Výchovné oblasti TMV LF 2021 > > > Vaše pojetí zobrazeného… •Vyjádřete názor na obrázky? •Co se Vám vybaví? •…. •Zkušenosti, prožitky versus vzdělání • > Jak jsou příroda/životní prostředí prezentovány v některých školách • •příroda a Země nejsou považovány za prioritu a hlavní hodnotu; •příroda je pouze „objektem, materiálem, zdrojem anebo prostředkem dosažení lidských cílů, plánů a záměrů“ (Višňovský, 2009, s. 46), přednost a význam má člověk s jeho přáními, touhami a cíli; •chybí procesuální uvažování i citlivost pro vazby a souvislosti v přírodě; •převládá mechanický způsob uvažování, povrchní encyklopedičnost. • • • představují „problém hrozby“ v důsledku nezodpovědného jednání a chování člověka k přírodě; • je oznámeno, že je životní prostředí ohroženo, že kvalita vody, vzduchu se zhoršuje…); • převládá hodnocení přírody ve smyslu, že hodnotu má jen to, co je pro člověka užitečné bez ohledu na to, že příroda má hodnotu sama o sobě; • chybí často pohled podle kategorií etiky, tzn. dobra, zla, správného, nesprávného chování či jednání (Chytil, 1999, s. 54-55). • Environmentální výchova • směřuje jednoznačně k překonání primitivně egocentrických, sebestředných názorů a preferencí hodnot, • podílí se na nové duchovní integraci člověka, jehož vřazuje do celku přírody a kultury, • usiluje o zastavení a zvrácení dosavadního způsobu poškozování přírody. • Nové kulturní obsahové principy: hodnotová priorita přírody pro lidský život, závislost člověka na přírodě a požadavek ekologizace duchovní a materiální kultury (Šmajs, 2011). Základní pojmy/koncepty • • •Ekologie, environmentalistika (nauka o životním prostředí - zkoumá mechanismy jakými člověk působí na ekosystémy, b) zkoumá jak působí prostředí a jeho jednotlivé složky na člověka (zdraví, vitalita atd. •Životní prostředí – přírodní, kulturní, sociální. •Příroda - přirozené, kultura – umělé. •Environmentální výchova. •Biofilní přístup ke vzdělávání. • • Příroda jako součást vzdělávacího obsahu i prostředek výchovy •Příroda = významné prostředí pro život člověka - „zdroj původního, věčného,…“; •Přírodní jevy a poznatky = „substrátem“ pro rozvoj poznání; „nosným substrátem“ pro realizaci úloh environmentální výchovy (Held 2001, s. 349); •Poznávání přispívá k nabývání pozitivního vztahu k přírodě a k poznávání vůbec. Kultura •Kultura dílem člověka. Zahrnuje materiální i duchovní rovinu, jež podléhají vlastním zákonům reprodukce a vývoje (evoluce). •Kreativní evoluční proces spravuje člověk, který nemůže tvořit stejným způsobem jako příroda. • Poznávání životního prostředí (přírodního, kulturního a sociálního) 2. Utváření a rozvíjení hodnotících vztahů (postojů), 3. Rozvíjení šetrného a odpovědného jednání. Obchodní žena prst na tvář Hallstatt Rakousko-malý městský perched mezi jezera a horami Jak se vyučuje o přírodě a kultuře (z názorů studentů, 2018) •„…memorování se nazpaměť, chyběla jakákoliv praktická výuka…“ •„Ve škole nám bylo vše podáváno „fakticky“. Ovce vypadá tak a tak, je užitečné pro…“ •„Výčet pojmů, které se učím bez souvislostí, občas film o přírodě, málo obrázků, málo vycházek do přírody.“ •„Pamatuji si, že většinou šlo o předávání faktů - tedy rozdělení rostlin, zvířat a jejich popis, funkce atd. Všechny poznatky byly spíše jen z učebnic. Jen jeden profesor nás vzal do prostředí kolem školy a jedna učitelka ještě na ZŠ s námi dělala dlouhodobý projekt, kdy jsme zkoumali vodu, půdu, … kolem školy.“ Ò • Čím se vyznačuje taková výuka? •mechanické osvojování učiva, •memorování bez porozumění •bez zřetele na učení v souvislostech, •bez názorné prezentace, •bez kontaktu s přírodním prostředím; •bez adekvátního objasňování vztahu přírody, kultury a člověka. • Environmentální výchova jako průřezové téma v RVP ZV •Za stěžejní Øadekvátně vystihnout a pochopit vztahy a souvislostí mezi složkami životního prostředí (přírodní, kulturní či umělou, sociální); Økomplexně vyjádřit vzájemnou podmíněnost živé a neživé přírody, organismů navzájem, vztahů lidské činnosti a jejích produktů a přírody, včetně poznávání nechtěných důsledků lidských přetvářecích aktivit, působících devastaci a ohrožení přirozených kvalit vody, vzduchu, půdy, flóry, fauny s následným ohrožením nejen lidského zdraví, ale i existence života na Zemi vůbec (Horká, 2005). • Obsahové zaměření environmentální výchovy •I. Kognitivní oblast •Porozumění souvislostem, vzájemným vztahům a podmíněnosti v biosféře, ekologickým zákonitostem, závislosti člověka na přírodě, vztahům člověka a prostředí a následkům lidských činností v životním prostředí, včetně možností tyto následky zmírňovat, omezovat až vyloučit. • II. Kognitivně – afektivní oblast • •Osvojování si etických principů jednání a chování a překonávání primitivně egocentrických názorů a hodnot. •Výchova aktivního občana s důrazem na jeho zájem, odpovědnost vůči přírodě a kultuře i příštím generacím. •Upevňování kulturního vztahu ke složkám životního prostředí, projevující se úctou, šetrností, výběrovou náročností, dobrovolnou skromností, opatrností, preventivní obezřetností, pokorou, tolerancí, respektem k řádu přírody a lidským právům a povinnostem. • • • • •Posilování pozitivních rysů osobnosti (svědomitost, ukázněnost, slušnost, ohleduplnost, sebedisciplína, sebeomezení ap.). •Rozvoj schopností vnímat, prožívat a hodnotit krásu přírody jako celku, pěstování vkusu a citu pro soulad a emocionálního vztahu k prostředí, rozvoj duchovních potřeb a kultivace hmotných potřeb. •Vzdělávání v oblasti prevence, ochrany a podpory zdraví, péče o tělesnou zdatnost, ochoty měnit životní styl a odpovědnosti za zdraví. • III. Kognitivně – motorická oblast •Soubor dovedností a návyků /kompetencí •ekologicky šetrného spotřebitele a občana pro : Økaždodenní žádoucí ekologické jednání (třídění odpadů, péče o zeleň, zlepšování okolního prostředí apod.), Øhospodárný vztah k životnímu prostředí (minimalizace čerpání neobnovitelných zdrojů, šetrné využívání přírodních zdrojů, odolávání svodům samoúčelné techniky, pohodlí a krátkodobého zisku, péče o pracovní prostředí). • Biofilní orientace vzdělávání • • Vztah přírody a kultury ve své komplexnosti. • „Životu přející“ postoj člověka k přírodě, určovaný kulturou. • • Objasňovat co je příroda a přirozené, co je kultura a umělé; vštěpovat evoluční způsob myšlení, kompatibilitu kultury s přírodou k nové duchovní integraci člověka v celku přírody a kultury (Šmajs, 2011). • • Bílé kameny naskládané na sebe Biofilní přístup ke vzdělávání. •Pojem „biofilní“ představuje v širším smyslu lásku k životu a přírodě. •Biofilní přístup ke vzdělávání je založen na úctě k přírodě a uznání její jedinečnosti a nenahraditelnosti. •Člověka chápe jako integrální součásti biotického společenství a kulturu jako umělý výtvor člověka, za který on nese odpovědnost. •Odlišný způsob prezentace přírody a přirozeného a kultury a umělého a z hlediska jejich vzájemných vztahů a přirozené a kulturní evoluce,(viz Metafora dvou pekařů (Šmajs, 2011). •Jednota člověka a Země a na ničím nepodmíněná a na člověku nezávislá hodnota přírody. •Odmítá arogantní antropocentrické paradigma lidské nadřazenosti nad přírodou. • • Příroda tu totiž není jen pro to, aby člověku sloužila! •Lidské vitální potřeby jsou svým původem přírodní, ale jejich uspokojování nemá mít charakter arogantního antropocentrismu a mechanistické interpretace skutečnosti. •Z výjimečné pozice člověka plyne jeho zodpovědnost vůči přírodě. Mít na paměti, že „přírodu nevytváříme, za její fungování neneseme odpovědnost, evoluční procesy probíhají i bez nás“ (Šmajs 2011). • Proměna vzdělávacího kurikula •od orientace abiotické a protipřírodní přejít k orientaci biotické a propřírodní („od vlády nad přírodou k životu ve shodě s přírodou“); •od převahy dílčích informací a pasivního přijímání poznatků k rozvoji evolučního a systémového myšlení prostřednictvím znalostí a porozumění ekosystémům, včetně vlivů lidské činnosti na životní prostředí; •od axiologicky arogantního antropocentrismu a mechanistické interpretace skutečnosti k výchově ekologicky odpovědného občana; odolávání hypertrofii civilizačních momentů v podobě diktátu módy, sugesce reklamy - „od nadvlády techniky k akceptování sociální spravedlnosti a rovnoprávnosti“); • •od vzdalování se/odcizování přírodě k hodnotové rehabilitaci přírody vtištěním (imprintingem) života jako nejvyšší hodnoty („od ocenění kvantity /více/ k ocenění kvality /lépe/“). • • Potřeba permanentní diskuse o vlastním obrazu světa a soustavné kritické přehodnocování návyků a činností; nelze žít na úkor ostatního světa a příštích generací. • Obsahové principy biofilně orientovaného vzdělávání •Aby: ·zůstaly zachovány přírodní hodnoty a biologická rozmanitost pro současné a příští generace; ·vlivem kultury nerostla zátěž prostředí; ·se minimalizovaly dopady jednání na druhé, ·lidé odolávali svodům techniky, pohodlí a krátkodobého zisku, ·lidé dokázali vnímat, prožívat a hodnotit krásu přírody. • ·lidé předkládali pozitivní perspektivy světa a nekompromisně odmítali vulgarizované, ·jednostranné pohledy na realitu, ·lidé pochopili, že nejsme vládci a bez přírody nelze žít, ·lidé nežili na „cizí účet“, zvládali pokrok, byli ohleduplní, šetrní – nebrali víc, než je třeba …(J. Valenta, 2017). • Na závěr • …vztahy kolem nás nikdy jasné a jednoduché nebudou, jediným možným řešením je neustále vnímat, přemýšlet a hledat. • Je třeba dopřát klidu a prostoru k pozorování krásy přírody, k prožívání radosti z bezprostředního kontaktu s přírodou, k upevňování prožitku harmonie s přírodou. VÝBĚR LITERATURY •Held, L. (2001). Príroda–deti–vedecké vzdelávanie. In: Kolláriková Z., Pupala B., Predškolská a elementárna pedagogika. Praha: Portál. •Horká, H. (2005). Ekologická dimenze výchovy a vzdělávání ve škole 21. století. Brno: MSD. •Horká, H. (2017). Vzděláváním k překonávání narušené reciprocity mezi člověkem a přírodou. http://user.mendelu.cz/schmied/Sbornik_ICOLLE_2013.pdf •Chytil, O. (1999). Obsahová analýza základních textů formujících hodnotový vztah dětí k životnímu prostředí. In Lidské hodnoty a trvale udržitelný způsob života. Olomouc: Vydavatelství UP, 1999, s. 53 – 64. • •Krajhanzl, J. Ekopsychologie a environmentální chování. In Dlouhá, J. (ed.) (2009). Vědění a participace. Praha: Karolinum, s. 132-142. •Šmajs, j. (2011). Potřebujeme filosofii přežití? Úvahy o filosofii, kultuře, poznání, vzděláním řeči a popularizaci vědy. Brno: Doplněk. •Valenta, J. (2017). Škola dobrého života. https://clanky.rvp.cz/clanek/o/z/118/SKOLA-DOBREHO-ZIVOTA.html/ •Višňovský, E. (2009). Človek ako homo agens. Bratislava: Iris. •Winter, D. D. N., Koger, S. M. (2009). Psychologie environmentálních problémů. Praha: Portál. •