HOJENÍ
Hojení ran
Hojení ran – terminální fáze zánětlivé odpovědi
Spolu s reakcemi obranného zánětu tvoří tzv.
„obrannou odpověd organizmu“
(HDR = Host Defense Response)
Druhy tkáňového poškození
Poškození tkáně se může manifestovat:
 Zánikem funkčních (diferencovaných) buněk
- akutním (virová hepatitis, podání cytostatik, poischemické…)
- chronickým (imunitní reakce, poruchy buněčného metabolizmu)
 Porušením funkčně důležité struktury (zlomenina kosti, kožní
poranění)
regenerace
 vyvolán proces hojení reparace
Typy buněk a tkání podle proliferační
schopnosti
V dospělém organizmu existují 2 buněčné druhy:
vegetativní (kmenové, nedeterminované,
pluripotentní), relativně nediferencované
Intermitotické buňky
více diferencované (determinované,
unipotentní)
reverzibilní (např. hepatocyty)
Postmitotické buňky
ireverzibilní (např. gangliové buňky)
Typy tkání podle regenerační schopnosti
̶ Labilní tkáně (sebeobnovné systémy)
̶ Stabilní tkáň
̶ Permanentní tkáň
Schopnost regenerace
(restitutio ad integrum)
- velká během embryonálního (časného fetálního) vývoje
 bez doprovodné zánětlivé reakce
 struktura a funkce tkáně plně obnovena
např. mechanizmus kontrakce rány
- v buňkách kolem poranění vznikne aktinová struktura, propojí se přes
sousední buněčné membrány a kontrahuje se. Současně se buňky začnou
dělit a doplňovat buňky chybějící.
- Parenchymatózní tkáň není nahrazována vazivem, netvoří se jizva a
nedochází k fibrotizaci.
Schopnost regenerace v dospělosti
 Předpokladem – zachování některých extracelulárních složek tkání:
- např. bazální membrány epitelu
- integrity retikulinové kostry jaterních acinů
- specifického stromatu kostní dřeně
 Regenerace se uskuteční - indukcí buněčného dělení a
diferenciace
v buňkách kmenových (např. kostní dřeň) nebo buňkách parenchymatózních
(epitel, hepatocyty) a to bez výrazné zánětlivé reakce
Reparace tkáňového poškození
= náhrada tkání, která není strukturálně a funkčně totožná
s výchozí tkání
Př. hojení kožní rány – několik stádií:
tvorba krevní sraženiny
infiltrace zánětlivými buňkami
epitelizace rány
tvorba granulační tkáně
fibrotizace a tvorba jizvy
Hojení ran – úloha buněčných elementů
Krejsek et al., 2004
Krvácení a vytvoření krevní
sraženiny
vyplnění rány krví
Iniciace procesu srážení – tvorba
krevní sraženiny

aktivace trombocytů
(v důsledku kontaktu se
subendotelovými strukturami a
tkáňovým faktorem

agragace a degranulace

tvorba provizorní matrix
Nečas et al., 2000
Invaze zánětlivých buněk
Prvními buňkami – neutrofily (hod)

- zdrojem odolnosti vůči infekci
- tvorba proteolytických enzymů
(kolagenáza, elastáza, kathepsin-G…)
Se zpožděním 1-2 dnů – makrofágy

- zdroj dalších proteolytických enzymů
(kolagenáza, metaloelastáza,
gelatináza-B)
- růstových faktorů (bFGF, TGF,
fibronektinu) Změna na hmotu obsahující
tenascin, osteopontin, fibronektin
iniciuje migraci fibroblastů a
prorůstání endotelií (angiogenezu)
Nečas et al., 2000
Tvorba granulační tkáně
Změna primitivní matrix v granulační tkáň je
zahájena za 3-4 dny po poranění a
kulminuje mezi 7-10 dnem
Vzniká prorůstáním endoteliálních provazců
do matrix, jejich změnou v kapiláry a
anastomozováním
 angiogeneza (závisí na bFGF a VEGF)
Do matrix migrují i fibroblasty – zdroj
kolagenních vláken
zahájen proces fibroplazie (vrcholí mezi
7-14 dnem) -  TGF
Nečas et al., 2000
Epitelizace rány
 Fáze fibroplazie a angiogeneze začíná
po 3-4 dnech
 Paralelně (nebo o něco dříve) začíná
epitelizace rány – u kůže z bazálních
keratinocytů

- změní typ integrinů
- tvoří se v nich aktinomyozinový aparát
- stanou se zdrojem metaloproteináz
- rozrušují fibrinová vlákna aktivací plazminu
 pro reepitelizaci důležitá i kožní adnexa
– vlasové folikuly, mazové a potní žlázy –
Růstové faktory – EGF, TGF a
FGF
Reepitelizace ukončena během
7-10 dnů
Nečas et al., 2000
Fibrotizace a tvorba jizvy
 po 10. dnu přibývá v granulační tkáni
kolagenových vláken typu I, tvoří se jejich
svazky – orientují se podle mechanických
sil. Dochází i k jejich příčnému spojování.
 tento proces probíhá několik měsíců až let

je citlivý na nedostatek vitaminu C
(u skorbutu se mohou otevřít i staré jizvy)
Nečas et al., 2000
Krejsek et al., 2004
Krejsek et al., 2004
Hojení rány
Hojení p. p (per primam intencionem)
Hojení p. s. (per secundam intencionem)
Při hojení neregenerují přídatné kožní žlázy a melanocyty
Tvar budoucí jizvy a patologický průběh
hojení rány
- závisí na tvaru poranění
Patologický průběh hojení rány:
- poruchy srážení krve
- nedostatek nebo nadbytek
neutrofilních granulocytů
- nedostatek vitamínu C
- ischemie
- infekce
Nadměrná fibrotizace  keloid
Nečas et al., 2000
Angiogeneze
Tvorba cév
̶ Začíná jako pupeny endoteliálních buněk
̶ Proces progreduje směrem k ráně podél
kyslíkového gradientu
̶ Nezralé cévy se diferencují do kapilár, arteriol a
venul
̶ Makrofágy a keratinocyty poskytují
angiogenetické stimuly
Hojení se může zpozdit několika
faktory:
̶ Ischémie
̶ Suché okolí rány
̶ Infekce
̶ Cizí tělesa
̶ Protizánětlivá terapie
̶ Nutriční deficity
Faktory ovlivňující hojení ran
̶ 1. Místní
̶ 2. Regionální
̶ 3. Systémové
1. Místní faktory ovlivňující
hojení ran
̶ Mechanické poškození
̶ Infekce
̶ Edém
̶ Místní podmínky (vlhkost, pH …)
̶ Ischémie/nekróza
̶ Ionizující záření
̶ Nízká pO2
̶ Cizí tělesa
2. Regionální faktory ovlivňující
hojení ran
̶ Arteriální insuficience
̶ Venózní insuficience
̶ Neuropatie
3. Systémové faktory ovlivňující
hojení ran
̶ Neadekvátní hemodynamické poměry vedoucí k
hypoperfúzi tkání
̶ Zánět
̶ Výživa
̶ Metabolické nemoci
̶ Imunosuprese
̶ Nemoci pojivové tkáně
̶ Kouření
Hojení: akutní rány
̶ Akutní rána se obvykle hojí kontinuálně a v
odhadnutelném časovém horizontu
̶ Obyčejně se hojí per primam
̶ Zvýšená reaktivita během hojení akutních ran:
̶ Keloidy
̶ Hypetrofické jizvy
Keloidní jizvy
̶ Abnormální jizvy, přesahující místně původní
rozsah poškození kůže.
̶ U některých etnických skupin častější jejich
tvorba (Afroameričané, Hispánci mají o 16%
častější výskyt).
̶ 15x častější u populací s vysoce pigmentovanou
kůží.
Keloidní jizvení
Hojení: chronické defekty
̶ V případě selhání nebo opoždění hojivého
procesu
̶ Neodpovídavost na normální růstové signály
̶ Opakované trauma, špatná perfúze /oxygenace
tkání, excesivní zánět
̶ Systémová onemocnění
̶ Genetické faktory
Patologické imunitní reakce
Nadměrná nebo neúčinná imunitní reakce

vede k poškození tkání a orgánů
Příčiny:
- povaha škodliviny (příliš agresívní,
působí dlouhou dobu)
- porucha imunitního systému (vrozená či
získaná)
 poškozující reakce (dle Gella a
Coombse)
časté jsou kombinace několika
mechanizmů současně
Krejsek et al., 2004
Imunopatologická reakce I. typu
 buď je lokalizovaná na jednotlivé orgány
(alergické astma, alerg. rýma, atopická dermatitida, kopřivka
apod.)
 nebo systémová (anafylaktický šok)
Reakce má 2 fáze:
a) Časnou – uvolnění mediátorů vzniká několik minut po expozici
alergenu (histamin, PGD2, LTC4…)
b) Pozdní – 4-6 hod. po expozici alergenu, závisí na eozinofilech,
makrofázích i bazofilech + cytokiny
Folsch et al., 2003
Anafylaktický šok
- je život ohrožující prudká alergická reakce, která se
projevuje následujícími symptomy:
 arteriální hypotenzí
 bronchokonstrikcí
 laryngospazmem
 edémem
 kolikovitými břišními bolestmi
 svěděním a kožní vyrážkou
 ztrátou vědomí
 tachykardie, mydriáza, pocení, „studený pot“
Reakce II. typu - cytotoxická
Zprostředkovaná protilátkami IgG, vzácně IgM namířenými proti
antigenům na membráně
(často krevních buněk – Ery, Leu, Tromb)
3 mechanizmy cytotoxicity:
1) Pt zprostředkují cytotoxické působení buněk mechanizmem ADCC
(buněčná cytotoxicita závislá na Pt)
2) Pt cytolytické indukují lýzu buňky aktivací komplementu klasickou
cestou
3) Opsonizační Pt usnadňují fagocytózu cílových buněk
Folsch et al., 2003
Klinické manifestace imunopatologická
reakce II. typu
 choroby periferních krevních buněk (hemolytická
anémie, leukopenie, trombocytopenie)
 Rh izoimunizace v těhotenství
 některé autoimunitní nemoci (thyreoiditis)
 hyperakutní rejekce transplantovaného orgánu
 Goodpastureův syndrom (pulmorenální)
Autoimunitní hemolytická anémie
Reakce III. typu – zprostředkovaná
imunokomplexy
- způsobena protilátkami IgG nebo IgM, které se vážou na zevní
nebo vnitřní antigen za tvorby imunokomplexů
jsou fyziologicky odstraňovány fagocytózou, ukládají-li se
v cévní stěně či extravaskulárně

zánětlivá reakce vede až ke tkáňové nekróze
Antigeny mohou být:
a) Endogenní – např. DNA u SLE
b) Exogenní – alergeny rostlinné, plísně, bakter. infekce..
Folsch et al., 2003
Formy reakce III. typu:
Lokální:
 glomerulonefritida, alergická alveolitida (farmářská plíce),
Raynaudův fenomén
Generalizovaná:
 Sérová nemoc: - vzniká po podání cizorodého séra
- imunokomplexy se ukládají v cévách a
tkáních (myokard, játra, ledviny, plíce, klouby)
Projevy:- teplota, bolesti kloubů, myalgie, kopřivka
 Systémový lupus erythematodes – chronická forma
reakce III. typu
Přecitlivělost pozdního typu (IV)
- buňkami zprostředkovaná reakce, oddálená přecitlivělost
Základem je aktivace pomocných T-lymfocytů
cizorodými antigeny (na APC)

uvolněné cytokiny způsobí nahromadění makrofágů

ty produkují další mediátory
Může vést k vytvoření granulomů – jako výraz chronické stimulace Tlymfocytů
a makrofágů
Folsch et al., 2003
Nečas et al., 2000
Příklady chorob způsobené tímto typem
reakce:
 kožní tuberkulinová reakce
 kontaktní ekzém
 rejekce transplantovaných orgánů
 chronické infekce nitrobuněčnými parazity (TBC,
lepra)
 některé virové infekce (herpes)
 systémové choroby neznámé etiologie (Wegenerova
granulomatóza apod.)
Poškození způsobené antireceptorovými
protilátkami
Jiným příkladem je vytvoření protilátky proti buněčnému receptoru:
 Protilátka může blokovat jeho funkci
(např. u myastenia gravis)
 Protilátka může naopak receptor stimulovat
(např. u Gravesovy-Basedowovy choroby)
Autoimunita a autoimunitní nemoci
Autoimunita
 získaná imunitní reaktivita proti vlastním antigenům
(„self“ antigeny)
Autoimunitní choroby
 autoimunitní odpovědˇ, která vede k poškození tkání
(funkční a morfologické změny)
Autoimunita
 Původní představa autoimunita
= nežádoucí fenomén
„horror autotoxicus“
 běžný proces - odstraňování vlastních antigenů
(poškozených či nevhodných)
autoreaktivní klony T-ly autoprotilátky
Porucha vlastního (self tolerance)
 je specifická ztráta imunitní
odpovědi na vlastní antigeny
3 hlavní mechanizmy:
a) Klonální delece - eliminace
autoreaktivních buněk
b) Klonální anergie - neodpovídavost
autoreaktivních buněk
c) Suprese - funkční inhibice
autoreaktivních buněk
centrální tolerance x periferní tolerance
Nečas et al., 2000
Autoimunitní choroby
 Prevalence: 3.5-7.5%
 výsledek selhání „self“ tolerance
 multifaktoriální etiologie - kombinace predisponujících
a/nebo přispívajících faktorů:
* věk - vyšší incidence u starší populace
* pohlaví - ženy jsou obecně náchylnější
* genetika - některé nemoci jsou HLA asociované
* infekce, imunodefekty
* povaha autoantigenu, léky….
Autoimunitní choroby
Lze rozdělit na 2 velké skupiny:
a)orgánově-specifické:
 imunitní odpovědˇje namířena proti cílovému Ag jednoho
orgánu (žlázy) - manifestace potíží je obvykle omezena na tento
orgán
 buňky cílového orgánu mohou být poškozeny
* přímo humorálním nebo buňkami zprostředkovaným
mechanizmem
• protilátky mohou stimulovat nebo blokovat normální funkci
b) systémové (orgánově-nespecifické)
Vácha J., 1993
Nedostatečnost imunitního systému -
imunodeficience
Jde o imunopatologické stavy, u nichž je snížena celková reaktivita
organizmu na antigenní a jiné podněty vyvolávající specifickou či
nespecifickou reakci.
Může být:
a) Vrozená (primární imunodeficience)
b) Získaná (sekundární imunodeficience)
Podle postižené složky:
Postižení T-ly, B-ly, poruchu fagocytózy, defekt
komplementu a kombinace
Primární imunodeficience
 obecně se projevují opakujícími se infekcemi v časném dětství
(některé jsou neslučitelné se životem v normálním prostředí)
 Poruchy B-buněk a tvorby protilátek:
- časté infekce extracelulárně se množícími bakteriemi
 Poruchy T-buněk:
- snížená odolnost proti intracelulárním parazitům (baktérie,
viry) a proti parazitům v užším slova smyslu
Izolovaný nedostatek IgA
- hlavní protilátky slizničních povrchů (respirační systém, GIT)
- Většinou vrozený defekt (x získaný po toxoplazmóze…)
- Příznaky: infekční onemocnění respiračního, GIT (průjmy) a
urogenitálního traktu
- nemusí být klinicky manifestní
Těžká kombinovaná imunodeficience (SCID)
- vzniká při nedostatečném vývojem jak B-ly tak i T-ly
- asi 40% případů - defekt enzymu adenosinové deaminázy (ADA)
- heterogenní etiologie (dědičnost AR, X)
- smrtelné bez transplantace kostní dřeně
(pokusy o genovou terapii)
Sekundární poruchy imunity
Nečas et al., 2000
Děkuji za pozornost!
Definujte zápatí – název prezentace nebo pracoviště58