Většina z neefektivních způsobů komunikace, o kterých byla a bude řeč, představuje pro naši mysl nějaký druh psychického ohrožení. Toto ohrožení si na racionální, rozumové úrovni nemusíme plně uvědomovat, ale v emoční rovině v nás vyvolává pocity jako je hněv, lítost, vzdor, strach, nenávist nebo pocit křivdy. A téměř vždy se také pojí s pocitem vlastní nízké hodnoty: jsem k ničemu, neschopný, nemají mě rádi. Když se cítíme takto ohroženi, soustředíme se na vlastní obranu (ať už směrem do sebe nebo ven, vůči někomu), nikoli na sdělovaný požadavek.
Neefektivní způsoby komunikace 2
Milé studentky, milí studenti,
v uplynulé lekci jsme hovořili o některých neefektivních způsobech komunikace, dnes vám představíme ty zbývající.
Chceme moc poděkovat za videa, která jste našli k předchozí kapitole - postupně ta, která nám přijdou nejvýstižnější do osnovy přidáme (předem se omlouváme, že nemůžeme vybrat všechny - u spousty jsme se opravdu bavily a často jsme na vážkách, které vybrat :)). Pokud vás přemýšlení nad vhodnými ukázkami bavilo stejně jako nás, budeme rády za doporučení i k následujícím příkladům neefektivní komunikace :)
Na úvod příklad neefektivního způsobu komunikace, když se snažíme někoho motivovat. Zkuste popřemýšlet, jak se asi cítí "motivovaný" zaměstnanec na videu. A jak asi bude přistupovat k práci v dalších dnech? Co to udělalo s jeho sebevědomím a jak sebevědomí ovlivňuje výkon v práci? Jaké si pak nastavujeme cíle atd.?
Teď se tedy pojďme podívat, kterým komunikačním faulům se snažit vyhnout aneb co v komunikaci nefunguje.
1) Přestaň..., nebo...! Běda, jestli...! (vyhrožování)
Přestaň už házet tím pískem, nebo tě plácnu.
Jestli to všechno nesníš, nedostaneš pak ten dortík.
Než napočítám do pěti, ať jste z šatny venku. Jinak vás tam zamknu.
Jestli si to po sobě okamžitě neuklidíš, nepůjdeš odpoledne ven.
Jak budeš mít jedinou trojku, žádné nové lyže nebudou. Ještě jedno takové slovo, a dostaneš facku!“
S kterou emocí zde rodiče pracují?
Jaká to má úskalí?
Jak to lze podle Vás řešit jinak?
2) Křik
Křik bývá často spojen s hrozbami a příkazy, je to jejich neverbální doplněk. Křik zvyšuje agresivní náboj hrozeb a příkazů a může u dětí vyvolá vat ještě větší strach nebo vzdor, případně protiagresi (na křik reagují křikem, házením věcí), Emoce a jejich projevy jsou nakažlivé a u křiku to platí tím více, Křik je většinou projevem hněvu, zlosti, ale také bezmoci.
Křik je něco jiného než pohněvaný či kategoricky odmítavý tón. Někdy potřebujeme sdělit, že nás něco rozzlobilo, pobouřilo, a to může být doprovázeno zvýšeným nebo důrazným tónem hlasu. Citlivost na křik bývá hodně individuální, některým dětem i dospělým vadí už jen málo zvýšený tón.
3) Podívej se na..., vezmi si příklad z... (srovnávání, dávání zavzor)
Víš to, že Štěpán od sousedů už umí sám jezdit na kole? To je šikovný kluk. A ty pořád chceš jenom tříkolku.
Je to celkem dobré, ale nejlepší svíčkovou dělá moje matka. Měla by ses jí zeptat na recept.
Vaše písemky dopadly dost bídně. Jedině Daniela odvedla práci hodnou budoucího maturanta. Danielo, přečtěte svou práci nahlas a vy ostatní aspoň poslouchejte.
Milane, vezmi si příklad z Lucky. Takhle mají vypadat domácí úkoly.
Ivetko, ty se s tím jídlem tak loudáš. Podívej se na Mirka, ten všechno sní, a jak rychle. Takhle jedí hodné děti.
Co prožívají děti při srovnávání?
V čem to mají těžké děti, které jsou dávány za vzor?
Existují pracoviště (a jedu dobu to bylo opravdu velmi populární), kde v rámci motivace vyhodnocuje „ligu úspěšnosti" a každý týden se vyvěšují jména a fotografie „těch nejlepších". Výsledek je opakovaně stejný: lidé jsou znechucení, vztahy jsou nepřátelské, zvýší se fluktuace zaměstnanců. Dospělí mají mnohem víc možností, jak dát najevo, že srovnávání a dávání za vzor je krajně nepříjemné, včetně toho, že z prostředí nebo vztahů, kde se takové postupy vyskytují, nakonec třeba odejdou. Děti takovou možnost nemají, jsou nuceny setrvat (v rodině, ve škole, na táboře), a navíc většinou neovládají vhodné sociální dovednosti pro zvládnutí tak náročné situace.
4) Já pro tebe..., a ty...! (poukazování na vlastní zásluhy)
Celé odpoledne se tady dřu ~ a pán si po sobě nemůže ani uklidit boty! Od rána vařím a peču a od vás jsem chtěla jedinou věc, abyste oloupali brambory - a ani toho se nedočkám! A že byste třeba poděkovali za oběd...
To já, když jsem chodil na vysokou, tak bych si nedovolil, aby rodiče vůbec měli nějaké starosti, jestli udělám zkoušku.
Tyto věty jsou čistá manipulace. Právem v nás vyvolávají vztek - vždyť je zřejmé, že člověk, který je používá se snaží v nás skrytým způsobem vyvolat pocit viny a využít jej pro svůj prospěch.
5) Ty snad chceš...? Copak ty nechceš...? (řečnické otázky)
Tohle že má být kůň?
Jak si to představuješ? Jsi normální? Ty snad chceš spadnout?
Ty nevíš, že se boty dávají do botníku? Chceš pár facek?
Copak ty nevíš, jak se píše...?
Z čeho bývá dítě nařčeno, když odpovídá na řečnickou otázku?
Co řečnické otázky signalizují o vztahu?
Co namísto řečnických otázek?
Řečnická otázka se vyznačuje tím, že se na ni neočekává odpověď, a pokud by zazněla, bylo by dítě nejspíše nařčeno z drzosti. Ten, kdo v běžné komunikaci takové otázky klade, signalizuje druhému i tónem hlasu despekt a nadřazenost. Mohou vzbuzovat pocit bezmoci a následně vzteku.
6) Ty jsi ale... (urážky, ponižování)
Vy snad ani nejste lidi, chováte se jako zvěř!
Pohněte sebou, vy kůže líné!
To snad není pravda, to ví přece každý blbec!
Takhle se utírá tabule? To to asi u vás doma vypadá!
Ty jsi ale nechápavá. Já už nevím, jak ti to mám vysvětlit.
Představte si, že uslyšíte výše zmíněné příklady, představte si, jak byste se asi cítili.
A pak si zkuste představit, že Vám přihlížející člověk nabídne nepoužitelnou radu: Tak si toho nevšímej, že ti nadává. Zvládli byste to?
Urážek si nelze nevšimnout, i kultivovaným dospělým může dát dost práce nereagovat na takovou slovní agresi proti-agresí! Reagovat na urážku fyzickým násilím je z hlediska emočního zranění pochopitelné, ale není to sociálně přijatelné!
POZOR: Někdy si dospělí ani neuvědomují, že používají urážky, protože je sdělují celkem mírným tónem, dokonce je považují za vtipné: Ty jsi ale truhlík. To je naše čuňátko. Ty máš ale dlouhé vedení. Když si představíme, že by totéž někdo řekl nám samotným, došlo by nám, že jsou to skutečně urážky.
7) To je náš génius! To ses teda vyznamenal! (ironie, shazování)
Romane, měli bychom zatleskat, že nám ukazuješ, jak to vypadá v ZOO při krmení.
K veřejné produkci zvu našeho zlatého slavíka...
Tak pojď nám předvést hvězdu, ty naše hvězdo!
Vidím, že Novák nám chce něco říct, děti, dávejte pozor a zapisujte si!
Sázím na jistotu. K tabuli Krausová. To se zase pobavíme!
Urážky a ponižování jsou přímou agresí, ironie je agrese skrytá pod rouškou humoru a o to je zákeřnější.
Podstata ironie spočívá v protichůdnosti mezi informací, sdělovanou pozitivními slovy („zlatý slavík"), a informací, která je obsažena v neverbálním chování, především v pohrdavém tónu hlasu („zpíváš falešně").
Ironie je často ventilací negativních emocí. Alternativou mohou být informace: Mluvili jsme o tom, jak vypadá slušné stolování. Nebo já-výrok: Když vykládám novou látku, vadí mi vyrušování. A samozřejmě humor, který nezraňuje.