CÍL:Student dokáže vyjmenovat a charakterizovat jednotlivé didaktické zásady a verbalizuje jejich význam pro edukaci.

4. Didaktické zásady (principy)

Didaktické zásady/principy jsou někdy označovány ještě slovem pedagogické zásady/principy. Didaktická zásada je prostředkem, který pozitivně ovlivňuje kvalitu výuky. Didaktické zásady se dají definovat jako “obecné požadavky, pravidla, návody napomáhající k efektivnosti edukaci, které respektují a vychází ze zákonitosti učení a edukačního procesu“.
První didaktické zásady u nás formuloval Jan Amos Komenský ve svém díle Analytická didaktika. V tomto díle je uvedených 160 zásad a to např. zásada aktivnosti, uvědomělosti, názornosti,…
V současné době neexistuje jednotná klasifikace didaktický zásad. Jednotlivé didaktické zásady vycházejí a jsou formulovány z hlediska filozofických konceptů. Pro naše účely si popíšeme nejčastěji uváděné didaktické zásady.
Didaktické zásady:

• Zásada názornosti
• Zásada uvědomělosti a aktivity
• Zásada postupnosti
• Zásada přiměřenosti
• Zásada vědeckosti
• Zásada komplexního rozvoje
• Zásada spojení teorie s praxí
• Zásada individuálního přístupu
• Zásada trvalosti
• Zásada soustavnosti/systematičnosti
• Zákon zpětné vazby (feedbacku)

 
Zásada názornosti
Zásadu názornosti označil již J. A. Komenský za „zlaté pravidlo“. Bohužel toto pravidlo není při edukaci v současnosti zcela dodržováno a to zejména při výuce dospělých. V tradičním pojetí výuky je předáváno 80 % informací sluchem a 12 % zrakem, což by správně mělo být naopak. Při učení je nutné, aby edukant zapojil co nejvíce analyzátorů. Pokud má možnost edukant zapojit co nejvíce smyslů při učení, proces učení u něho proběhne efektivněji. Při uplatnění tohoto principu platí, že názornost není cílem, ale prostředkem edukace.
 
Zásada uvědomělosti a aktivity
Pro uplatnění této zásady do praxe je nutno edukanty vhodným způsobem motivovat například volbou zajímavých metod, střídáním metod a forem, prostředků výuky tak, abychom v něm vyvolali zvýšený zájem o edukovanou problematiku. Edukant by vždy měl znát cíl a výstup edukace. Snažíme se, aby se do edukace aktivně zapojil a znal výsledky své práce.
Zásada postupnosti
Pro efektivnější učení je nutno postupovat při edukaci vždy od jednoduchého ke složitému, od lehčího k těžkému, od blízkého ke vzdálenému, od konkrétního k abstraktnímu, od obecného ke zvláštnímu. Tato didaktická zásada úzce souvisí se zásadou přiměřenosti.
Zásada přiměřenosti
Pro dodržení této zásady musíme dbát na to, aby zvolené metody, formy, rozsah a obsah edukace byl v souladu s možnostmi edukanta vzhledem k jeho věku, vzdělání, ale i zdravotním stavem. Pokud bychom tento přístup nedodrželi, stává se to demotivujícím prvkem v edukaci a edukace je neefektivní.
Zásada vědeckosti
Informace, které podáváme edukantovi musí být nezkreslené, srozumitelné a zároveň musí respektovat zásadu přiměřenosti. Informace, které předáváme, musí zároveň respektovat nejnovější vědecké poznatky v dané oblasti. Dodržení této zásady může být někdy v praxi obtížné, jelikož informace, které předáváme, nesmí být zkreslené, ale zároveň nepodány tak, aby edukant sdělovaným informacím nerozuměl.
Zásada komplexního rozvoje
Při edukaci bychom měli vždy působit na celou osobnost člověka a působit na jeho stránku kognitivní (rozvoj vědomostí), afektivní (působení na postoje, hodnotový žebříček) a psychomotorickou (rozvoj dovedností). Žádná stránka by neměla být při edukaci opomenuta.
Zásada spojení teorie s praxí
Veškeré vědomosti, dovednosti, které u edukanta učíme, by měl být schopen uplatnit ve svém životě. V průběhu učení by měl mít edukant možnost si své znalosti a dovednosti ověřit v praxi. Pokud má možnost si vědomosti, dovednosti ověřit v praxi, využít je, vidět jejich význam pro jeho život, zvyšuje to jeho motivaci pro spolupráci s námi a ochotu změnit například svůj životní styl pro zdraví prospěšná opatření.
Zásada individuálního přístupu
Při edukaci bychom vždy vycházet z individuálních zvláštností (jsou zvláštnosti typické pro konkrétního jedince) a potřeb edukanta. Při edukaci a to zejména ve zdravotnictví je nutné vždy pamatovat a přihlížet k momentálnímu zdravotnímu stavu edukanta a jeho prognóze, psychickému stavu, osobnosti a jeho zkušenostem zkušenosti, sociálnímu prostředí, ale i kulturním zvláštnostem.
Zásada trvalosti
Tato zásada souvisí úzce se zákony učení a to zejména se zákonem opakování. Edukant by si měl získané vědomosti a dovednosti být schopen uložit do dlouhodobé paměti a vybavit si je i po delším časovém odstupu kdykoliv bude potřebovat.
Zásada soustavnosti/systematičnosti
Pro uplatnění této zásady je nutné pamatovat na to, že učivo je nutno uspořádat do logických celků a současně dodržet zásadu postupnosti. Při výuce bychom měli přesně stanovit co je učivo hlavní a které je vedlejší. V průběhu učení a na konci učení je nutné provést kontrolu toho, zda edukant učivo pochopil a je pro něho srozumitelné (zásada zpětné vazby). Pokud bylo učení srozumitelné a došlo k pochopení a zapamatování, teprve tehdy můžeme začít budovat a rozšiřovat další vědomosti a dovednosti edukanta. 
Zásada zpětné vazby (feedbacku)
Tato zásada úzce souvisí se zákonem učení – zpětná vazba. Po celou dobu edukačního procesu by měl mít edukátor informace o tom zda edukant rozumí, zná, umí, pamatuje si podávané informace. Měl by si kontrolovat, zda dochází k naplňování stanovených cílů. Zpětná vazba umožňuje také včas identifikovat chyby a zjednat jejich nápravu a zopakovat nepochopené učivo. Zpětná vazba slouží i pro edukanta (viz kap. 2 zákony učení).
 
           
 Velmi důležité si je uvědomit, že didaktické zásady vstupují do edukačního procesu jako systém. Nelze proto žádnou didaktickou zásadu preferovat nebo naopak vyřadit, jsou při edukaci zcela rovnocenné. Uplatnění a dodržení didaktických zásad ve výuce podporuje kvalitu výuky. Didaktické zásady jsou prostředkem pro zvýšení kvality edukace nikoliv cílem výuky.
 
BIBLIOGRAFICKÉ ZDROJE

• JUŘENÍKOVÁ, Petra. Základy edukace v ošetřovatelské praxi. Vyd. 1. Praha: Grada, 2011. ISBN 978-80-247-2171-2.
• PRŮCHA, Jan.Moderní pedagogika. 4., aktualiz. a dopl. vyd. Praha: Portál, 2009. ISBN 978-80-7367-503-5.
• PRŮCHA, Jan, Eliška WALTEROVÁ a Jiří MAREŠ. Pedagogický slovník. 4., aktualiz. vyd. Praha: Portál, 2003. ISBN 80-7178-772-8.