Etické problémy vyššího věku se odvíjejí od dvou velkých oblastí – oblasti mezilidských vztahů a problematiky konce života a umírání. Oblast mezilidských vztahů potažmo vztahů rodinných je u starších nemocných často zdrojem nemalých problémů, zvláště z pohledu soužití generací či event. majetkových záležitostí. Do budoucna bude také přibývat situací několikerých manželství, a tedy několikerých dětí, z nichž však jen málokteré se hlásí k péči o daného seniora. Velmi problematickou oblastí jsou vztahy majetkové, kdy jsme svědky i velmi nechutných, nicméně notoricky známých situací návštěv rodiny v dlouhodobém zařízení výhradně den poté, kdy hospitalizovaný senior dostal vyplacený důchod. Ničím novým nejsou také případy, kdy rodina si natolik pospíší s prodejem domku nebo bytu seniora, že ten se nemá po nepředpokládaném uzdravení kam vrátit. Nejbolestnější jsou ovšem fingované vztahy mladších partnerek nebo partnerů se seniorem, u něhož je zřejmý nepříznivý vývoj zdravotního stavu.

Dalším faktorem ovlivňujícím mezilidské vztahy je vznik tzv. molekulární rodiny – stav, kdy se děti brzy osamostatňují, jsou ekonomicky nezávislé na rodičích a stará i mladá rodina žijí odděleně. U nás je tento proces ještě výrazně podporován velikostí nebo spíše miniaturností bytů v sídlištích. Odděleně žijící, ekonomicky nezávislé rodiny se samozřejmě postupem času stávají i nezávislými nebo jen povrchně závislými vztahově. Zátěž, kterou by znamenala péče o vzdáleného rodiče nebo jeho přestěhování do městského bytu, není nezávislá mladá rodina obvykle ochotna snášet. Na druhé straně ale ani nezávislá stará rodina nepočítá s touto možností – kolikrát slýcháváme od starších nemocných, kteří pozbyli částečně nebo úplně svou soběstačnost:“ Oni bydlí daleko a mají moc práce“. Tím je pro seniora věc vyřešena a považuje za jediné možné řešení přejít do ústavu sociální péče.

Dlouho opomíjenou problematikou z etického hlediska je týrání seniorů, do něhož mohou vystupňované problémy v dysfunkční rodině či jiné komunitě vyústit – viz výše.