334
Pediatrie pro praxi | 2010; 11(5) | www.pediatriepropraxi.cz
Pro sestry
Úvod
V souvislosti s rozvojem vědy a techniky
prodělalo lékařství jako obor i zdravotnictví jako
systém řadu změn. Profesionální péče o nemocného
je týmová a specializovaná. Vývojové
trendy na úseku medicínské a ošetřovatelské
péče, nabídka diagnostických a terapeutických
metod, stoupající složitost výkonů, riskantnější
lékařská praxe současně s pokrokem v lékařské
a zdravotní vědě a technologii stále více zdůrazňují
právo jedince na sebeurčení a potřebu nově
a hlouběji formulovat práva pacientů.
V občanské demokratické společnosti jsou
lidská práva a individuální svobody vysoce ceněny.
Lidé přijímají plnou odpovědnost za svůj
život a přejí si, aby měli dostatek informací i v nemoci
a aby o svém osudu mohli rozhodovat
nebo alespoň spolupracovat. Práva pacientů
se tak stala základem pro plnohodnotný vztah
mezi zdravotníkem a pacientem (1).
Pravděpodobně první kodex Práv pacientů
vznikl v roce 1971 a formuloval jej lékárník
David Anderson z Virginie. O rok později přijala
Asociace amerických nemocnic vlastní práva
nemocných. Lze konstatovat, že k dnešnímu
dni existuje značné množství kodexů týkajících
se pacientů. Většina vyspělých států přijala a vyhlásila
nejprve obecnou verzi práv pacientů a následně
též etické kodexy specializované, týkající
se určité skupiny nemocných, jejichž problémy
jsou stejné nebo velmi podobné. V osmdesátých
letech jsou práva pacientů pokládána za samozřejmost
ve všech vyspělých zemích (2).
Historie práv pacientů v České republice je
velmi krátká. Na podzim 1990 začala pracovat
první Centrální (nyní Národní) etická komise
při Ministerstvu zdravotnictví. Tehdy podala
profesorka Helena Haškovcová návrh, aby byl
i u nás vypracován, přijat a zveřejněn etický kodex
práv pacientů. Návrh byl přijat. Definitivní
verzi Práv pacientů formulovala a vyhlásila
Národní etická komise MZ České republiky
dne 25. 2. 1992.
Charta práv hospitalizovaných dětí v ČR
schválila jako platný dokument v roce 1993.
Iniciátorem byli manželé Královcovi z nadace
Klíček ve spolupráci s předním českým pediatrem
Janem Jandou.
Charta práv dětí v nemocnici
1. Děti mají být do nemocnice přijímány
jen tehdy, pokud péče, kterou vyžadují,
nemůže být stejně dobře poskytnuta
v domácím ošetřování nebo při ambulantním
docházení.
2. Děti v nemocnici mají mít právo na neustálý
kontakt se svými rodiči a sourozenci.
Tam, kde je to možné, by se mělo rodičům
dostat pomoci a povzbuzení k tomu, aby
s dítětem v nemocnici zůstali. Aby se na péči
o své dítě mohli podílet, měli by rodiče být
plně informováni o chodu oddělení a povzbuzováni
k aktivní účasti na něm.
3. Děti a/nebo jejich rodiče mají mít právo
na informace v takové podobě, jaká
odpovídá jejich věku a chápání. Mají mít
zároveň možnost otevřeně hovořit o svých
potřebách s personálem.
4. Děti a/nebo jejich rodiče mají mít právo
poučeně se podílet na veškerém rozhodování
ohledně zdravotní péče, která
je jim poskytována. Každé dítě má být
chráněno před všemi zákroky, které pro jeho
léčbu nejsou nezbytné, a před zbytečnými
úkony podniknutými pro zmírnění jeho
fyzického nebo emocionálního rozrušení.
5. S dětmi se má zacházet s taktem a pochopením
a neustále musí být respektováno
jejich soukromí.
6. Dětem se má dostávat péče náležitě
školeného personálu, který si je plně
vědom fyzických i emocionálních potřeb
dětí každé věkové skupiny.
7. Děti mají mít možnost nosit své vlastní
oblečení a mít s sebou v nemocnici své věci.
8. O děti má být pečováno společně s jinými
dětmi téže věkové skupiny.
9. Děti mají být v prostředí, které je zařízeno
a vybaveno tak, aby odpovídalo jejich
vývojovým potřebám a požadavkům a aby
zároveňvyhovovalouznanýmbezpečnostním
pravidlům a zásadám péče o děti.
10. Děti mají mít plnou příležitost ke hře,
odpočinku a vzdělání, přizpůsobenou jejich
věku a zdravotnímu stavu.
Kazuistika
Na dětské ambulanci bylo ošetřováno 8leté
dítě s bolestmi břicha. Dítě plakalo, bylo neklidné
a lékař žádal po matce, která byla velmi rozrušená,
aby dítě uklidnila. Lékař ani sestra se s dítětem
nekontaktovali a poslali matku s malým pacientem
na doplňující vyšetření. Matka držela v ruce
několik žádanek na další vyšetření (odběr krve,
SONO, chirurgické ošetření) a s plačícím dítětem
se vydala do areálu nemocnice. Matka nebyla
dostatečně informována o diagnostickém postupu
lékaře, ani o vážnosti stavu dítěte. Vzhledem
k tomu, že zde nebyly využity vhodné formy komunikace
a psychologického přístupu k nemocnému
dítěti a doprovázející osobě, s důrazem na práva
Práva dětského pacienta v ošetřovatelské péči
doc. PaedDr. et Mgr. Eva Zacharová, Ph.D.
Lékařská fakulta, Ostravská univerzita v Ostravě
Práva nemocných jsou všeobecně známým, zdravotnické i laické veřejnosti běžně dostupným etickým kodexem. V současné době jsou
i často využívána v klinické praxi. Nemoc dítěte je velmi vážnou problémovou situací, která ovlivňuje samotné okolí, především jeho
rodinu. I zde může aplikace práv dětí zmírnit dopady, které se s náročnou životní situací spojenou s nemocí dítěte pojí.
Klíčová slova: práva pacientů, hospitalizace, dítě, sestra.
Children patient´s rights in nursing care
Patients’ rights represent a well-known ethical code routinely available both for health workers and lay public. Currently they have often
been used in clinical practice as well. Child’s illness is a very serious problem situation that influences the environment itself, particularly
his/her family. The application of children’s rights can even in this case moderate the impacts connected to a demanding life situation
related to child’s illness.
Key words: patients’ rights, hospitalization, child, nurse.
Pediatr. pro Praxi 2010; 11(5): 334–335
335
www.pediatriepropraxi.cz | 2010; 11(5) | Pediatrie pro praxi
Pro sestry
pacientů, byla matka s jednáním ošetřujícího personálu
nespokojena. Nevěděla, co má dělat, jak
se zachovat a celá rozladěná čekala na vyjádření
lékaře a stanovení postupu léčby.
Právo č. 1 „Příjem do nemocnice“
Péče o nemocného, zvláště pak příjem
do nemocnice a další hospitalizace, mají osobní
charakter. Změna prostředí, hospitalizace bez
doprovázející osoby a další faktory vyvolávají
u dětí nepříznivé reakce. Lékaři a ostatní zdravotníci
by měli být připraveni poskytovat odbornou
léčbu a péči v souladu s nejnovějšími
poznatky vědy, v ovzduší důvěry, klidu a pohody
(3). Zdravotnická činnost nesmí nikdy ztratit
z očí hlubokou jednotu lidské bytosti ve zřejmé
interakci všech tělesných funkcí a s nimi spojených
citových, intelektuálních a duchovních
dimenzí. Nelze izolovat „technický“ problém
léčení určité nemoci od pozornosti, kterou
je třeba věnovat nemocnému dítěti. Zvláštní
pozornost je nutné soustředit na možnosti poskytované
péče v domácím prostředí či léčbě
ambulantní.
Právo č. 2 „Kontakt s rodinou“
Kontakt nemocného, zvláště pak dítěte,
s rodinou by neměl být vůbec přerušen.
Přirozené pokračování osobních vztahů je potřebné
nejen pro psychický stav pacienta, ale
v případě hospitalizovaného dítěte umožňuje
matce (rodině) spoluúčast na ošetřovatelské
péči a spolupráci při zvládání problémů s hospitalizací
dítěte. Neustálý kontakt nemocného
dítěte s rodiči a sourozenci nebo společná
hospitalizace formou doprovázející osoby vyvolávají
u dítěte pocit bezpečí a zkvalitnění
vztahů směrem ke zdravotnickému personálu.
Rodiče mají v těchto situacích možnost pravidelné
konzultace problému s kvalifikovaným
odborníkem.
Právo č. 3 „Právo na informace“
Pacient má právo na pravidelné informace
o svém zdravotním stavu. Toto právo platí
i u dětského pacienta. Je však nutné respektovat
věkové, zdravotní a individuální zvláštnosti
dítěte. Informace bývají poskytovány dětem
v podobě, které rozumí. Je vhodné, aby i děti
mohly komunikovat se zdravotnickým personálem
o svých potřebách a přáních. Není správné
děti omezovat v rozhovoru. V oblasti sdělování
informací o zdravotním stavu dítěte, postupu
diagnosticko-terapeutické činnosti či souhlasu
s plánovaným výkonem je nutno úzce spolupracovat
se zákonnými zástupci (4).
Právo č. 4 „Rozhodování
o zdravotní péči“
Rozhodování o zdravotní péči a dalším postupu
léčby patří u dětského pacienta do kompetence
zákonných zástupců. Dítě a rodiče mají
právo získat od ošetřujícího lékaře informace
před zahájením diagnosticko-terapeutického
procesu. Mají právo znát všechna rizika, která
jsou spojena s léčbou (5). Jen oni po vzájemné
konzultaci s odborníky se mohou rozhodovat
pro volbu daného postupu. Vždy musí být informováni
i o dalších alternativách léčebného
procesu. Zdravotnický personál by měl být ohleduplný
k fyzickému a emocionálnímu rozrušení
dítěte a chránit dítě před úkony a zákroky, které
pro léčbu nejsou nezbytné.
Právo č. 5, 7 „Takt a pochopení“
Pomoc při zvládání náročné životní situace
patří k základům profesionálního chování zdravotníků.
Lékaři i ostatní ošetřovatelský personál
by měli být vybaveni znalostmi z psychologie
a lékařské etiky tak, aby zvládli jednat s dítětem
a rodiči citlivě a taktně s ohledem na jeho
věk a maximální míru soukromí. K pochopení
významnosti nové situace, ve které se dítě
a rodina nachází, pomáhá i umožnění, zvláště
při hospitalizaci, využití vlastních věcí, hraček,
knih či oblečení.
Právo č. 6, 8 „Odborná péče
v rámci téže věkové skupiny“
V kontextu práv pacientů by měla být dětem
poskytovaná péče kvalifikovanými odborníky,
se specializací na úsek dětského lékařství, která
je posílena specialisty z oboru psychologie
a speciální pedagogiky. V diagnosticko-terapeutické
péči je opět nutné dbát na věkové
a individuální zvláštnosti dítěte. Významnou
roli v systému odborné péče zaujímají i herní
terapeuti nebo jiní dobrovolníci, kteří s daným
oddělením či klinikou spolupracují. Není vhodné,
aby byly děti dlouhodobě hospitalizovány
s ohledem na zdravotní problémy na odděleních
pro dospělé pacienty.
Právo č. 9 „Respektování
věkových zvláštností“
Děti mají právo být v prostředí, které je zařízeno
a vybaveno tak, aby odpovídalo jejich
vývojovým potřebám a požadavkům. Zároveň
musí vyhovovat platným bezpečnostním pravidlům
a zásadám péče o děti. V každodenní péči
o dítě je potřebné respektovat zásady psychosociálního
přístupu k nemocnému dítěti a vážnost
jeho onemocnění (6).
Právo č. 10 „Volný čas
a zaměstnávání dětí“
Nemocné a hospitalizované děti mají právo
a příležitost ke hře, odpočinku a vzdělání, přizpůsobené
věku a zdravotnímu stavu. I v nemocnicích
probíhá vzdělávací proces dle platných směrnic
MŠMT ČR. Pedagogové, kteří pracují v těchto
zařízeních, musí mít speciální pedagogické
vzdělávání, které umožní propojovat odbornou
pedagogickou činnost s odpočinkem a relaxací.
Děti předškolního věku by měly mít příležitost
ke hře jako prostředku zájmové aktivity.
Závěr
V zemích Evropské unie téma práv pacientů
patří k velice aktuálním a politicky důležitým.
Vedle základního práva na ochranu zdraví a zdravotní
péči je nejčastěji zmiňováno právo na volbu
lékaře, na důstojné a ohleduplné zacházení,
právo na sebeurčení, včetně práva na spolurozhodování
o diagnostických a léčebných
postupech, informovaný souhlas a odmítnutí
léčby, dále právo na informace včetně přímého
přístupu k dokumentaci a právo na nezávislé
posouzení případného sporu mezi pacientem
a lékařem. Některé země již vypracovaly
zvláštní zákon upravující vztah mezi lékařem
a pacientem, jiné řeší jednotlivé otázky v dílčích
zákonných normách. V ČR se „Práva pacientů“
dostávají do povědomí zdravotníků, odborné
veřejnosti i pacientů velmi pomalu. Zpočátku
byl tento dokument přijímán ze strany lékařů
s určitými rozpaky a pacienti nevěděli, že vůbec
existuje. Modernizace ošetřovatelského procesu
vede k postupnému zkvalitňování péče o nemocného
člověka a „Práva pacientů“, včetně
„Charty práv hospitalizovaných dětí“, se tak stala
přirozenou součástí zdravotní péče.
Literatura
1. Gulášová I. Právne aspekty zdravotnej a ošetrovateĺskej
starostlivosti. Martin: Osveta, 2009.
2. Haškovcová H. Lékařská etika. Praha: Galén, 2000.
3. Haluzíková J. Úroveň podávání informací z pohledu pacienta.
Praha: Diagnóza v ošetřovatelství 2006: 2(10).
4. Gulášová I. Možnosti poskytovania informácií pacientom,
klientom. Bratislava: Medicinal practice, 2007; 2: 4.
5. Zacharová E, a kol. Zdravotnická psychologie. Praha: Grada,
2007.
6. Haluzíková J. Edukace – nástroj léčby. Sestra 2003: 5.
doc. PaedDr. et Mgr. Eva Zacharová, Ph.D.
OstravskáuniverzitavOstravě,LF
Syllabova19,70300Ostrava-Zábřeh
eva.zacharova@seznam.cz