Mezi základní pojmy, s kterými se můžeme setkat, patří pojem edukace.
Edukace – tento pojem je odvozen z latinského slova educo, educare, což znamená vést vpřed, vychovávat. Pojem edukace lze definovat jako „proces soustavného ovlivňování chování a jednání jedince s cílem navodit pozitivní změny v jeho vědomostech, postojích, návycích a dovednostech“ (Juřeníková, 2011). Edukace v sobě nese výchovu a vzdělávání jedince. Oba dva pojmy se navzájem prolínají a nelze je od sebe příkře oddělit. Pojem edukace je často ve zdravotnické praxi zaměňován s pojmem informovanost. Tyto dva pojmy nelze ztotožnit. Informovanost znamená být poučen, spraven o něčem.  Informovanost je jednou ze součástí edukace, nikoliv edukací samotnou.
Edukaci můžeme ve zdravotnictví rozdělit na:
a)    Základní – poskytuje prvotní edukaci v oblasti vědomostí, dovedností, návyků  a postojů edukantovi, kdy edukant nemá s danou oblasti edukace žádné zkušenosti. Typickým příkladem dané edukce je edukace pacienta např. s nově diagnostikovaným onemocněním.
b)    Reedukační (rozvíjející, rozšiřující, pokračující) – tato edukace navazuje na edukaci základní. Při této edukaci rozšiřujeme a rozvíjíme předcházející vědomosti, dovednosti, návyky a postoje.
c)    Komplexní – edukantovi se naráz poskytuje edukace, jak základní, tak reedukační. Nejčastěji tento druh edukace probíhá v lázeňském zařízení.

Výchova – „proces záměrného působení na osobnost člověka s cílem navození pozitivních změn v jejím vývoji“ (Průcha, Waltrová, Mareš, 2003).

Vzdělávání – můžeme charakterizovat, jako cílené působení na jedince, kdy se snažíme u něho rozvíjet jeho vědomosti, dovednosti, návyky, hodnotový žebříček. Výsledným efektem vzdělávání je vzdělanost, vzdělání, kvalifikace atd.

Vzdělanost - „odráží celkovou úroveň vzdělávání v sociální skupině, ve státě, národě“ (Juřeníková, 2011).

Edukační realita – „je taková skutečnost (prostředí, situace, proces aj.), objektivně se vyskytující v lidské společnosti, v níž probíhají v lidské společnosti, v níž probíhají nějaké edukační procesy nebo jsou vyvíjeny, resp. fungují nějaké edukační konstrukty“ (Průcha, 2009). Tento pojem v sobě zahrnuje následující prvky jako je edukační prostředí, edukační procesy, edukační konstrukty, edukační potřeby.
 
Edukační proces – v sobě za zahrnuje veškeré činnosti lidí, kde dochází k učení. Probíhá u člověka od prenatálního života až po smrt. Učení probíhá záměrně nebo nezáměrně.

Edukační prostředí – je prostředí, v kterém probíhají edukační procesy. Prostředí by mělo být vždy pro edukanta příjemné a bezpečné.  Na edukační prostředí má vliv sociální klima a atmosféra, sociokulturní prostředí, ale i podmínky ergonomické, fyzikální a psychosociální.

Edukační konstrukty – edukační konstrukty ovlivňují kvalitu učení. Za edukační konstrukty
můžeme považovat, vše co usnadňuje, podporuje učení. Za edukační konstrukty můžeme považovat např. edukační plány, edukační standardy, knihy, skripta, brožury, ale i zákony, vyhlášky.

Edukační potřeby – je „deficit v oblasti vědomostí, dovedností, návyků a pozitivních postojů edukanta ke zdraví, kdy tyto nedostatky mohou negativně ovlivnit zdraví edukanta v současnosti nebo budoucnosti“ (Juřeníková, 2011).
 
Edukant – je subjekt učení. Ve zdravotnickém prostředí je to nejčastěji pacient/klient, ale může to být i samozřejmě zdravotník v rámci celoživotního vzdělání.

Edukátor – je ten, kdo učí. V našem případě je to nejčastěji zdravotník.