Škola v proměnách 

Vznik školy, respektive výuky organizované ve školních třídách, je datován do období přibližně před pěti tisíci lety a je situován na území Mezopotámie a Egypta. 

Pro vznik školy byl klíčový objev písma. Psaní bylo komplikovanou dovedností, jíž nebylo snadné se běžně naučit, takže se jí začalo cíleně vyučovat. 

Organizovaná výuka psaní ve škole se ukázala jako účinná, proto není divu, že učitelé začali ve školách postupně žákům zprostředkovávat i další dovednosti a znalosti. Z tohoto důvodu je škola považována za jednu z nejúspěšnějších institucí kulturních dějin. 

Její poslání nabývalo na významu zejména v souvislosti s rozšiřováním lidského vědění a s životně důležitou potřebou zprostředkovat je novým generacím. Kromě toho vždy svým způsobem usilovala o přípravu na život v tušené budoucnosti. 

Chápání školy se v průběhu času proměňovalo mimo jiné vlivem působení různých společenských sil a instancí. Původně se škola utvářela v lůně filozofie, postupem času se dostala do vlivu církve, později státu a dnes je stále více v područí ekonomiky, respektive ruky trhu. 

Jak v dané etapě dějinného vývoje získávaly uvedené instance dominantní vliv, proměňovalo či upravilo se i cílové směřování školy.

Zrychlený přehled vývoje školy by v hlavních konturách mohl vypadat takto:

• Škola antická – byla školou dospělých, pěstovala se v ní filozofie a ustavovaly se další obory věd a umění; vzdělání bylo výsadou dobře situovaných příslušníků antické polis.

• Škola středověká – měla za cíl zprostředkování Písma, rozvíjela se při klášterech a byla centrem vzdělávání kleriků; vzdělávání pro lid bylo záležitostí řemeslných cechů, později školy zprostředkovávaly praktické znalosti a dovednosti pro obchod (čtení, psaní, počítání).

• Škola novověká – utvářela se v době, kdy oslaboval vliv církve, nastupovalo osvícenství a do popředí se dostávala věda: člověk zkoumal a experimentoval. Šlo o období fascinace přírodními vědami a jejich aplikacemi; školství bylo budováno jako systém reglementovaný státem, zavádění povinné školní docházky bylo důležité pro vzestup gramotnosti. 

• Škola před první světovou válkou a škola meziválečného období – rozvíjela se v tahu reformně pedagogického hnutí, hledání nové výchovy a pedagogického pragmatismu; docházelo k humanizaci školy a vzdělávání; realizoval se obrat k dítěti; škola byla koncipována jako aktivní, činná, angažovaná; prosazovala se projektová výuka, učení objevováním, samoučení – utváří se moderní didaktika.

• Škola v sevření / ve službách totalitních režimů – zde docházelo k popření výdobytku humanizované, svobodné a aktivní školy z období reformní pedagogiky; škola byla obracena k autoritativnosti, poslušnosti a jednomu světonázoru; docházelo k omezování autonomie v myšlení a jednání; škola do jisté míry fungovala jako služebná totalitní ideologie (vykazovala rysy indoktrinace); docházelo k úpravě cílů a obsahů vzdělávání i výukových praktik (symboly a rituály ve jménu ideologie).

• Škola po pádu železné opony – pro tu je typické antiautoritativní naladění jako reakce na období před rokem 1989, přispěním angažovaných učitelů dochází k vnitřní proměně školy, rozvíjí se alternativní školy, škola se otevírá širšímu okolí, místy nabývá charakteru komunitní školy.

Pokud bychom měli shrnout vývoj české školy po pádu železné opony v roce 1989, charakterizovali bychom jej takto: Po roce 1989 započala v naší zemi transformace politického a společenského systému, která se přirozeně týkala také školy a vzdělávání. Na počátku devadesátých let chyběla dlouhodobější strategie rozvoje vzdělávání – změny se odehrávaly převážně ad hoc. První ucelenější strategii představovala až Bílá kniha (Národní program rozvoje vzdělávání v České republice) z roku 2001, po ní následuje Strategie 2020 a Strategie 2030+.

Každá ze strategií pokrývá přibližně jedno desetiletí vývoje školského systému a zdůrazňuje specifická témata:

• V případě Bílé knihy jde o celoživotní učení, přizpůsobení vzdělávání životu ve společnosti vědění, monitorování a hodnocení kvality a efektivity vzdělávání, podporu jeho otevřenosti, proměnu role a perspektivy pedagogů a o decentralizaci řízení školského systému. 

• Strategie 2020 cílí na redukci nerovností ve vzdělávání, na podporu učitelů jako předpoklad kvality výuky a na odpovědné řízení školského systému založené na datech.

• Ambicí Strategie 2030+ je zaměřit vzdělávání více na získávání kompetencí potřebných pro aktivní občanský, profesní i osobní život, snížit vzdělanostní nerovnosti a zvýšit spravedlivost v přístupu ke vzdělávání.

Na základě bližšího pohledu na vývoj po roce 1989 lze říci, že školský systém v České republice procházel etapami: 

• dekonstrukce (opouštění principů socialistické školy), 

• částečné stabilizace (návrhy a zavádění dílčích změn), 

• systémové rekonstrukce (širší reforma – zejména kurikula) a 

• gradující rozrůzněnosti (diferenciace forem a funkcí školy). 

Potud trendy a vývojové peripetie českého školského systému – není divu, že jeho podoba je trvale předmětem vzrušených diskuzí. 

Budoucnost školy 

A jaká je budoucnost školy? Kolem roku 2000 experti z německy mluvících zemí předpovídali, že po roce 2020 bude situace ve školství vyhlížet přibližně takto: 

• Bude pokračovat decentralizace školství – školy budou více vyrůstat zespoda a rozvíjet se zevnitř, budou se více sdružovat do sítí. 

• Školy se více otevřou svému okolí a stanou se vzdělávacími centry komunit a obcí. 

• Více se prosadí celodenní školy jako instituce komplexní edukační péče – posílí v nich spolupráce mezi představiteli různých profesí. 

• Školy se vyprofilují a zlepší svoji sebeprezentaci. 

• Populace žáků bude více rozrůzněná (sociálně, kulturně, jazykově apod.), školy budou vlivem toho přehodnocovat zaběhlé způsoby práce. 

• Význam základních kulturních technik (čtení, psaní a počítání) a vědění o světě bude zachován, ale vzroste význam měkkých a přenositelných kompetencí (umět si klást cíle, učit se učit, řešit problémy apod.).

Scénáře budoucnosti školy, které zpracovali experti z OECD (Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj) na počátku nového tisíciletí, předpokládají možné posuny, jimiž školy projdou. Vystihují je slova: zachování, posilování, oslabování. 

Dnes mnohé nasvědčuje tomu, že jednotlivé scénáře se různou měrou uplatňují současně. Výzkumy mezi pedagogy z počátku nového tisíciletí ukázaly, že za více pravděpodobné jsou považovány tradiční model školy a model učící se školy. 

Pokud jde o to, které modely se pedagogům jeví jako žádoucí, ukázalo se, že jsou jimi model komunitní školy a model učící se školy. 

Jak by se vnímání pravděpodobných a žádoucích modelů školy proměnilo v souvislosti se současnou pandemií koronaviru, je prozatím otevřenou otázkou. Lze však patrně předpokládat posílení významu učebních sítí a komunitních škol.

(podle Janík, 2021, s. 29–33)

Shrnutí

Vznik školy, resp. výuky organizované ve školních třídách spadá do období před 5 tisíci lety na území Mezopotámie a Egypta.

Škola prošla vývojem od školy antické přes školu středověkou, novověkou, reformně pedagogickou, přes školu sevřenou v totalitních systémech až po školu současnou. 

Byly identifikovány tři scénáře budoucnosti školy a učitelské profese (OECD): (a) pokračování současného stavu, (b) posilování školy, (c) oslabování školy.

Pro další vývoj školy přináší zásadní podněty pandemie koronaviru, které dává podněty k přehodnocování pojetí školy a práce v ní.