Tento přístup býval nejpopulárnější a zatím je i nadále v našich poměrech pravděpodobně nejrozšířenější. Umožňuje luxaci semenného provazce do operační rány, čímž usnadňuje identifikaci testiku­lární arterie, lymfatických céva periarteriál­ních vén. Navíc umožňuje přístup k extra­renálním spermatickým vénám, které ústí do vena iIiaca externa. Klasicky se provádí 5 - 10cm incize nad ingvinálním kanálem. Ve srovnání s retroperitoneálním přístu­pem snižuje tento přístup incidenci recidi­vy varikokély, incidence tvorby pooperační hydrokély nebo možnost poškození testi­kulární arterie však zůstává stejná. Ana­lýza tekutiny hydrokély jasně prokázala její původ v ligaci lymfatických cév. Operace může mít za následek i testikulární atrofii, a je-li prováděna oboustranně, pak i ná­slednou azoospermii