Učebnice: teorie a výzkum, vydávání a používání v praxi

Impulsem pro vědeckou teorii učebnic, jež je rozpracovávána od 60. let 20. století, byly především negativní zkušenosti s klesající kvalitou didaktických prostředků. Cílem teorie se stalo rozvíjení poznatků, které by podporovaly exaktní hodnocení školních učebnic a napomáhaly tak zlepšování jejich tvorby na jedné straně a praktickému využívání ve výuce na straně druhé. Jedním z důležitých přínosů teorie bylo také poukázání na různá pojetí školní učebnice.

Učebnici lze proto chápat v následujících dimenzích:

·        kurikulární dokument – učebnice napomáhá vyjasňování cílů a obsahů vzdělávání;

·        didaktický prostředek – učebnice slouží ke vzdělávacím účelům (jako prostředek vyučování a učení).

Význam učebnic spočívá v transformaci obsahů vzdělávání. Učebnice by měly zohledňovat požadavky vymezované kurikulárními dokumenty, lze je považovat za součást projektovaného kurikula. Mimo to, že učebnice vymezují základní učivo, fungují učebnice jako opora pro přípravu i realizaci výuky. Učebnice se však mohou uplatňovat i jako tzv. kanonický text; tj. text zachycující vzdělávací obsahy a přesvědčení považované společností za důležité v určité době.

V současné době se objevuje řada nových elektronických učebnic, které v porovnání s tištěnými učebnicemi nabízejí různorodý multimediální obsah (audio, video, simulace apod.) a rozšiřují tak možnosti využití učebnic ve výuce.

Struktura učebnice

Struktura učebnice představuje vzájemně propojený celek, jehož jednotlivé části – tzv. strukturní komponenty – pojí vzájemný funkční vztah a společné výrazové prostředky. Jednotlivé strukturní komponenty mají zásadní vliv na to, jaké didaktické funkce (viz níže) dokáže konkrétní učebnice plnit.

V odborné literatuře se lze setkat s různě podrobnými modely vysvětlujícími strukturu učebnice. Obecný model podle Průchy (1998) vymezuje dvě základní komponenty učebnice:

·        textová složka – hlavní a zpravidla nejrozsáhlejší komponenta učebnice (např. výkladový text)

·        mimotextová (vizuální) složka – rozšiřuje, doplňuje, nahrazuje textovou složku, napomáhá názornosti učiva (např. fotografie, kresba, diagram).

Textová a mimotextová složka by se měly ve struktuře učebnice navzájem doplňovat. V konečném důsledku tak totiž může být podpořeno žákovské porozumění vzdělávacím obsahům (viz Mareš, 2013, kap. 3).

Didaktické funkce učebnice

Od školní učebnice se očekává, že bude v souvislosti se vzděláváním plnit řadu didaktických funkcí. Funkci učebnice lze definovat jako předpokládaný účel, který má učebnice plnit ve vzdělávání. Jednotlivé didaktické funkce jsou učebnicí naplňovány v různé intenzitě a rozsahu. Závisí to např. na vyučovacím předmětu, pro který je učebnice vytvářena, či stupni školy, na kterém má být učebnice využívána.

Podrobnější klasifikace vymezuje funkce školní učebnice v souvislosti s učením, tj. osvojováním obsahů vzdělávání. Uvažovány jsou tak funkce učebnice viz Průcha (1998, s. 19–20):

·        informační – učebnice vymezuje obsahy vzdělávání v určitém vzdělávacím předmětu a stanovuje tak množství informací, které si mají žáci osvojit;

·        transformační – učebnice přeměňuje poznatky z určitého vědního oboru či oblasti lidské činnosti do podoby, která je žákům více přístupná; dochází tak k tzv. didaktické transformaci;

·        systematizační – učebnice napomáhají při rozčleňování učiva do ročníků a stupňů školní docházky; vymezují také posloupnost mezi jednotlivými celky učiva;

·        upevňovací a kontrolní – učebnice umožňuje, aby si žáci (pod vedením učitele) osvojovali poznatky a dovednosti, mimo to dovoluje, aby prostřednictvím procvičování docházelo k upevňování a kontrole osvojení;

·        sebevzdělávací – učebnice prostřednictvím nabídky samostané práce přispívá k učební motivaci žáků a stimuluje jejich potřebu poznávání;

·        integrační – učebnice díky své didaktické vybavenosti podporuje propojování poznatků, které žáci získávají z jiných zdrojů;

·        koordinační funkce – prostřednictvím práce s učebnicí je možné řídit využívání dalších didaktických prostředků;

·        rozvojově výchovná – učebnice může napomáhat harmonickému rozvoji osobnostních rysů žáků (např. postojů, hodnot, či estetického cítění).

Rozlišování mezi funkcemi učebnice je důležité nejen pro pedagogickou teorii, ale má také praktický význam. Uplatnění nachází jak při tvorbě a hodnocení (evaluaci) učebnic, tak při jejich používání v praxi.

Vydávání, schvalování a výběr učebnic

V nejobecnějším pojetí lze rozlišovat mezi dvěma modely vydávání učebnic:

·        komerční – je realizováno soukromými nakladatelstvími vydávajícími navzájem si konkurující učebnice pro různé vyučovací předměty a ročníky školy; nakladatelství zpravidla realizují celý proces tvorby od publikování až po distribuci učebnic;

·        státem řízené – jedná se o způsob vydávání učebnic charakteristický spíše pro nedemokratické společnosti; v demokratických společnostech se může týkat speciálních řad učebnic; např. pro žáky se specifickými poruchami učení, nebo učebnic pro národnostní menšiny apod.

Schvalování učebnic pak představuje jeden ze způsobů, jak regulovat tvorbu učebnic a kontrolovat objektivnost jejich obsahů. Proces schvalování učebnic může v jednotlivých zemích vykazovat určité odlišnosti. Ministerstvo školství mládeže a tělovýchovy ČR uděluje a odnímá učebnicím a učebním textům pro základní a střední vzdělávání schvalovací doložku na základě posouzení, zda jsou v souladu s cíli vzdělávání stanovenými školským zákonem, vzdělávacími programy a právními předpisy. Seznam učebnic a učebních textů, které mají platnou schvalovací doložku, zveřejňuje ministerstvo na svých internetových stránkách (www.msmt.cz). 

Schvalovací doložka se obvykle vydává na dobu 6 let. Uplynutí doby platnosti doložky však v žádném případě neznamená, že učebnici nelze již dále používat. Rozhodnutí o používání či nepoužívání jakékoliv učebnice je zcela na úvaze ředitele školy, pouze s podmínkou, že učebnice, které nemají doložku ministerstva, není možné hradit z rozpočtu školy (dále viz Greger, 2005).

Vzájemná odlišnost učebnic ale ukazuje, že přítomnost Schvalovací doložky MŠMT nemusí být vždy spolehlivou zárukou odborné, psychologické, pedagogické, didaktické a technické kvality učebnic. Učitelé mohou vybírat ze široké nabídky různých titulů, nicméně rozhodnutí o využití konkrétní učebnice v praxi je ponecháno pouze na jejich vlastním uvážení.

Dalším vodítkem pro výběr učebnic mohou být závěry pedagogického výzkumu. Učitelé mají k dispozici několik publikací, ve kterých jsou prezentovány metody a závěry dílčích analýz učebnic, posuzující jejich kvalitu – viz např. Knecht a Janík, et al. (2008).

Význam učebnic

Primárním cílem výzkumu učebnic je přispět novými poznatky ke zvyšování kvality učebnic. V českém výzkumu učebnic lze rozlišit dva hlavní výzkumné přístupy:

·        kurikulární přístup – zaměřuje se na souvislosti mezi učebnicemi a kurikulem, učebnice jsou zkoumány jako kurikulární dokumenty, pozornost je zaměřena např. na soulad učiva v učebnicích s očekávanými výstupy v kurikulárních dokumentech (např. Pešková, 2012);

·        psychodidaktický přístup – vyzdvihuje práci s učebnicemi ve výuce, zabývá se vztahy mezi učebnicí a učením, příp. zkoumá vlivy učebnic na učitele, žáky, rodiče apod.; důraz je kladen na transformaci a reprezentaci učiva v učebnicích (Sikorová, 2010; Stará & Krčmářová, 2014).

Zmiňované přístupy se odrážejí i v konkrétních tématech, na něž se výzkum učebnic zaměřuje. Podle Průchy (1998, s. 43) by předmětem výzkumu měly být zejména:

(1)   samotné učebnice a jejich vlastnosti,

(2)   fungování učebnic v procesech učení a vyučování,

(3)   případně souvislosti mezi učebnicemi a vzdělávacími výsledky. Z hlediska školní praxe je však žádoucí uvedené přístupy kombinovat, aby bylo možné

(4)   navrhovat modifikace a korekce vedoucí ke zlepšování didaktických parametrů učebnic anebo

(5)   vytvářet odhady ohledně fungování nově vytvářených učebnic.

V rámci českého výzkumu učebnic jsou zmiňovaná témata rozvíjena spíše nerovnoměrně.

Používání učebnic

Některé výzkumy naznačují, že učitelé chápou učebnice pouze jako podporu své vlastní práce a využívají je pouze jako zdroj informací během přípravy na výuku. Někteří z nich se také domnívají, že jejich hlavní a přednostní úloha spočívá v prezentaci určitého obsahu (tématu) v učebnici žákům. Během přípravy na vyučovací hodinu čeští učitelé obsah učebnic výrazně neupravují. Zkracují nicméně rozsah učiva, vybírají z učebnic to, co je dle jejich názoru základní, zpřehledňují učivo (např. shrnujícími zápisy na tabuli), učivo se snaží žákům prezentovat srozumitelnější a zábavnější formou a vynechávají příliš složité otázky a úkoly (viz např. Sikorová, 2010).

Ve výzkumu Najvara et al. (2011) bylo prostřednictvím videostudie zjišťováno, jaké didaktické prostředky a média jsou používány ve výuce napříč různými školními předměty na 2. stupni ZŠ. Výsledky studie potvrdily, že reálné využívání učebnic ve školní výuce je poměrně různorodé a v jednotlivých předmětech se může významně odlišovat; např. v návaznosti na vzdělávací cíle anebo obsahy. Zatímco v předmětech humanitního zaměření (např. anglický jazyk) je role učebnice evidentní, v předmětech přírodovědného zaměření (např. zeměpis) je využití minimální.

Výzkumy naznačují, že žáci v učebnicích hledají materiály, které vzbudí jejich pozornost a usnadní jim proces učení. Zejména se jedná o jasný a srozumitelný text, fotografie, grafy, obrázky, slovníčky, rejstřík, stručná shrnutí učiva na koncích kapitol, velká písmena, krátké odstavce, příklady usnadňující porozumění učivu, ukázky praktické aplikace učiva v každodenním životě, otázky na koncích kapitol sloužící nejen k opakování učiva, ale také k hlubšímu přemýšlení a zvýrazněné klíčové pojmy. Co se užívání učebnic týče, žáci preferují, když učitel používá učebnici jako zdroj a materiál k diskusi, čtení důležitých částí výkladového textu, k dokreslení názoru nebo ujasnění myšlenky, podpoře výuky, popřípadě pokud práci s učebnicí doplňuje dalšími metodami a prostředky – videem, besedami, terénní výukou aj. Žáci kriticky hodnotí učitele, kteří jsou absolutně závislí na učebnicích a ty kteří používají učebnici způsobem, aby studenty zaměstnali (např. často požadují, aby si žáci přečetli text a zodpověděli související otázky v učebnici).  

Z výše uvedeného vyplývá, že učitelé i žáci přistupují k učebnicím z naprosto odlišných pozic. Zatímco učitelé v nich spatřují materiál k přípravě na výuku, žáci po učebnicích požadují, aby jim co nejvíce usnadnily proces učení nejen během školní výuky za asistence učitele, ale také během samostatné domácí přípravy na školní výuku. 

Shrnutí

Učebnice je didaktickým médiem plnícím řadu didaktických funkcí. Je to kurikulární dokument a důležitý didaktický prostředek.

Z hlediska struktury učebnice rozlišujeme její textovou a vizuální složku, které by měly být ve vzájemném vztahu a plnit zmíněné didaktické funkce.

Učebnice v ČR podléhají procesu schvalování MŠMT, které na základě posouzení kvality uděluje učebnicím Schvalovací doložku.

Výběr učebnice učitelem pak závisí na dalších kritériích v závislosti na cílové skupině žáků a dalších podmínkách.

Posuzováním kvality učebnic se zabývá též výzkum učebnic, který řeší otázky kurikulární nebo psychodidaktické povahy.