kontextuálním. Kontextuální stimul se vztahuje na okolnosti působení fokálního stimulu. • Reziduálni stimul -je podnět z osobnostní oblasti jedince, např. vlastnosti, postoje, názory, předcházející zkušenosti. Reziduálni stimuly jsou poměrně stálé. Adaptační niveau (adaptační úroveň) je individuální rozsah efektivních (tedy adaptivních) reakcí jedince na stimuly. Představuje vlastní, standardní rozsah individuálních reakcí jedince na podněty „normálním způsobem" chování (tzv. výstupové adaptivní chování). Když stimul překročí hranice individuální adaptační zóny, reakce na něj jsou neefektivní a dochází k porušení integrity jedince. 132 Modely ošetřovatelství v kostce Systémové modely 133 Reakce na stimuly se dělí na: • adaptivní - které nepřesahují adaptační niveau jedince, adaptivní reakce podporují jedincovu integritu, růst, vývoj, moc, cíle, zlepšují jeho kontrolu nad prostředím, podporují jeho celistvost, • neefektivní - které přesahují adaptační niveau jedince, neefektivní reakce nepřispívají k dosažení adaptivních cílů, vedou k dezintegraci jedince. Adaptační systém jedince Adaptační systém jedince se dělí na dva subsystémy; na primární a sekundární. • Primární subsystém (kontrolní podsystém) - zahrnuje naučené nebo zděděné mechanizmy kontroly procesů nebo překonávání či zvládání situace. Skládá se z regulátoru a kognátoru: - regulátor reaguje na stimuly z vnějšího a vnitřního prostředí prostřednictvím nervových (autonomních), chemických a endokrinních reakcí, - kognátor reaguje na stimuly z vnějšího a vnitřního prostředí převážně prostřednictvím vyšší nervové činnosti (paměť, učení, emoce, rozhodování...) a reakce jsou emočního typu. • Efektorový subsystém (sekundární podsystém) -převádí reakce jedinců (po jejich zpracování primárním subsystémem) do čtyř adaptačních oblastí, které autorka označila jako „adaptační mody". Adaptační mody jsou: - fyziologická oblast (physiological mode) zahrnuje dýchání, cirkulaci, výživu, tekutiny, vyprazdňování, aktivitu, odpočinek, spánek, celkovou regulaci (tělesná teplota, smysly, vitální funkce, endokrinní a nervový systém); fyziologická oblast obsahuje reakce spojené se strukturou těla a způsobem jeho funkce, - sebepojetí (self concept) zahrnuje fyzikální, osobnostní a interper-sonální složku, - rolová funkce (role function) obsahuje identifikaci a zvládání rolí, sociální interakce vzhledem k primární, sekundární a terciární roli (obr. 24), vzájemná závislost (interdependence) zahrnuje vzájemnou závislost nebo nezávislost během interpersonálních vztahů dvou a více osoh při zabezpečování potřeb jedince. ''■K 16 Obsah modelu Jedinec jako integrovaný celek s bio-psycho-sociálními složkami je v neustálé interakci s prostředím, které se stále mění. Těmto změnám se jedinec přizpůsobuje. Do jaké míry se přizpůsobí, o tom rozhoduje nejen síla stimulu (podnětu), ale i adaptační úroveň jedince. Když stimul přesáhne rozsah adaptační zóny jedince, dochází k neefektivnímu chování a k mal-adaptaci. Zvládnutí účinku stimulů umožňuje jedinci kontrolní subsystém (regulátor a kognátor) a reakce na stimuly se projeví v efektorovém subsystému (v oblasti fyzické, v sebepojetí, v rolových funkcích a vzájemné závislosti). Stimuly, které působí na jedince a spouštějí proces adaptace, se dělí na fokální (působí v určitém momentu jako nejsilnější, např. chlad), kontextuální (působí současně s fekálními, vycházejí ze současnosti, z prostředí, např. nedostatečné oblečení) a reziduálni (vycházejí z názorů, postojů, povahových rysů, či předcházejících zkušeností jedince, např. podceňování informací o počasí). Nedokáže-li se jedinec efektivně adaptovat na stimuly, dochází k neefektivnímu chování, které se projevuje maladaptací ve čtyřech adaptačních oblastech (modech). Úlohou sestry je identifikovat maladaptivní chování a stimuly, které k němu vedly a následně pacientovi/ klientovi pomoci k adekvátní adaptaci. Obr. 23 Jedinec jako adaptivní systém vstup stimuly adaptační niveau primární subsystém kontrolní procesy í překonávací mechanizmy • regulátor • kognátor sekundární subsystém účinek — efektory výstupy fyziologická oblast sebepojetí rolová funkce vzájemná závislost efektivní = adaptivní - a/nebo neefektivní = maladaptivní rekce na chování zpětná vazba Zdroj: MARRINER-TOMEY, A. Pflegetheoretikerinnen undihr Werk. 485 S., modifikováno autorkou 134 Modely ošetřovatelství v kostce Modely energetických polí 135 Obr. 24 Rolový strom \i y. u_i_». listy ■ terciární role - dočasná (např. člen komise. P/K.) v ^ fe>r~- » vétve " SĽkundárni rolc " relativně trvalá, vybraná role (např. lékař, sestra) kmen - primární role - souvisí s věkem a pohlavím (např. starý muž), relativně trvalá, daná role Zdroj: FARKAŠOVÁ, D. a kol. Ošetrovateľstvo - teória. 108 s. Obr. 25 Grafické znázornění zaměření ošetřovatelských činností v modelu C.Roy všechny ošetřovatelské činnosti jsou zaměřené na podporování v období zdraví •4-► adaptaci jedince během choroby fyziologická oblast sebekoncepce sebepojetí rolová funkce vzájemná závislost Zdroj: FARKAŠOVÁ, D. a kol. Ošetrovateľstvo - teória. 109 s. 6 Modely energetických polí 6.1 Myra Estrin Lcvine: Teorie čtyř konzervačních principů Biografické údaje: - 1944 získala ošetřovatelský diplom na Cook Country School of Nur-sing a začala pracovat jako sestra - 1945 pracovala jako civilní sestra v armádě USA - 1947-1950 učila fyziku na Cook Country School - 1949 ukončila bakalářské vzdělání na University of Chicago - 1950-1951 vedoucí ošetřovatelských služeb v Drexel Home v Chicagu - 1951-1952 vedoucí sestra Univerzitní chirurgické kliniky v Chicagu - 1956-1962 pracovala v Henry Ford Hospital v Detroitu - 1962 získala magisterský titul na Wayne State University - od roku 1963 pokračovala v akademické kariéře na různých univerzitách, např. na Loyola University, Rush University, University of Illinois - 1974 jako hostující profesorka přednášela v Izraeli na Tel Aviv University, kam se vrátila přednášet i v roce 1982 - 1974-1977 koordinátorka univerzitního ošetřovatelského programu v onkológii na Rush University, ředitelka a později poradkyně oddělení pro další vzdělávání v Evanston Hospital - 1981-1987 asistující profesorka pro oblast spirituálních věd University of Illinois 1987 penzionována, v práci pokračovala jako emeritní profesorka interního a chirurgického ošetřovatelství na Universitě of Illinois v Chicagu 14 Vývoj modelu M. E. Levine neměla v úmyslu vyvinout ošetřovatelskou teorii, ale její práce v organizačních strukturách ošetřovatelství i ve vzdělávání jí poskytla tolik podnětů, že nakonec začala na své teorii pracovat. Čtyři konzervační principy uveřejnila poprvé v roce 1967 v knize „The Four Conservation Principles of Nursing" (Čtyři konzervační principy v ošetřovatelství). Svou teorii v následujících letech dále specifikovala. V roce 1988 objasnila změny své teorie v kapitole „The Conservation Principles: Twenty Years Láteř" (Konzervační principy: o dvacet let později), která byla součástí knihy, Riehl - Sisca, J. „Conceptual Models for Nursing Practice" (Koncepční modely ošetřovatelské praxe). 136 Modely ošetřovatelství v kostce Teoretická východiska: holistická filozofie, ' poznatky z biologie, fyziologie, fyziky, sociálních a duchovních věd, • teoretické práce její mentorky při studiích na Wayne State University, • práce J. Gibsona o systému vnímání, • práce E. Eriksona o rozlišování mezi celkem a celistvostí, • stresová teorie H. Selyeho, • model vnějšího prostředí M. Batesa. Předpoklady (asumpce): integrita znamená jednotu, celistvost, • jedinec jako celek je více než jen jednoduchý souhrn jeho jednotlivých částí, • celistvost zdůrazňuji zdravé, organické, progresivní, dílčí změny mezi různými funkcemi a částmi celku, • kapacita jednotlivce se přizpůsobuje podmínkám prostředí, přičemž se spouštějí organické reakce: senzorické reakce, zánětlivé reakce, reakce na stres a reakce typu: boj verzus útěk, • pozorování celku závisí na poznání organizace a vzájemné závislosti pozorovaných fenoménů. Hlavní jednotky: cíl ošetřovatelství - obnovení a udržení (zachování, konzervace) celistvosti jedince, pacient/klient - je holistická bytost, otevřený systém s projevy poruchy vlastní integrity, role sestry - podporovat obnovení a udržení zdraví, zdroj potíží - vnější prostředí, ohnisko zásahu oblasti změn, způsob zásahu - prostřednictvím čtyř konzervačních principů, cestou podpory a konzervace neporušených oblastí, obnovy a následné konzervace problémových oblastí a pozitivního ovlivňování vhodných způsobů adaptace, důsledky - adaptivní odpovědi pacienta/klienta, které odrážejí obnovenou integritu. Modely energetických polí 137 Metaparadigmatické koncepce podle M. E. Levine: Osoba - je taková, jak ona sama sebe vnímá, je to její pocit identity. Každý jedinec je individuum, individuální organizmus, aktivní bytost schopná vybírat si, třídit, vytvářet a měnit prostředí. Jedinec dosahuje integritu vnějšího a vnitřního prostředí prostřednictvím adaptačních schopností a mechanizmů. Změna je pro život jedince charakteristická a adaptace je metodou změny. Prostředí - je kontext, ve kterém jedinec žije vlastní život. Pro- středí není jen pasivní pozadí, ale jedinci jsou jeho aktivní součástí. Prostředí se dělí na vnější a vnitřní. Ve vnějším prostředí probíhá životní proces jedinců, který má směr, příčinu a význam a který zahrnuje procesy adaptace na síly a vlivy prostředí. Vnitřní prostředí je zdrojem integrovaných odpovědí jedince. Zdraví - znamená celistvost jedince a jeho úspěšnou adapta- ci na prostředí. Zdraví je sociálně determinované, neznamená jen nepřítomnost patologických fenoménů a podmínek. Nemoc je projevem úsilí jedince o ochranu vlastní celistvosti, je projevem porušené či nesprávné adaptace jedince na vnější vlivy prostředí. Ošetřovatelství - je činnost sestry, která má dokončené odborné ošetřovatelské vzdělání, které musí vždy odrážet aktuální teorie o zdraví a nemoci. Ošetřovatelství je prakticky realizované v interakci sestra - pacient/klient. '•14 Koncepce teorie Adaptace Adaptace je proces změny, při kterém si jedinec v realitě svého prostředí zachová vlastní integritu. Adaptace je otázkou sil jedince. Výsledkem je buď zachování současného stavu, nebo jeho změna. Úspěšné adaptační procesy vedou k ochraně a stabilitě organizmu, jedince. 138 Modely ošetřovatelství v kostce Konzervace a konzervační principy Latinský termín „conservatio" znamená udržení, zachování. Ošetřovatelské interakce a intervence jsou odvozené z jedinečných a individuálních zdrojů jedince, které si chce ve svém aktuálním stavu udržet, tedy zachovat, konzervovat. Interakce a intervence vycházejí z konzervačních principů. M. E. Levine stanovila následující čtyři konzervační principy: • Princip zachování energie - říká, že jedinec potřebuje energetickou rovnováhu a konstantní obnovování energie pro udržení (zachování, konzervaci) svých životních aktivit a životního procesu. Nejvíce energie pacientovi/klientovi odčerpávají procesy hojení a stárnutí. Sestra má nemocnému pomáhat udržovat a obnovovat energii. • Princip zachování strukturální integrity -je zaměřený na udržení celistvosti jednotlivých struktur i celku (fyzická oblast), nebo jejich obnovení a následnou konzervaci. Hojení je procesem obnovení strukturální integrity. Sestra musí poškozenou tkáň (nebo oblast) obnovit. Toho může dosáhnout jen v tom případě, že včas rozezná funkční změny a ohraničí je. • Princip zachování osobnostní integrity - se zaměřuje na sebehodnocení a význam identity jedince (jako projev osobnostní integrity a celistvosti), na jejich udržení nebo obnovu a následnou konzervaci. Sestra se zaměřuje na udržení osobnostní integrity pacienta/klienta nebo v případě jejího porušení se snaží o obnovení a následné udržení. Proto má sestra pacientovi/klientovi prokazovat úctu, respekt, oslovovat ho jménem, respektovat jeho přání. Během ošetřování má sestra vytvářet prostředí soukromí, vést a podporovat postupy správné obrany jedince. • Princip zachování sociální integrity je zaměřený na sociální interah < l v souvislosti se zdravím. Sestra se zaměřuje na udržení sociální integrity pacienta/klienta, nebo na její obnovu (v případě porušeni) a následnou konzervaci. Život jedince získává význam prostřednictvím sociální in tegrace, a proto i zdraví má sociální kontext. Při interakci sestra - pa cient/klient naplňuje sestra profesionální roli, vytváří interpersonal ni vztahy, stará se i o rodinné příslušníky, pomáhá pacientovi/klientovi při uspokojováni religiózních (duchovních, spirituálních) potřeb, obnovuji a udržuje jeho sociální integritu. '■14 Modely energetických poli 139 Obsah teorie Každý jedinec si zachovává svou jedinečnou lidskou individualitu a celistvost ve strukturální, osobnostní a sociální oblasti, ve svém reálném prostředí pomocí adaptace na vnější prostředí. Integrovaná odpovčď vzejde z vnitřního prostředí. K těmto aktivitám je nutná určitá energie, jejíž rovnováhu (v příjmu a výdeji) se snaží jedinec zabezpečit, a tak si udržet svou integritu. Negativní vlivy vnějšího prostředí a/nebo negativní adaptace jedince vedou k poruše jeho integrity. Při této poruše dochází k interakci sestra - pacient/klient. Sestra identifikuje problémové oblasti (nedostatek energie a/nebo porušená strukturální, osobnostní, sociální integrita), následně plánuje a realizuje ošetřovatelské intervence, které vycházejí ze čtyř konzervačních principů. Důraz tedy klade na obnovení a následné udržení (konzervaci) v porušené oblasti, nebo na zachování (konzervaci) v neporušené oblasti (oblast jedincovy energie, strukturální, osobnostní a sociální integrity) ve smyslu holistické filozofie. Obr. 26 Grafické znázornění teorie M. E. Levine pacient' klient aktivity zachování energie \ ^ zachování strukturální integrity zachování osobnostní integrity zachování sociální integrity / Cíl: obnovit a/nebo konzervovat -Cíl: obnovení a udržení celistvosti jedince Zdroj: autorka 140 Modely ošetřovatelství v kostce _Modely energetických polí 141 6.2 Martha E. Rogers: Model jednotných lidí Biografické údaje: * 12. 5. 1914, Dallas, stát Texas, USA - 1931-1934 studovala prírodní vědy na University of Tennessee v Knox-villu - 1936 dosáhla základní ošetřovatelské vzdělání na General Hospital School of Nursing v Knoxvillu - 1937 získala bakalářské vzdělání v ošetřovatelství na George Peabody College v Nashvillu - pracovala jako sestra v primární péči, později jako lektorka a metodička domácí ošetřovatelské péče 1945 získala magisterské vzdělání v oblasti veřejného zdravotnictví na Teacher's College of Columbia University v New Yorku - 1952 absolvovala studia veřejného zdravotnictví MPH (Master of Public Health) na John Hopkins University v Baltimoru, kde v roce 1954 ukončila i doktorandské studium 1954-1985 profesorka a vedoucí úseku ošetřovatelství na New York University, od roku 1975 emeritní profesorka - získala řadu čestných doktorátů na mnohých univerzitách, přednášela ve 46 zemích I? 1994 2,9. 14 Vývoj modelu M. Rogers při koncipování modelu, kromě rozsáhlých vědomostí a prak tických zkušeností, vycházela z přesvědčení, že je nevyhnutelný nový lilo zofický názor, který je ve spojení s předcházejícími vědomostmi počátkem zkoumání lidského zdraví a způsobů jeho podpory na této planetě nebo v širším Univerzu (vesmíru). V roce 1970 identifikovala hlavní předpo klady a formulovala teoretická tvrzení modelu, která publikovala v kiii/fl „An Introduction to the Theoretical Basis of Nursing" (Úvod do reorelic kých základů ošetřovatelství). V následujících letech model dopracovává la, vyvíjela, objasňovala ho na konferencích a vedla výzkum. V roce 11>K i publikovala svůj model v kapitole „Science of Unitary Human BeinjíH A Paradigm for Nursing" (Věda o jednotném lidském bytí: paradigma ošetřovatelství) v knize autorek Clemens, IW., Roberts, FB. „Family I lení Ih: A Theoretical Approach to Nursing Care" (Rodinné zdraví: Teoreticky přístup k ošetřovatelské péči), kde změnila termín „jednotný člověk" na Jednotní lidé" tím, že přestala akceptovat koncepci pohlaví. Model jednotných lidí byl publikovaný nejen knižně a časopisecky, ale i prostřednictvím audio- a videokazet. Teoretická východiska: • poznatky z antropologie, biologie, filozofie, fyziky, historie, literatury, matematiky, náboženství, psychologie a sociologie, • práce F. Nightingale o vztazích v přírodním prostředí a statistické využití dat, • také teorie relativity A. Einsteina, čtyři koordináty (souřadnice) času a prostoru, • práce H. Burra a F. Northropa o organizaci elektrodynamických poli, • Bertalanffyho všeobecná teorie systémů. Předpoklady (asumpce): • lidé jsou celistvé bytosti s vlastní integritou a vlastnostmi; jsou jednotné celky, které znamenají více než pouhý jednoduchý součet jejich jednotlivých částí, • celek není možně zkoumat a ani pochopit vyšetřováním pouze jeho částí, protože celek je více než jen souhrn částí (celistvost), ' jedinec a prostředí si neustále vyměňuji hmotu a energii; trvalá výměna látek a energie charakterizuje jedince i prostředí jako otevřené systémy v Univerzu (otevřenost), • životní proces jedince je ireverzibilní, nevratný, vyvíjí se jednosměrně v časově - prostorovém kontinuu (jednosměrnost), • lidi identifikují struktury a organizace, které j sou projevem jejich obnovené celistvosti (strukturalita a organizovanosť), • jedinec je charakterizovaný schopností vnímání, myšlení, řeči, pocitů, emocí, představivosti a abstrakce (vnímání a myšlení), • lidské chování je synergické - tzn., že je projevem jednotného chování celého systému, které není podmíněné chováním jeho separátních funkčních komponentů (synergie), • systémové uspořádání celku a jeho správná funkce svědčí o negentropii, tzn. uspořádanosti, komplexnosti a heterogenite systému (negentropie), • poleje základ všeho, co existuje v Univerzu. Životní pole, podobně jako pole popsaná ve fyzice, mají svoje zákony, které dávají smysl jejich ar 142 Modely ošetřovatelství v kostce Modely energetických polí 143 ganizaci a změně. (Podle M. Rogers energetická pole nahrazují buňky jako základní jednotky biologického systému.) Energetická pole jsou podstatná pro životní proces (pole a životní proces). Hlavní jednotky: cíl ošetřovatelství pacient/klient role sestry zdroj potíží ohnisko zásahu způsob zásahu důsledky dosažení maximálního zdravotního potenciálu jedince, jednotný integrovaný celek, otevřená bytost ve stálé interakci se svým prostředím, pomoc pacientovi/klientovi přizpůsobit se změnám prostředí bez vzniku konfliktních situací, aktivity sestry vycházejí z organizované báze vědomostí a jejich kreativního využívání, disharmonické interakce mezi jedincem a prostředím, koordinace vnějšího prostředí s vnitřními rytmy jedince, pomoc při koordinaci interakcí jedince a prostředí, posilování integrity jedince, maximální zdravotní potenciál, zvyšující se komplexnost jedince. Metaparadigmatické koncepce podle M. E. Rogers: Osoba Prostředí je otevřený systém v kontinuální interakci s otevřeným systémem prostředí. Jedinec je jednotný integrovaný celek, který znamená více než pouhý souěet jeho jednotlivých částí. Jedinci nejsou jen tělesné části či mechanické agregáty, ale jsou to bytosti schopné vnímat, myslet, mluvit, snít, abstrahovat i kreativně se přizpůsobovat změnám. Jedinci jsou čtyřdimen-zionální negentropická energetická pole, která se projevují tím, že jejich vlastnosti a chování se odlišují od vlastností a chování jejich separátních částí, se skládá z celistvých systémů existujících mimo jedince. Každé pole prostředí patří k určitému lidskému poli a obě se stále kreativně mění. Prostředí je ireverzibilní, čtyřdimenzionální, negentropické Zdraví Ošetřovatelství energetické pole, které je možné identifikovat prostřednictvím struktur, a tak odhalit vlastnosti, které ho odlišují od jeho částí. Pole prostředí i lidská pole jsou identifikovatelná na základě jejich vlnových struktur, které projevují nepřetržitou změnu, není autorkou definované, používá pojmy pozitivní zdraví a blaho jako symboly, které vylučují onemocnění. Zdraví je hodnotový pojem definovaný kulturou i individuálně, podílí se na životním procesu jedince výběrem a realizací chování, které vede k naplnění jeho potenciálu. Zdraví a nemoc představují určité struktury, kterým jedinec připisuje vysokou nebo nízkou hodnotu. tento termín byl podle M. Rogers v minulosti často používaný ve významu slovesa „dělat". Má-li se však ošetřovatelství stát vědou a být i tak vnímané, musí vycházet z abstraktního vědeckého poznání. Ošetřovatelství je humanistická věda a umění, které hledá harmonickou interakci mezi prostředím a jedincem k podpoře a posílení koherence (spojitosti) a integrity (celistvosti) jedince a jeho interakci s prostředím, ve snaze o dosažení maximálního potenciálu zdraví. Ošetřovatelství se zabývá hodnocením současného stavu jedince, rodiny, skupiny a prostředí. Následná intervence sestry závisí na zhodnocení a vědomé podpoře pravděpodobných výsledků, zaměřených na předem stanovený cíl. Ošetřovatelství je vědní obor zabývající se jednotnými lidmi v jejich celistvosti a stává se jedinečným proto, že se jako jediný vědní odbor zabývá celým lidstvem. u% 14 Profesionální ošetřovatelská praxe, podle M. Rogers, nemá žádné závislé funkce, ale jen funkce spolupráce. Profesionálové v ošetřovatelství své znalosti, schopnosti a dovednosti koordinují s odborníky z lékařských a podpůrných vědních disciplín v zájmu dosažení stanovených cílů. 144 Modely ošetřovatelství v kostce Modely energetických polí 145 Koncepce modelu Energetické pole Energetické pole je podstatnou součásti jednoty života a smrti. Pole představuje jednotnou koncepci a energie jeho dynamický základ. Energetické pole nemá hranice, je nekonečné, nedělitelné, dynamické a čtyřdimenzio-nální. Identifikuje se prostřednictvím struktur a charakterizuje přes Univerzum jako otevřený systém. Známe dvě energetická pole: • lidské energetické pole (tzv. personální pole), to je jednotný člověk, • energetické pole prostředí (tzv. ekologické pole), to znamená životní prostředí. Každé ekologické pole patří k určitému personálnímu poli. Tato pole na sebe vzájemně působí, a proto mezi nimi existují dynamické vztahy provázené výměnou energie. Obě pole se ustavičně kreativně mění podle situace a jsou ireverzibilní. Univerzum otevřených systémů Energetická pole existují jako otevřené systémy v širším prostoru bytí, tedy v Univerzu. Důkazem jejich otevřenosti je vzájemná výměna energie a informací. Otevřený systém energetického pole jedince je v neustálé interakci s otevřeným systémem energetického pole prostředí v kontextu Univerza. Struktury Energetická pole se projevují prostřednictvím struktur. Strukturaje identili kovatelná vlastnost pole. Podstata struktury se neustále obnovuje a mění, je dynamická. Energetická pole jsou jedinečná, souvisejí s chováním, pova hou, vlastnostmi a charakterem pole. Smyslem manifestace energetického pole prostřednictvím struktur je jeho existence, pro každého jedince vlastní a jedinečná. Struktura lidského pole je neopakovatelná a důležitá pro své ekologické pole, vystupuje v prostředí jako jednotná, stále se mění a může jevit známky nemoci, utrpení či bolesti. Ctyřdimenzionalita Ctyřdimenzionalita je nelineární oblast bez prostoru či časového atributu I ,idé sice žijí v trojdimenzionálním světě, uvědomují si však, že jejich život ovlivňuje širší prostor bytí - Univerzum. Celá skutečnost je tedy vlastně čtyřdimenzionální. Vzájemné výměny energie polí se objevují v různých momentech času, prostoru a Univerza. Obr. 27 Znázornění čtyřdimenzionality UNIVERZUM lidské pole relativní současnost, situace a zmčny, které w mohou nastat minulost /\ X\ 1 V JF \ budoucnost . l >Z>, i \ / ^s. / -----------------y čtyřdimenzionální lidské pole a relativní současnost jsou identické pole prostředí \* bod přítomnosti, situace a zmčny, které určitě nastanou Zdroj: autorka Tyto čtyři koncepce jsou jádrem Modelu jednotných lidí M. Rogers. Autorka je doplnila o principy homeodynamiky. Konstatovala, že životní proces je homeodynamický. Pomocí principů homeodynamiky autorka blíže objasnila svůj náročný model. Principy homeodynamiky • Princip integrity - vysvětluje, že mezi personálními a ekologickými energetickými poli probíhá stálá interakce a vzájemná výměna energie a informací v určitém stejném čase a zdůrazňuje neustálý vzájemný proces interakce a integrity jedince s prostředím. ' Princip helicity - vysvětluje, že během interakcí jedince s prostředím dochází plynule ke změnám, které posouvají vývoj jedince i prostředí od relativní jednoduchosti ke stále větší složitosti, prostřednictvím rytmického pohybu ve spirále. Tento pohyb je kontinuální, neopakuje se. 146 Modely ošetřovatelství v kostce Modely energetických poli 147 ale projevuje se stále novými strukturami. 1 změny jsou kontinuální, probíhají ve směru stálého zlepšování a jsou charakterizované zvyšující se intenzitou působení ze strany jedince. Princip rezonance - vysvětluje, že změny energetických polí se šíří j ako ozvěna (rezonance) ve formě vlny s určitou frekvencí. Dlouhé vlny mají nižší frekvenci a krátké vlny vysokou frekvenci. Životní proces jedince je tak souhrnem různých rytmických vibrací s různým kmitočtem, tedy různě rezonuje. Během vývoje jedince získávají struktury stále vyšší rezonanci, která se mění z nízké na vyšší. Rezonanci je tedy možné chápat jako obohacující proces, který provází stoupající komplexnost životního procesu jedince. 19j 14 Obsah modelu Jedinec jako jednotný celek, otevřený systém se svým energetickým polem existuje v prostředí, které má také svoje energetické pole. Obě tyto pole existují v širším prostoru bytí - v Univerzu. Jedinec a prostředí a i jejich energetická pole jsou v neustálé interakci, přičemž si vyměňují hmotu a energii (včetně informací). To ústí do neustálých změn jednotlivých struktur. Jedinci mají schopnost vědomě se účastnit procesu změny. Je důležité vnímat jedince jako celky, nezaměřovat se jen na určité části, protože jedinci se stále vyvíjejí a celý jejich projev je kromě vývoje závislý na okolnostech a situacích, které formují jejich povahu, charakter a tím i projevy vůči okolí. Jedinec existuje v určitém prostředí, se kterým si vyměňuje hmotu a energii (to jsou projevy otevřených systémů v Univerzu), přičemž dochází k ireverzibilním změnám. Vývoj jedince je možný jen směrem vpřed, ve smyslu stále větší komplexnosti, nedá se vrátit zpět. Životní proces má svou kontinuitu, dynamiku, vývoj i kreativitu změn, je spirálovitý, neoddělitelný od prostředí, nezvratný a vyvíjející se od minulosti přes současnost směrem k budoucnosti. Chceme-li zkoumat životní proces a také mu porozumět, je potřeba analyzovat fyziologické i patologické jevy. Chování jedince ovlivňuje strukturalita a organizovanost systému a jeho interakce s prostředím. Při výkonu sesterské profese se prostředí a pole pacienta/klienta prolíná s prostředím a polem sestry během ošetřovatelského procesu. Důležité je prostředí, které oba vytvářejí při vzájemném kontaktu. Sestra má pacienta/klienta vnímat jako otevřenou bytost v kontextu jeho prostředí a pomocí homeodynamických principů mu pomáhat ve vývoji a vztahu s prostředím. Aby sestra dokázala úspěšně využít „Model jednotných lidí", musí být v souladu s pacientem/klientem, respektovat vzájemné vztahy i prostředí v procesu ošetřování, ve kterém má být pacient/klient jeho aktivní složkou. M. E. Rogers její kolegové považují za nejoriginálnějšího myslitele v ošetřovatelství. Teoretici ošetřovatelství ji označují za nejvíce stimulující, provokující, idealistickou, kontroverzní, filozofickou, otevřenou, strohou a etickou teoretičku ošetřovatelství. Model M. Rogers je mimořádně abstraktní a patří k nejlépe propracovaným holistickým přístupům v ošetřovatelské praxi. Obr. 28 Grafické znázornění modelu M. Rogers Zdroj: ARCHALOUSOVA, A. Přehled vybraných ošetřovatelských modelů. 63 s., modifikováno autorkou 148 Modely ošetřovatelství v kostce___ Použitá literatura 149 Závěr Každá sestra má svůj filozofický názor i pojetí ošetřovatelské praxe, které ovlivňují její interpretaci údajů, její rozhodnutí i činy. Autorky koncepčních modelů ošetřovatelství se nás snaží seznámit s jejich představou realizace této praxe nejen proto, abychom sjednotili a zkvalitnili výkon reálné ošetřovatelské praxe, ale také proto, aby nás inspirovaly k vytvoření všeobecně platné koncepce modelu ošetřovatelství. Sjednotit různé koncepční modely ošetřovatelství do globálního a všeobecně akceptovatelného modelu, což je úlohou následujících let a desetiletí, bude nesmírně náročné. Obtížnost globálního ošetřovatelského modelu vyplývá z různé filozofické orientace teoretiček ošetřovatelství (např. křesťanství, vs. islám, vs. materializmus), z rozdílné úrovně ošetřovatelského vzdělávání v jednotlivých zemích, z různé úrovně vědomostí obyvatelstva i z rozdílných ekonomických podmínek jednotlivých zemí. Teoretičky ošetřovatelství při tvorbě teorií a modelů však nacházejí velkou podporu v Mezinárodní radě sester (ICN) i ve strukturách Světové zdravotnické oř ganizace (WHO). Použitá literatura (1) ARCHALOUSOVÁ, A. Přehled vyhraných ošetřovatelských modelů. Hradec Králové : Nuclcus, 2003, 99 s., ISBN: 80-86225-33-X. (2) FARKAŠOVÁ, D. a kol. Ošetrovateľstvo teória. Martin : Osveta, 2001, 133 s., ISBN: 80 8063 086-0. (3) FAWCET, J. The Metaparadigm of Nursing: Present Status and Future Retriements. In: Image, 1984, 16, No. 3, p. 84-87. (4) FOBEL, R Holistická environmentálna etika: možnosti a perspektivy. In: Filozofia, 51, 1996, č. 2, s. 139-144. (5) http://www.library.vcu.edu/tml/speccoll/nursing (březen 2004). (6) http://nursing.rutgers.edu/~wpuenfes/nursing3/PMHN/An%200ver-wiew%20of%20Psychiatric-mental%20Health%20Nursing/ts/d036. htm (únor 2004). (7) http://publish.uwo.ca/~cforchuk/peplau/hpcb.html (únor 2004). (8) http://www.volny.cz./homeopatie/holistickamedicina.htm (duben 2004). (9) JAROŠOVA, D. Ošetřovatelství II. Ostrava : Ostravská univerzita, Zdravotně sociální fakulta, interní studijní texty, 2003, 86 s. (10) JOHNSON, DE. Development of Theory: A Requisite for Nursing as a Primáry Health Profession. In: Nursing Research, 1974, No. 23, p. 372-377. (11) KOZIEROVÁ, B., ERBOVÁ, G., OLIVIEROVÁ, R. Ošetrovateľstvo 1, 2. Martin : Osveta, 1995, 1450 s., ISBN: 80-217-0528-0. (12) KRANKUSOVÁ, G, SLEZÁKOVÁ, Z. Model Idy Jean Orlando. Nepublikovaná práce, seminář učitelů ošetřovatelství, Bratislava : ÚMIC-SPAM, 1996, 30 s. (13) LEMON, I. Učebný materiál pre ošetrovateľstvo. Bratislava : SZO, SK SZP, 1996, 160 s., ISBN: 80-967818-0-4. (14) MARRINER-TOMEY, A. Pflegetheoretikerinnen undihr Werk. Basel : Recom, 1992, 649 S., ISBN: 3-315-00082-4. (15) MASTILI AKO VÁ, D. Holistické přístupy v péči o zdraví. Brno : IVZ, 1999, 164 s., ISBN: 80-7013-277-9. (16) MUSILOVÁ, M. A kol. Vybrané kapitoly ošetrovateľstva. Martin : Osveta, 1993, 226 s., ISBN: 80-217-0573-6. (17) PALOUŠ, R. Totalizmus a holizmus. Praha : Karolinum, 1997, 148 s. 150 Modely ošetřovatelství v kostce (18) PAVLÍKOVÁ, S. Možnosti využitia modelu I. J. Orlando v ošetrovateľskej praxi. Nepublikovaná práce, Bratislava : IVZ-ÚMIC, 1996, 45 s. (19) REMIÁŠOVÁ, A., GREGUŠ, P. Úvod do filozofie. Bratislava : Ekonomická univerzita, 1992, 153 s. (20) SKLÁŘOVA, V. Využitie koncepčného modelu Dorothy Elizabeth Orem pri ošetrovaní chorých (klientov). Nepublikovaná práce, Bratislava : IVZ-ÚMIC, 1996, 50 s. (21) SLEZÁKOVÁ, Z. Možnosti aplikácie koncepčného modelu Betty Neu-mannovej pri realizácii ošetrovateľského procesu. Nepublikovaná práce, Bratislava : IVZ-ÚMIC, 1996, 38 s. (22) SOLÁR, G. Problémy hraníc medicíny. In: Bratislavské lekárske listy. 96, 12, s. 63-68. (23) STAŇKOVÁ, M. Základy teorie ošetřovatelství. Praha : Karolinum, 1996, 193 s., ISBN: 80-7184-243-5. (24) Nepublikované texty přednášek. Trnavská univerzita, 2001/2002.