CÍL: Student dokáže vymezit pedagogiku a základní pedagogické pojmy. Bude verbalizovat souvislosti a vztahy mezi základními pedagogickými pojmy.

 

1.    PEDAGOGIKA JAKO VĚDA

Pojmy vzdělání, výchova, učení apod. se používají v běžném jazyce.  Toto použití bohužel nese sebou terminologickou nepřesnost a mnohoznačnost, což se negativně odráží na odborném a vědeckém jazyku. Pokud otevřeme jakýkoliv učební texty, učebnice, tak definice základních pedagogických pojmů jsou nejednotné. Definice jednotlivých pojmů je zpravidla podmíněna pedagogickým a filozofickým zaměřením autorů.

1. 1  Pedagogika jako věda

Vznik pojmu slova pedagogika pochází z antického Řecka, kdy slovem paidagógos (pais – dítě, agein – vésti), byl označován otrok, který pečoval o syna svého pána a doprovázel ho do školy a ze školy. Později tento výraz přešel do antické latiny a z tohoto jazyka ho postupně převzaly ostatní národy, spíše již ve významu vychovatel, učitel. Později označoval tento termín lidi, kteří se zabývali výchovou dětí a pro tuto činnost měli speciální pedagogickou průpravu. V dnešním pojetí se pedagogika používá od raného novověku.

I když výchova je stejně stará jako lidstvo samo, jako samostatná věda vznikla až v novověku. Do té doby se pedagogické myšlení vyvíjelo v rámci filozofických a teologických koncepcí. Podstata filozofických a teologických názorů se odrážela v různých směrech školského hnutí. Pevné základy pedagogice jako vědě u nás položil Jan Amos Komenský v 17. století (1592 – 1670).

Pedagogika v řeči laiků je většinou chápána jako recept na výchovu dítěte ve škole. Odborníci chápou tento pojem odlišně, i když pedagogičtí odborníci nemají přesnou jednotnou definici tohoto pojmu.
Pro příklad uvádíme následující definice:
  1. Průcha a kolektiv definují pedagogiku v odborném významu „věda a výzkum zabývající se vzděláváním a výchovou v nejrůznějších sférách života společnosti. Není tedy vázáná pouze na vzdělávání ve školských institucích a na populaci dětí a mládeže“ (Průcha, Waltrová, Mareš, 2003).
  2. Pedagogika je věda o permanentní výchově a o celoživotním výchově dětí, mládeže a dospělých (Jůva, 1995).
    
Pedagogika v sobě zahrnuje stránku teoretickou (vědy, výzkum) a praktickou.  Pedagogika má charakter: normativní, kdy stanovuje určité normy, doporučení, předpisy, cíle, jak realizovat edukaci. Explanativní charakter, kdy pedagogiky vysvětluje, popisuje různé jevy v edukační realitě a v neposlední řadě má charakter explorativní, kdy své poznatky získává z výzkumu.

Pedagogika má svoje disciplíny:Vztah pedagogiky k jiným vědám
Pedagogika jako věda neexistuje izolovaně a spolupracuje s ostatními vědními disciplínami, z kterých čerpá sama poznatky, ale zároveň je obohacuje svými poznatky a výsledky výzkumu. Mezi významné vědní disciplíny, z kterých pedagogika čerpá poznatky a spolupracuje s nimi, je např. filozofie, psychologie, sociologie, veškeré vědy přírodní a lékařské, ale i technické, managament.

1. 2  Vymezení základních pojmů

Mezi základní pojmy, s kterými se můžeme setkat, patří pojem edukace.
Edukace – tento pojem je odvozen z latinského slova educo, educare, což znamená vést vpřed, vychovávat. Pojem edukace lze definovat jako „proces soustavného ovlivňování chování a jednání jedince s cílem navodit pozitivní změny v jeho vědomostech, postojích, návycích a dovednostech“ (Juřeníková, 2011). Edukace v sobě nese výchovu a vzdělávání jedince. Oba dva pojmy se navzájem prolínají a nelze je od sebe příkře oddělit. Pojem edukace je často ve zdravotnické praxi zaměňován s pojmem informovanost. Tyto dva pojmy nelze ztotožnit. Informovanost znamená být poučen, spraven o něčem.  Informovanost je jednou ze součástí edukace, nikoliv edukací samotnou.
Edukaci můžeme ve zdravotnictví rozdělit na:
a)    Základní – poskytuje prvotní edukaci v oblasti vědomostí, dovedností, návyků  a postojů edukantovi, kdy edukant nemá s danou oblasti edukace žádné zkušenosti. Typickým příkladem dané edukce je edukace pacienta např. s nově diagnostikovaným onemocněním.
b)    Reedukační (rozvíjející, rozšiřující, pokračující) – tato edukace navazuje na edukaci základní. Při této edukaci rozšiřujeme a rozvíjíme předcházející vědomosti, dovednosti, návyky a postoje.
c)    Komplexní – edukantovi se naráz poskytuje edukace, jak základní, tak reedukační. Nejčastěji tento druh edukace probíhá v lázeňském zařízení.

Výchova – „proces záměrného působení na osobnost člověka s cílem navození pozitivních změn v jejím vývoji“ (Průcha, Waltrová, Mareš, 2003).

Vzdělávání – můžeme charakterizovat, jako cílené působení na jedince, kdy se snažíme u něho rozvíjet jeho vědomosti, dovednosti, návyky, hodnotový žebříček. Výsledným efektem vzdělávání je vzdělanost, vzdělání, kvalifikace atd.

Vzdělanost - „odráží celkovou úroveň vzdělávání v sociální skupině, ve státě, národě“ (Juřeníková, 2011).

Edukační realita – „je taková skutečnost (prostředí, situace, proces aj.), objektivně se vyskytující v lidské společnosti, v níž probíhají v lidské společnosti, v níž probíhají nějaké edukační procesy nebo jsou vyvíjeny, resp. fungují nějaké edukační konstrukty“ (Průcha, 2009). Tento pojem v sobě zahrnuje následující prvky jako je edukační prostředí, edukační procesy, edukační konstrukty, edukační potřeby.
 
Obr. č. 1  Edukační realita

Edukační proces – v sobě za zahrnuje veškeré činnosti lidí, kde dochází k učení. Probíhá u člověka od prenatálního života až po smrt. Učení probíhá záměrně nebo nezáměrně.

Edukační prostředí – je prostředí, v kterém probíhají edukační procesy. Prostředí by mělo být vždy pro edukanta příjemné a bezpečné.  Na edukační prostředí má vliv sociální klima a atmosféra, sociokulturní prostředí, ale i podmínky ergonomické, fyzikální a psychosociální.

Edukační konstrukty – edukační konstrukty ovlivňují kvalitu učení. Za edukační konstrukty
můžeme považovat, vše co usnadňuje, podporuje učení. Za edukační konstrukty můžeme považovat např. edukační plány, edukační standardy, knihy, skripta, brožury, ale i zákony, vyhlášky.

Edukační potřeby – je „deficit v oblasti vědomostí, dovedností, návyků a pozitivních postojů edukanta ke zdraví, kdy tyto nedostatky mohou negativně ovlivnit zdraví edukanta v současnosti nebo budoucnosti“ (Juřeníková, 2011).
 
Edukant – je subjekt učení. Ve zdravotnickém prostředí je to nejčastěji pacient/klient, ale může to být i samozřejmě zdravotník v rámci celoživotního vzdělání.

Edukátor – je ten, kdo učí. V našem případě je to nejčastěji zdravotník.

BIBLIOGRAFICKÉ ZDROJE
    
-    JUŘENÍKOVÁ, Petra. Základy edukace v ošetřovatelské praxi. Vyd. 1. Praha: Grada, 2011. ISBN 978-80-247-2171-2.
-    JŮVA, Vladimír. Úvod do pedagogiky. 2. rozš. vyd. Brno: Paido, 1995. ISBN 80-85931-06-0
-    PRŮCHA, Jan. Moderní pedagogika: [věda o edukačních procesech]. Vyd. 1. Praha: Portál, 1997. ISBN 80-7178-170-3.
-    PRŮCHA, Jan. Moderní pedagogika. 4., aktualiz. a dopl. vyd. Praha: Portál, 2009. ISBN 978-80-7367-503-5.
-    PRŮCHA, Jan, Eliška WALTEROVÁ a Jiří MAREŠ. Pedagogický slovník. 4., aktualiz. vyd. Praha: Portál, 2003. ISBN 80-7178-772-8.