LÉČBA     DUŠEVNÍCH     PORUCH



    Úvodní  poznámky k diagnostice a léčbě duševních poruch


Jako důsledek nekompletních znalostí etiologie a patogenese duševních onemocnění jsou

existující klasifikace duševních poruch zatíženy nesplněním požadavku  uceleného nosologického
systému.


Určení duševních poruch se opírá se doložení přítomnosti postižitelných jevů
(kriterií)definujících  určitou konkrétní  diagnosu v klasifikaci duševních poruch. Těmito kriterii
jsou u většiny diagnos přítomné symptomy  jejichž souběh  představuje tzv. syndrom a etiologická
kriteria jsou stanovena jen u relativně malé části duševních postižení.


Léčbu diagnostikované, symptomaticky definovaných, duševních poruch tedy indikují

jejich symptomy  a  vývoj symptomatologie informuje o výsledku  léčby.


Zavádění psychiatrických léčebných metod ( včetně těch dosud aplikovaných) bylo

v historii oboru dílem určité šťastné náhody ( např. neuroleptika , antidepresiva), či výsledkem
metody „pokus-omyl“( s tristními důsledky omylu-např. lobotomie).


Psychofarmakoterapie  zásadně přispěla k rozvoji nejen klinické psychiatrie, ale k výzkumu
neurofysiologickému, resp. neurochemickému, a sama v mnoha ohledech získala atributy léčby
regulativní.































        Způsoby  psychiatrické léčby dle použitých prostředků



Biologická léčba :


Léčba užívající „biologickými“ prostředky má postihnout biologickou podstatu psychického
onemocnění  subjektu jenž je „biopsychosociální“ jednotkou.Nejrozšířenějšími a nejefektivnějšími
druhy této léčby jsou psychofarmakoterapie a léčba elektrokonvulsivní.

(Neoddělitelně ovšem je,jako každá léčebná procedura,  provázena nezanedbatelným psychologickým
účinkem- viz placebo-efekt.)




Psychoterapie:


Léčba využívající psychologické působení, resp. působení sociálních interakcí.






      Nejdůležitější obecné požadavky  na  každou léčebnou proceduru


   Účinnost :

V případě psychofarmak, elekrokonvulsí a některých způsobů psychoterapie je tato

přesvědčivě doložena.


   Bezpečnost , resp. minimální risiko navození iatropathogenní újmy:

Je naplněním požadavku „primum non nocere“.




















        Zvláštnosti  psychiatrických  léčebných procedur



1/ Pomalý nástup léčebného účinku : Např. Antipsychotický, či antidepresivní efekt se

    dostavuje po týdnech užívání příslušného léčiva, konečný efekt některých druhů

    psychoterapie až po letech aplikace.

2/ Promptní nástup případných vedlejších nežádoucích účinků psychofarmak. (Jejich

    výskyt,  resp. absence informují o  toleranci léku pacientem a jsou vodítkem pro volbu

    optimánní dávky léčiva.)

3/ Promptní nástup  sedativního, resp. pacifikujícího efektu antipsychotik, či

    anxiolytik. (Tato vlastnost je žádoucím účinkem v případě  urgentních zásahů, kterými      v
psychiatrii ří pacifikace neklidů ,s agresivitou, odvracení  bezprostředních risik suicidia

    a potlačování projevů delirií.)

3/ Aplikace léčby je obvykle dlouhodobá s risikem relapsů  rekurentních onemocnění při

    přerušení léčby.

4/ Pacient ačkoli vyjadřuje explicitní souhlas s léčbou a deklaruje ochotu podrobit

    se jí, potají, z různých důvodů, nerespektuje doporučení lékaře.

5/ Pacientem nashromážděné zásoby nevyužívaných ambulantně předpisovaných léčiv mohou

    sloužit jako prostředek jeho suicidia.

6/ V případech vymezených zákonem 372/ 2011 Sb. je v ČR třeba užít psychiatrickou

     léčbu i bez souhlasu, resp. proti vůli, pacienta.
































                                       Závěrečná   mementa


Primum non nocere !

Plněno při:

l/  Znalosti farmakologické anamnesy pacienta s doplňováním údajů  o případné léčbě

    pacienta lékaři dalších  oborů


2/  Ordinování jen léky s nimiž má lékař dostatek zkušeností a u nichž jsou mu

     známy  nejen  jejich  vedlejší účinky, ale i možné  interakce s jinými  preparáty.


3/  Vědomí  risik závislostí resultujících z aplikace anxiolytik a hypnotik, jakož i

     risik fatálních otrav při jejich kombinaci s alkoholem.




Festina lente !

Latence nástupu terapeutického efektu léčby žádá od pacienta i terapeuta určitou trpělivost.

Ukvapené změny (rychlá střídání léků, doplňování ordinace  dalšími a dalšími synergisty) je

kontraproduktivním úsilím.  Ukvapená a nedomyšlené polypragmasie často nesplní očekávání

lepšího terapeutického efektu oproti monoterapii, zato  může vystavit pacienta risiku  závažných
lékových interakcí.