Příklady proměn a nových perspektiv složek výchovy TMV LF JS 2020 V oblasti výchovy vědní (vědecké a jazykové) • utváření syntetického pohledu na svět, • rozvoj systémového a kritického myšlení • schopnosti stále se odpovědně učit, • být aktivní v přístupu ke světu a dokázat odhalovat souvislosti, • komunikace v různých jazycích, • dovedností vést dialog, věcně diskutovat, argumentovat, hájit své názory a postoje, naslouchat, • učit se společně hledat řešení problémů nenásilně, ale asertivně, překonávat překážky na základě důvěry, spolupráce a tolerance., flexibilnost a dynamičnost, • osvojování funkční gramotnosti. Ve sféře pracovní (technické a ekonomické) • rozvoj pracovní kultury • otázka hodnoty lidské práce • vnímat problémy a úkoly světa práce v složitých podmínkách pracovního trhu (utilitární aspekty + antropologický význam lidské práce) • vhled do ekonomických, ekologických i estetických otázek světa techniky • rozvoj tvořivosti • otázka vztahu učení a práce (koncept celoživotního učení). V okruhu výchovy mravní • utváření vztahů mezi lidmi a mezi lidmi a prostředím, • respekt k lidským právům, k sociální spravedlnosti, ke kulturní odlišnosti států i občanů, • vlastní stanoviska ke globálním problémům lidstva (ochraně životního prostředí, důsledkům rasové, etnické, náboženské nesnášenlivosti, rozporným důsledkům vědy a techniky…) z humanistických pozic. • význam hodnot, angažovanost pro udržení přírody a životního prostředí, role mezilidských vztahů a solidarity X zbožnění konzumu, bezohledný egoismus, nepoctivost a podvody, touha po svobodném životě bez závazků, nezájem o věci veřejné, • podpora dovedností demokratického chování, zájmu o věci veřejné, realizace principu aktivní občanské participace, občanské spoluúčasti a rozvíjení pocitu spoluodpovědnosti za řešení problémů. Multikulturní výchova • seznamování s tradicemi a rozmanitostí ostatních světových kultur, • uvědomování si hodnoty a přínosu vlastní kultury do celkového kulturního dědictví, • podporovat originalitu a svébytnost, vědomí národní identity na základě znalostí vlastních tradic, • posilování společenské solidarity, • rozvíjení smyslu pro odlišnosti jiných kultur, pěstování tolerance. • Uplatňování multikulturních aspektů ve výchově znamená naplňovat požadavek učit se „žít společně„ a „žít s ostatními„ (srv. Zpráva UNESCO 1997, s. 53-54). V oblasti výchovy estetické • Umění jako specifický způsob poznání a komunikace. • posilování role umění x vlivy povrchní pseudokultury, šířené médii; • jednostranný ekonomismus, jednostranně konzumní životní styl; • vzájemné vztahy vědeckého a estetického osvojování skutečnosti, racionálního a emocionálního prožívání v pojetí učiva. • vnímavost, emocionální vztah a citlivý přístup ke světu; • pozitivní city v chování, jednání a prožívání životních situací, cit pro soulad, harmonii, vyváženost; smysl pro krásu, vkus, účelnost; • kultivovat své potřeby a projevy; • nazírat a hodnotit vztahy a jevy v přírodě a společnosti z estetického hlediska; • chápat bohatství a složitost citového života; • vést k ohleduplnému, vnímavému a citlivému vztahu k lidem, k přírodě a ke kulturním a etickým hodnotám; • otevřeně a kultivovaně projevovat své city v chování a jednání a vyjadřovat svůj prožitek; • vlastní estetické činnosti v projevu výtvarném (kreslit, malovat, modelovat), hudebním (zpívat a hrát na nástroj), slovesném (výrazně číst, recitovat, dramatizovat, vyprávět). Ve sféře tělesné (zdravotní a pohybové) • posílení osobní odpovědnosti za své zdraví; • akcent na výchovu ke zdravému životnímu stylu, zejména oblast prevence proti drogovým, herním a jiným závislostem apod. Environmentální výchova • směřuje jednoznačně k překonání primitivně egocentrických, sebestředných názorů a preferencí hodnot, • podílí se na nové duchovní integraci člověka, jehož vřazuje do celku přírody a kultury, • usiluje o zastavení a zvrácení dosavadního způsobu poškozování přírody. Nové kulturní obsahové principy: hodnotová priorita přírody pro lidský život, závislost člověka na přírodě a požadavek ekologizace duchovní a materiální kultury. Východiska aneb nač reagujeme • Vzdělávací systém přispívá k prohlubování dnešní globální ekologické krize. • Kultura (civilizace) (vč. duchovní kultury, tj. i systému vzdělávání) není tak „pravdivá, vznešená a člověka ochraňující“(Šmajs 2008). • Kvalita (environmentální) výchovy nabývá značného významu pro budoucnost naší planety. Vzdělávací systém přispívá k prohlubování dnešní globální ekologické krize Vzdělání jako formativní faktor lidské osobnosti i utváření kulturního systému. Vzdělávání: • prezentuje kulturu nekriticky; • příroda není prioritou; přednost má člověk s jeho přáními, touhami a cíli; • příroda jako „objekt, materiál, zdroj “; • důsledky civilizace marginalizovány nebo přehlíženy; • nedostatečně tematizován protiklad (konflikt anebo vztah) kultury a přírody (Višňovský, 2009, s. 46). Překonávání manipulativního nahlížení na přírodu i lidskou společnost, tzn., že: ▪ „ovládání přírody je člověku právoplatně předurčeno; ▪ neomezená "vláda nad přírodou" je dobrá; ▪ neomezený růst ekonomiky, bezohledná exploatace v zájmu krátkozrace pojatého prospěchu jsou přirozené; ▪ materiální pokrok je naším právem...“ Jsme velice mocní a máme tendenci obejít bezpečnostní mechanismy přírody“; „hodně toho spotřebujeme“, jsme nároční a hledáme „životní naplnění v hmotném hromadění, v konzumerismu“ (Kohák 1993, s. 105). Environmentální přístup ke vzdělávání Páteří výchovy v novém tisíciletí ➔ průřezové téma v RVP ZV; integrativní, komplexní charakter (oblast přírodovědná společenskovědní + technická + esteticko-výchovná) ➔ holistický, systémový přístup; Proměna vzdělávacího kurikula v intencích EV nové kulturní obsahové principy • od orientace abiotické a protipřírodní přejít k orientaci biotické a propřírodní („od vlády nad přírodou k životu ve shodě s přírodou“); od lidské nadřazenosti nad přírodou k „lidské vřazenosti do přírody“ (ŠMAJS 1995). • od převahy dílčích informací a pasivního přijímání poznatků k rozvoji evolučního a systémového myšlení prostřednictvím znalostí a porozumění ekosystémům, včetně vlivů lidské činnosti na životní prostředí; • od axiologicky arogantního antropocentrismu a mechanistické interpretace skutečnosti k výchově ekologicky odpovědného občana; odolávat hypertrofii civilizačních momentů v podobě diktátu módy, sugesce reklamy. ✓ vytváření pozitivní perspektivy světa a nekompromisní odmítání vulgarizovaných, jednostranných pohledů na realitu; emocionálně až sentimentálně laděných omezení a zákazů, spojených s katastrofickou vizí zániku lidské existence; ✓ poznávání vlastního regionu, upevňování vazeb na kulturní a duchovní tradice lokálního společenství (oblast zvyšování vnitřní motivovanosti); ✓ morální odpovědnost při odlišování koncepce a způsobu výkladu, které vedou k zaujímání postojů pasivních, únikových, hédonistických nebo odpovědných a aktivních; ✓ obezřetnost, nepodceňování přírodních zákonitostí; ✓ trvalá snaha po odpovědném a přiměřeném rozhodování i jednání. Shrnutí aneb jak přispět k „síle učitelova přesvědčení, jeho živého příkladu a každodenního chování“. Prezentace svět a jako celku (nic nežije izolovaně, život je vždy „vztahování k ostatním“ v procesu vzájemné závislosti). • Uvědomění si hodnoty přirozeného systému „o sobě“; konfliktu přírody a kultury, vč. nezamlčování destruktivní role kultury vůči Zemi a cest řešení. • Možnosti k přemýšlení o zásadních otázkách existence, o odcizení, odpovědnosti, o mezích využívání přírody. • Dostatek prostoru k reflexi, k pojmenování jevů či dějů, které prožívají, podpora jejich vnitřní aktivity, stálého hledání a proměny – aby se žádoucí hodnoty staly součástí vnitřního světa učitelů. • EV je „více o tom, jak se chovat a jak žít, než o faktografii“ (Walterová, 1997). VÝBĚR LITERATURY HORKÁ, H. (1996). Teorie a metodika ekologické výchovy. Brno: Paido. HORKÁ, H. (2005). Ekologická dimenze výchovy a vzdělávání ve škole 21. století. Brno: MSD. HORKÁ, H. (2000). Výchova pro 21. století. Globální výchova v podmínkách české školy. Brno: Paido. KELLER, J., GÁL, F. & FRIČ, J. (1996). Hodnoty pro budoucnost. Praha: G plus G. KOHÁK, E. (1993). Filosofické poznámky na námět ekologie. In Lidské hodnoty a udržitelný způsob života. Sborník. Olomouc: Univerzita Palackého, s. 105. KUČEROVÁ, S. (1996). Člověk – hodnoty – výchova. Prešov: Manacon. LIBROVÁ, H. (1994). Pestří a zelení. Brno: Veronica a Hnutí Duha. KRAJHANZL, J. (2014). Psychologie vztahu k přírodě a životnímu prostředí. Brno: MU. ŠMAJS, J. (1995). Ohrožená kultura. Brno: Nakladatelství „Zvláštní vydání…“. ŠMAJS, J. (2008). Potřebujeme filosofii přežití? Úvahy o filosofii, kultuře, poznání, vzděláním řeči a popularizaci vědy. Brno: Doplněk. WALTEROVÁ, E. (1997). Objevujeme Evropu. Kniha pro učitele. Praha: PedF UK. WINTER, D. D. N. & KOGER, S. M. (2009). Psychologie environmentálních problémů. Praha: Portál, 2009. VIŠŇOVSKÝ, E. Pojem „evolučno-ontologickej gramotnosti“. In Timko, M. (ed). (2009). K problému ontologie kultury. Ekologické a sociálně ekonomické souvislosti. Brno, Tribun EU, s. 44–49. „Co to k čertu s tou Zemí děláme?“ (Winter, Koger 2009) Na „našem kousku planety“, na učitelských fakultách, připravujeme učitele a vychováváme pro práci s dětmi i dospělými.