Geriatrický pacient je specifický tím, že jeho etiopatogenetická diagnóza stanovená klasickými biomedicínskými metodami nevypovídá o tom, kolik potřebuje péče, jak se stává závislým na okolí, ani o tom, jak a kde bude moci prožívat další život. Má snížené funkční rezervy a horší adaptabilitu. Léčbu ve stáří (zejména pozdním) je třeba zaměřovat nejen na vyléčení základní choroby, což nejednou není možné, ale i na zachování, případně zlepšení soběstačnosti a fungující sociální vztahy a vazby v rodině a komunitě obecně. V geriatrické medicíně se objevují vždy současně se somatickými potížemi, také problémy psychické a sociální, které je potřeba řešit stejně naléhavě. V geriatrii se snaží složitost, komplexitu a vzájemnou provázanost biopsychosociální problematiky postihnout pojem   perignóza. Klinická gerontologie vedle somatických aspektů zdravotního stavu zdůrazňuje komplexní pohled na seniora. Užívá přitom funkční geriatrické vyšetření. Klade důraz na význam soběstačnosti, psychický a sociální aspekt (tab. 2).

Tab. 2. Funkční geriatrické vyšetření (CGA)

Toto komplexní geriatrické hodnocení (CGA – Comprehensive Geriatric Assessment) představuje vícerozměrnou analýzu rizik ve sféře somatické, psychické i sociální a na základě těchto poznatků stanovení nejen celkového plánu léčby, ale i cílená intervence ve sféře psychosociální.