Komplexní pohled na informatické obory jako takové naznačuje, že samotná výuka se výrazně neliší v závislosti na jednotlivých univerzitách. Podobná koncepce kurzů napříč českými vysokými školami na bakalářském stupni dokumentuje do značné míry jasný záměr studenty seznámit s obecnými základy informatiky. Podle kreditního systému ECTS (European Credit Transfer System), se počty kreditů za povinné a povinně volitelné předměty téměř shodují. Samotné edukační principy se mohou logicky lišit, ale cíl v podobě profilu absolventa informatických oborů zůstává stejný. Po ukončení všech náležitostí spojených s požadavky fakulty by měl student umět použít teoretické znalosti v praxi a měl by být schopen v případě zájmu bezproblémově navázat na podrobnější zaměření volbou příslušného magisterského oboru. 

Otázkou však zůstává, jaké prvky elektronické podpory vzdělávání jednotlivé univerzity používají. Různorodost typů studijních materiálů závisí nejen na aktivitě konkrétního pedagoga, ale také na dostupných technologiích. Kvalita a počet studijních opor mají nepochybně nezanedbatelný vliv na přípravu studenta, na styl učení a tím pádem i na výsledné znalosti, které si po absolvování některého z kurzů odnese. Obecné metriky pro hodnocení kvality výukových materiálů v současnosti neexistuje a bylo by velice obtížné, nikoli však nemožné, navrhnout určité obecné standardy. Tím by se mohla výrazně zvýšit úroveň vzdělávání. 

Fakulta informatiky Masarykovy univerzity nabízí velice široký výběr informatických oborů. Všechny obory mají do značné míry podobný povinný základ, ve kterém jsou silně zastoupeny teoretické předměty – matematika, matematická analýza, principy programování, jak už je nakonec u bakalářského studia zvykem. Větší množství oborů vzniklo jako výsledek rigidity v nabídce volitelných předmětů, co si jinde mohou studenti volit, je zde odlišeno růzností povinných předmětů v jednotlivých oborech. Praktického programování a práce s konkrétními programy není tolik, kolik by si pravděpodobně sami studenti přáli. To však neznamená, že by se absolvent s praktickou prací u počítače nesetkal. Naopak přibývá kurzů, které požadují v průběhu semestru samostatnou práci v týmech či jednotlivě a součástí jejich hodnocení bývá velmi často odevzdání projektu a splnění zadaných úkolů. Student je v samotném průběhu výuky aktivně zapojen do práce s novým softwarem a je donucen se s tímto nástrojem naučit pracovat. Mezi vyučované softwarové aplikace patří mimo jiné programy pro datové modelování a vývojová prostředí podporující širokou škálu programovacích jazyků (Java, C, HTML, TeX, a jiné).

Koncepce výuky by měla umožňovat studentům seznámit se nejen s teoretickými principy ale také poznat reálné situace, získat přímou zkušenost s jejich řešením, to vše na základě skutečných událostí. Mnohdy se stává, že absolventi vysokých škol jsou teoretický velmi dobře připraveni, ale po praktické stránce nejsou zdaleka připraveni orientovat se v realitě. K tomu, aby student obstál v zaměstnání v boji s konkrétními problémy, by měl přispět především sám pedagog. Ten má možnost ve své výuce představit kreativní nápady, nevšední kroky, odlišné přístupy a zajímavá řešení, která absolventovi poskytnout dostatečně široký náhled na danou tématiku. Učitelé jsou architekti lidských vědomostí, hrají nepostradatelnou roli ve vzdělávacím procesu a jsou svým způsobem nenahraditelní. 

Už od základní školy si každý vytváří návyky spojené s učením, ty však nemusí být vždy efektivní. Vysoká škola je poslední institucí, která může studenta naučit správnému stylu zapamatovávání informaci a poznatků. Vzhledem k obsáhlosti látky, kterou jednotlivé kurzy přináší, je v zájmu každého posluchače pokusit se najít cestu, jak některé své návyky odhodit stranou a zkusit něco nového.  Existuje celá řada technik, které proces učení usnadňují. Jak zlepšit poslech a vnímání přednášek, jak si heslovitě a přitom srozumitelně dělat poznámky, jak zlepšit přípravu na závěrečnou zkoušku a především, jak si uchovat zapamatované informace po delší dobu. To jsou otázky, na které neexistuje jednotná odpověď. Poznat vlastní styl učení, pochopit základní principy fungování lidské paměti a zákonitostmi procesu učení, mohou pomoci tomu danému studentovi výrazně zefektivnit celý průchod univerzitou a lépe ho připravit na budoucí zaměstnání.

Člověk od člověka se liší a každý nemá zcela identické požadavky na vzdělávací proces a preferuje trošku odlišný styl učení.  Významnou roli může hrát úroveň vstupních znalostí a vědomostí, na které pak může student navázat a výrazně se tak odlišit od ostatních, kteří těmito informacemi designují. Má-li být vzdělávací proces účinný, je vhodné koncipovat výukové materiály tak, aby byly respektovány různé styly. Problém je, že dopředu obvykle tutor neví, jaké studenty v dané skupině má, v případě větších kurzů o stovkách zapsaných to ani nejde vypozorovat. Proto se určitá redundance ve studijních materiálech doporučuje, aby studenti měli nebo alespoň cítili možnost výběru. Samotný přístup ke studiu je asi nejdůležitější složkou. Pokud si sám student opravdu chce odnést z kurzu maximum, procento uchovaných a nabitých vědomostí v jeho hlavě se v průměru výrazně liší od těch, kteří absolvují předmět pouze pro zisk kreditového ohodnocení a splnění požadavků pro úspěšný průchod některým z oborů.  

Styly učení jsou předmětem mnoha pedagogických výzkumů a na jejich identifikaci existují standardní testy. Tématiku zkušenostního učení lze nalézt v mnoha diskusí týkajících se teorie a praxe vzdělávání a celoživotního učení. 
Slavný model zkušenostního učení, který představil David A. Kolb specifikuje čtyři základní styly učení na základě preferovaných vzdělávacích aktivit. Jak uvádí literatura [11], Kolbova teorie by se dala popsat jako cyklus, kdy student nejprve prožije bezprostřední konkrétní zkušenost se světem a se sebou (fáze Konkrétní zkušenost). Vnímá tuto zkušenost a přemýšlí o ní. Nahlíží zároveň na sebe (fáze Reflektivní pozorování). Výsledkem je vytvoření abstraktních pojmů vedoucích ke spojení myšlenek do určité teorie (fáze Abstraktní příprava). Následně student aplikuje nabité znalosti a pracovní závěry v praxi. To vede k tomu, že se objevuje aktivní experimentovaní (fáze Aktivní experimentování), jehož výsledkem jsou další zkušenosti, obvykle bohatší. Celý cyklus se pak může opakovat.    

•	Konkrétní zkušenost (CE - Concrete experience)
Tento krok obsahuje jak konkrétní akci, kterou člověk provede v dané situaci, tak i účinek, které vidí nebo pociťuje jako její výsledek. Pokud například student ve třídě vyrušuje, učitel řekne: „Nevyrušujte a poslouchejte výklad!"

•	Reflektivní pozorování (OR - Observation and reflection)
Velmi úzce souvisí s předcházejícím bodem. Člověk začne uvažovat o vztazích mezi jeho akcí a pocity a pozorováním, které po ní bezprostředně následují. To mu umožní porozumět konkrétním důsledkům jeho jednání. Zjistí, že pokud jedná jedním způsobem, dostaví se s nejvyšší pravděpodobností určitá reakce.  Příkladem je pocit frustrace a nejistoty, zda daná reakce vyřeší zadaný problém.

•	Abstraktní představa (AC - Forming abstract concepts)
Nyní nastává přechod k náročné fázi procesu učení. Ten, kdo se učí, si položí otázku, zda již dříve záměrně zkoušel jednat v podobných situacích a zda lze objevit obecné principy mezi jednáním a sledovanými důsledky. Pochopení obecných principů ještě neznamená, že jsou vyjádřeny slovy nebo symboly, je to pouze uvědomění si daného principu. Jako příklad lze uvést modelovou situaci, kdy si učitel uvědomí, že brzy po jeho akci začnou studenti vyrušovat znovu. Ze zkušenosti už ví, že jeho reakce problém neřešila. Jako učitel logicky hledá jinou cestu, jak situaci zvládnout. Je možné, že bude zapotřebí osobní schůzka s problémovým studentem nebo bude nutné vyjádřit před všemi, jak negativně vyrušování působí. Tyto úvahy pomáhají učiteli nalézt alternativní reakce. Dokud nebude on sám rozumět situaci a nebude schopen jasně vyjádřit alternativy v jednání, bude obtížné přenést je do nové situace.