Vzdělávací politika a kurikulární politika

Vzdělávací politiku je možné vymezit jako principy, priority a metody vztahující se k uplatňování společenského vlivu na vzdělávání. Je třeba rozlišovat mezi vzdělávací politikou jako praktickou činností a vzdělávací politikou jako vědním oborem (podrobněji viz Veselý, 2006):

·        Vzdělávací politika jako praktická činnost – rozhodování ministerstva, vyjednávání o způsobu financování, tvorba kurikulárních dokumentů.

·        Vzdělávací politika jako vědní obor – vědecké zkoumání, analýza a zdůvodňování toho, jak praktická vzdělávací politika probíhá a jak by ji šlo vylepšit.

Úrovně vzdělávací politiky

Vzdělávací politika není tvořena a realizována pouze na úrovni národního státu. Existují globální a nadnárodní legislativní rámce a nařízení, které jsou pro národní státy závazné. Přitom je třeba mít na paměti, že vzdělávací politika funguje na principu subsidiarity, podle něhož se rozhodování a zodpovědnost ve veřejných záležitostech má odehrávat na tom nejnižším stupni veřejné správy, který je nejblíže občanům.

Aby bylo možné pochopit širší rámec prostředí, ve kterém se učitel každodenně pohybuje, je třeba rozlišit následující úrovně vzdělávací politiky:

·        globální – vzdělávací dokumenty OECD, světové banky, UNESCO;

·        nadnárodní – vzdělávací dokumenty EU (např. Lisabonská strategie);

·        národní – vzdělávací koncepce, institucionální uspořádání vzdělávací soustavy;

·        regionální (krajská);

·        lokální (obecní);

·        školní a univerzitní.

Jak funguje vzdělávací politika? 

Aby byla vzdělávací politika úspěšná, musí být splněny tři podmínky:

·        zaměřuje se na dosažení cílů a řešení problémů, které jsou z hlediska potřeb společnosti a žáků/studentů relevantní,

·        volí pro naplnění stanovených cílů/řešení problémů vhodné nástroje,

·        nastavuje efektivní institucionální uspořádání a vhodně nastavuje kompetence a odpovědnosti těch, kteří mají politiku zavádět.

První podmínka se týká obsahu vzdělávací politiky (co a proč je danou politikou sledováno). Druhá podmínka se týká toho, jak (jakými nástroji a prostředky) jsou dané cíle naplňovány. Třetí podmínka se týká toho, kdo je naplňuje a za jakých podmínek. Tyto tři podmínky jsou analogické k hlavním fázím tvorby politiky.

Všechny prvky vzdělávací politiky, a jejich součásti, jsou přehledně shrnuty v tabulce a obrázku.

Tabulka 1
Prvky vzdělávací politiky (zdroj: Veselý, 2011)

Obrázek 1. Prvky vzdělávací politiky. (zdroj: Veselý, 2011)

Efektivní ovlivňování vzdělávacích procesů je možné jen za předpokladu dobré znalosti reality. Aby tvůrce vzdělávací politiky mohl navrhnout efektivní opatření, musí vědět nejen, jaká jsou fakta (deskripce), ale také proč jsou právě taková, a co by mohlo vést k jejich změně (explanace).

Kdo ovlivňuje vzdělávací politiku?

Neexistuje jednoznačná odpověď na otázku, jací aktéři skutečně rozhodují o osudu vzdělávání. Ukazuje se, že ve vzdělávací politice jsou zájmy osob velmi úzce svázané s rolí, kterou zaujímají ve vztahu ke vzdělávacímu systému. Lidé v těchto rolích mají společný soubor zájmů, který je odlišuje od lidí, kteří zastávají odlišné pozice (podrobněji viz Kalous, 2006).

Mezi nejdůležitější aktéry vzdělávací politiky patří:

·        zvolení politici,

·        pracovníci školské administrativy,

·        učitelé a jejich organizace,

·        rodiče a jejich asociace,

·        studenti,

·        církve,

·        zaměstnavatelé,

·        experti.

Kurikulární politika

Kurikulum bývá zpravidla pojímáno jako komplex problémů vztahujících se k řešení otázek proč, koho, v čem, jak, kdy, za jakých podmínek a s jakými očekávanými efekty vzdělávat.

Z definice kurikula je možné odvodit také oblasti zájmu kurikulární politiky, které stanovují:

·        strategie tvorby, implementace a evaluace kurikulárních dokumentů

·        rozdělení kompetencí subjektů, které se na tvorbě, implementaci a evaluaci kurikula podílejí

·        závaznost kurikulárních dokumentů aj.

Jedním z hlavních produktů kurikulární politiky jsou schválené kurikulární dokumenty. Cílem každé změny kurikula (tedy kurikulární reformy) je, aby tyto změny nezůstaly na papíře, ale aby byly uvedeny v život (implementace) a přinesly nejen požadované změny v realizaci výuky, ale také aby vedly ke zlepšení výsledků vzdělávání (podrobněji viz Greger, 2006). Aktuálně probíhající revize kurikula vč. jednotlivých kurikulárních procesů je schematicky znázorněna na obrázku 2.

Obrázek 2. Formy existence kurikula. (zdroj: Janík et al., 2010).

Kurikulární dokumenty

V souladu s principy kurikulární politiky, zformulovanými ve Strategii vzdělávací politiky ČR do roku 2030+ a zakotvenými v zákoně č. 561/2004 Sb., o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání (školský zákon), jsou kurikulární dokumenty vytvářeny na dvou úrovních – státní a školní.

Státní úroveň v systému kurikulárních dokumentů představují rámcové vzdělávací programy (dále jen RVP). RVP vymezují závazné rámce vzdělávání pro jeho jednotlivé etapy – předškolní, základní a střední vzdělávání. Zde naleznete odkazy na RVP pro všechny úrovně vzdělávání: https://www.edu.cz/rvp-ramcove-vzdelavaci-programy/

Školní úroveň představují školní vzdělávací programy (dále jen ŠVP), podle nichž se uskutečňuje vzdělávání na jednotlivých školách (podrobněji viz RVP ZV, 2021).

Do šíře chápaného systému kurikulárních dokumentů je nutné počítat také:

a) Mezinárodní kurikulární dokumenty (dokumenty EU, OECD, UNESCO apod.). Příkladem je Boloňská deklarace (1999), jejímž cílem je zvýšit dostupnost, přitažlivost a kvalitu vysokoškolského vzdělávání skrze podporu mezinárodní mobility studentů a učitelů a zavedení srovnatelných vysokoškolských titulů. Jaké další příklad může sloužit Memorandum o celoživotním učení (2000).

b) obecné dokumenty školské legislativy (Listina základních lidských práv a svobod, Úmluva o právech dítěte, Zákon o pedagogických pracovnících (563/2004 Sbírky zákonů) aj. S aktuální školskou legislativou je možné seznámit se v publikaci ÚZ č. 1447 - Regionální školství a pedagogičtí pracovníci (2021 a další aktualizovaná vydání).

Za kurikulární dokumenty bývají považovány také učebnice.

Shrnutí

Je třeba rozlišovat mezi vzdělávací politikou jako praktickou činností a vzdělávací politikou jako vědním oborem.

Vzdělávací politika není tvořena a realizována pouze na úrovni národního státu, existují globální a nadnárodní legislativní rámce a nařízení, které jsou pro národní státy závazné.

Ve vzdělávací politice jsou zájmy osob velmi úzce svázané s rolí, kterou zaujímají ve vztahu ke vzdělávacímu systému.

Jedním z hlavních produktů kurikulární politiky jsou schválené kurikulární dokumenty.

Kurikulární dokumenty jsou v České republice vytvářeny na dvou úrovních – státní a školní.