U staršího pacienta, podobně jako u mladších představuje významný zdroj informací o nemocném. Je vhodné, aby lékař vnímal seniora nejlépe v kontextu jeho domácího prostředí, včetně rodinných vztahů, které je ideálním pro posouzení osobnosti nemocného v minulosti i přítomnosti. Při odebírání anamnézy od staršího nemocného by si lékař měl vždy položit celou plejádu následujících otázek:

• Slyší mě pacient dostatečně?
• Pokud mě slyší, rozumí mi?
• Jestliže mi nerozumí, jaké jsou důvody?
• Má mozkové onemocnění, event. perceptivní afazii?
• Mluvím příliš rychle?
• Používám příliš mnoho odborných výrazů?
• Nejsou moje otázky příliš dlouhé a složité?
• Rozumí dobře česky? Je to jeho mateřština?
• Jsou moje otázky dobře formulovány?

Lékař a pacient mohou mít odlišný pohled na to, co je podstatné. Pacienti nemusí vůbec hovořit o takových věcech, jakými jsou např. pády, inkontinence atp. Buď proto, že jim nepřikládají větší význam nebo se je naopak snaží utajovat, protože jim připomínají jejich křehkost a handicap a s tím spojené riziko umístění do instituce. Staří nemocní se obvykle vyznačují tím, že prodělali větší množství hospitalizací a absolvovali spoustu nejrůznějších vyšetření. Ty však obvykle vůbec nepostihují psychologické a sociální aspekty seniora. Tato stará dokumentace mnohdy nezachycuje typické geriatrické syndromy, které mohou být v popředí aktuálního stavu. Doplnění anamnézy od příbuzných může u seniorů sehrávat zásadní roli téměř vždy. Vztahy mezi pacientem a příbuznými mohou totiž mít zásadní význam pro další postup, léčbu a případné propuštění.