Výchovné oblasti seminář 4 TMV LF 2020 Pedagogika jako snění o ideálech (M. Strouhal) •„…lidskost není materiál k opracování, ani potenciál k rozvíjení či zdroj k využití, nýbrž hodnota, k níž lze směřovat jen cestami mnohými a nepřímými, sledováním toho, co původně není člověku vlastní, ale co se může a má stát jeho pravou vlastí: sledováním ideálu. •„Teorie výchovy je nepochybně jednou ze základních disciplín pedagogické vědy, avšak svým původem je zanořena do oblasti, v níž věda umlká, – do oblasti nevyslovitelného…“ Jak jsou příroda/životní prostředí prezentovány v některých školách • •příroda a Země nejsou považovány za prioritu a hlavní hodnotu; •příroda je pouze „objektem, materiálem, zdrojem anebo prostředkem dosažení lidských cílů, plánů a záměrů“ (Višňovský, 2009, s. 46), přednost a význam má člověk s jeho přáními, touhami a cíli; •chybí procesuální uvažování i citlivost pro vazby a souvislosti v přírodě; •převládá mechanický způsob uvažování, povrchní encyklopedičnost. • • • představují „problém hrozby“ v důsledku nezodpovědného jednání a chování člověka k přírodě; • je oznámeno, že je životní prostředí ohroženo, že kvalita vody, vzduchu se zhoršuje…); • převládá hodnocení přírody ve smyslu, že hodnotu má jen to, co je pro člověka užitečné bez ohledu na to, že příroda má hodnotu sama o sobě; • chybí často pohled podle kategorií etiky, tzn. dobra, zla, správného, nesprávného chování či jednání (Chytil, 1999, s. 54-55). • Environmentální výchova • směřuje jednoznačně k překonání primitivně egocentrických, sebestředných názorů a preferencí hodnot, • podílí se na nové duchovní integraci člověka, jehož vřazuje do celku přírody a kultury, • usiluje o zastavení a zvrácení dosavadního způsobu poškozování přírody. • Nové kulturní obsahové principy: hodnotová priorita přírody pro lidský život, závislost člověka na přírodě a požadavek ekologizace duchovní a materiální kultury. Proměna vzdělávacího kurikula v intencích EV nové kulturní obsahové principy •od orientace abiotické a protipřírodní přejít k orientaci biotické a propřírodní („od vlády nad přírodou k životu ve shodě s přírodou“); od lidské nadřazenosti nad přírodou k „lidské vřazenosti do přírody“ (ŠMAJS 1995, KELLER, 2000). •od převahy dílčích informací a pasivního přijímání poznatků k rozvoji evolučního a systémového myšlení prostřednictvím znalostí a porozumění ekosystémům, včetně vlivů lidské činnosti na životní prostředí; •od axiologicky arogantního antropocentrismu a mechanistické interpretace skutečnosti k výchově ekologicky odpovědného občana; odolávat hypertrofii civilizačních momentů v podobě diktátu módy, sugesce reklamy. • Vzdělávací systém přispívá k prohlubování dnešní globální ekologické krize • •Vzdělání jako formativní faktor lidské osobnosti i utváření kulturního systému. • Vzdělávání: •prezentuje kulturu nekriticky; •příroda není prioritou; přednost má člověk s jeho přáními, touhami a cíli; •příroda jako „objekt, materiál, zdroj “; •důsledky civilizace marginalizovány nebo přehlíženy; •nedostatečně tematizován protiklad (konflikt anebo vztah) kultury a přírody (Višňovský, 2009, s. 46). Shrnutí aneb jak přispět k „síle učitelova přesvědčení, jeho živého příkladu a každodenního chování“. • • • Prezentace svět a jako celku (nic nežije izolovaně, život je vždy „vztahování k ostatním“ v procesu vzájemné závislosti). •Uvědomění si hodnoty přirozeného systému „o sobě“; konfliktu přírody a kultury, vč. nezamlčování destruktivní role kultury vůči Zemi a cest řešení. •Možnosti k přemýšlení o zásadních otázkách existence, o odcizení, odpovědnosti, o mezích využívání přírody. •Dostatek prostoru k reflexi, k pojmenování jevů či dějů, které prožívají, podpora jejich vnitřní aktivity, stálého hledání a proměny – aby se žádoucí hodnoty staly součástí vnitřního světa učitelů. •EV je „více o tom, jak se chovat a jak žít, než o faktografii“. • • VÝBĚR LITERATURY •BINKA, B. (2008). Environmentální etika. Brno: MU. •HORKÁ, H. (1996). Teorie a metodika ekologické výchovy. Brno: Paido. •HORKÁ, H. (2005). Ekologická dimenze výchovy a vzdělávání ve škole 21. století. Brno: MSD. •HORKÁ, H. (2000). Výchova pro 21. století. Globální výchova v podmínkách české školy. Brno: Paido, 2000. •KELLER, J.; GÁL, F.; FRIČ, J. (1996). Hodnoty pro budoucnost. Praha: G plus G. •KOHÁK, E. (2000). Zelená svatozář. Praha: SLON. •KUČEROVÁ, S. (1996). Člověk – hodnoty – výchova. Prešov: Manacon. •LIBROVÁ, H. (1994). Pestří a zelení. Brno: Veronica a Hnutí Duha. • • •KRAJHANZL, J. Ekopsychologie a environmentální chování. In Dlouhá, J. (ed.) (2009). Vědění a participace. Praha: Karolinum, s. 132-142. •ŠMAJS, J. (2008). Potřebujeme filosofii přežití? Úvahy o filosofii, kultuře, poznání, vzděláním řeči a popularizaci vědy. Brno: Doplněk. •WINTER, D. D. N.; KOGER, S. M. (2009). Psychologie environmentálních problémů. Praha: Portál. • • •