Školní pedagogika LF 2. seminář • • 11. 10. 2021 Hana Horká Otázky C:\Documents and Settings\Horka\Local Settings\Temporary Internet Files\Content.IE5\4CRNQOCN\MP900439542[1].jpg ŠKOLA http://www.zsben.cz/labyrint/2015/06/IMG_2015061 Proč škola existuje ve společnosti, jaký má smysl a vztah k potřebám společnosti, jaké má postavení mezi ostatními institucemi? Hlava s ozubenými koly se souvislou výplní Váš názor na školu Zasedací místnost se souvislou výplní Proč škola existuje ve společnosti, jaký má smysl a vztah k potřebám společnosti, jaké má postavení mezi ostatními institucemi? •Vychovává, vzdělává, … •vede žáka ke zvládání vzdělávacích požadavků, aktualizuje potenciality rozvoje žáků v projevech kognitivních, emocionálně prožitkových, morálně postojových; •zařazuje do společenství; •předává kulturní obsahy, dovednosti, symboly k existenci v určité kultuře. Je „správou“ kulturního dědictví a zprostředkovává jej v systematizované podobě. • Instituce pro mezigenerační zprostředkování kultury. • Funkce školy •„...zdůvodňují její existenci ve společnosti, vyjadřují smysl činnosti školy a její vztah k potřebám společnosti, určují její postavení mezi ostatními institucemi“. (Walterová 2009, s. 1 rkp.). •Funkce: etická, ochranná, metodologicko-koordinační, socializační a personalizační, kvalifikační, integrační, selektivní (třídící), diagnostická, kulturační, ekologická, ekonomická a politická (Havlík, Koťa 2001, s. 97-103). •Personalizační, socializační a enkulturační funkce = klíčové. • Personalizační úloha školy v rozvoji osobnosti žáka (Helus 2007): •Aktualizace potenciality rozvoje žáků, resp. potencialit učit se, tzn. zvládat vzdělávací požadavky, realizovat svou osobnost v projevech – kognitivních, emocionálně prožitkových, morálně postojových; •autoregulace vlastního učení, svěřit žákovi zodpovědnost za vzdělávací úspěch do jeho vlastních rukou. •projektování osobních vzdělávacích trajektorií. Aby to učitel zvládal, je třeba, aby znal, co žák může: • Škola jako socializační instituce (Prokop 2005, s. 13) •Primární socializace dítěte - v rodině, •Ve škole - tzv. sekundární socializace žáka - „zajištění přenosu kultury, ve stabilizaci kmenového a společenského řádu a ve vyznačení prahu, přes nějž dorůstající vstupují do společnosti jako její plnohodnotní členové“ (Fend 1974, s. 59). • Enkulturační funkce školy • Enkulturace - učení se kultuře, získávání kulturních obsahů, dovedností, symbolů a výrazových forem k existenci v určité kultuře (Fend 2006, s. 179): • Součást kultury - vědní, umělecké a jiné obory. • Škola jako unikátní instituce prezentuje obory v systematizované podobě. • 1. Proces vrůstání člověka do kultury; • 2. Člověk kulturu ovlivňuje či utváří. • Škola •v řeckém výrazu scholé znamená prázdeň, tj. volnost, příležitost či možnost věnovat se vlastnímu vzdělávání. •„V intervalu ’nedělním’ se setkávají svobodní příslušníci obce se skutečným poznáváním sebe, světa, s příležitostí věnovat se záležitostem vyššího řádu, které jsou cestou k emancipaci z ’aischolia’, povrchního zaujetí a zaneprázdněnosti všednostmi a denním shonem“ (Walterová 2004, s. 18-22). • • •Vznik školy, resp. výuky organizované ve školních třídách - přibližně před 5 tisíci lety, na území Mezopotámie a Egypta (Treml 2000, s. 111). •Klíčový - objev písma (psaní poměrně komplikovanou dovedností a nebylo snadné se ji běžně naučit, začalo se jí cíleně vyučovat. •Organizovaná výuka psaní v instituci zvané škola byla účinná, učitelé začali ve školách postupně žákům zprostředkovávat i další dovednosti a vědomosti. •Škola jako jedna z nejúspěšnějších institucí kulturních dějin (rozšiřování lidského vědění a životně důležitá potřeba jeho zprostředkování budoucím generacím). •Působení společenských sil a instancí na školu – původně filozofie (resp. věda), pak do područí církve, později státu a dnes hospodářství . •Školy do vzdělávacího systému – souboru všech škol, školských zařízení a jiných vzdělávacích institucí. •Má ustálenou strukturu, regulované fungování a vztah s jinými systémy společnosti: školská soustava, mimoškolní vzdělávací instituce (kurzy, školení), kulturní a osvětové instituce (knihovny, muzea), někdy i působení masových médií. •Ke zlepšení srovnatelnosti údajů v oblasti vzdělávání - Mezinárodní standardní klasifikaci vzdělávání ISCED (1997). •0 – preprimární vzdělávání •1 – primární vzdělávání •2 – nižší sekundární vzdělávání •3 – vyšší sekundární vzdělávání •4 – postsekundární (neterciární) vzdělávání •5 – první stupeň terciárního vzdělávání •6 – druhý stupeň terciárního vzdělávání • Progresivismus sociální osobní Esencialismus Rekonstrukcionismus Od směrů vzdělávání ke kurikulárnímu dokumentu základního vzdělávání – k cílům vzdělávání •…aby si žáci: üosvojili potřebné strategie učení a na jejich základě byli motivováni k celoživotnímu učení, üse učili tvořivě myslet a řešit přiměřené problémy, üúčinně komunikovat a spolupracovat, üchránit své fyzické i duševní zdraví, vytvořené hodnoty a životní prostředí, übýt ohleduplní a tolerantní k jiným lidem, k odlišným kulturním a duchovním hodnotám, üpoznávat své schopnosti a reálné možnosti a uplatňovat je spolu s osvojenými vědomostmi a dovednostmi při rozhodování o své další životní dráze a svém profesním uplatnění“ (Školský zákon č. 561/2004 Sb., s. 26). üpomáhat žákům orientovat se v digitálním prostředí a vést je k bezpečnému, sebejistému, kritickému a tvořivému využívání digitálních technologií při práci, při učení, ve volném čase i při zapojování do společnosti a občanského života • Literatura •Fend (2006). Fend, H. Neue Theorie der Schule. Einführung in das Verstehen von Bildungssystemen. •Wiesbaden: Verlag für Sozialwissenschaften, 2006. •Havlík, R., Koťa, J. (2002). Sociologie výchovy a školy. Praha: Portál, •Helus, Z. (2007). Kurikulum jako činitel žákovy personalizace. In Maňák, J., Janík, T. (ed.). Absolvent základní školy. Brno: MU, 2007, s. 10–19. •Prokop, J. (2005). Škola a společnost v kritických teoriích druhé poloviny 20. století. Praha: Karolinum, Walterová, E. a kol. (2004). Úloha školy v rozvoji vzdělanosti. Brno: Paido. •Walterová, E. (2009). Funkce školy a školního vzdělávání v soudobé společnosti. In PRŮCHA, J. (ed.) •Pedagogická encyklopedie. Praha: Portál. • Zákon ze dne 24. září 2004 o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání (školský zákon). •Rámcové vzdělávací programy pro základní a střední školy. • • • • • • • • Přehled základních témat •1. Úvod do problematiky – škola, výchova, vzdělávání, vzdělání. Požadavky k ukončení předmětu. •2. Práce učitele s kurikulem – vzdělávací standardy, RVP, ŠVP, tematické plány, učebnice, ontodidaktická transformace. •3. Příprava učitele na výuku – cíle výuky, motivace žáků, Bloomova taxonomie, učební úlohy, psychodidaktická transformace. •4. Realizace výuky – výukové metody, organizační formy výuky, didaktické prostředky a média, kvalita výuky. •5. Výuka jako interaktivní proces – interakce mezi učitelem a žáky/žákem, interakce mezi žáky, kognitivní transformace, podpůrné učební klima, reflexe výuky, alterace. •6. Hodnocení žáků – funkce hodnocení, typy a možnosti hodnocení žáků, úskalí hodnocení, význam sebehodnocení. Obsah obrázku text, zařízení Popis byl vytvořen automaticky Děkuji za pozornost Přeji Vám hodně úspěchů a pocit, že je to pro Vás osobně přínosné.