I přesto, že čtení a psaní není přímo odkázáno na využívání sluchu, dalo by se předpokládat, že pro osoby se sluchovým postižením jsou zcela vhodné. Zpravidla však není možné používat písemnou podobu jazyka pro plnohodnotnou komunikaci (omezení je dáno nedostatečnou funkční gramotností osob a neochotou psanou formou jazyka komunikovat).

Obecně rozšířenou představou v majoritní (slyšící) populaci je, že není-li možné se dorozumět s těžce sluchově postiženým člověkem pomocí mluvené řeči, bude to možné pomocí psaní vzkazů na papír (nebo např. monitor počítače). Představa je způsobena mylnou domněnkou, že znalost českého jazyka je u každého automatická. 

Základní podmínkou schopnosti užívat ke komunikaci psanou podobu jazyka je znalost tohoto jazyka. Osoby s těžkým sluchovým postižením jsou tak při čtení a psaní v podobné situaci jako slyšící člověk při kontaktu s textem psaným v cizím jazyce, který ne zcela dokonale ovládá. 

Výzkumy zjišťující příčiny nedostatečné čtenářské gramotnosti a neochoty sluchově postižených používat ke komunikaci psanou podobu mluveného jazyka ukazují, že sluchově postižení mají nedostatečně zvládnuté všechny subsystémy jazyka (morfologický, syntaktický, lexikální apod.). Značné problémy při produkci psaného textu činí sluchově postiženým, jejichž primárním komunikačním systémem je znakový jazyk, interference obou jazykových systémů a jejich odlišné vlastnosti. Výsledkem je nechuť číst a psát, protože se potýkají s problémy i s neúspěchem. 

Moderní  elektronické komunikační technologie založeny na recepci a produkci psaného textu (např. internet, elektronická pošta, mobilní komunikace) motivují sluchově postižené k používání psané komunikace (umožňují komunikaci na dálku)