Péče o nemocné je odpradávna provázena zvýšeným rizikem přenosu infekcí. První snahy o prevenci těchto infekcí souviseli s ochranou chirurgických ran.

Již ve starém Egyptě používali oheň k přípravě chirurgických nástrojů. Na rány po zákroku např. přikládali první den čerstvé maso, které mělo zajistit hojení rány.

K významnému šíření infekcí v souvislosti s poskytováním péče o nemocné došlo v době zakládání prvních špitálů. V Českých zemích k tomu dochází ve větší míře ve 13. století, a pak zejména v 17. století. Bez znalosti příčin infekčních onemocnění bylo velmi obtížné epidemickému šíření nákaz v těchto zařízeních zabránit a vznikaly zde časté epidemie.

Teprve od prvních bakteriologických objevů v první polovině 19. století můžeme sledovat zavádění cílených hygienických opatření k prevenci přenosu infekcí v nemocnicích a k zamezení jejich šíření.

V současnosti jsou již základní hygienické podmínky ve zdravotnických zařízeních stanoveny legislativně (zákon č. 258/2000 Sb. o ochraně veřejného zdraví a jeho prováděcí vyhláška č. 306/2012 Sb.) a musí být zakotveny v jejich provozních řádech. Zároveň jsou prováděny státní kontroly jejich dodržování, které jsou v kompetenci pracovníků Krajských hygienických stanic.

Ve zdravotnickém zařízení však bohužel vznikají z epidemiologického hlediska příznivé podmínky pro šíření původců infekčních nemocí a není v moci zdravotníků je zcela eliminovat. Zdravotníci a zejména lékaři odpovědní za léčbu pacienta jsou však povinni udělat maximum pro jejich minimalizaci. Důležité jsou proto znalosti rizik a prevence a kontinuální celoživotní vzdělávání v této oblasti.