Přehled mikrobů. Patogenita a virulence Mikrobiologie (a imunologie) BOMI0111s + BTMI0111p Týden 1 Ondřej Zahradníček Kostka Abych se představil lMUDr. Ondřej Zahradníček, Mikrobiologický ústav Lékařské fakulty Masarykovy univerzity a Fakultní nemocnice u sv. Anny lpovolání: klinický mikrobiolog, asistent na LF MU; učíme u nás bakalářské obory, mediky, budoucí zubaře i studenty PřF i PedF lzájemci se u mne mohou přihlásit a mohou se přijít podívat přímo k nám Učební materiály lUpravené odpřednášené prezentace budou vyvěšeny ve Studijních materiálech na IS MU. lTamtéž budou viset skripta jako hlavní studijní materiál ke kolokviu. Pozor, i po vyvěšení se pravděpodobně ještě budou aktualizovat!!! lČlenění skript přibližně odpovídá jednotlivým přednáškám. Zkouška lProbíhá písemně. Píše se test, ke každé otázky budou pravděpodobně čtyři možnosti odpovědi. Počet otázek kolem padesáti, minimum nutné k získání kolokvia bude upřesněno lÚstí formou se zkoušejí jen případné „třetí“ termíny (pravděpodobně nebude potřeba) Náš ústav Provoz (analýza klinických vzorků) Výuka Výzkum Obrázek1 Foto: Archiv MU V naší praktikárně PC210117 Foto: Archiv MU Kostka Koláž O. Zahradníček Na úvod: Co je to vlastně mikrob? lExistují různé definice mikrobů (mikroorganismů). Přesto nejlepší je asi ta nejjednodušší: lMusí to být živé. Například zrníčko prachu není mikrob, ač je mikroskopické lMusí to být mikroskopické. Například žirafa není mikrob, i když je živá lMikrobiologie občas studuje i organismy, které nejsou mikroby, ale mají mikroskopická některá stadia (tasemnice má mikroskopická vajíčka). Občas i takové, které nejsou mikroskopické vůbec (vši, blechy apod.) Třídění živých organismů (obecně) – opakování středoškolské biologie lPriony – neobsahují DNA, většinou se vůbec nepovažují za živé organismy lViry a bakteriofágy lBuněčné organismy –Archea (archeobakterie) –Eubacteria (eubakterie) včetně sinic –Eucarya (eukaryotní organismy) ldále se dělí např. na jednobuněčné a mnohobuněčné, v podstatě sem patří všichni živočichové, rostliny, houby, řasy, ale i takzvaní „prvoci“ (dodnes používaný název pro jednobuněčná eukaryota jiná než houby, bez buněčné stěny) Klinicky významné mikroby lKlinicky významné mikroby jsou takové, které jsou významné pro lidské tělo (ne tedy pro člověka = tvůrce, ale pro člověka = objekt) l„Významné pro tělo“ ani zdaleka není totéž jako „tělu škodlivé“. Naopak, mnohé jsou neškodné, nebo dokonce pomáhají lKaždý organismus má své typické klinicky významné mikroby: člověk, každý druh zvířete či rostliny. Dokonce i mikroby (třeba bakterie) mají své mikroby (bakteriofágy). Humánní klinická mikrobiologie lje tedy mikrobiologický obor, který řeší mikroby se vztahem k lidskému tělu lvychází z obecné mikrobiologie, buněčné biologie a genetiky lvedle ní existuje také veterinární klinická mikrobiologie, mikrobiologie rostlin, průmyslová mikrobiologie a další využití mikrobiologie lna klinickou mikrobiologii navazují různé medicínské disciplíny (nejvíc ovšem infekční lékařství a epidemiologie infekčních nemocí Mikrobiologie oka lMikrobiologie oka je část humánní klinické mikrobiologie. Je tedy důležitá zejména pro odborníky z příslušné oblasti, jakými byste měli být i vy. lKdo se chce zabývat mikrobiologií oka, musí mít nejprve znalosti z obecné humánní klinické mikrobiologie. Proto ani my nemůžeme začít hned očními mikroby, ale musíme to vzít více „zeširoka“. Hlavní klinicky významné mikroby lViry (a priony) – nemají vlastní buňku lBakterie (třeba streptokok nebo Escherichia) – prokaryotní organismy lHouby (kvasinky a plísně) – eukaryotní organismy s buněčnou stěnou l„Paraziti“ (viz dále) – eukaryotní organismy bez buněčné stěny lNe všechno, čím se zabývá tzv. lékařská parazitologie, jsou mikroby. Jak už bylo řečeno, někteří paraziti jsou „velcí“. lV oblasti oka se mohou vyskytnout bakterie i viry, o něco méně často či paraziti. S tím také souvisejí hlavní části lékařské mikrobiologie: lLékařská virologie se zabývá viry lLékařská bakteriologie se zabývá bakteriemi lLékařská mykologie se zabývá houbami lLékařská parazitologie se zabývá parazity lNěkdy se ještě zvlášť klade lékařská serologie. Je to část mikrobiologie, používající takzvané serologické metody. Bude vysvětleno dále. Pozor: Parazit1 × Parazit2 l„Parazit1“ (organismus provozující parazitismus – nevzájemný vztah mezi organismy): termín může zahrnovat i bakterie, viry a podobně l„Parazit2“ (předmět zájmu lékařské parazitologie): termín je zpravidla používán pro eukaryotické, někdy vícebuněčné organismy jiné než houby. lHistoricky se považovali za mikroskopické „živočichy“ (prvoky a červy), avšak dnes se již jednobuněční parazité nepovažují za živočichy a patří do taxonomicky velmi vzdálených skupin Co nás zajímá o mikrobech morfologie jaký mají tvar a uspořádání struktura z čeho se skládají fyziologie jak se chovají metabolismus jak a čím se živí odolnost jak vzdorují výkyvům klasifikace jak jsou vzájemně příbuzné Co nás zajímá o klinicky významných mikrobech patogenita které orgány osidlují a jak patogeneze jakým způsobem případně škodí (napadají tkáň? Tvoří nějaké jedovaté látky?) přenos Vzduchem? Klíšťaty? apod. inkubační doba jak dlouho trvá, než se nemoc na člověku projeví diagnostika jak je můžeme poznat léčba a prevence co proti nim můžeme dělat Morfologie a struktura virů lViry se skládají z jedné nukleové kyseliny (buď DNA nebo RNA) a bílkovin; některé viry mají navíc na svém povrchu membránový obal, který „ukradly“ nějaké hostitelské buňce lViry mají většinou buďto kubickou symetrii (to znamená, že jsou symetrické podle tří navzájem kolmých os) nebo šroubovicovou symetrii. Některé viry s kubickou symetrií mohou mít třeba tvar dvanáctistěnu. lO tvarových možnostech virů si snadno můžete sami udělat představu, stačí internetový prohlížeč (např. Google) přepnout na „obrázky“ a do okna prohlížeče napsat slovo „virus“. 28 rhinovirus-icosaedre01 Virus běžné rýmy http://vietsciences.free.fr/khaocuu/nguyenlandung/virus02.htm Různé tvary virů C:\Uživatel\Ondra\Obrázky a fotky\Odborné\Z internetu\Labouši\Viry z Kostky\24 virus-taille.jpg http://vietsciences.free.fr/khaocuu/nguyenlandung/virus01.htm Co jsou to vlastně viry? lViry jsou nebuněčné částečky, vedou se diskuse, zda se vůbec jedná o organismy lVznikly pravděpodobně z buněčných organismů specializací na parasitismus („odhozením“ přebytečných částí) lAsi to ale organismy jsou, protože stejně jako buněčné organismy se snaží o „zachování rodu“. Potřebují k tomu ovšem buňku cizího organismu lKromě lidských virů existují i viry zvířecí, rostlinné a viry baktérií (takzvané bakteriofágy) lMezi viry nepatří priony – chyby v bílkovině Morfologie bakterií lKoky ve dvojicích (diplokoky), v řetízcích a ve shlucích (neříkejme jim ale raději „streptokoky“ a „stafylokoky“, bylo by to matoucí – vysvětlení na další stránce), někdy také v tetrádách apod. lTyčinky rovné či zahnuté (vibria), případně několikrát zahnuté (spirily), krátké nebo dlouhé, tvořící až vlákna či rozvětvená vlákna; konce mohou být oblé či špičaté a i tyčinky můžou být různě uspořádané lSpirochety – tenké spirálovité bakterie lBeztvaré bakterie, například mykoplasmata (nemají buněčnou stěnu, takže nemají tvar) Jak je to s těmi stafylokoky a streptokoky? lHistoricky pojem „stafylokok“ opravdu znamenal jakoukoli kulovitou bakterii, tvořící hrozny. Dnes se ale v mikrobiologii i ve zdravotnictví skoro vždycky pod pojmem „stafylokok“ rozumí výhradně bakterie, které jsou zařazeny do rodu Staphylococcus. Koků ve shlucích ale existuje mnohem víc rodů. lPodobně ne každý kok, který tvoří řetízky, dnes patří do rodu Streptococcus 06 ECFS Koky v řetízcích – nejsou to streptokoky, ale enterokoky (rod Enterococcus sp.) http://www.morgenwelt.de/typo3temp/5ce14d39b5.jpg Co je a co není spirocheta lZa spirochety se obvykle považují pouze velice dlouhá, zprohýbaná „niťovitá“ vlákna. lZprohýbaným tyčinkám se „spirochety“ neříká. Nanejvýš se u některých může uplatnit pojem spirila. Typická zprohýbaná tyčinka (ne spirocheta) je helikobakter, který se podílí na žaludečních vředech Zprohýbaná tyčinka – helikobakter 39 helicobacter%20pylori http://vietsciences.free.fr/nobel/medecine/images/helicobacter%2520pylori.JPG 02a borrelia Spirochety 11 treponema 53 kansen_02 http://nl.wikipedia.org/wiki/Afbeelding:TreponemaPallidum.jpg www.primer.ru/std/gallery_std/treponema.htm Typ buněčné stěny bakterií lPři hodnocení typu buněčné stěny se vžilo rozdělení podle toho, jak reagují na tzv. Gramovo barvení (bude o něm ještě řeč dále): lGrampozitivní bakterie (G+) mají tlustou a jednoduchou buněčnou stěnu. Jsou odolné hlavně mechanicky. Při barvení podle Grama jsou tmavě fialové. Například stafylokoky, streptokoky či původce tetanu. lGramnegativní bakterie (G–) mají tenkou, ale o to složitější buněčnou stěnu. Jsou odolné hlavně chemicky. Při barvení podle Grama jsou růžové. Například escherichie, salmonely nebo meningokoky. lGramem se nebarvící bakterie buněčnou stěnu nemají (takzvaná mykoplasmata) nebo ji mají hodně jinou (původce tuberkulózy), případně jsou tak tenké, že při barvení podle Grama nejsou pořádně viditelné (to se týká hlavně spirochet) Grampozitivní gm+%20cell%20wall Gramnegativní gm-%20cell%20wall mixed%20gram G+ G– Fimbrie a bičíky lMnohé bakterie jsou schopny pohybu lK pohybu bakteriím slouží hlavně bičíky lFimbrie mohou vedle pohybu sloužit např. i k přilnutí bakterie na povrch nebo při výměně genetické informace lZajímavé je, že bičíky bakterií jsou úplně jiné než bičíky eukaryotních organismů. Bakterie s bičíky (Escherichia coli) 03 escherichia_coli_1 www.biotox.cz Pouzdro a biofilm lPouzdro obklopuje jednotlivou bakterii, popř. dvojici. Není to už integrální součást bakteriální buňky, spíš nánosy molekul (většinou polysacharidů), které buňku chrání lBiofilm je souvislá vrstva, vzniklá z bakterií, jejich pouzder a dalšího materiálu. Biofilm je mnohem odolnější než jednotlivá bakterie, žijící v tzv. planktonické formě (planktonická forma je opak biofilmové formy života) streptococcus_pneumonia050217 www.cbc.ca Neobarvené pouzdro lV barvení dle Burriho byly nabarveny bakterie na červeno a pozadí dobarveno tuší; mikroskopista pak tuší pouzdro tam, kde se nic neobarvilo 05 Burri Endospory lVznik endospor, tedy proces takzvané sporulace je něco jako zimní spánek, (i zde je cílem přežít nepříznivé období) ale dovedený oproti zimnímu spánku zvířat k mnohem větší dokonalosti lBakterie se z běžné (takzvané vegetativní) formy transformují do podoby takzvané endospory lTyto endospory obsahují jen minimum vody, mají velmi tlustou stěnu a jsou extrémně odolné. Přežijí velmi vysoké teploty, vyschnutí, desinfekci a podobně Jak vznikají endospory lEndospora vzniká tak, že buňka se začne běžným způsobem dělit (jako při běžném rozmnožování), ale dceřiné buňky se neoddělí úplně: jedna z nich se mění ve sporu a ta druhá ji úplně obalí. Díky tomu můžeme spory pozorovat v mikroskopu: vidíme tu druhou buňku, ze které se spora nestala, a uvnitř je „díra“, což je právě ta spora. lNepleťme si endospory bakterií a spory hub – spory hub jsou rozmnožovací útvary, s endosporami nijak nesouvisí 22 Genre%20Bacillus Endospory různých druhů rodu Bacillus Životní projevy (fyziologie a metabolismus) bakterií lTak jako každý organismus, i bakterie získávají živiny, které štěpí (katabolismus), a na druhou stranu také občas budují určité struktury (anabolismus). Bakterie jsou ale jednoduché, a tak to u nich funguje trochu jinak než u člověka lKatabolismus může být trojí: Životní projevy (fyziologie a metabolismus) bakterií lFermentace – živina (například glukóza) se rozštěpí na organické produkty (například kyselinu mléčnou nebo alkohol) bez potřeby kyslíku. Nevýhoda: nezíská se tím moc energie. Výhoda: není potřeba kyslík. Využívají to například střevní bakterie lAerobní respirace – živina (například glukóza) se rozštěpí až na oxid uhličitý a vodu. Výhoda: získá se mnohem víc energie. Nevýhoda: je potřeba kyslík. Využívají ji bakterie, které nacházíme ve vnějším prostředí, na rostlinách aj. lAnaerobní respirace – jiný akceptor elektronů než kyslík, u lidských bakterií málokdy Množení bakterií lBakterie se množí dělením. Z jedné bakterie za určitou dobu vzniknou dvě, za dvojnásobek té doby čtyři, pak osm a tak dále. Doba, za kterou z určitého množství bakterií vznikne dvojnásobné množství, se nazývá generační doba lGenerační doba je ovšem teoretická veličina. V praxi závisí rychlost množení na vnějších podmínkách (teplota, vlhkost, přítomnost záření a podobně) a také na tom, jestli bakteriím dodáváme živiny a odstraňujeme odpadní produkty (pak se mohou množit „do nekonečna“, otevřený systém), nebo je držíme v uzavřeném objemu (například zkumavce), kde je množství živin konečné. Substráty lPro potřeby svého metabolismu využívají bakterie různé substráty. Substrát je látka, kterou bakterie využije – změní ji v jinou látku (produkt). Pokud je substrátem živina (molekula glukózy, jiného cukru, tuku aj.), získává se při jeho štěpení energie. lKaždá bakterie má jinou škálu substrátů, se kterými si umějí poradit, tedy jinou škálu biochemických reakcí, které provozuje (tak, jako se liší i živočichové např. schopností / neschopností vyrábět si vitamín C) lTyto rozdíly lze velice dobře využívat při určování bakterií – víme, že bakterie, která má štěpí substráty B, F, L, M, P, S, V, Z a neštěpí H, Ch, K, R, D, T, N musí být bakterie X. ypsilon Je každé štěpení substrátu vynuceno potřebou živin? lSamozřejmě není. Stejně jako v lidském organismu, i v bakteriálním organismu probíhají různé procesy. lJeden příklad za všechny: bakterie helikobakter žije ve velmi kyselém prostředí žaludku. Aby přežila, musí si neutralizovat prostředí ve svém nejbližším okolí. Pro tento účel štěpí molekuly močoviny (urey) ve svém okolí. Kyselý oxid uhličitý, jeden z produktů reakce, vyprchá; zásaditý čpavek (amoniak) zůstane a neutralizuje prostředí v těsném okolí bakterie. Příklad – štěpení močoviny u helikobaktektera •Tato reakce umožňuje helikobakterům přežívat ve vysoce kyselém prostředí žaludeční sliznice. Jak již bylo řečeno, CO2 vyprchá, NH3 (NH4OH) zůstává Ureáza • Životní podmínky bakterií „in vivo“ (za živa) i „in vitro“ (na Petriho misce) lPříklad helikobaktera nám ukázal také další věc: bakterie pro svůj život potřebují určité rozmezí pH, teploty a dalších faktorů. Některé (helikobakter) zvládají i poměrně extrémní podmínky, pro většinu to ale neplatí. lDo příslušného rozmezí se musíme vejít, pokud chceme bakterie uměle pěstovat (třeba abychom je přitom mohli určovat) Množí se – přežívá – hyne lNěkterá kombinace faktorů umožňují mikrobům, aby se (rychleji nebo pomaleji) množily. Jiná kombinace jim umožní přežít, ale množit se už ne, a ještě jiná znamená, že mikroby hynou lCo je ale důležité pro praxi? –Když chceme bakterie hubit (při desinfekci, sterilizaci a podobně), musí mikroby při dané kombinaci a vhodném čase hynout –Když naopak chceme bakterie pěstovat, musí být schopny se pomnožovat. Nestačí tedy, aby nehynuly. Pro lepší pochopení si ukažme, jak to funguje třeba v případě pH lVelmi kyselé prostředí (nízké pH) bakterie zabíjí, stejně jako velmi alkalické prostředí (vysoké pH). lMírně kyselé i mírně alkalické prostředí bakteriím umožní přežít, ale ne už se množit lExistuje určité rozmezí, ve kterém se bakterie množí. V rámci tohoto rozmezí (ne nutně přesně uprostřed) existuje hodnota, pH, při které se množí nejrychleji (optimum) Osa působícího faktoru Jak je to s jinými faktory lPodobně to funguje třeba i u teploty s tím rozdílem, že velmi nízké teploty bakterie spíše konzervují, než ničí lKoncentrace desinfekčního prostředku nemůže mít menší hodnotu než nula, a proto v tomto případě ze čtyř mezí dávají logický smysl jen dvě lTakto stanovené meze platí jen v případě, že neměníme ostatní faktory. V reálném životě se ovšem faktory vzájemně kombinují lA vždycky významně působí časový faktor. Není jedno, jestli určitou teplotou působíme například pět, anebo dvacet minut. To je důležité například při použití sterilizátorů Mikroby a makroorganismus (= organismus hostitele) lZ hlediska klinické mikrobiologie je významný vztah mikroorganismus – makroorganismus (což může být člověk, ale také zvíře či rostlina) lMůže jít o symbiózu (přítomnost jednoho ovlivňuje růst druhého pozitivně), neutrální vztah či antibiózu (přítomnost jednoho škodí druhému) lZ potravního hlediska může jít o komensalismus, saprofytismus nebo parazitismus (výklad těchto pojmů viz středoškolské učivo, případně internet) lNe vždycky se dají mikroby jednoduše „zaškatulkovat“. Často záleží na okolnostech, jestli bude mikrob „zlý“ nebo „hodný“ Patogenita mikroorganismů lExistují mikroby nepatogenní – neschopné vyvolat nemoc. Většinou jsou to ty, které vůbec nejsou schopny do organismu proniknout. lExistují mikroby podmíněně patogenní, které vyvolávají nemoci jen za určitých podmínek. Často jsou to prospěšné bakterie, které jsou většinou „hodné“ a jen výjimečně začnou „zlobit“, když se třeba dostanou kam nemají, nebo když zmutují lExistují i mikroby obligátně (= „povinně“) patogenní, které vyvolávají nemoc vždy, když se dostanou do těla v dostatečném počtu a vhodným způsobem (to „v dostatečném počtu a vhodným způsobem“ je důležitá podmínka) Virulence mikrobů lVirulence se dá pochopit jako míra patogenity organismu. Podmíněně patogenní druh mikroba může zahrnovat kmeny virulentnější a méně virulentní. Sami jistě víte, že jedna a tatáž nemoc může mít těžký nebo lehký průběh – rozdíly ve virulenci mezi jednotlivými bakteriemi nebo viry jsou je jeden z důvodů, proč to tak je lVirulence může být dána například produkcí mikrobiálních toxinů (jedů), schopností „přisát se“ na sliznici (třeba i ve formě biofilmu) či schopností vniknout do tkání. Hodné mikroby: běžná mikroflóra lMnoho mikrobů nám pomáhá. Tím, že osidlují naše sliznice, zabrání tomu, aby je osídlily zlé patogenní mikroby. Některé pomáhají i jinak, například nám pomáhají tvorbou určitých vitamínů. lNejvíc, asi kilogram, je jich v tlustém střevě lHodně mikrobů je i v dutině ústní a v hltanu lU žen je mikrobní ekosystém v pochvě lI přes relativní nedostatek vody má svoji mikroflóru také kůže (poněkud se liší na různých místech) lMenší množství mikrobů se najde i na některých dalších místech těla. Jsou ale i místa, kde mikroby běžně nenacházíme (zejména krevní řečiště, kosti, svaly, nervový systém, ale i třeba močový měchýř) Mikroflóra jako ekosystém lKdysi lidé mysleli, že všechny škůdce úrody jednoduše zahubí například DDT. Ukázalo se ale, že takový brutální zásah často nadělá víc škody než užitku, zvlášť když se použije nevhodným způsobem lPodobně složitý ekosystém je i třeba střevní mikroflóra. I proto dnes na střevní infekce většinou nedoporučujeme antibiotika, protože systém „rozhodí“ často ještě víc. Tři hlavní složky patogenity a virulence lKontagiozita (nakažlivost) – schopnost přenášet se mezi hostiteli lInvazivita – schopnost vstoupit do hostitele, množit se v něm, šířit se jím, zkrátka schopnost překonávat obranu hostitele lToxicita – schopnost poškozovat hostitele Šíření agens v makroorganismu lVstupní brána lMísta primárního množení: okolí vstupní brány, regionální lymfatické uzliny lVlastní šíření (rozsev): lymfou, krví, „per continuitatem“ (to znamená postupným šířením), podél nervů lCílový orgán/tkáň: typicky u viróz (tak dlouho putují organismem, až narazí na „svůj“ orgán či tkáň, např. neurotropní viry na nervovou tkáň a podobně) lMísta vylučování z makroorganismu: nemusí se shodovat se vstupní branou Průběh typické akutní infekce v čase lInkubační doba: salmonelóza 1–3 dny, chřipka 1–2 dny, tuberkulóza 2–8 týdnů, hepatitida B 90–100 dnů lProdromy: ne vždy, nespecifické (zvýšená teplota, bolesti hlavy, pocit nemoci aj.), pár hodin až dnů lTypický syndrom infekční choroby jak ho popisují učebnice lRekonvalescence od ústupu potíží do normalizace nálezů Průběh infekce – další možnosti lRelaps: původce stejný, infekce vzplane znovu během rekonvalescence lRecidiva: původce stejný, zůstává v těle, infekce vzplane znovu až po uzdravení (nemoc Brillova-Zinsserova = recidiva skvrnivky) lReinfekce je nová infekce stejným původcem zvenčí (ne vždy se tyto tři pojmy tak přesně rozlišují, i když by se měly) lSuperinfekce je nasedající infekce jiným původcem (např. VHD po VHB) lKoinfekce je současná infekce dvěma původci (např. VHD a VHB) Formy infekce lInaparentní (bezpříznaková), jediným důsledkem je vznik protilátek (snad toto je rozdíl mezi infekcí a kolonizací) lManifestní (zjevná) –subklinická: jen necharakteristické příznaky (většinou „nějaká viróza“) –abortivní: příznaky jen některé, či jen málo vyjádřené –klinická: typické příznaky jako z učebnice –fulminantní (foudroyantní): velmi prudká, blesková, dramatické příznaky Trvání infekce lAkutní: dny (rýma, salmonelóza) až týdny (většina infekcí) lSubakutní: měsíce – buď jako komplikace jakékoli infekce, nebo jako pravidlo (některé hepatitidy, bradavice, sepsis lenta) lChronická: roky (tuberkulóza, lepra, dermatomykózy, parazitózy) lFulminantní: bleskový průběh – hodiny (meningokoková sepse) Rozsah infekce lLokální: brána vstupu + regionální uzliny, případně jen určitý orgán (rýma, dermatomykózy, bradavice, nekomplikovaná kapavka, orgánový absces) lSystémová: celý orgánový systém (chřipka, plicní tuberkulóza, meningitida, rozsáhlé pyodermie, pyelonefritida, zánět vaječníků) –generalizovaná* pravidelně (exantematické virózy, břišní tyf, skvrnivka) –nebo jako komplikace (sepse po poranění, při zánětu močových či žlučových cest, salmonelóza kojence) –*generalizace = z lokální se stane systémová infekce Výsledek infekce – I lZávisí na obou aktérech: lMikroorganismus: –patogenita –virulence –dávka –vstupní brána lMakroorganismus: –druhová odolnost –odolnost jedince lnespecifická lspecifická –mohutnost reakce 06 pili E coli www.mgm.stonybrook.edu/thanassi/interests.shtml. Pili – faktor virulence u Escherichia coli Výsledek infekce – II lÚplné uzdravení (restitutio ad integrum) banální respirační, urogenitální, střevní i dětské generalizované infekce lUzdravení s následky obrny po encefalitidě, hluchota po otitidě, jizvy po abscesech, kaverny po plicní TBC lPerzistentní infekce, nestačí-li imunitní systém agens odstranit lÚmrtí (exitus letalis) Na shledanou za týden! P1010012u Foto: Archiv MÚ