IMOBILIZAČNÍ SYNDROM
CHARAKTERISTIKA
 Imobilizační syndrom (též hypokinetický
syndrom) se rozvíjí jako celková odezva organismu
na klidový režim pacienta, který může být
naordinovaný nebo nevyhnutelný.
 Může jít o krátkodobou záležitost, nebo se může
jednat o dlouhodobý až trvalý stav.
PŘÍČINY
Mezi nejčastější příčiny imobility pacientů patří:
 bolest,
 poruchy kosterního a svalového systému,
 poruchy nervového systému,
 generalizovaná slabost (psychosociální problémy)
 infekční procesy.
Schopnost pohybovat se volně bez omezení je známá pod
pojmem mobilita.
Opakem mobility je imobilita, což znamená
neschopnost pohybu.
Disabilita znamená neschopnost pohybu či slabost z
psychických či fyzických příčin, která pacienta omezuje.
TYPY IMOBILITY
 Primární - přímý následek choroby, úrazu (např.
transverzální míšní léze - úplná plegie i paréza,
pacient je neschopen pohybu i vnímání),
 Sekundární - se vyvíjí druhotně (např. stav po
infarktu myokardu, úrazu a operaci apod.).
Fyziologické reakce na imobilitu
 Kardiovaskulární systém: Při změně polohy nastává
z důvodu poklesu TK ortostatická hypotenze. Je důležité
sledovat TK před zátěží, po ní i v jejím průběhu (při
posazování, vstávání, lehání), aby byla zřejmá odpověď
na aktivitu nebo toleranci aktivity.
 Ošetřovatelský plán: Pacienta při vertikalizaci
necháme nejprve prodýchat vsedě, pobízíme jej, aby se
nedíval dolů a postupně jej zvedáme. Ortostatická
hypotenze může zapřičinit úraz.
 Vlivem insuficience žilních chlopní se při klidovém
režimu zvyšuje riziko TEN (trombembolické nemoci),
která může vést k plicní embolii. Důležitým opatřením je
podpora periferního prokrvení se zvýšením venózního
návratu (např. elastické kalhoty, bandáže dolních
končetin).
Fyziologické reakce na imobilitu
 Dýchací systém: U starých lidí se často vlivem
stagnujícího sekretu v dýchacích cestách může rozvinout
hypostatická pneumonie. Velmi závažné jsou u starých
lidí atelektázy (nevzdušná plicní ložiska).
 Ošetřovatelský plán: Důležitá je dechová rehabilitace,
tzn. pacienta v pravidelných intervalech pobízet ke kašli a
hlubokému dýchání, aby se podpořila funkce
řasinkového epitelu v dýchacích cestách. Tím se povzbudí
jejich očista a dojde k prodýchání všech plicních oddílů.
Podle potřeby pacienta odsáváme, proklepáváme
hrudník, provádíme masáž – tzv. míčkování.
Fyziologické reakce na imobilitu
 Kosterní soustava: Klid na lůžku znamená hrubý
zásah do metabolické přestavby kostí. Dochází ke
zvýšenému odplavování organické i anorganické
složky kostí. Důsledkem je imobilizační osteoporóza.
Zvýšeně se odplavuje vápník (močí). U starších osob
se vlivem nedostatku vitaminu D může objevit
osteomalacie.
Více na:
http://www.mickovani.wz.cz
Fyziologické reakce na imobilitu
 Pohybová soustava: Za týden klidového režimu může
pacient ztratit až 1/3 své aktivní svalové hmoty, což vede
ke svalové atrofii, deformitám končetin a páteře,
svalovým kontrakturám. Další příčinou těchto změn
může být i bolest vedoucí k vyhledávání úlevové polohy.
 Ošetřovatelský plán: U pacienta podle možností
provádíme nejdříve pasivní, později aktivní rehabilitaci.
Ta spočívá v provádění cviků na udržení rozsahu pohybu.
Dále jej povzbuzujeme k co největší soběstačnosti v
základní péči. Stále monitorujeme podíl bolesti na
imobilizaci. Podle potřeby fixujeme při cvičení určitou
část těla pacienta
Fyziologické reakce na imobilitu
 Gastrointestinální trakt: Imobilita způsobuje značnou
nerovnováhu, kdy převažují katabolické procesy nad
anabolickými. Pokles bílkovin v séru (hypoproteinemie) vede
ke změně onkotického tlaku, a tím ke vzniku edémů.
Nechutenství může být způsobeno i psychickými faktory,
chuťově nepřitažlivou stravou. Nutná je správná skladba
potravy, popř. výběrová dieta zvolená po konzultaci s dietní
sestrou.
 Utlumením mobility trávicího traktu je způsobena zácpa. Zde
opět hrají velkou roli psychické vlivy, správná skladby stravy
(dostatek ovoce, zeleniny s vysokým obsahem vlákniny) a
aktivní pohyb, popř. podle ordinace podáváme látky ke
změkčení a zvětšení objemu stolice. Dehydratace a ztráta
pocitu žízně se projevuje suchými sliznicemi, sníženým
kožním turgorem, což vede ke snazšímu poranění pokožky.
Fyziologické reakce na imobilitu
 Kůže a podkoží: Snížený kožní turgor je podpůrný
faktor pro vznik otlaků a dekubitů různého stupně.
Proleženiny vznikají při působení tlaku, tření a trhacích
sil. K hodnocení stupně rizika vzniku dekubitů
používáme různé stupnice (např. podle Nortonové, podle
Guttmana).
 Ošetřovatelský plán: U pacienta provádíme péči o
kůži vždy, když je zapotřebí. Omytá místa dobře osušíme,
namáhané oblasti jemně masírujeme a vtíráme
prostředky povzbuzující prokrvení. Používáme pomůcky
ke zmírnění tlaku (speciální matrace, polštáře), často
měníme polohu (vedeme polohovací záznam).
Fyziologické reakce na imobilitu
 Močový systém: V prvních dnech imobility se může
objevit zvýšená diuréza. Dále může být zvýšeně
vyplavován sodík (natriuréza). Dochází ke stagnování
moči v ledvinné pánvičce. Mění se pH moči, která je spíše
kyselejší, a mohou vznikat krystalky a ledvinové kameny.
Pokud se jedná o inkontinentního pacienta, je nutné
udržovat suché lůžko. Po vytažení permanentního
katétru (PK) může nastat retence moči. Pak je nutné
jednorázové vycévkování nebo opětovné zavedení PK.
Zde je důležitý psychologický přístup a nácvik mikce. Při
retenci moči může dojít k reflexu moči, tzn. ke zpětnému
toku moči do pánvičky a riziku vzniku infekce.
 Ošetřovatelský plán: Sledování diurézy, charakteru
močení, barvy moči, případných známek infekce.
Nervový systém
 CNS je primární regulátor a koordinátor pohybu.
Snížení motorické aktivity a hyperaktivita sympatiku
mohou vyvolat různé efekty, např. tachykardii.
 Dále se může rozvinout akutní smyslová deprivace,
neklid, dráždivost, zmatenost.
Psychika
 Imobilita silně zasahuje do psychiky každého pacienta. Mohou se
objevit deprese, změny nálad, apatie. U starších osob často
zmatenost, ztráta orientace v prostoru, čase. Mezi změny v
mentálních funkcích patří snížená motivace ke všem
činnostem, pocit bezmocnosti, zhoršený spánek, snížená
schopnost rozhodování.
 Ošetřovatelský plán: Udržujeme orientaci pacienta časem,
místem, osobami. Usnadňujeme orientaci např. hodinami,
kalendářem. Umožňujeme přiměřenou úroveň stimulace pomocí
hudby, televize, rádia, osobním posezením, fotografiemi.
 Podporujeme normální spánek např. prováděním rituálů před
usnutím. Pacientovi vysvětlujeme vše, co budeme provádět v
rámci péče a léčby. Pacienta pobízíme ke slovnímu vyjádření
pocitů, otázek. Používáme pomůcky usnadňující a podporující
komunikaci, jako jsou tabulka na psaní, obrázky. Pacient musí mít v
dosahu signalizační zařízení, pokud je schopen je používat. Pokud
došlo ke změnám na jeho těle, povzbuzujeme jej k pohledu na
změněnou část těla a debatě o ní, aby došlo k akceptování změny.
Soběstačnost pacienta
 Dělení pacientů podle stupně soběstačnosti:
 úplně soběstační, nezávislí na pomoci ošetřovatelského personálu,
v relativně dobrém psychickém stavu; * zčásti soběstační, schopní
sebeobsluhy mimo lůžko, ale s pomocí ošetřovatelského personálu;
 zcela nebo částečně soběstační, ale upoutaní na lůžko, možná je
psychická dekompenzace, je u nich nutná menší či větší pomoc
ošetřujícího personálu;
 nesoběstační, upoutaní na lůžko, s psychickou dekompenzací nebo
pacienti v bezvědomí. Tato skupina pacientů je zcela závislá na péči
ošetřovatelského personálu.
Hodnocení soběstačnosti sestra provádí odhadem,
pozorováním a měřicími technikami. Používané testy:
Barthelův test základních všedních činností, ADL,
zkrácený mentální bodovací test a další.
ADL – IADL test
 ADL: založeno na soudu pacienta, přímé pozorování
pacienta během pobytu,
 IADL test: nepřímé posouzení
 oba napomáhají při rozhodování umístění pacienta
do sociálního zařízení a při návrhu kompenzačních
pomůcek
Testy duševního stavu
 Geriatrická škála deprese- chybění otázek které jsou
prakticky pravidelně u depresí ve stáří
 Pro závažnost kognitivních funkcí – test kognitivních
funkcí- MMSE (Mini–mental state examination)
hodnotí:
1. orientaci,
2. paměť,
3. pozornost,
4. mluvené i psané slovo
5. konstruktivní schopnosti.
Rozvoj soběstačnosti
 sestra umí zjistit stupeň soběstačnosti pacienta, *
oddělení je vybaveno potřebnými pomůckami a
zařízením,
 léčebný režim má aktivovat pacienta a podporovat
rozvíjení soběstačnosti,
 dlouhodobý pobyt na lůžku by měl být pro pacienta
co možná nejmenším rizikem.
Prevence imobilizačního syndromu
Do prevence imobilizačního syndromu patří:
 časná vertikalizace (vstávání z lůžka),
 trvalá RHB: pasivní, aktivní, dechová cvičení,
 podle možností Fowlerova poloha (lepší rozhled, komunikace, orientace, dechová
RHB).
 Ochrana pacienta před nozokomiální infekcí (péče o invazivní vstupy).
 Správná výživa: dostatek tekutin, bílkovin, vápníku, ovoce, zeleniny, vlákniny,
vitaminu D, vzhledově a chuťově přitažlivá strava.
 Prevence proleženin: hygienická péče, péče o pokožku, využívání polohovacích
pomůcek, antidekubitálních matrací.
 Prevence poruch vyprazdňování, sledování diurézy.
 Psychická stimulace: rozhovor, hodiny, rádio, TV, fotografie.
 Medikace podle ordinace lékaře: antikoagulancia, vazodilatancia, mukolytika.
 Individuální přístup, pro člověka upoutaného na lůžko je ošetřující tím, kdo jej
spojuje s ostatním světem.
OPAKOVÁNÍ – PŘÍČINY IS
IMOBILIZAČNÍ
SYNDROM
BOLEST
PORUCHY
NERVOVÉHO
SYSTÉMU
GENERALIZOVANÁ
SLABOST
PORUCHA
KOSTERNÍHO a
SVALOVÉHO
SYSTÉMU
INFEKČNÍ
PROCESY