Charta práv hospitalizovaných dětí /Charta EACH/
byla přijata v roce 1988 v holandském Leidenu a je jakýmsi přehledem práv, která mají všechny děti
v souvislosti s hospitalizací – a to jak před svým pobytem v nemocnici, tak v jeho průběhu a po jeho
skončení.
K jednotlivým článkům tohoto dokumentu byly později přidány doplňující komentáře, jejichž účelem
je usnadnit zavádění Charty do praxe. Komentáře vytvořili autoři původního textu Charty z roku 1988
a poprvé je představili na 7. konferenci EACH, pořádané v roce 2001 v Bruselu. Všech 18 tehdejších
členů Asociace poté komentáře schválilo jako nedílnou součást textu Charty.
Kresby mohou používat pouze členské organizace EACH a pouze v souvislosti s
Chartou EACH, navíc pochopitelně s odkazem na autora; jiné využití kreseb
povoleno není.
V současné době má EACH 19 řádných členů ze 17 evropských zemí a Japonska, náš
Nadační fond Klíček se v září 2008 stal prvním plnoprávným členem ze
zemí bývalého socialistického tábora.
Článek 1
Děti by do nemocnice měly být přijímány jen tehdy, pokud péče, kterou vyžadují,
nemůže být stejně dobře poskytnuta v domácím prostředí nebo ambulantně.
Před přijetím nemocného dítěte do nemocnice by měly být zváženy veškeré další vhodné formy péče, ať
už v domácím prostředí, v ambulantním zařízení, a také srovnatelné formy léčby, aby bylo možné
nalézt nejvhodnější řešení.
Práva nemocných dětí je třeba respektovat bez ohledu na to, zda je jim péče, kterou dostávají,
poskytována v domácím prostředí nebo v nemocnici.
Typ péče, kterou dítě dostává, by měl být pravidelně revidován s ohledem na aktuální zdravotní stav
dítěte tak, aby nedocházelo ke zbytečnému prodlužování pobytu v nemocnici.
Rodičům nemocných dětí by se mělo dostávat všech nezbytných informací, pomoci a podpory i tehdy,
když péče o dítě probíhá v domácím prostředí nebo formou ambulantních návštěv zdravotnického
zařízení.
Článek 2
Děti v nemocnici mají právo mít s sebou po celou dobu
hospitalizace své rodiče nebo jinou blízkou osobu,
rodiče zastupující.
Právo všech dětí mít u sebe kdykoli, bez omezení, své rodiče, je integrální
součástí péče o děti v nemocnici.
Pokud rodiče z nějakého důvodu nemohou nebo nechtějí převzít aktivní
roli v péči o své dítě, má dítě právo na péči jiného vhodného člověka,
který je pro ně přijatelný.
Právo dětí na to, aby u sebe kdykoli měly své rodiče, se týká všech situací, kdy děti přítomnost svých
rodičů potřebují nebo potřebovat mohou, například:
o během noci, ať už se dítě probudí, či nikoli;
o během zákroků a/nebo vyšetření, ať už k nim dochází či nedochází v lokální anestézii a ať už
při nich jsou či nejsou podávána sedativa;
o během uvádění do celkové anestézie a bezprostředně po probrání z ní;
o v obdobích, kdy je dítě v kómatu nebo ve stavu částečného vědomí;
o v průběhu resuscitace, kdy je rodičům nutno nabízet maximální podporu.
Článek 3
(1)
Všem rodičům by mělo být nabídnuto ubytování a mělo by se
jim také dostat pomoci a podpory k tomu, aby s dítětem v
nemocnici zůstali.
Členové personálu, kteří mají příjem dítěte na starosti, by k setrvání v
nemocnici s dítětem měli povzbudit všechny rodiče, bez stanovování
jakýchkoli kritérií nebo výběrových podmínek.
Členové personálu by rodičům měli poskytnout poradu, povzbuzení a podporu tak, aby se rodič mohl
po zvážení své aktuální domácí situace sám rozhodnout, zda se svým dítětem v nemocnici zůstane.
Nemocnice by měly poskytovat dostatečný a vhodný prostor a náležité zázemí, aby rodičům umožnily
společný pobyt s jejich hospitalizovanými dětmi. To zahrnuje lůžko a přístup na sociální zařízení,
místo, kde je možné si odpočinout a najíst se, a úložný prostor pro osobní věci.
(2)
Setrvání s dítětem v nemocnici by pro rodiče nemělo být spojeno s dalšími výdaji
a ztrátou výdělku.
Rodiči, který své dítě v nemocnici doprovází, by v souvislosti s jeho pobytem u dítěte neměly vznikat
žádné další náklady. Měl by mít nárok na bezplatný nocleh a v ideálním případě též na bezplatnou
nebo dotovanou stravu.
Rodiče, kteří nemohou docházet do zaměstnání nebo dostát svým domácím povinnostem, by neměli
trpět ztrátou výdělku ani dalšími výdaji způsobenými tím, že:
o zůstávají se svým dítětem v nemocnici;
o o své dítě v nemocnici celodenně pečují;
o nějaká další osoba se musí starat o zdravé sourozence nemocného dítěte, kteří zůstali doma.
Rodiči, jemuž nedostatek financí brání v tom, aby se svým dítětem v nemocnici zůstal nebo aby je
navštěvoval, by měla být poskytnuta výpomoc (např. s úhradou cestovních výdajů a případných dalších
nákladů).
Rodiče by měli mít po dobu nemoci dítěte nárok na placené volno, jež by vyrovnalo ztrátu výdělku.
(3)
Aby se rodiče mohli podílet na péči o své hospitalizované dítě, měli by být náležitě
informováni o chodu oddělení a povzbuzováni k tomu, aby v nemocnici zaujímali
aktivní roli.
Personál by měl rodičům usnadnit aktivní účast na péči o dítě tím, že:
o rodiče plně informuje o všem, co souvisí s péčí o jejich dítě a s chodem oddělení;
o se s rodiči dohodne na těch oblastech péče, které by rodiče rádi převzali sami;
o bude rodičům v poskytování této péče dávat svou podporu;
o bude akceptovat rozhodnutí, jež rodiče učiní;
o s rodiči prodiskutuje potřebné změny, pokud se ukáže, že péče, kterou rodiče poskytují,
nepřispívá k úzdravě dítěte.
Článek 4
(1)
Děti a rodiče mají právo na informace podávané takovým
způsobem, jaký odpovídá jejich věku a chápání.
Informace pro děti by:
o měla vycházet odpovídat věku a rozumové vyspělosti konkrétního dítěte a jeho vývojové
úrovni;
o měla vycházet z pochopení aktuální situace, v níž se dané dítě právě nachází;
o vycházet ze zhodnocení schopnosti dítěte porozumět poskytovaným informacím a vyjadřovat
své vlastní názory;
o měla dítě povzbuzovat k pokládání dalších otázek, zodpovídat otázky, které zazní, a dítě
uklidňovat, vyjádří-li obavy, znepokojení nebo strach;
o měla využívat odpovídajícím způsobem připravené informační materiály ve formě verbální,
audiovizuální i písemné, podpořené názornými modely, herními aktivitami, popřípadě
multimediálními prezentacemi;
o kdykoli je to možné, měly být poskytovány v přítomnosti rodičů.
Informace pro rodiče by:
o měly být jasné a úplné;
o měly brát v úvahu aktuální situaci konkrétního rodiče, zejména s ohledem na pocity strachu,
smutku, viny, úzkostí a stresu, které rodič může pociťovat v souvislosti se zdravotním stavem
svého dítěte;
o měly rodiče povzbuzovat ke kladení dalších otázek;
o uspokojit případnou potřebu dalších informací poskytnutím odkazů na další informační zdroje
a na existující podpůrné skupiny a organizace;
o umožnit rodičům neomezovaný přístup k veškeré písemné či obrazové dokumentaci vztahující
se k onemocnění jejich dítěte;
o neměly být rodičům tlumočeny prostřednictvím nemocného dítěte nebo jeho sourozenců.
Aby poskytované informace naplnily potřeby jak dítěte, tak jeho rodičů, měly by:
o být poskytovány průběžně od přijetí pacienta po jeho propuštění;
o obsahovat také informace ohledně další péče po propuštění;
o být poskytovány v nestresujícím, bezpečném prostředí, které respektuje soukromí, a za situace,
kdy žádná ze stran není tlačena časem;
o být poskytovány zkušeným členem personálu, schopným sdělovat informace tak, aby jim bylo
možné snadno porozumět;
o být opakovány tak často, jak je pro jejich snazší pochopení nezbytné;
o být někým z personálu zpětně ověřeny, aby bylo jisté, že je jak dítě, tak jeho rodiče správně
pochopili.
Dítě má právo vyjadřovat své vlastní názory a za předpokladu, že je schopno probírané záležitosti
náležitě pochopit, může i vetovat přístup rodičů ke zdravotnickým záznamům, jež jsou o něm vedeny.
v takovém případě je ovšem třeba, aby personál přistupoval ke zhodnocení celé situace s maximální
péčí.
Dítěti by se mělo dostávat ochrany, poradenství a podpory. Nemocniční personál by nicméně měl
zajistit, aby se nezbytného poradenství a podpory dostalo i rodičům, kteří mohou psychologickou či
sociální pomoc a poradu potřebovat rovněž.
(2)
Je třeba podnikat takové kroky, jež povedou ke zmírnění fyzického i emočního
stresu.
Ke zmírnění fyzického i emočního stresu a bolesti, jež děti zažívají, je nutno přijímat preventivní
opatření – ta by měla:
o být přizpůsobena individuálním potřebám každého konkrétního dítěte;
o zahrnovat poskytování informací a nabídku programů zaměřených na přípravu dětí a rodičů
na pobyt v nemocnici, ať už jde o plánovanou hospitalizaci nebo akutní příjem;
o zahrnovat přípravu na plánované zákroky a poskytnutí informací, jež s prováděním těchto
zákroků souvisejí, a to předtím, než se k provádění zákroku přistoupí;
o zahrnovat povzbuzování k průběžnému a kontinuálnímu kontaktu s rodiči, sourozenci
a kamarády;
o spočívat také v nabízení herních a zábavních aktivit, odpovídajících věku a vývojovému stádiu
dítěte;
o zajišťovat efektivní a soudobému poznání odpovídající léčbu bolesti, aby bylo možno
předcházet bolesti, nebo alespoň mírnit bolest, působenou v souvislosti s poskytováním péče:
ať už během vyšetření a zákroků či během před- a pooperačních stavů;
o poskytovat mezi jednotlivými zákroky či fázemi léčby dostatečný čas na odpočinek;
o nabízet podporu rodičům, jejichž dítěti je poskytována paliativní péče;
o předcházet pocitům osamění a bezmoci;
o usilovat o prevenci takových situací a úkonů, které dítěti působí stres, nebo jejich dopad
alespoň mírnit;
o rozpoznávat případný strach a obavy dítěte, ať už jsou či nejsou vyjádřeny otevřeně, a náležitě
na ně reagovat;
o vycházet z poznání, že pro dítě může být zdrojem stresu jak skutečnost, že musí pobývat
v izolaci, tak kupříkladu zdravotní stav jeho spolupacientů, a adekvátně na aktuální situaci
reagovat;
o poskytovat klidný, stresujících vlivů zbavený a náležitě vybavený prostor, který dá dětem
i rodičům příležitost uchýlit se do ústraní;
o vyloučit používání omezovacích prostředků (vázání dětí).
Aby bylo možné zmírnit nevyhnutelný fyzický i emoční stres, bolest a prožívané trápení, měly by být
dětem i rodičům nabízeny:
o účinné nástroje, jejichž pomocí se budou moci vypořádat se situacemi a úkony, které jsou pro
ně zdrojem nepříjemných prožitků;
o podpora pro rodiče, dále opatření, která zajistí ochranu rodičů před nadměrnou zátěží, kterou
by během péče o své dítě mohli zakoušet;
o kontakt s pracovníky sociálních služeb, psychology;
o kontakt – požádají-li o něj – s duchovními, svépomocnými skupinami a organizacemi,
pacientskými a rodičovskými skupinami, a rovněž s organizacemi fungujícími na etnickém
základě.
Článek 5
(1)
Děti a rodiče mají právo poučeně se podílet na veškerém rozhodování, jež souvisí
s poskytovanou zdravotnickou péčí.
Právo dětí a rodičů podílet se na zdravotnické péči, jež je dítěti
poskytována, vyžaduje od personálu:
o aby dítěti i jeho rodičům poskytoval adekvátní informace
ohledně aktuálního zdravotního stavu dítěte,
navrhovaných forem léčby a péče, včetně jejích rizik
a výhod, předpokládaných přínosů a cílů, a stejně tak
ohledně konkrétních kroků, které mají být v jejím rámci
podniknuty;
o aby poskytl adekvátní informaci o alternativních formách
léčby;
o aby rodičům poskytl dostatečnou poradu a podporu, díky níž budou další navrhovaný postup
léčby schopni zhodnotit;
o aby si uvědomovali hodnotu znalostí, zkušeností, poznámek a postřehů, s nimiž děti a rodiče
v souvislosti s celkovou zdravotní situací dítěte i s jeho aktuálním zdravotním stavem
přicházejí, a aby jich dokázali patřičně využít.
Nezbytnou podmínkou pro to, aby se děti i rodiče mohli aktivně podílet na rozhodování, je, aby byli
předem informováni o všech opatřeních a krocích, jež bude nutno provést.
(2)
Každé dítě by mělo být chráněno před všemi zákroky a vyšetřeními, jež nejsou
nezbytně nutné.
Za úkon, který není nezbytně nutný, je v tomto kontextu považován jakýkoli druh zdravotnického
zákroku či vyšetření, z nějž pro dítě, jež je jím dotčeno, nevyplývá žádný pozitivní přínos.
Článek 6
(1)
O děti by mělo být pečováno společně s jinými dětmi, které mají stejné vývojové
potřeby. Děti by neměly být hospitalizovány na
oddělení pro dospělé.
Společná péče o děti, jež mají stejné vývojové potřeby, se týká
následujících oblastí; není ovšem omezena jen na ně:
o odpočinek;
o zábava;
o skupinové aktivity;
o aktivity pro děti smíšených věkových skupin;
o oddělené místnosti a oddělené činnosti s ohledem na věk
a pohlaví dětí;
o zvláštní úsilí je třeba věnovat zajištění odděleného
ubytování pro adolescenty;
o ochranná opatření pro děti se specifickými chorobami.
Specifické potřeby adolescentů by měly být naplňovány zajištěním adekvátního zázemí (tj. prostoru a
jeho vybavení) a vhodných podmínek pro trávení volného času.
Je třeba předcházet jakýmkoli formám segregace, zejména pak segregace založené na kulturních či
etnických odlišnostech.
Pečovat o děti na odděleních, kde jsou současně léčeni dospělí pacienti, je zcela nepřijatelné, což v
praxi znamená, že:
o by děti neměly být přijímány na oddělení pro dospělé a že by tato oddělení neměla pečovat o
děti;
o by dospělí neměli být přijímáni na dětská oddělení a že by tato oddělení neměla pečovat o
dospělé;
o že by ve zdravotnických zařízeních měly být vytvořeny takové podmínky, aby péče o děti a
dospělé mohla probíhat odděleně a samostatně i na takových odděleních, jako jsou
nemocniční příjem, pohotovost, chirurgie, ambulance a denní stacionáře; totéž se týká i
vyšetřoven a ošetřoven.
(2)
Pro návštěvy na dětských odděleních by neměla platit žádná věková omezení.
Omezování návštěvních hodin pro sourozence a kamarády by se nemělo řídit věkem návštěvníka, ale
mělo by vycházet výhradně z aktuálního stavu nemocného dítěte a ze zdravotního stavu těch, kdo k
němu přicházejí na návštěvu.
Článek 7
Děti by měly mít plnou příležitost ke hře, odpočinku
a vzdělávání, přizpůsobenou jejich věku a zdravotnímu
stavu, a péče by měla probíhat v prostředí navrženém,
vybaveném zařízeném a personálně obsazeném tak, jak
odpovídá jejich potřebám.
Děti všech věkových skupin mají právo pobývat v prostředí, které
odpovídá dětským potřebám, a které reflektuje situace, v nichž se děti
v nemocnici ocitají, a to bez ohledu na to, v jaké části nemocnice péče o ně
probíhá. Totéž platí i pro ambulantní zařízení a pro všechna další místa, kde jsou děti léčeny nebo
vyšetřovány.
Širší možnosti pro hru, odpočinek a vzdělávání by měly:
o obnášet mj. dostupnost náležitých herních materiálů a pomůcek;
o zahrnovat dostatek času pro hru, a to sedm dní v týdnu;
o zohledňovat schopnosti (a zájmy) dětí všech věkových skupin, o něž se příslušné zařízení stará;
o inspirovat všechny děti k tvořivým činnostem;
o umožňovat, aby vzdělávání pokračovalo na té úrovni, jaké již dítě dosáhlo.
Vždy by měl být k dispozici dostatek náležitě kvalifikovaného personálu tak, aby bylo možné naplňovat
potřeby, jež děti mají – zejména potřebu hry, odpočinku a vzdělání, a to bez ohledu na věk a zdravotní
stav dětí. Všichni členové personálu, kteří s dětmi přicházejí do kontaktu, by měli chápat dětskou
potřebu hry a odpočinku.
Prostor musí být po architektonické stránce a po stránce vnitřního uspořádání koncipován tak, aby
jeho vlastnosti odpovídaly potřebám dětí všech věkových skupin a všech diagnóz, které se v daném
zařízení léčí. Prostředí by mělo být natolik variabilní, aby je bylo možné přizpůsobit potřebám dětí
různého věku, nemělo by být zacíleno jen na jednu konkrétní věkovou skupinu.
Článek 8
O děti by měli pečovat členové personálu, jimž
jejich profesní průprava a reálné dovednosti
umožňují adekvátně reagovat na fyzické, emoční
a vývojové potřeby dětí a jejich rodin.
Na personál pečující o nemocné děti jsou kladeny specifické
nároky, zejména pokud jde o profesní přípravu, konkrétní
dovednosti a zvýšenou citlivost. Jen při splnění těchto
kvalifikačních předpokladů mohou členové personálu naplňovat potřeby dětí a jejich rodin.
Všechny nemocnice a ostatní zdravotnická zařízení přijímající do své péče děti by měly zajistit, že děti
budou vyšetřovány, léčeny a ošetřovány výhradně personálem, který je vzdělán v péči o děti
a disponuje patřičnou znalostní a zkušenostní výbavou.
Pokud je z nějakého důvodu nutné, aby byl dětský pacient léčen odborníkem bez pediatrického
vzdělání, měla by tato léčba probíhat jen za současné spolupráce s personálem, který je pro péči o děti
náležitě připraven a kvalifikován.
Profesní zdatnost a citlivost personálu je nutno neustále udržovat na vysoké úrovni, a to patřičným
výcvikem a kontinuálním vzděláváním.
Znát potřeby rodin a reflektovat je patří mezi základní předpoklady pro to, aby bylo možné poskytovat
rodičům v péči o jejich dítě dostatečnou podporu, a případně – pokud je to nutné – také zajistit
podpůrnou nebo alternativní péči o dítě v situaci, kdy by břímě, jež rodina nese, začalo být nad její síly.
Kvalifikovaný personál dokáže rozpoznat různé formy zneužívání dětí a adekvátně na ně zareagovat.
Členové personálu by měli poskytovat veškerou svou podporu zejména v tom, aby rodiče dokázali
zvládnout i takovou situaci, kdy se jejich nemocné dítě ocitne v kritickém stavu. Zvláště se to týká
situací, kdy je ohrožen život dítěte.
Když nemocné dítě umírá, a také po smrti dítěte, se musí celé rodině dostat maximální podpory, péče
a pomoci, jakou potřebují, aby se s touto situací dokázali vyrovnat. Členové personálu by měli
absolvovat takovou průpravu, která by jim umožnila truchlící rodině účinně pomoci. Informace
související s úmrtím dítěte by měly být sdělovány se soucitem, citlivě, v soukromí a osobně.
Článek 9
Kontinuitu péče by měl zajišťovat tým, který dítě pečuje.
Kontinuita se týká jak samotného poskytování péče, tak
personálního složení týmu, který péči zajišťuje.
Požadavek na kontinuitu péče se vztahuje jak na péči
poskytovanou v nemocnici, tak na následný přechod do
ambulantního nebo domácího ošetřování. Toho lze dosáhnout
vzájemnou komunikací všech zúčastněných a tím, že budou
vzájemně spolupracovat jako jeden tým.
Týmová práce vyžaduje omezený a pevně definovaný počet osob, kteří navzájem spolupracují jako
skupina, jejíž působení je založeno na komplementaritě znalostí a vědomostí jednotlivých jejích členů a
na existenci konzistentních, vnitřně soudržných standardů péče, zaměřené na fyzickou, emoční,
sociální a psychickou pohodu dítěte.
Článek 10
K dětem je vždy třeba přistupovat s taktem a pochopením a vždy by mělo být
respektováno jejich soukromí.
Pro naplnění podmínky taktu a pochopení při zacházení s dětmi je
zapotřebí, aby:
o bylo respektováno také jejich právo na to, být dítětem;
o byl brán ohled na jejich důstojnost, názory, potřeby, individualitu
a úroveň vývoje, s přihlédnutím k případným handicapům
a speciálním potřebám;
o personál dával dítěti zřetelně najevo svou ochotu k dialogu;
o na oddělení panovala atmosféra přátelství a důvěry;
o byly brány v úvahu náboženská víra a kulturní a etnické zázemí
dítěte a jeho rodiny.
Soukromí nemocných dětí je třeba chránit vždy, bez ohledu na jejich věk a vývojovou úroveň. Nezbytná
opatření zahrnují také:
o ochranu před vystavováním tělesné nahoty;
o ochranu proti takovému zacházení a chování, jež by poškozovalo sebeúctu dítěte nebo mělo za
následek to, že by si dítě připadalo zesměšňované či ponižované;
o právo stáhnout se do ústraní, být sám;
o právo komunikovat s personálem o samotě, v soukromí;
o právo na nenarušovanou vazbu s nejbližšími rodinnými příslušníky a přáteli.