PEDAGOGICKÉ PRINCIPY Pedagogické principy (zásady): jsou to nejobecnější normy podmiňující úspěch pedagogické práce. Usnadňují výchovně vzdělávací proces učitelům i žákům a vedou k trvalejším a hodnotnějším výsledkům. Vztahují se na všechny stránky výuky, tj. na učitelovu vyučovací činnost, na formy výuky a na materiální didaktické prostředky, dále na poznávací činnost žáka, na učivo, atd. Pozn.: Rozdíl mezi principy a zásadami je v míře obecnosti, principy jsou nejobecnější zásady. Vývoj pedagogických principů: Pedagogika po staletí usilovala o formulaci základních pravidel, která by zajistila efektivnost výuky. Tak postupně vznikal a rozvíjel se systém pedagogických principů (zásad). Antika: - Platon, Aristoteles - princip soustavnosti výchovné práce, princip aktivnosti vychovávaného jedince, princip přiměřenosti obsahu, forem, metod vzdělávací činnosti Renesance: - Rabelais, Campanella - důraz na aktivnost a samostatnost - Michel de Montaigne, Bacon -- snaha o samostatnost a tvůrčí činnost J. A. KOMENSKÝ (17. a 18. stol.) - první, kdo vytvořil systém didaktiky - základní didaktický zákon -- učit všemu příkladem, pravidlem a praxí - Velká didaktika -- koncepční spis, který řeší základní cíle výchovy, její obsah, principy a metody - princip názornosti -- požadavek opírat se při vyučování co nejvíce o bezprostřední smyslovou skutečnost, tj. "zlaté pravidlo vyučování" - princip systematičnosti -- z něho vyplynul požadavek "zřetězení" veškerého učiva, tj hluboké návaznosti informací nejen v rámci jednotlivých předmětů, ale i mezioborově - princip aktivnosti -- požadavek vycházet ze zájmů žáků a podněcovat jejich aktivní myšlenkové procesy i praktickou činnost - princip přiměřenosti - princip všestrannosti výchovné činnosti Novodobá pedagogika - preferovala pouze některé z pedagogických principů, což vedlo k jerdnostrannosti J. J. ROUSSEAU (18.stol.) - princip přirozenosti a svobody výchovy - soustředil se na osobní zkušenost jedince 19. stol.: - J.J. Pestalozzi -- princip soustavnosti - princip výchovného vyučování - K.D. Ušinskij -- princip přiměřenosti výchovy, soustavnosti, názornosti, samostatnosti a aktivnosti, trvalosti, výchovnosti, řídící činnosti učitele - L.N. Tolstoj -- důraz na aktivitu a tvořivost jedince - H. Spencer -- princip spojení výchovy se životem - J. Dewey -- princip aktivizace a motivace 20. stol.: - znovuoživení klasických pedagogických principů - Pedagogický reformismus -- navazuje na Rousseaua a Tolstého preferuje pedocentrický přístup k výchově, přiměřenost a aktivnost jedince - klíčovým principem většiny pedagogických směrů 20. století je princip aktivnosti a emocionálnosti Přehled pedagogických zásad: CÍLEVĚDOMOST: - požadavek jasného stanovení konečného i dílčího cíle vzdělávací činnosti, které by měl pedagog dostatečně objasnit. - Důležité je, aby žáci učivu porozuměli SOUSTAVNOST (SYSTEMATIČNOST): - požadavek, aby všechno učivo bylo uspořádáno do logického systému a sledu tak, aby vyučování i žákovo studium bylo co nejsoustavnější - viz J.A. Komenský AKTIVNOST: - požadavek na samostatnou činnost jedince - podněcovat aktivitu celé osobnosti žáků, nejen myšlenkovou, ale i citovou a volní - problémový způsob výuky, projektové vyučování, vhodně volené otázky, soutěže apod. NÁZORNOST: - požadavek vycházet ze smyslového nazírání předmětů a jevů skutečnosti a z jejich obrazů, tj. přímý názor - požadavek opírat se o dosavadní představy a zkušenosti jedince, tj. nepřímý názor - pomůcky (preparáty, modely, obrazy, fotografie) - motorická názornost (přímé navození pohybu do motoriky jedince) - schématická a motorická názornost (grafy, tabulky, schémata) - sledování filmů, DVD - exkurze (muzeum, ZOO, botanická zahrada, planetárium) UVĚDOMĚLOST: - vyjadřuje nejen postoj žáka k učení, ale vztahuje se i na kvalitu osvojovaných poznatků - požadavek, aby jedinec probírané látce plně porozuměl a na základě toho dovedl něco udělat -- vysvětlit, jinak formulovat, uměl aplikovat v praxi - smyslem je vyloučit mechanické osvojování skutečnosti TRVALOST: - týká se jak osvojených vědomostí a dovedností, tak i rozvinutých schopností, zájmů a postojů ke skutečnosti - podmínkou je opakování a procvičování - trvalost výsledků je důsledkem zachování předchozích základních principů - další činitelé: přiměřené pracovní tempo, vhodný výběr základního učiva, emotivnost výchovné práce PŘIMĚŘENOST: - požaduje, aby obsah, formy a metody výchovy byly v souladu s věkovou vyspělostí a s dosavadními znalostmi a schopnostmi žáků - zachovávat základní pravidla pedagogického postupu (od blízkého k vzdálenému, od známého k neznámému, od konkrétního k abstraktnímu, od snadného k nesnadnému) - pedagog by měl znát věkové a individuální zvláštnosti jedince (různé předpoklady k učení, rodinné zázemí, zdravotní stav, rozdíl charakterů, nadání, zkušeností a zájmů) nebo skupiny, tj. požadavek na individuálnost - jde o přiměřenou náročnost na kvalitu výsledků i na rychlost dosahovaných změn EMOCIONÁLNOST: - probouzet ve vzdělávacím procesu adekvátní citové prožitky jedince a opírat se o ně - učinit vyučování poutavým a přitažlivým, aby vyvolávalo vnitřní radost, což působí pozitivně na vzdělávání i náročných výukových úkolů - jde o příznivou atmosféru, o citově pozitivní prostředí, o citově pozitivní působení učitelů, přitažlivost učební látky i vyučovacích forem JEDNOTNOST VÝCHOVNÉHO PŮSOBENÍ: - úspěšná výchova předpokládá jednotu v požadavcích a v přístupech všech pedagogů, s nimiž se jedinec setkává - jde také o spolupráci rodiny a školy, popř. dalších organizací podílející se na výchově jedince VŠESTRANOST: - je uceleným systémem s vyváženou teorií a praxí, duševním a fyzickým, abstraktním a konkrétním, všeobecným a speciálním, informativním a formativním - podpora všestranného rozvije žáků (nejen vědomosti, ale také postoje, zájmy, potřeby,..) Pro didaktické zásady je vedle stránky objektivní (zásady odvozeny z objektivních zákonitostí výuky), příznačná stránka subjektivní (záleží totiž na učiteli, jeho kvalifikaci, osobní zodpovědnosti, zda vtyčené požadavky při výuce skutečně uplatní). LITERATURA: Jůva V.: Úvod do moderní pedagogiky, Brno, 1994 Jůva V.: Úvod do dějin pedagogiky, Brno, 1992 Jůva V., Stojan M.: Obecná pedagogika a dějiny pedagogiky pro DPS, Brno, 1994 Kalhous Z., Obst O.: Školní didaktika, Praha 2002.