Dehydratace je nejzávažnějším rizikem imobilizovaných nemocných. Vznik dehydratace je potencován přítomností kognitivní poruchy či poruchou vědomí. U starších nemocných je obecně snížen pocit žízně vlivem změn sekrece antidiuretického hormonu, případná deprivace tekutin není následována spontánní tendencí k jejich doplnění. Vzniklá hyperosmolalita snižuje citlivost baroreceptorů, což kaskádu dále prohlubuje.

Nejmarkantnějším, ale také nejzáludnějším příznakem dehydratace je vznik delirantního stavu, dále dochází k oligurii až prerenálnímu selhání ledvin, dále se objevuje tachykardie, hypotenze, klesá hmotnost nemocného, což je ale u ležících nemocných možno objektivizovat jen na velmi málo pracovištích.

Preventivně působíme aktivním pobízením k příjmu tekutin - optimálně 1500ml denně, což ale bývá u nespolupracujícího nemocného takřka nesplnitelným cílem. Vedeme záznamy o bilanci tekutin, aby bylo možno včas zasáhnout, aktivně pátráme po případném rozvoji příznaků dehydratace. Po technické stránce je vhodné usnadnit příjem tekutin nemocným, kteří jsou schopni se napít samostatně. Je možno použít lahve se savičkami či jinak chráněnými nádobami, aby se nemocný mohl sám napít v pololeže. Stolek nemocnému necháváme na dosah. U nemocných v bezvědomí upřednostňujeme podání tekutin nasogastrickou sondou před infuzní hydratací.