PRAKTIKUM 2 ZÁKLADNÍ ROVINY, VYŠETŘENÍ A PATOLOGIE Odkaz pro milé zopakování anatomických rovin a směrů: https://www.youtube.com/watch?v=kwy8383CdMY Anatomické názvosloví – Alfa a Omega medicínské komunikace K dorozumívání v medicíně se používá latinské názvosloví rovin a směrů. Terminologie je také počeštěná – např. kraniální, ventrální, laterální etc. Literatura uvádí, že při popisu se vychází z anatomického postavení těla (znáte z anatomie – vzpřímený spatný stoj, horní končetiny volně visící podél těla s dlaněmi obrácenými dopředu). Avšak v klinice a praxi přirozeně pacient není v tomto postavení a také pacienta do této polohy nikdy nestavíme! Úvodní terminologie a orientace k dalšímu bodu kineziologického rozboru již v rámci klinického vyšetření a to k ASPEKCI – vyšetření pohledem. Aspekce je první fází vyšetření, hodnotící celek tak i jednotlivé segmenty těla v daných rovinách. Vyšetřujeme aspekci zepředu, zezadu a zboku ve vzpřímeném stoji/v sedě/v leže (dle možností pacienta). Více se o aspekci budeme bavit v dalších cvičeních. ROVINY TĚLA Pomocné plochy podle kterých určujeme směr a/nebo polohu.  Mediání rovina – předozadní rovina, která dělí tělo na dvě shodné poloviny (sinister/dexter)  Sagitální rovina – předozadní rovina, která je rovnoběžná s rovinou mediání a ostatními sagitálními.  Frontální rovina – leterolaterální rovina, tedy rovina rovnoběžná s čelem a kolmá na rovinu sagitální (mediání), dělí tělo na přední a zadní polovinu (anterior/posterior; ventrální/dorzální)  Transverzální rovina – horizontální rovina, která je kolmá na rovinu sagitální a rovinu frontální, dělí tělo na kraniální a kaudální polovinu (http://www.wikiskripta.eu/index.php/Anatomick%C3%A9_n%C3%A1zvoslov%C3%AD) ZÁKLADNÍ SMĚRY Vertikální  směr k hlavě – kraniální (cranium – lebka)  horní – superior  směr k pánevnímu konci – kaudální (cauda – ocas)  dolní – inferior  na končetinách: o směrem k trupu –proximální (proximalis) o směrem od trupu –distální (distalis) Předozadní  směr dopředu – ventrální (ventralis)  přední – anterior  směr dozadu – dorzální (dorsalis)  zadní – posterior Horizontální  směr ke střední rovině – mediální (medialis)  směr od této roviny ke stranám – laterální (lateralis)  napravo, pravý – dexter  nalevo, levý – sinister Označení hloubky  povrchový – superficialis  zevní – externus  hluboký – profundus  vnitřní – internus Specifické směry u končetin Horní končetina:  ulnaris – vnitřní (blíže ke kosti loketní – ulně)  radialis – vnější (blíže ke kosti vřetenní – radiu)  palmaris – dlaňový  dorsalis – hřbetní Dolní končetina:  tibialis – vnitřní (blíže ke kosti holenní – tibii)  fibularis – vnější (blíže ke kosti lýtkové – fibule)  plantaris – chodidlový  dorsalis – hřbetní (http://www.wikiskripta.eu/index.php/Anatomick%C3%A9_n%C3%A1zvoslov%C3%AD) ZÁKLADNÍ KLOUBNÍ POHYBY V ROVINÁCH Tab1.: Terminologie kloubních pohybů podle rovin těla (Haladová 2005) Pohyby v temporomandibulárním kloubu: - Elevace mandibuly – zavírání úst - Deprese mandibuly – otevírání úst - Protrakce – propulze – posun čelisti vpřed - Retrakce – retropulze – posun čelisti vzad - Lateropulze – posun čelisti do strany Pohyby lopatky: - Elevace – kraniální posun – vytažení vzhůru - Deprese – kaudální posun – stažení dolů - Retrakce – addukce – posun lopatky k páteři - Protrakce – abdukce – posun lopatky od páteře Pohyb horní končetiny v ramenním kloubu je vždy spojen s pohybem lopatky a sjejí současnou rotací – angulus scapulae inferior se vytáčí zevně – biomechanický vztah pohybu v ramenním kloubu = HUMEROSKAPULÁRNÍ RYTMUS !!! HUMEROSKAPULÁRNÍ RYTMUS Při aktivní abdukci horní končetiny, je abdukční pohyb hlavice pažní kosti zajišťován ramenním kloubem pouze asi do 30 stupňů. Mezi 30 - 170 stupni se pohyb odehrává v ramenním kloubu a ve spojení lopatky a hrudníku. Z každých 15 stupňů abdukce se vždy 10 stupňů odehrává v ramenním kloubu a 5 stupňů ve spojích lopatky.Lopatka také při tomto pohybu postupně horizontalizuje svoji kloubní jamku. Poměru velikosti pohybu ve všech spojích říkáme humeroscapulární rytmus. Humeroskapulární rytmus = 15 stupňů - 10 stupňů + 5 stupňů Poznámka pro praxi – při pasivní hybnosti humeru do abdukce v ramenním kloubu se do 90° dolní úhel lopatky nepohybuje zevně jako u aktivní hybnosti (viz výše). Kombinace pohybů - Například v hleznu, zápěstí, páteři umožňuje krouživý pohyb zvaný cirkumdukce (kroužení) POLOHY TĚLA Rozdělujeme je do několika kategorií: Klidová poloha je zaujímána při odpočinku a relaxaci. Pohotovostní poloha je takzvaná přípravná poloha předcházející pohyb. Orientovaná poloha neboli atituda je definována jako výchozí poloha těsně před pohybem. Centrovaná poloha je poloha v kloubu, ve které dochází k symetrickému zatěžování styčných ploch, a přitom toto zatěžováni, nevede k přetížení a opotřebování styčných ploch. Není to pouze jedna poloha, ale centrovaná poloha je poloha v celém průběhu pohybu daného kloubu. Decentrovaná poloha vzniká při asymetrické výchozí poloze v kloubu, což má za následek zvýšené místní opotřebení. Nápravou tohoto stavu je centrace, tedy delší držení polohy v centrované poloze nebo v centrovaném rozsahu pohybu. Neutrální poloha je poloha kloubu kde jsou okolní měkké tkáně (kůže, podkoží, fascie a především svaly) v maximálním možném uvolnění. Pracovní poloha je proměnlivá a závislá na podmínkách na pracovišti. Pracovní poloha ovlivňuje adaptabilitu a výkon pohybové soustavy (Véle, 2012). ODKLÁDÁNÍ ODĚVU Pacienta/nemocného vyšetřujeme ve spodním prádle. Jak uvádí Véle (2012):“Klinické vyšetření v oděvu je spíše formalitou než skutečným vyšetřením“. Vlastní klinické vyšetření začíná až po odložení oděvu, ale také sledování a hodnocení způsobu odkládání oděvu, pohybových stereotypu, sedu, příchodu, chování jsou již příznaky a znaky, které jsou součástí vyšetřovacího postupu, které nás informují o koordinaci během běžných pohybu denního život jež probíhají automaticky a prozradí nám již mnoho. Slouží nám mimo jiné také zjištění simulace a disimulace pacienta. Sledujeme tedy „řeč těla“, která prozrazuje stav mysli (Véle 2012). ÚVOD DO ANTROPOMETRIE Antropometrie je metoda pocházející z antropologického šetření na základě proměřování jednotlivých částí lidského těla. Vyžaduje profesionální zvládnutí měřených technik. Měření je jasně definované a objektivní. Měří se přímé vzdálenosti mezi jednotlivými body na kostře promítnutými na povrch těla. Body jsou nazývány řeckými názvy, vyžadují přesné vypalpování prstem. Na tyto body se přikládá měřící instrumentárium (Haladová 2005). Vybrané antropometrické body (ve stoje, dlaně mediálně): -vertex (v) - nejvyšší bod na hlavě -bregma - průsečík sutura coronaria et sutura sagitalis -nasion - kraniometrický bod ve střední čáře frontonazálního švu -glabella - ploché místo uprostřed os frontale mezi arcus superciliares -inion = opisthocranion - nejvíce nazad vyčnívající místo os occipitale (protuberantia occipitalis externa) -euryon - nejvíce laterálně vyčnívající místo na os parietale -zygion - nejvíce laterálně vyčnívající místo na pons zygomaticus -gnathion - ve střední čáře na dolním okraji bradové části dolní čelisti -akromiale (a) - nejlaterálnější bod nadpažku -symphysion (sy) - horní okraj stydké spony ve střední čáře -stylion (sty) - nejdistálněji na bodcovém výběžku vřetenní (loketní) kosti -metacarpale radiale (mr) - nejradiálněji na 2.záprstní kosti -metacarpale ulnare (mu) - nejradiálněji na 5. záprstní kosti -daktylion (da) - na konci 3. prstu -iliospinale anterius (is) - nejvíce vpředu na horním předním trnu kyčelní kosti -trochanterion (tro) - nejvýše ve velkém chocholíku -sphyrion (sph) - hrot vnitřního (zevního) kotníku -pterion (pte) - nejvíce vzadu na patě -akropodion (ap) - nejvíce vpředu na noze (hrot 1. či 2. prstu) -metatarsale tibiale (mt.t.) - nejmediálněji na 1. nártní kosti -metatarsale fibulare (mt.f.) - nejlaterálněji na 5. nártní kosti Zásady antropometrického měření  Při vyšetřování je třeba zachovat nutný takt a ohled k pacientovi (komunikace, zpětná vazba, kulturní odlišnosti, přání pacienta, popsat úkony jež budou prováděny – vždy nejen u tohoto vyšetření)  Měření se provádí pouze v nejnutnějším oblečení  Místnost kde je prováděno vyšetření musí být dostatečně teplá, zachování soukromí (pokud je to možné)  Měřidla po použití vydezinfikovat  Měření, zejména opětovná, má provádět stejná osoba ve stejnou denní dobu  Před započetím měření je možno si na těle pacienta označit měrné body dermografem (propiskou, tužkou, nalepením značky)  Občas je potřeba vyzkoušet a zkontrolovat přesnost měřících přístrojů Instrumentárium antropometrického měření  Antropometrická stěna – čtverce 10 x 10 cm na zdi, opatřené měřidlem, nám postačí stěna  Váha – měření hmotností, měření stranového zatížení ve frontální rovině – dvě váhy  Pásová míra – krejčovský metr  Pelvimetr – měření šířkových a hloubkových rozměrů  Olovnice – měření osového postavení páteře, postury, držení těla a podobně  Spirometr, dynamometr kaliper, pravoúhlý trojúhelník etc. Typologie – Somatotyp Charakteristika osoby, která je kombinací vlastností vyskytujících se zákonitě mezi populací a vyhraňující se jako určité typy. Význam má dědičnost, někdo má sklon ke štíhlosti, někdok vytáhlosti či oblým tvarům. Rozeznávají se tři základní somatotypy – Astenik, Atletický typ, Pyknik.  Astenický typ – málo podkožního tuku, prominuje hrudník, obličej hranatý a kostnatý, vystupující nos, pasivní, zábrany, nedostatek smyslu pro humor, samotářští, dráždivý, nervózní a chladní, introverti a trpí komplexy  Atletický typ – svalnatý, hranatější tvar trupu, duševně vyrovnaný, klidný, houževnatý  Pyknický typ – tendence k ukládání podkožního tuku, širší v bocích, vyniká více břicho a kulatý obličej, extroverti, otevření, společenští, spontánní, snadno vzplanou hněvem, nejsou přecitlivělí a nervózní Dle Sheldona – Ektomorfie, mezomorfie, endomorfie Hmotnost těla Nejčastěji se k měření používá nášlapná váha (případně dvě váhy při měření stranového zatížení). Vážený má být v minimálním oblečení, bez obuvi. Při opakovaném vážení je nutné použít stejnou váhu a především vážit ve stejnou denní dobu. Kojenci se váží v dětské váze – korýtku. Hmotnost kojenců se udává v gramech, dětí a dospělých v kilogramech s přesností na 10dkg. Hmotnost jedince ovlivňuje mnoho faktorů – genetické dispozice, věk, pohlaví, somatotyp, výživa a pohybová aktivita v dětství. Proto není stanovení ideální hmotnosti jednoduché. Tělesná hmotnost je těsně spjata s tělesnou výškou. K posuzování hmotnosti se tedy často používají indexy vypočítané z výšky a váhy. Některé další indexy vychází z poměru tělesných obvodů. Brocův index: Ideální hmotnost = tělesná výška - 100 Tento index se v současnosti příliš nevyužívá, především z toho důvodu, že jej lze použít pouze pro osoby s tělesnou výškou v rozmezí 155 a 165 cm. Výška těla Udává se v cm. Může se měřit ve stoje, vleže, vsedě. Základní postoj je stoj spojný, patami se testovaný proband dotýká stěny (hlava se stěny dotýkat nemusí). Hlava je však v rovnovážné poloze – frankfurtská horizontála = spojuje dolní okraj očnice s horním okrajem zevního zvukovodu.  Stoj - tělesná výška ve stoji je vzdálenost vertexu od podložky  Leh – měří se především u kojenců a imobilních pacientů, meření je analogické měření ve stoji  Sed – vzdálenost vertexu od plochy sedadla – délka hlavy a trupu ve vzpřímeném sedu, plosky nohou musí být opřeny celou plochou o podložku – v hlezenních, kolenních a kyčelních kloubech musí být pravý úhel. Stanovení cílové výšky dítěte  Cílová výška chlapce = 𝑣ýš𝑘𝑎 𝑜𝑡𝑐𝑒+(𝑣ýš𝑘𝑎 𝑚𝑎𝑡𝑘𝑦+ 13𝑐𝑚) 2 ± 10 cm  Cílová výška dívky = 𝑣ýš𝑘𝑎 𝑚𝑎𝑡𝑘𝑦+(𝑣ýš𝑘𝑎 𝑜𝑡𝑐𝑒 + 13𝑐𝑚) 2 ± 10 cm BMI Body Mass Index neboli index tělesné hmotnosti (BMI) vyjadřuje vztah mezi tělesnou hmotností a tělesnou výškou. Normální hodnota BMI se pohybuje v rozmezí 18,5–25. Hodnoty pod 18,5 signalizují podváhu či podvýživu, hodnoty nad 25 signalizují nadváhu, nad 30 obezitu. BMI lze vypočítat jako poměr hmotnosti v kg a druhé mocniny výšky v m. Tabulka hodnot BMI Podváha < 18,5 Normální hmotnost 18,5–25,0 Nadváha 25,1–30,0 Obezita 30,1–40,0 Morbidní obezita > 40 Někdy je uváděno pro ženy odlišné rozmezí, a to o jednu jednotku nižší. BMI však neodráží zastoupení tuku v organizmu, tedy poměr tuku a beztukové tělesné hmoty. Může tak být špatně interpretován výsledek. Například sportovec s velkým podílem svalové hmoty nemá zmnožení tukové tkáně, a proto nemůžeme mluvit o obezitě nebo nadváze, přestože jeho BMI je vyšší než fyziologické rozmezí. Zastoupení tuku v těle lze v běžné praxi stanovit pomocí antropometrických ukazatelů nebo bioelektrické impedance. Z antropometrických parametrů využíváme měření tlouštky kožních řas a vybraných tělesných obvodů. Povrch těla Vypočtený z nomogramu testovaného subjektu ze závislosti výšky a hmotnosti. Popis : Povrch těla je 1,6 -1,8 m2 , z toho na hlavu připadá asi 11%, na trup 30 %, horní končetiny 23% ,dolní končetiny 36% a dlaň 1%. Výpočet povrchu těla v procentech je důležitý pro klinickou praxi při popáleninách pro stanovení rozsahu postižení. Povrch těla můžeme spočítat podle vztahu: výškahmotnostS  Rychlá a přesná metoda pro stanovení povrchu těla je užití nomogramu. Nomogram: WHR index: Název WHR index vychází z anglického pojmu waist to hip ratio. Jedná se tedy o poměr pasu a boků. Obvod pasu se měří v polovině vzdálenosti mezi dolním okrajem žeber a hřebenem kosti kyčelní. U neobézních osob, především u žen, je místo měření snadno rozeznatelné jako nejužší místo na trupu. Obvod boků se měří v místě největšího vyklenutí hýždí. Tento index dobře vyjadřuje rozložení tuku u různých jedinců. Za rizikové hodnoty jsou považovány výsledky nad 0,85 pro ženy a hodnoty nad 1,0 pro muže. Jednoduchým způsobem jak je možné posoudit míru ukládání tuku i jeho rozložení je měření obvodu pasu. Správná technika spočívá ve změření obvodu trupu uprostřed vzdálenosti mezi dolním okrajem žeber a horním okrajem lopaty kosti kyčelní. Jen u štíhlých žen je pas dobře zřejmý jako nejužší místo. Následující údaje hodnocení tohoto antropometrického údaje jsou orientační. Normální hodnoty u žen jsou do 80 cm; u mužů do 94 cm. Při obvodu nad 80 cm u žen a nad 94 cm u mužů jde o nadváhu, resp. o mírně zvýšené zdravotní riziko. Za obezitu, resp. za vysoké zdravotní riziko je považován obvod pasu vyšší než 88 cm u žen a 102 cm u mužů. Jak určení indexu WHR, tak měření obvodu pasu umožňují odhadnout míru ukládání viscerálního tuku. Samotný obvod pasu, lépe koreluje s výskytem metabolických komplikací obezity.  Typ jablko 1<  Typ hruška <1 Měření tuku – kaliperace – viz cvičení z fyziologie Zajimavé odkazy: http://biomech.ftvs.cuni.cz/pbpk/kompendium/kineziologie http://asfcr.cz/ http://www.bookzz.org/ Literatura: HALADOVÁ, Eva a Ludmila NECHVÁTALOVÁ. Vyšetřovací metody hybného systému. Vyd. 2. nezm. Brno: Národní centrum ošetřovatelství a nelékařských zdravotnických oborů, 2005. 135 s. ISBN 8070133937.