Strana 1

Předmluva

Hlavním motivem pro nošení kontaktních čoček je kromě vynikajících optických vlastností přestat nosit brýle. 7 z 10 osob, které používají kontaktní čočky, jsou ženy, většinou ve věku 17–24 let. Osoby starší 45 let začínají s nošením kontaktních čoček jen výjimečně a využívají spíše speciální typy jako například presbyopické kontaktní čočky. Používání jednotlivých typů kontaktních čoček klienty je různé, záleží na místní tradici, ale i ekonomické situaci. U nás jsou to především měsíční či roční měkké čočky pro korekci krátkozrakosti. Například v USA se užívá více čoček na jedno použití. Optické výhody kontaktních čoček jsou zřejmé, umožňují širší zorné pole, nemlží se v mlze a dešti, vidění je ostřejší a kvalitnější než přes brýle, mizí otlaky nasálních i jiných partií obličeje brýlemi, jsou oblíbené u sportovců.

1Historie kontaktních čoček

V roce 1887 sklář Müller z Wiesbadenu vytvořil skleněnou čočku sklerálního typu pro nemocného, u kterého byla odstraněna víčka, pro ochranu oka před osycháním. Tento nemocný ji používal po dobu 20 let. Termín kontaktní čočka (KČ) poprvé použil Adolf Eugen Fick (1888) z Zürichu a na základě odlitku rohovky navrhl v roce 1888 sklerální kontaktní čočku, která byla vyrobena závodem Zeiss Optical Works v Jeně. Ve stejném roce pařížský oftalmolog Jean Baptista Eugen Kalt vytvořil rohovkovou skleněnou čočku, která byla těžká, a proto se špatně centrovala na oku. V roce 1928 v závodech Zeiss navrhly zkušební set kontaktních čoček s různou optickou mohutností a čočky se mohly objednávat podle předem zadaných parametrů. Josef Dallos, maďarský lékař rozvinul metodu Czapodyho a zavedl metodu snímání otisků živých očí, takže kontaktní čočky mohly být zhotovovány individuálně s větší přesností podle zakřivení rohovky. V roce 1936 Rohm a Haas Company vynalezla plexisklo a od této doby byl tento materiál používán při výrobě tvrdých kontaktních čoček. O tom, kdo nejprve vyrobil kontaktní čočku z plexiskla, se vedou spory. Je známo, že Thier v Holandsku ji aplikoval v roce 1938 a Fritz v Bruselu v roce 1939. Obrig a Mullin prodávali čočky skleněné s plastikovým okrajem v USA již v roce 1936. Ve 40 letech Bier v Anglii rozpoznal důležitost slzného filmu pro snášenlivost a fixaci kontaktní čočky a vylepšil jejich toleranci otvory v limbální části. Vroce 1948 kalifornský optik Tuohy zavedl do praxe korneální kontaktní čočky. Od 50 let následovalo rozšíření používání kontaktních čoček také v návaznosti na vývoji přístrojového vybavení. V šedesátých letech v Československu profesor Wichterle a ing. Líma vyrobili polymer, který se stal základním materiálem pro měkké kontaktní čočky, a současně zavedli techniku výroby kontaktních čoček odstředivým litím. Tento výrobní postup výrazně snížil výrobní náklady na kontaktní čočky a umožnil jejich masové rozšíření. V roce 1975 byl do výroby zaveden acetobutyrát (CAB), fluorokarbony, další plynopropustné materiály pro výrobu pevných kontaktních čoček a kopolymery HEMY pro výrobu měkkých kontaktních čoček. Od roku 1980 se používají barevné KČ a v roce 1980 DeCarle zavedl materiál Permalens © s vysokou propustností pro kyslík, který umožnil dýchání rohovky dokonce i přes zavřená víčka. V roce 1990 kvůli komplikacích u nositelů některých typů čoček FDA (Food and Drug Administration) v USA vydala příkaz nenosit určité typy dále než 7 dnů. Tyto čočky byly nazvané „disposable“. V posledních letech byl zaveden termín flex wear, což znamená, že kontaktní čočky jsou nošeny i přes noc ale ne pravidelně a každý den.