1
Vzpomínka
na Solferino
Henri Dunant
2 3
OBSAH Str.
Obsah ................................................................................................. 3
Úvod .................................................................................................. 5
1. Situace před bitvou ..................................................................... 7
2. Rozvinutí boje ............................................................................ 9
3. Ústup Rakušanů a smutná noc.................................................. 13
4. Pohled na bojiště následujícího dne ......................................... 15
5. První pomocné akce ................................................................. 18
6. Situace v Castiglione ................................................................ 20
7. Tři dny tam prožité mezi raněnými .......................................... 22
8. Výjevy z kostelní nemocnice.................................................... 25
9. Převážení a umisťování raněných v okolních městech.............. 28
10. Moje cesta do Cavriany a do Borghetta.................................... 31
11. Návštěva v Brescii .................................................................... 34
12. Bolestná amputace raněného .................................................... 36
13. Dojmy z návštěv v tamějších provizorních nemocnicích ......... 38
14. Úsilí lékařů ............................................................................... 40
15. Úsilí ošetřovatelů ...................................................................... 41
16. Útrapy umírajících .................................................................... 42
17. Bilance bitvy............................................................................. 43
18. Doprava raněných do Milána ................................................... 44
19. Péče o raněné ............................................................................ 45
20. Co je účelem této knihy ............................................................ 48
4 5
ÚVOD
Vážený čtenáři,
máš před sebou útlou knížečku, jejíž první vydání před více než 140 lety
doslova pohnulo dějinami lidstva. Švýcarský obchodník Henri Dunant otřesen
svými osobními zážitky z bitvy u italského Solferina v roce 1859 napsal a
vydal o tři roky později knihu „Vzpomínka na Solferino“. Její vydání a následující
nezměrné Dunantovo osobní úsilí vedlo v roce 1863 k založení Mezinárodního
výboru Červeného kříže a o rok později k přijetí první Ženevské
úmluvy o zlepšení osudu raněných v polních armádách.
Přečtete-li si pozorně zejména závěrečnou kapitolu této publikace nazvanou
„Co je účelem této knihy“, zjistíte, že Henri Dunant viděl a plánoval
mnohem dále. Naleznete tam zárodky organizovaných humanitárních pomocí
a potřeby přípravy na ně jak v případě válečných konfliktů, tak přírodních
katastrof, najdete tam předobraz pozdějších národních společností Červeného
kříže a Červeného půlměsíce, nastíněnu potřebu jejich spojení do budoucí
Mezinárodní federace ČK a ČP a jejich pravidelného setkávání na budoucích
Mezinárodních konferencích ČK či nezbytnost návaznosti národních společností
ČK a ČP na vlády jednotlivých zemí.
Český červený kříž vydává Dunantovu „Vzpomínku na Solferino“ po dlouhých
75 letech. Jsem přesvědčen, že její obsah má co říci i dnešnímu čtenáři,
dnešnímu členovi, dobrovolníkovi nebo pracovníkovi Českého červeného
kříže.
MUDr. Zdenko V l k, CSc.
prezident Českého červeného kříže
6 7
1. SITUACE PŘED BITVOU
Krvavé vítězství u Magenty otevřelo francouzskému vojsku brány Milána a
bylo nadšeně přijato v Pavii, Lodi a Cremoně. Rakušané ustoupili od řekyAddy,
Oglia i Chiese a shromáždili na březích Mincia značné bitevní síly, v jejichž
čelo se postavil zmužile mladý a rytířský císař rakouský František Josef.
Dne 17. června roku 1859 přibyl sardinský král Viktor Emanuel do Brescie,
nadšeně pozdravován obyvatelstvem, které vidělo v synovi KarlaAlberta svého
osvoboditele a národního hrdinu.
Do téhož města vjížděl následujícího
dne francouzský císař
Napoleon za hlučných ovací lidu,
jenž byl šťasten, že mohl osvědčit
svou vděčnost panovníkovi,
který mu chtěl dopomoci opět k
nezávislosti.
Dne 21. června opustili Napoleon
a Viktor Emanuel město,
když den před tím odtáhla již jejich
vojska. Dne 22. června bylo
obsazeno Lonato, Castenedolo a
Montechiaro a večer dne 23. června
dal Napoleon jako vrchní velitel
rozkaz vojsku Viktora Emanuela,
které tábořilo u Desenzana
a tvořilo levé křídlo Spojenců,
aby vyrazilo příštího jitra k Pozzolengu.
Maršál Baraguey d‘Hilliers
měl táhnout k Solferinu,
maršál MacMahon, vévoda
Magentský, ke Cavrianě, generál
Niel měl se obrátiti k Guidizzolu,
maršál Canrobert k Medole a maršál Regnauld de Saint Jean d‘Angely s
císařskou gardou ke Castiglione. Spojené bitevní síly čítaly 150.000 mužů a
400 děl.
Rakouský císař František Josef měl k dispozici v království lombardskobenátském
devět armádních sborů, které čítaly i s posádkami ve Veroně a
Mantově 250.000 mužů. Podle nařízení polního zbrojmistra barona Hessa
zahájilo císařské vojsko souvislý ústup od Milána a Brescie, aby soustředilo
všechny síly, které Rakousko mělo v Itálii, mezi řekami Adiží a Minciem.
Francouzský císař Napoleon III., velitel
Spojenecké francouzsko-sardinské armády
v bitvě u Solferina
8 9
2. ROZVINUTÍ BOJE
V tento památný den 24. června stálo proti sobě více než 300.000 mužů;
bitevní linie byla pět mil dlouhá a bojovalo se na ní přes patnáct hodin.
Již za svítání velkého dne muselo rakouské vojsko, unavené namáhavým
nočním pochodem, vydržet nápor nepřítele. K tomu ještě trpělo velkým parnem
a bylo mučeno hladem a žízní, neboť kromě dvojí porce kořalky nemohla
většina Rakušanů vzít s sebou nic jiného.
Také francouzské sbory, které se daly do pohybu již za svítání, nedostaly
ničeho mimo ranní kávu. Jaké bylo asi vyčerpání bojovníků a především nešťastných
raněných na konci této strašlivé bitvy!
Již kolem třetí hodiny ranní daly se na pochod vojenské oddíly maršálů
Baraguey d‘Hillierse a MacMahona směrem k Solferinu a ke Cavrianě. Sotvaže
jejich přední čety měly za sebou městečko Castiglione, stály již proti
rakouským předvojům, které jim ztěžovaly každý jejich další krok.
Obě armády se připravily k útoku. Na všech stranách zaznívají vojenské trubky
a hřímají bubny. Císař Napoleon, který strávil noc v Monte-Chiaro, přispěchal
rychle do Castiglione. O šesté hodině rozpoutává se již živá střelba.
Rakušané postupují v naprostém pořádku po silnici. Ve středu jejich hustých
mas vlají v ranním vánku
černožluté prapory s císařským
orlem.
Mezi veškerým vojskem, které
se chystá k boji, poskytuje francouzská
garda skutečně krásnou
podívanou. Den se rozzářil a
prahnoucí slunce Itálie zrcadlí se
ve skvělých zbrojích francouzských
dragounů, kopiníků a gardových
kyrysníků.
Hned na počátku boje opustil
císař František Josef s celým
svým generálním štábem hlavní
stan, aby se odebral do Volty. V
jeho průvodu byli arcivévodové
lotrinští, mezi nimi velkovévoda
toskánský a vévoda modenský.
K první srážce došlo v obtížném,
Spojencům naprosto neznámém
území. Vojsko si muselo
Sedm z těchto bitevních sborů v síle 170.000 mužů a 500 děl mělo vyrazit na
bitevní pole.
Císařův hlavní stan byl přeložen z Verony do Villafranca a odtud do Valeggia,
a rakouské sbory dostaly rozkaz překročit v noci Mincio u Peschiery,
Salionze, Valeggia, Ferri, Goita a Mantovy. Jádro armády se utábořilo mezi
Pozzolengem a Guidizzolem, aby napadlo za vedení několika nejzkušenějších
podmaršálů nepřítele mezi Minciem a Chiesem. Rakouské bitevní síly
pod velením císaře tvořily dva hlavní voje.
První měl ve svém čele polního zbrojmistra hraběte Wimpffena; velel armádním
sborům maršálků knížete Edmunda Schwarzenberga, hraběte Schaffgotsche,
dále barona Veigla, jakož i jezdecké divizi hraběte Zedwitze. Tvořil
levé křídlo a zaujal postavení v okolí Volty, Guidizzola, Medoly a Castel-
Goffreda.
Vrchním velitelem druhého voje byl hrabě Schlick, kterému byli podřízeni
podmaršálové hrabě Clam-Gallas, hrabě Stadion, baron Zobel a rytíř Benedek,
jakož i jezdecká divize hraběte Mensdorfa. Tento voj tvořil pravé křídlo
a obsadil Cavrianu, Solferino, Pozzolengo a San Martino.
Od rána dne 24. června byla tudíž v rukou Rakušanů všechna návrší mezi
Pozzolengem, Solferinem, Cavrianou a Guidizzolem. Své dělostřelectvo umístili
Rakušané na několika pahorcích ve středu útočné linie, které dovolovaly
jejich pravému i levému křídlu stáhnout se pod ochranu těchto opevněných
výšin, jež byly považovány za nedobytné.
Třebaže se obě nepřátelská vojska pohybovala proti sobě, nebyla přece připravena
na tak náhlou srážku. Rakušané, nepřesně informovaní, domnívali se,
že řeka Chiese byla překročena jen jednou částí nepřátelského vojska. Spojenci
zase netušili, že narazí tak brzy na armádu rakouského císaře, neboť
výzvědná služba, pozorování a zprávy hlídek, jakož i obhlídky z balonů, vypuštěných
23. června, nevedly k žádným známkám bezprostřední srážky.
Byla tedy srážka rakouské a francouzsko-sardinské armády v pátek dne 24.
června 1859 naprosto neočekávaná, třebaže obě vojska byla na velkou a blízkou
bitvu připravena, neboť obě strany byly klamány pohyby svého protivníka.
Jako pouhý turista, nezúčastněný přímo při této bitvě, měl jsem zvláštní
shodou okolností smutnou privilegii shlédnout dojemné scény, jež jsem se
rozhodl vylíčit. Vyprávím na těchto stránkách jen své osobní dojmy; není
možno tam hledat ani speciální podrobnosti ani strategické údaje, o nichž se
píše v jiných knihách.
Sardinský král Viktor Emanuel II., účastník
bitvy u Solferina na straně Spojenců
10 11
se zohavují k nepoznání, půda je prosáklá krví a bitevní pole je poseto rozdrcenými
lidskými troskami.
Za zuřivého boje slézají francouzské oddíly, pod ohněm nepřátelské střelby
a za deště bomb a kartáčů, příkré pahorky. Sotva se zmocnily jednoho návrší,
sotva několik vybraných čet, zemdlených a zpocených, dosáhlo jeho vrcholku,
vrhají se jako lavina na Rakušany, porážejí je na hlavu, zahánějí je zpět a
pronásledují až do údolí. Ale pozice Rakušanů jsou výborné, neboť jsou chráněny
domy, chrámy a zdmi Medoly, Solferina a Cavriany. Nic však boj nezadržuje,
nic ho nezmírňuje. Vraždí se ve velkém i v malém. Každá vyvýšenina
půdy je dobývána bajonety, o každé postavení je bojováno krok za krokem.
Je-li dosaženo města, dobývá se dům od domu, dvůr od dvora, každý z nich
vyžaduje obléhání, a dveře, okna a dvorní prostory se stávají dějištěm divokého
zabíjení.
Kartáče šíří smrt a zkázu dokonce i v daleko stojících zálohách Rakušanů, a
jestliže tyto ustupují, činí to jen krok za krokem, aby brzy nato přešly opět k
útoku. Vždy znovu tvoří pevné řady, aby se znovu vrhaly vpřed.
Prach, ležící ve vysoké vrstvě po celé rovině, se rozvířil do hustých kotoučů,
jež zatemňovaly ovzduší a oslepovaly bojovníky.
Jestliže se zdálo na okamžik, že na některých místech bitva ustává, bylo to
jen proto, aby započala s novou prudkostí. Čerstvé zálohy Rakušanů plní opět
mezery, které v jejich řadách způsobil běs vražedného boje. Slyšíme hned z té
strany, hned z oné opět bití bubnů a troubení polnic k útoku.
klestit cestu spletí moruší, srostlých hustě s révou a tvořivších skutečnou překážku.
Na území bylo všude mnoho vysušených příkopů a nízkých, ale širokých
zdí, přes které se koně museli drápat a přes příkopy skákat.
Rakušané, umístění na pahorcích, zahajují palbu na nepřátelskou gardu a
zasypávají ji deštěm granátů, bomb a dělových kulí.
S dýmem prachu dělostřelectva mísí se skutečný prach země, kterou víří tisíce
dopadajících střel. Pod ohněm stále mocněji hřímajících a smrt přinášejících
baterií útočí Francouzi jako vichřice, letící krajem, na pozici nepřítele. Za žhnoucího
poledního vedra stává se boj na celé bitevní čáře stále úpornějším.
Uzavřené proudy vojska se na sebe vrhají s bouřlivostí vše ničících horských
pramenů. Francouzské oddíly dotírají v oblouku na masy Rakušanů
stále obnovované, stále rostoucí a hrozivější, které jako železné zdi drží neochvějně
svá postavení.
Celé divize odložily tornistry, aby se vrhly na nepřítele s bajonety. Je-li
jeden prapor poražen, nastupuje jiný na jeho místo. Každý pahorek, každé
návrší, každý skalní výstupek, se stává dějištěm tvrdošíjného boje. Na výšinách,
stejně jako v údolí, leží celé hromady mrtvol.
Je to boj člověka proti člověku, strašlivý, příšerný. Rakušané i Spojenci padají
k zemi, zabíjejí se na krvavých mrtvolách, vraždí se pažbami, rozbíjejí si
hlavy a rozparují si šavlí nebo bajonety svá břicha.
To není již boj, to jsou jatky, vzájemné
zabíjení divokých zvířat,
zuřivých a žádostivých krve. Docela
i ranění hájí se ještě do posledního
dechu, a kdo nemá zbraně,
vrhá se na hrdlo nepřítelovo svými
zuby.
Boj stává se ještě strašlivější,
když se přibližují cválající jezdecké
oddíly. Koně rozdupávají svými
železnými podkovami mrtvé a
umírající. Jednomu z těchto ubožáků
je utržena čelist, jinému roztříštěna
hlava a třetímu rozmáčknuta
prsa. Do ržání koní mísí se
proklínání, výkřiky zuřivosti a nářek
zoufalé bolesti a beznaděje.
Za jízdou přichází dělostřelectvo
a brázdí si cestu mrtvými a raněnými.
Mozek vystřikuje z hlavy,
údy jsou lámány a přejížděny, těla
Rakouský císař František Josef I.,
velitel rakouského vojska v bitvě u Solferina Bitva u Solferina - obraz malíře Gustave Doré z r. 1859
12 13
3. ÚSTUP RAKUŠANŮ A SMUTNÁ NOC
Zatím ztemněla obloha a husté mraky pokryly obzor. Propukla divoká bouře,
rozkývala stromy a lámala jejich větve. Studený déšť, hnaný vichrem, pravá
to smršť, zaplavuje bojovníky, hladem a únavou již vyčerpané, zatím co
víry prachu, krupobití a blesky je oslepují a nutí k dvojímu boji - proti nepříteli
a proti živlům.
Na mnohých místech zmocňuje se rakouského vojska naprostá panika a
důstojníci se marně snaží zadržet své vojíny. Někteří hledají v zoufalství smrt,
prodávajíce draze svůj život.
V okamžiku dobytí Cavriany byl rakouský císař s hrabětem Schlickem a
princem Nasavským na sousedním návrší Madonna della Pieve, u chrámu,
obklopeného cypřiši. Když však k večeru jádro rakouského vojska ustoupilo
a levému křídlu nezbývala naděje, že vytlačí Spojence z jejich postavení, byl
nařízen všeobecný ústup. V této pohnuté době odjel císař František Josef,
který strávil celý den uprostřed deště kulí, s částí svého generálního štábu do
Volty, zatímco arcivévodové a následník arcivévoda toskánský odebrali se do
Valeggia.
Císař Napoleon byl za boje všude, kde jeho přítomnosti bylo třeba. Řídil
bitvu a přemáhal nejtěžší překážky, nevyhýbaje se nebezpečí, jež mu hrozilo
bez ustání. Po rozhodnutí bitvy se ubytoval v Cavrianě, v témže domě, kde
téhož dne pobyl císař rakouský, a odtud psal císařovně, oznamuje jí vítězství.
Guidizzolo bylo v držení Rakušanů až do desáté hodiny večerní. Rozprchlí
rakouští vojínové byli shromažďováni a přiváděni do Valeggia. Silnice byly
pokryty balíky a zbožím všeho druhu. Zásoby vozatajstva byly dopraveny do
bezpečí po rychle sestrojených mostech.
První vlaky lehce raněných Rakušanů dospěly do Villafranca, těžce ranění
následovali. Rakouští lékaři a jejich pomocníci přikládali obvazy, poskytovali
raněným potraviny a posílali je pak drahou do Verony, která byla jimi až hrůzně
přeplněna. Rakouská armáda se snažila sice vzít s sebou pokud možno své
raněné, ale přesto zůstalo tisíce z nich bez pomoci a opuštěno na poli, prosyceném
jejich krví.
Když sestupovaly první stíny soumraku na nesmírné krvavé pláně, bloudil
tam mnohý francouzský důstojník a vojín, aby hledal kamaráda, krajana, přítele.
A nalezl-li ho mezi raněnými, poklekl k němu a snažil se ho vzkřísit
znovu k životu, zastavoval jeho krvácení, obvazoval mu rány, jak jen mohl,
vlastním kapesníkem - ale jen zřídka podařilo se mu získat vodu pro ubohé
trpící.
Jak mnoho tichých slz skrápělo líce v onen smutný večer, kdy každé falešné
sobectví zmizelo, každý rozdíl stavů byl zapomenut!
Garda se bije statečně - a jiné oddíly francouzského vojska s ní soupeří svou
smělostí. Afričtí zuavové útočí bajonety, skákají jako divá zvěř a vyrážejí zuřivé
skřeky.
Francouzská jízda se vrhá na rakouskou. Huláni a husaři se utkávají divoce
šavlemi. Koně, vzníceni žárem boje, se účastní této hrůzy, a vrhají se zuřivě
na koně nepřátel, zatímco jejich jezdci roztínají šavlemi svá těla.
Na některých místech dosahuje zuřivost takového stupně, že vojíni, když
vyčerpali střelné zásoby a majíce rozbity zbraně, bojují muž proti muži, tělo
na těle, dobíjejíce se kameny.
Nejsilnější postavení jsou vzata, ztracena a opět získána, aby znovu byla
ztracena a znovu dobyta. Všude padají lidé smrtelně zasaženi střelami všech
druhů, probodáni, zmrzačeni, zohaveni.
Uprostřed těchto stále se obnovujících bojů a vražedných scén je slyšet proklínání
v nejrůznějších řečech od příslušníků nejrůznějších národů, z nichž
mnozí byli donuceni stát se vrahy jiných již ve dvaceti letech svého života.
Sbory sardinského krále ochraňují a útočí střídavě již od rána na pahorky u
San Martina, Roccola, Madonny della Scoperta, které byly pětkrát, ba šestkrát
ztraceny a znovu dobyty. Jejich generálové s důstojníky všech druhů zbraní
a všech stupňů podporují úsilí svého krále, před jehož očima jsou zraněni
generálové Cerale, Perrier a Arnoldi.
Voje Spojenců nabývají převahy a francouzský císař poroučí oddílům Baraguey
D‘Hilliersovým a MacMahonovým, jakož i císařské gardě, aby se současně
vrhly na opevnění San Cassiano a zmocnily se Solferina.
Vítězí po boji nevylíčitelném a pahorky, které hraničí se solferinským lesíkem
cypřišů, okolí staré věže a solferinský hřbitov stávají se navždy slavnými
jako svědci strašlivého vraždění. Cypřišový pahorek byl konečně vzat útokem
a francouzský důstojník vztyčuje na hrotu šavle vlající kapesník na znamení
vítězství. Jaká to dramata, jaké epizody všeho druhu, jaké přímo divadelní
obraty!
Plukovník Maleville, tísněný za strašlivé palby ve dvorci Casa Nova přesilou
nepřátel, neboť jeho pluk již neměl náboje, chápe se praporu a vrhá se
vpřed volaje: „Kdo miluje náš prapor, nechť mne následuje!“ Jeho vojíni, třebaže
jsou vyčerpáni únavou a hladem, ženou se za ním s napřaženými bajonety.
Koule mu rozbíjí rámě, ale on velí dále, přes hrozné bolesti, nechávaje se
přidržovati na koni.
Nedaleko byl smrtelně raněn velitel praporu Hébert, který se vydal největšímu
nebezpečí, aby získal ztraceného orla. Byl povalen a šlapán nohama, ale
nalézá v sobě ještě sílu, aby zvolal ke svým vojínům: „Jen odvahu, hoši!“
Maršálu Baraguey d‘Hilliers podařilo se konečně vniknout do Solferina,
obhajovaného statečně hrabětem Stadionem.
Vojska císaře Františka Josefa ustupují.
14 15
4. POHLED NA BOJIŠTĚ
NÁSLEDUJÍCÍHO DNE
Vycházející slunce 25. června roku 1859 ozářilo jedno z nejpříšernějších
divadel, které si lidská fantazie může vytvořit.
Bitevní pole bylo poseto mrtvolami lidí a koní.Všude, zvláště však při vstupech
do vesnice Solferino, byly jimi pokryty silnice, příkopy a úvozy, křoviska
a lučiny. Úroda byla zničena, pole s obilím rozdupána, ohrady protrhány,
ovocné zahrady zpustošeny, zde i onde bylo vidět tratoliště krve.
Vesnice byly opuštěny a ukazovaly stopy kulí, bomb, granátů a kartáčů.
Domy, v jejichž zdech způsobily kule hluboké trhliny, byly otřeseny až v
základech a ležely v sutinách. Obyvatelé opouštěli jejich sklepy, kam většina
z nich uprchla a kde strávili dvacet hodin bez světla a bez potravy. Jejich
zničené vzezření svědčilo o dlouhém zděšení, jemuž byli vystaveni.
Půda byla pokryta zbytky všeho druhu, rozlámanými zbraněmi, předměty
výzbroje a krví prosycenými šaty.
Nešťastní ranění, kteří byli za dne sesbíráni, byli bledí a úplně vysílení.
Někteří, zejména těžce ranění, zírali tupě před sebe; zdálo se, že nerozumějí
vůbec, co se jim říká. Jiní se následkem těžkého otřesu nervů křečovitě chvěli.
Druzí opět, se zejícími ranami, které se již zanítily, byli téměř šílení bolestí;
prosili, aby byli raději ubiti a svíjeli se se strhanou tváří v posledních křečích
umírajícího. Jinde byli nešťastníci, kteří byli smeteni k zemi kulemi a střepinami
granátů a jimž byly ruce a nohy rozdrceny jedoucími děly.
Náraz konických střel roztříšťoval kosti všemi směry, takže rána tím vzniklá
byla vždy velmi nebezpečná. Střepiny všeho druhu, části kostí, země, kusy
olova, cáry šatstva, předměty výzbroje i obuv jitřily a zhoršovaly rány trpících
a zdvojnásobovaly jejich bolesti.
Kdo procházel tímto příšerným jevištěm, na němž se předchozího dne odehrávaly
boje, narážel každým krokem mezi bezpříkladným zmatkem na scény
nevyslovitelného zoufalství a utrpení všeho druhu.
Některé prapory, které odložily za boje své tornistry, konečně je opět nalezly,
ale jejich obsah zmizel. V noci bylo všechno plenícími vyloupeno. Byla to
těžká ztráta pro tyto ubohé lidi, jejichž prádlo a uniforma byly pošpiněny a
roztrhány.Viděli, že jsou oloupeni nejen o své šatstvo, nýbrž také o své skrovné
úspory, o celé své jmění a o drahé památky na vlast a rodinu, které jim daly
s sebou při rozchodu jejich matky, sestry a nevěsty. Zloději okrádali mrtvé,
ale ani živí ranění nebyli před nimi jisti.
Vedle těchto bolestných výjevů udály se ještě jiné, přímo dramatické scény.
Zde bloudí kol dokola starý generál Le Breton. Opustil uprostřed válečného
Za bitvy byli ranění důstojníci a poddůstojníci dopravováni do polních lazaretů,
zřízených v nedalekých dvorech, chrámech a klášteřích nebo pod volným
nebem ve stínu několika stromů a dostali tam první nouzový obvaz.Teprve
po nich přišla, pokud to vůbec bylo možno, řada na vojíny. Kdo mohl chodit,
šel tam sám. Ostatní, vysílení ztrátou krve, bolestmi, strádáním, vnitřním rozrušením,
byli tam donášeni na nosítkách.
Za boje označovala černá vlajka, vztyčená na návrší, obvaziště pro raněné a
polní lazarety bojujících pluků, ale dopadající bomby nešetřily ani lékaře, ani
ošetřovatele nemocných, ani vozy se zásobami chleba, masa, vína a cupaniny,
určenými pro raněné.
Na návrších mezi Castiglionem a Voltou zářilo ve tmě noci tisíce ohňů, do
jejichž plamenů byly přikládány roztříštěné rakouské muniční vozy a větve
stromů, sražené bouří a kulemi. Vojíni sušili své promočené šaty a spali pak,
unaveni a vyčerpáni, na tvrdém kameni a na zemi. Kolik srdcervoucích případů,
kolik pohnutých obrazů, kolik zklamání všeho druhu!
Byly zde celé prapory bez potravy, jinde opět oddíly, kterým chybělo po
ztrátě tornister vše nejpotřebnější. Jinde chyběla voda a tam byla žízeň tak
veliká, že důstojníci a vojíni vzali za vděk i vodou za špinavých kaluží, smíšených
často s krví.
Tichem noci se nesl nářek a stony, zpola dušené vzlyky plné bolesti a smrtelné
úzkosti i srdcervoucí volání o pomoc. Kdo mohl by kdy vylíčit smrtelné
utrpení oné příšerné noci!
16 17
hluku a v příšerné nejistotě svou dceru, aby vyhledal zetě, raněného generála
Douay. Tam opět leží raněný plukovník de Genlis v prudké horečce. A tam
dále na bitevním poli odnímají právě rámě dělostřeleckému důstojníku Selveovi,
který teprve před několika týdny opustil válečnou školu v Saint-Cyr.
Pomáhal jsem ošetřovat jednoho ubohého šikovatele vincenneských myslivců,
kterému byly prostřeleny obě nohy. Později jsem se s ním opět setkal v
nemocnici v Brescii, ale zemřel na zpáteční cestě přes Mont-Cenis.
Poručíka de Guiseul, o němž se domýšleli, že je mrtev, nalezli na místě, kde
padl s praporem v ruce a zůstal ležet v bezvědomí. Statečný podporučík gardových
střelců Fournier, teprve dvacetiletý, den před tím těžce raněný, dokončil
záhy svou vojenskou kariéru, kterou započal v deseti letech jako dobrovolník
cizinecké legie.
Tam pochovávají velitele Pontgibauda, který v noci podlehl svým ranám,
jakož i mladého hraběte Saint-Paer, který teprve před osmi dny byl povýšen
na velitele praporu. Generálu dělostřelectva Augerovi roztříštila střela levé
rámě a vězela již 24 hodin v těle. V Castiglione, kam byl dopraven, přidružil
se k tomu zánět rány, rámě odpadlo a generál podlehl utrpení. Také generálové
Ladmirault a Dieu přišli do Castiglione těžce zraněni.
Nedostatek vody byl stále citelnější. Slunce žhavě pálilo, příkopy byly vysušeny
a vojíni měli k uhašení žízně jen stojatou a nezdravou vodu. Na místech,
kde se nalézalo třeba nejmenší zřídlo vody nebo jen nepatrná studna,
Ošetřování raněných v bitvě u Solferina - obraz Charlese Armanda-Dumaresque, ošetřující
má na ruce pásku se znakem červeného kříže, který byl přijat až o 4 roky později
stály stráže s nabitými ručnicemi a snažily se zachránit drahocennou vodu pro
nejnutnější potřebu raněných.
Zranění koně, kteří ztratili své pány a bloudili nocí, přibíhali konečně ke
kamarádům svého pána, jako by hledali u nich pomoci; milosrdná kule osvobodila
je od jejich trápení. Jeden z těchto ušlechtilých koní vběhl do středu
francouzského vojenského oddílu. Podle nádherného tlumoku na sedle bylo
možno poznat, že kůň patřil princi z Isenburgu. Později byl nalezen i raněný
princ; pečlivé ošetřování dovolilo mu návrat do Německa, kde jej jeho rodina,
která neměla od něho dlouho zpráv, oplakávala již jako mrtvého.
Mezi mrtvými vojíny leželi někteří s výrazem klidu na obličeji. Byli zasaženi
náhle a klesli k zemi na místě mrtvi. Ti však, u nichž smrt nepřišla ihned,
měli strnulé, smrtelným bojem zkroucené údy; tělo bylo pokryto skvrnami,
ruce byly vryty do země, oči vytřeštěné a široce otevřené; z úst, bolestí rozevřených,
vynikaly semknuté zuby.
18 19
uherské zajatce, které považovali za Chorvaty, „úzkokalhotníky“, kteří prý,
jak rozhořčeně vykřikovali, dobíjejí vždy raněné. Podařilo se mi jen s velkou
námahou ochránit tyto ubohé chvějící se zajatce.
Více rakouských důstojníků mělo na bitevním poli výhodu, že si mohli ponechat
své šavle a dostávali stejnou stravu jako francouzští důstojníci. Mnozí
vojínové Spojenců dělili se bratrsky o svůj chléb se zajatci, polomrtvými hladem.
Někteří z nich brali dokonce raněné na záda, aby je odnesli na obvaziště.
V mé blízkosti obvazoval jeden gardový poručík bílým kapesním šátkem hluboce
zející ránu v hlavě jednomu Tyrolákovi, který ji měl před tím obvázánu
jen špinavým cárem.
Den před tím vrhl se v nejhustší válečné vřavě komandant La Rochefoucauld-Liancourt
na uherský oddíl; ale jeho kůň byl provrtán řadou kulí a on
sám, zasažen dvěma střelami, padl do rukou Uhrů. Když uslyšel rakouský
císař, že La Rochefoucauld byl zraněn a jeho vojskem zajat, nařídil, aby s ním
bylo jednáno ohleduplně a aby byl co nejlépe ošetřován.
Vojenská správa se snažila, pokud to šlo, sesbírat raněné. Všichni byli obvázáni
nebo ještě bez obvazu - dopraveni na mezcích nebo na nosítkách do
polních lazaretů, zřízených v nedalekých obcích a místech. V okolních osadách
byly chrámy, kláštery, domy, náměstí, ulice, krátce vše, upraveno v předběžné
nemocnice.
Značná část raněných přišla do Carpendola, Castel Goffreda, Medoly, Guidizzola,
Volty a nedalekých osad; nejvíce však jich přišlo do Castiglione, kam
se doplížili sami i ti, kteří byli méně zmrzačeni.
Tu se blíží právě dlouhý průvod vozů a na nich vojíni, poddůstojníci a důstojníci
všech stupňů, vše pestře smíšeno; jezdci, pěšáci i dělostřelci, krvaví,
vyčerpaní, rozedraní a prachem pokrytí. Každý náraz vozu, na kterém leží,
způsobuje jim nové bolesti. Potom jsou hnáni mezci, jejichž každý krok vyvolával
u raněných, na nich dopravovaných, výkřiky bolesti. Mnozí zmírají
cestou. Jejich mrtvoly jsou složeny podél cesty; o pohřbení nechť pečují jiní!
Tito mrtví jsou zaneseni jako „pohřešovaní“.
5. PRVNÍ POMOCNÉ AKCE
Bylo třeba tří dnů a tří nocí k tomu, aby byly pochovány mrtvoly, ležící na
bitevním poli. Při jeho velké rozlehlosti byly však mnohé z nich, které ležely
skryty v příkopech nebo ve křoví a prohlubeninách půdy, zpozorovány teprve
pozdě; otravovaly stejně jako mrtví koně vzduch svým zápachem.
Ve francouzském vojsku bylo určeno v každém oddílu několik vojínů k
tomu, aby zjistili jména padlých a mrtvé pochovali. Činili to vždy vojíni téhož
oddílu pro své soudruhy. Psali čísla výzbroje padlých a ukládali pak mrtvoly
do společného hrobu. V tomto smutném úkolu byli podporováni placenými
lombardskými vesničany. Ale bohužel musíme podle všeho připustit, že při
spěchu, s kterým bylo nutno zařídit tuto trapnou službu, byl pro nedbalost a
nepozornost najatých pomocníků pochován s mrtvými i nejeden živý.
Dopisy, listiny a řády, hotovost a hodinky, které byly nalezeny u důstojníků,
byly poslány zpět jejich rodinám. Ale při množství mrtvých, které bylo nutno
pochovat, bylo nemožno vykonat tento úkol přesně.
Zde leží nyní ve špíně a prachu a ve vlastní krvi syn, který byl zbožňován
svými rodiči a kterého něžná matka vychovávala po mnoho let, chvějíc se o
něho úzkostí při nejmenší nevolnosti. Zde opět švarný, svou rodinou milovaný
důstojník, který ve vlasti zanechal ženu a děti. Zde mladý vojín, který se
musel odloučit snad od své nevěsty, skoro vždy však od své matky, svých
sester, svého starého otce. Rána do hlavy zohavila jeho obličej k nepoznání.
Bojuje smrtelný boj a zmírá v příšerných bolestech. Jeho černá, naběhlá a
znetvořená mrtvola je hozena do zběžně vyhloubeného hrobu a přikryta troškou
vápna a zemí; dravci se pasou na jeho rukou a nohou, vyčnívajících z
nasypané hlíny nebo příkopu, který mu slouží za hrob. Později snad ještě
někdo přijde, aby přisypal něco nové hlíny a snad také, aby nad místem jeho
odpočinku zřídil dřevěný kříž - ale to bude vše.
Mrtvoly Rakušanů ležely po tisících na návrších i v údolích Medoly v pošpiněných
pláštích, v roztrhaných kazajkách a v bílých vojenských kabátech,
prosycených krví. Nad nimi kroužily celé houfy krkavců, toužících se jimi
nasytit. V rozsáhlých hromadných hrobech nakupeny byly mrtvoly po stech.
Lehce ranění Rakušané, mladíci, teprve nastoupivší službu, vrhli se k zemi
únavou a vysílením, jakmile byli z dostřelu, zůstali však, oslabeni ztrátou krve,
ležet na témže místě a zmírali hladem a vyčerpáním. Jak velká by byla bolest
jejich ubohých matek v Rakousích, v Uhrách a Čechách, kdyby byly slyšely, že
jejich synové zemřeli v cizině bez ošetření, bez pomoci a bez útěchy!
Velmi smutný byl také osud zajatých Rakušanů. Byli vedeni jako stádo dobytka
pod přísným dohledem do Brescie, kde nenalezli sice nic dobrého, ale
přece jen klid. Někteří francouzští vojínové chtěli vztáhnout svou ruku na
20 21
Jedno z těchto oddělení, které táhlo pod dozorem husarů od Cavriany, považovali
obyvatelé Castiglione za rakouské vojsko, opět se vracející. Vyděšení
sedláci, pacholci na vozech se zavazadly a markytáni, učinili poplach. Obyvatelé
ihned zavřeli a zatarasili své domy; trojbarevné prapory, kterými před
tím ozdobili svá okna, spálili a sami se skryli ve svých sklepích a špýcharech.
Někteří utekli se skrovným majetkem, s ženou a dětmi na pole; jiní, méně
bojácní a více vypočítaví, zůstali ve svých bytech, přijímali první lepší rakouské
raněné, kteří jim přišli do rukou, do svých domů a zahrnovali je po-
zornostmi.
Vznikla tím skutečná panika. Na ulicích a na cestách, které byly úplně přeplněny
transporty raněných a vozy proviantu, hnaly se muniční vozy, prchali
koně a zněly výkřiky úzkosti, hněvu i bolesti.Vozy se zavazadly byly převrženy
a chléb a suchary ocitly
se v silničních příkopech.
Pacholci najatých
povozů vypřáhli koně a
hnali se cvalem do Brescie,
šíříce cestou úzkost a
zděšení; opouštěli i vozy
s raněnými, kteří v hrozné
úzkosti úpěli a naříkali,
že se nikdo o ně nestará.Ve
městě si mnozí z nemocných
v plném zmatku
strhávali své obvazy a potáceli
se na ulicích, kde
byli brzy ustrkáni a utlačeni
a klesli k zemi vyčerpáním
a bolestí.
6. SITUACE V CASTIGLIONE
Z Castiglione, kam se šlo nejdříve, měli být ranění dopraveni do nemocnice
v Brescii, Cremoně, Bergamu, Miláně, a do jiných lombardských měst, aby
tam byli správně ošetřeni a podrobili se nutným amputacím. Ale protože chyběly
nutné dopravní prostředky, museli se zdržet více dnů v Castiglione.
Není možné si ani učinit představu o tom, jak bylo samo město přeplněno.
Brzy se stalo pro Francouze, stejně jako pro Rakušany, jedinou narychlo zřízenou
obrovskou nemocnicí. Již v den bitvy zde byl zařízen polní lazaret pro
hlavní stan. Byly vybaleny bedny s obvazy, s chirurgickými nástroji a lékařskými
prostředky, a obyvatelé sami dali také vše, co mohli postrádat, jako
pokrývky, prostěradla, slamníky a matrace.
Všechno bylo přeplněno raněnými, kteří byli hromadně umístěni na slámě:
nemocnice v Castiglione, klášter, Ludvíkova kasárna, kostel kapucínů, kasárna
polních myslivců, chrámy Maggiore, San Giuseppe a Santa Rosalia. Také
na nádvořích a na náměstích byla prostřena sláma pro vojíny. Ve spěchu byly
také udělány střechy z prken a rozestřena prostěradla, aby chránila proti účinkům
slunečních paprsků.
I soukromé domy byly v rychlosti proměněny na lazarety a důstojníci a
vojíni byli ubytováni u občanů. Někteří z nich běhali rozčileně ulicemi a hledali
lékaře těm, jež ošetřovali; jiní bloudili marně městem a úpěnlivě prosili,
aby byly z jejich příbytku odstraněny mrtvoly, s nimiž si nevěděli rady.
Mnozí francouzští lékaři, kteří zůstali v Castiglione a jimž pomáhali mladí
italští lékaři jakož i lazaretní ošetřovatelé, pracovali se svými nástroji a přikládali
obvazy. Ale to vše bylo zcela nedostatečné.
V sobotu byly průvody raněných tak četné, že správa města, jeho obyvatelé
a malá posádka, zanechaná v Castiglione, nebyly rozhodně s to, učinit zadost
všem požadavkům, které vyžadoval ubohý stav raněných.
Nyní nastaly výstupy plné nářků. Nechyběla ani voda, ani potraviny - a
ranění přesto zmírali hladem a žízní. Cupaniny bylo ve velké míře dostatek,
ale chyběly ruce, které by jí kladly do rány. Většina vojenských lékařů byla
povolána do Cavriany a tak se v rozhodném okamžiku nedostávalo ošetřovatelů
a pomocníků.
A proto bylo třeba, jak to šlo, zařídit dobrovolné ošetřování nemocných,
třebaže to bylo velmi těžké mezi vším tím zmatkem.
K tomu byla ještě nesnadná situace raněných v Castiglione ztížena panikou,
která byla vyvolána určitým nedorozuměním a zachvátila obyvatelstvo.
Když se totiž jednotlivé francouzské pluky zase srazily a zaujaly pevnou pozici,
byly den po bitvě sestaveny vlaky se zajatci, kteří byli dopravováni přes
Castiglione a Montechiaro do Brescie.
Průčelí chrámu Chiesa Maggiore v Castiglione, kde
Dunant ošetřoval raněné po bitvě u Solferina
22 23
Tam je opět nešťastník, který ztratil ranou šavle část obličeje, nos, pysky a
bradu; nemoha mluvit a zpola slepý dával znamení rukou a snažil se upozornit
na sebe těmito posunky, doprovázenými chroptěním. Dal jsem mu pít tak,
že jsem zlehka kapal na jeho zkrvavený obličej čistou vodu.
Třetí zmíral s rozpolcenou hlavou, zatímco jeho krev se řinula po kamenné
dlažbě kostela. Byl to strašlivý pohled; jeho soudruhové v neštěstí strkali ho
nohou na stranu, neboť jim uzavíral cestu. Chránil jsem ho v posledních okamžicích
jeho života a pokryl šátkem jeho ubohou hlavu, kterou ještě slabě
sem tam pohyboval.
Třebaže každá budova byla změněna v nemocnici a každá rodina věnovala
péči přijatým raněným důstojníkům, poštěstilo se mi přece již v neděli ráno
sehnat několik žen z lidu, které podle svých sil spolupracovaly, aby pomohly
mnoha tisícům raněných, ležícím bez pomoci. Jednalo se o to, aby lidé, kteří
doslovně zmírali hladem a žízní, byli krmeni a především napájeni, aby jejich
rány byly obvázány, jejich krvavá, špínou a červy pokrytá těla omývána - a to
vše ve strašlivém horku, mezi páchnoucími a odpornými výpary a uprostřed
nářku a sténání.
Aspoň jakési jádro dobrovolných pomocníků bylo však již vytvořeno. Pokud
to vůbec šlo, zařídil jsem pomoc v oné části města, kde se zdálo, že je jí nejvíce
zapotřebí a zvolil si pro svou práci jeden chrám castiglionský, Chiesa Maggiore.
Leželo tam na slámě stísněno pět set vojínů; sto jiných trpělo a sténalo na
náměstí před chrámem.
V chrámech chodily lombardské ženy se džbány a vědry s čistou vodou od
jednoho vojína k druhému, aby hasily jejich žízeň a ovlažovaly jejich rány.
Některé z těchto improvizovaných ošetřovatelek byly přívětivé staré paní, jiné
půvabné mladé dívky; jejich něžnost a dobrota, jejich soustrast a pozorná péče
dodávala nemocným opět trochu mysli. Místní hoši donášeli do chrámů vodu
z nejbližších studní ve vědrech, džberech a konvích.
Po vodě byla rozdělována omáčka s masem a polévka, která musela být
vařena stravovací kuchyní v mimořádně velkém množství.
Obrovské balíky cupaniny ležely tu i onde. Každý si jimi mohl dostatečně
posloužit, ale chyběly obvazy, plátno a košile, a stálo skutečně velkou námahu,
opatřit si jen ty nejnutnější předměty. Přece však se mi podařilo prostřednictvím
oněch statečných žen, které již samy darovaly skoro všechno své staré
plátno, koupit nové košile - a v pondělí zrána poslal jsem svého kočího do
Brescie, aby tam opatřil zásoby.
Vrátil se za několik hodin a jeho povoz, tažený jedním koněm, byl zatížen
houbami, plátěnými obvazy, spínacími jehlicemi, cigaretami, tabákem, heřmánkem,
slezem, bezovým květem, pomeranči, cukrem a citrony. Nyní bylo
aspoň možno podávat občerstvující limonádu, omývat rány slezovým odvarem,
dávat vlažné obklady a přikládat čerstvé obvazy.
7. TŘI DNY TAM PROŽITÉ MEZI
RANĚNÝMI
Tři dny od 25. do 27. června mohly by vyprávěti o mnohých smrtelných
bolestech a mnohém utrpení!
Rány stávaly se velmi zlé a bolestné parnem, prachem i nedostatkem vody a
ošetření. Odporný zápach otravoval vzduch přes všechnu námahu udržet místnosti,
sloužící za lazarety, v dobrém stavu.
Protože každou čtvrthodinu docházely do Castiglione nové transporty raněných,
ukazoval se stále bolestněji nedostatek lékařů, ošetřovatelů a pomocných
sil. Přes neúnavnou činnost správy města, která zařizovala dopravu raněných
do Brescie na vozech původně určených pro přepravu dobytka, a přes
horlivou ochotu obyvatelů Castiglione, kteří pomáhali odvážet nemocné, přicházelo
přece více nemocných do města nežli z něho odcházelo a přeplnění
bylo stále větší.
Na kamenné podlaze castiglionských chrámů leželi stísněni ranění všech národností;
byli tam prozatímně umístěni Francouzové i Němci, Slované iArabové
a vyplňovali i nejzadnější kouty. Mnozí z nich neměli již síly pohybovat se,
aniž se mohli v úzké prostoře chrámu obrátit nebo pohnout. Proklínání, rouhání
a nepopsatelný křik se rozléhal v posvátných prostorech chrámů.
„Ach pane, jak trpím!“, vzdychali někteří z těchto nešťastníků, „nikdo se
nás neujímá! Nechávají nás bídně zemřít a přece jsme se statečně bili!“
Přes ohromnou únavu byly noci raněných bezesné a bez klidu. Ve své úzkosti
žadonili o pomoc, ale nenalézali jí. Jedni váleli se v zoufalství ze strany
na stranu, až je vysvobodila smrt. Jiní vzpírali se tomu, aby jejich obvazy byly
znovu navlhčovány, domýšlejíce se, že červi, objevující se v jejich zejících
ranách, byli v nalité studené vodě. Jiní opět, kteří měli štěstí, že byli obvázáni
na bitevním poli nebo v polním lazaretu, nedostali v Castiglione již nový obvaz
- a starý obvaz, který byl se zřetelem na nárazy při dopravě mimořádně
zatažen, stával se jim skutečným mučidlem.
Ranění ohlíželi se kolem sebe, hledajíce pomoci, neboť jejich obličej byl do
černa pokryt mouchami, poletujícími ve spoustách a usazujících se na otevřené
rány. U některých raněných byl kabát, košile, maso a krev jedinou pevnou
nedělitelnou hmotou. A nebyl nikdo, kdo by jim ulehčil.
Zde leží úplně znetvořený vojín, z jehož roztříštěných úst vyčnívá nepoměrně
dlouhý jazyk. Zoufale se pokoušel povstat. Ovlažil jsem jeho vysušené
patro a ztuhlý jazyk tím, že ponořil jsem hrst cupaniny do vědra, které mi
donesli a tlačil vodu z této umělé houby do neforemné dutiny, která mu nahrazovala
ústa.
24 25
8. VÝJEVY Z KOSTELNÍ NEMOCNICE
„Nenechejte mne zemříti!“, volali ve svém zoufalství někteří umírající, chápajíce
mne za ruku; hned nato vydechli naposledy.
„Ach pane! Kdybyste mohl jen psáti mému otci, on by již moji ubohou
matku utěšil!“, pravil mi se slzami v očích jeden sotva dvacetiletý svobodník
jménem Mazuet. Řekl mi adresu svých rodičů - a za několik okamžiků byl
mrtev. Napsal jsem zprávu, která byla jedinou, jíž dostali rodiče, bydlící v
Lyonu, o svém jediném synovi; pravděpodobně byl zanesen, jako mnoho jiných,
jako „pohřešovaný“.
Starý seržant, s několika šňůrami na rameni, opětoval s tichým smutkem a
hořkým přesvědčením: „Kdyby mne byli dříve ošetřovali, mohl jsem zůstati
naživu, ale takto ještě dnes večer zemřu“. A večer skutečně zemřel.
„Já nechci zemříti! Nechci zemříti!“, zuřivě volal gardový granátník, který
ještě před třemi dny byl pln síly a zdraví, nyní však, smrtelně zraněn a dobře
si toho vědom, že jeho okamžiky jsou neodvolatelně sečteny, vzpíral se této
smutné jistotě. Mluvil jsem k němu, on naslouchal, a konečně uchlácholen,
upokojen a utěšen, odevzdal se smrti s prostoduchostí malého dítěte.
V pozadí chrámu, v oltářním výstupku, ležel na slámě africký myslivec. Zasáhly
ho tři kule, jedna na pravou stranu a jiná do levého ramene, třetí uvízla v
pravé noze. Byla již neděle a on mne ujišťoval, že od pátku ničeho nejedl. Byl
úplně pokryt uschlou špínou a prýštící krví. Jeho šaty byly roztrhány, jeho košile
kusem cáru. Když jsem mu vymyl jeho rány, nalil mu něco omáčky z masa a
zavinul ho do koberce, přiblížil s výrazem nevýslovné vděčnosti moji ruku ke
svým rtům. Později bylo ho možno umístit v lepším lazaretu.
U vchodu do chrámu ležel Maďar, který srdcervoucím hlasem ustavičně
volal po lékaři. Jeho záda a jeho ramena byla rozstřílena třískami kartáčů:
vypadala tak, jako kdyby byla rozedrána železnými hráběmi a bylo na nich
vidět červené chvějící se maso. Zbytek těla byl naběhlý, zčernalý a strašný na
pohled. Nemohl ani ležet, ani sedět. Namočil jsem svazek cupaniny do čerstvé
vody a snažil jsem se připravit mu z ní měkčí a studenější lože; ale žár mu
zchvátil opět brzy jeho tělo.
Trochu dále ležel zmírající Zuav, který stále plakal a kterého bylo nutno
těšit jako malé dítě. Předchozí námaha, nedostatek potravy a klidu, prudkost
bolesti a strach, že zemře bez pomoci, přivodily u neohroženého vojína nervózní
citlivost, která se prozrazovala vzlykem.
Jedna z myšlenek, kterou se lidé nejvíce zabývali, když právě strašlivě netrpěli,
byla vzpomínka na jejich matky a bázeň z hoře, které budou pociťovat, až se
dozvědí o jejich osudu. U jednoho mrtvého nalezli jsme přívěsek s obrazem starší
paní, asi jeho matky, který padlý nosil na krku a tiskl k srdci svou levou rukou.
Zatím jsme získali nové pomocníky: nejdříve jednoho starého námořního
důstojníka a potom dva anglické turisty, které přivedla do chrámu zvědavost a
které jsme zadrželi skoro násilím. Dva jiní Angličané byli naproti tomu velmi
ochotni nám pomáhat a rozdělovali cigára Rakušanům. Pomáhal nám jeden
italský kněz, tři až čtyři cestovatelé a zvědavci, jeden švýcarský obchodník z
Neuenburku, jeden novinářský zpravodaj z Paříže, který později přejal vedení
pomocných prací v jednom ze sousedních chrámů, a několik důstojníků castiglionské
posádky.
Ale z těchto dobrovolných ošetřovatelů několik brzy odešlo, neboť nesnesli
na delší dobu pohled na utrpení raněných. Také abbé následoval jejich příkladu,
vrátil se však opět, aby nám dal čichat s něžnou pozorností k vonícím
bylinám a vodičkám. Jeden turista onemocněl vzrušením při pohledu na žijící
lidské trosky. Neuenburský obchodník obvazoval vytrvale po dva dny rány a
psal umírajícím dopisy na rozloučenou pro jejich rodiny. Jeden Belgičan byl
tak vzrušen, že byla obava, aby neupadl do horečky, a dalo dosti práce ho
uklidnit.
Někteří vojíni z posádky, zanechané ve městě, pokoušeli se pomoci svým
druhům, ale nemohli vydržet pohled, který měl veliký vliv na jejich představivost
a podlamoval jejich ducha. Zatím pomáhal nám statečně a vytrvale
jeden u Magenta raněný a zase se uzdravivši kaprál od zákopníků, který byl
na zpáteční cestě ke svému praporu a jemuž jeho jízdenka dovolovala několikadenní
zdržení.
Francouzský intendant, který zůstal v Castiglione, povolil mi konečně na
naléhavé prosby, abych mohl použít ke službě ve své improvizované nemocnici
několik zdravých zajatců, jakož i tří až čtyř rakouských lékařů, kteří měli
pomáhat velmi skrovnému počtu francouzských ranhojičů.
Německý lékař, který zůstal na bitevním poli dobrovolně, aby obvazoval
raněné, věnoval své služby raněným obou vojsk a dostal za to po třech dnech
od intendanta dovolení vrátit se do Mantovy ke svým rodákům.
26 27
V oné části kostela Maggiore, která byla nejblíže k hlavnímu vchodu, bylo
na slámě uloženo asi sto francouzských vojínů a poddůstojníků a každý byl
zahalen do pokrývky. Tvořili dvě souběžné řady, mezi nimiž bylo možno pro-
cházet.
Byli všichni obvázáni a také polévka jim již byla rozdělena. Leželi pokojně
a dívali se na mne. Hlavy všech se obracely vpravo, když jsem šel napravo, a
doleva, když jsem šel nalevo a v jejich udiveném pohledu se jevila upřímná
vděčnost. „Je to jistě nějaký Pařížan,“ pravili jedni. „I ne,“ povídali druzí,
„vypadá, jako by pocházel z jihu.“ „Není-liž pravda, pane, jste jistě z Bordeaux?“,
tázal se mne třetí. Jednoduše, každý si myslil, že musím být z jeho
kraje, z jeho města.
Později jsem se setkal opět s několika těmito raněnými, tehdy již amputovanými
invalidy; jakmile mne poznali, zadrželi mne, aby mi projevili svou vděčnost
za péči, poskytnutou v Castiglione. „Nazývali jsme vás Bílým mužem,“
pravil mi jeden z nich, „poněvadž jste byl úplně bíle oblečen; však bylo také
úmorné horko“.
Odevzdání ubohých vojínů do jejich osudu bylo často podivuhodné. Trpěli,
aniž by si stěžovali a zmírali beznáročně a tiše.
Na druhé straně chrámu ostýchali se někteří zajatí Rakušané přijímat ošetření,
kterému nedůvěřovali. Strhávali se zlobou obvaz a nechávali krvácet své
rány. Jiní opět byli tiší, zasmušilí a bez účasti. Ale většina z nich si všímala
dobrého zacházení.
Jeden z nich, asi devatenáctiletý mladík, který byl uložen se čtyřiceti svými
rodáky do nejvzdálenějšího kouta kostela, nepožil ničeho po dva dny. Ztratil
jedno oko a ležel v horečce. Měl sotva sílu k tomu, aby promluvil a přijal
trochu polévky z masa. Pod naší péčí však opět obživl a o 24 hodin později,
když bylo možné jej poslat do Brescie, opouštěl nás s lítostí a skoro v zoufalství,
tiskna ruce milosrdných paní castiglionských na své rty a žadoně, aby ho
neopouštěly.
Ještě jiný zajatec, ležící v horečce, upoutal naši pozornost. Nebyl ještě ani
dvacetiletý a jeho vlasy byly sněhobílé. Zbělely mu v den bitvy, jak mne ujišťovali
jeho ranění druhové.
Když viděly ženy z Castiglione, že nečiním rozdílu mezi příslušníky jednotlivých
národů, následovaly mého příkladu a zacházely stejně pečlivě se
všemi vojíny, kteří pocházeli z různých krajů a byli jim všichni stejně cizí.
„Tutti fratelli!“ (všichni přátelé) opakovaly soucitně.
Čest budiž těmto soucitným ženám a mladým dívkám v Castiglione! Byly
obětavé právě tak jako skromné a nelitovaly ani námahy, ani odporu, ani těžké
oběti. Nic je neodstrašilo, neznavilo a neubralo jim odvahy.
Henri Dunant před chrámem v Castiglione, v němž ošetřoval raněné vojáky - záběr z filmu
„D‘homme a Hommes“, který natočil režisér Christian Jaque v roce 1948. Dunanta ve filmu
hrál herec Jean Louis Barrault
28 29
obvazy. Raněným, kteří byli příliš slabí, aby mohli zvednout hlavu a natáhnout
ruce, podávaly po lžičkách omáčku z masa nebo limonádu.
V Montechiaro byly tři malé nemocničky obsluhovány prostými ženami, které
měly dobré srdce a pro svou úlohu opravdové porozumění.V Guidizzolo bylo asi
tisíc raněných umístěno v rozsáhlém zámku. Ve Voltě poskytl starý klášter, proměněný
v kasárna, útulek asi stu raněných Rakušanů.V hlavním chrámu Cavriany
leželo množství Uhrů, kterým nebyla 48 hodin poskytnuta žádná pomoc. V
lazaretu hlavního stanu byly prováděny operace za použití chloroformu.
Obyvatelé Cavriany byli zbaveni skoro úplně potravin a gardoví vojáci je
živili, rozdělujíce se s nimi bratrsky o svou stravu. Pole byla zpustošena a
téměř všechen dobytek a všechny poživatelné plodiny půdy byly prodány rakouskému
vojsku. Francouzské vojsko mělo sice dostatek proviantu, ale nemohli
si opatřit dostatečné zásoby omastku a zeleniny, nutné k přípravě normální
vojenské stravy.
Ranění sardinského vojska, kteří byli dopraveni do Desenzana, Rivoltelly,
Lonata a Pozzolenga, byli v méně nepříznivých poměrech, nežli Francouzové
a Rakušané, ležící v Castiglione. Jelikož Desenzano a Rivoltella nebyly během
dvou dnů obsazeny dvěma různými vojsky, jako Castiglione, měly ještě
potraviny, lazarety byly lépe udržovány a obyvatelé méně postiženi válkou,
účastnili se rádi ošetřování raněných. Nemocní byli dováženi do Brescie na
dobrých, senem vyplněných vozech a proti slunci chránila je hustá obloukovitá
krytina z větví listnatých stromů, přes něž bylo napjato silné plátno.
9. PŘEVÁŽENÍ A UMÍSŤOVÁNÍ
RANĚNÝCH V OKOLNÍCH MĚSTECH
Když započal po všech svízelích a po rozčilení bitvy, jaká byla u Solferina,
pro vojíny opět pravidelný polní život, probouzela se živěji nežli před tím
vzpomínka na jejich rodiny. Vhodné vylíčení duševního stavu vojínů podávají
nám řádky, které psal jeden důstojník z Volty svému bratru ve Francii:
„Nemůžeš si ani pomysliti, jak vojákům bije srdce, vidí-li objeviti se člověka,
pověřeného rozdílením dopisů. Vždyť nám přináší novinky z Francie, z
domova, od rodičů a přátel! Každý zrovna vytřeští oči, naslouchá napjatě a
vztahuje k němu žádostivě své ruce. Šťastní ti, kteří dostali dopis; otvírají jej
spěšně a hltají jeho obsah. Jiní, kteří nic nedostali, se vzdalují se zkroušeným
srdcem a vyhledávají odlehlý koutek, aby tam mohli mysliti na své drahé
doma.
Někdy zavolá roznašeč dopisů také jméno a nikdo se nehlásí. Všichni se
ohlížejí tázavými zraky a čekají. Konečně zamručí nějaký hlas: „Mrtev!“ Roznašeč
zastrčí dopis, jenž neotevřen cestuje zpět ke svému odesilateli, který při
posílání dopisu si jistě myslel: „Jak bude šťasten můj hoch, až jej dostane!“ A
když nyní vidí, jak se dopis vrací, pukne mu hořem srdce.“
Castiglionské ulice se staly nyní tišší. Mnozí z raněných zemřeli, mnozí
byli dále dopraveni, takže opět bylo více místa. Přesto, že přijížděly nové
vozy s raněnými, bylo přece ponenáhlu postaráno o pořádek a upraveno ošetřování
raněných.
Dopravní průvody z Castiglione do Brescie byly nyní častější. Sestávaly se
hlavně z ambulančních vozů a nemotorných vozidel, které přivážely francouzskému
vojsku střelivo a potraviny všeho druhu a vracely se do Brescie prázdné.
Voli, v nich zapřažení, pohybovali se jen pomalu, neboť panovalo úžasné
vedro a prach ležel tak vysoko na silnicích, že pěšáci se do něho bořili až po
kotníky. Do těchto nepohodlných vozidel byly zastrkány větve stromů, ale
poskytovaly raněným, kteří byli uloženi skoro jeden na druhém, velmi nedostatečnou
ochranu proti slunečnímu vedru. Je těžko si učinit představu o utrpení
takové dlouhé jízdy! Někteří ranění sténali, jiní volali po své matce nebo
blouznili v horečce. Mezi tím bylo slyšeti klení a proklínání.
I nejmenší znamení soucitu, třeba pouhý laskavý pozdrav, přijímali tito nešťastníci
s povděkem a opětovali jej s výrazem opravdové vděčnosti.
Ve všech vesnicích, kterými vedla silnice do Brescie, seděly ženy před domovními
dveřmi a připravovaly tiše cupaninu. Obecní úřady se staraly o nápoje,
chléb a potraviny. Přicházel-li nějaký průvod raněných, vstupovaly selky
na vozy, omývaly rány a přikládaly novou cupaninu a čerstvě namočené
Hlavní chrám v Cavrianě, v němž byla zřízena největší místní nemocnice pro raněné od
Solferina
30 31
10. MOJE CESTA DO CAVRIANY A DO
BORGHETTA
Protože jsem nemohl spáti, jsa únavou úplně vyčerpán, nechal jsem v pondělí
odpoledne dne 27. června zapřáhnout povoz a vyjel jsem okolo šesté
hodiny ven, abych se nalokal čerstvého večerního vzduchu a trochu se utišil
tím, že zmizí mi na okamžik z očí strašlivé scény, které předstupovaly přede
mne při každičkém kroku. Volil jsem dobu i potud vhodně, že pro tento den
nebyly nařízeny žádné pohyby vojska.
Po strašlivém rozčilení předešlých dnů následoval nyní klid. Tu a tam bylo
vidět ještě suchá tratoliště krve, barvící půdu bitevního pole, a čerstvě nahozená
a bílým vápnem posypaná místa, pod nimiž spočívaly oběti ze 24. tohoto
měsíce. V Solferinu, jehož čtyřboká věž shlížela již po staletí na okolní krajinu,
kde nyní již potřetí se měřily dvě největší moci nové doby v krvavém boji,
bylo vidět četné rozvaliny, které pokrývaly dokonce i hřbitovní kříže a zkrvavené
pomníky mrtvých. Půda byla poseta většinou zkřivenými nebo roztříštěnými
šavlemi, puškami, brašnami, nábojnicemi, helmami a pásy.
Okolo deváté hodiny večerní přibyl jsem do Cavriany. Vojsko a válečná
zbroj, která obklopovala hlavní stan francouzského císaře, skýtaly skvělý
pohled. Hledal jsem maršála, magentského vévodu, kterého jsem znal osobně.
Protože jsem však dobře nevěděl, kde leží jeho vojsko, nechal jsem zastavit
svůj povoz na malém náměstí proti domu, který byl již od pátku večer
obýván císařem Napoleonem. Tak jsem se objevil najednou uprostřed skupiny
generálů, kteří seděli na pletených židlích a dřevěných stoličkách před
nouzovým obydlím svého panovníka a kouřili doutníky v občerstvovacím
večerním vzduchu.
Zatímco jsem se dotazoval na směr, v kterém bych mohl nalézti maršála
MacMahona, vyptávali se na mne někteří generálové desátníka, který seděl
na kozlíku vedle mého kočího a dodával mi určitý oficiální ráz. Tento desátník
byl raněn u Magenty a žádal mne, aby mne směl doprovázeti na této cestě,
kde mi mohl jako nastávající poddůstojník sloužiti za dobrý průvodní list.
Generálové by byli rádi věděli mé jméno i účel mého poslání, kterým jak
mysleli, jsem pověřen. Nemohli ovšem tušit, že by se jednoduchý turista odvážil
v takovém okamžiku doprostřed tábora.
Desátník zodpovídal uctivě jejich otázky, ale protože sám nic nevěděl, nemohl
podat žádnou bližší zprávu. Jejich zvědavost ještě značně vzrostla, když
mne viděli vyrazit do Borghetta, hlavního stanu magentského vévody.
Druhý sbor, podřízený maršálovi, byl přeložen z Cavriany do Castellaro,
vzdáleného pět kilometrů. Jeho oddíly ležely napravo a nalevo od silnice,
Co člověk pociťuje, když si uvědomí svou nedostatečnost v podobných vážných
okolnostech, je pocit nepopsatelné bídy. Myšlenka, že je těch, kteří potřebují
pomoci, mnoho, že nemůžeme přispět všem, kteří úpěnlivě volají, jest
velmi bolestná. Uplynou hodiny, nežli člověk pronikne k těm nejnešťastnějším,
neboť tu je zdržen jedním, tam opět žadoní jiný, a všichni jsou hodní
politování. Na každém kroku jste zastavováni nešťastníky, kteří se na vás tlačí,
obkličují vás a prosí o přispění a pomoc.
Proč je nutno se obracet vlevo, když napravo leží ještě tolik raněných, kteří
umírají mlčky a bez útěchy, ba dokonce bez sklenice vody, jež by mohla uhasit
jejich palčivou žízeň? Myšlenka, jak je důležitý každý lidský život, který je
snad možné zachránit, přání, aby utrpení tolika nešťastníků bylo zmírněno,
činnost bez oddechu, kterou jsme nuceni konati v podobných okamžicích - to
všechno dodává člověku nadlidskou sílu vůle, nepřekonatelnou touhu pomoci
co největšímu počtu ubohých.
Člověk už není ani dojat tisíci obrazy této strašlivé podívané. Chodíme lhostejně
vedle mrtvol, ať jsou jakkoliv příšerně zohaveny. Přihlížíme skoro chladnokrevně
scénám, které se pero až příčí líčit a které jsou ještě strašlivější,
nežli jsou ony právě vypsané. Ale někdy se stane, že se srdce zachvěje náhle
hlubokým smutkem, že rázem je zlomeno pohledem na nepatrnou věc, na
neočekávanou maličkost, která bezprostředně člověka dojme, spoutá jeho soucit,
otřese jím až do hloubi duše - a zjeví nám hrůzu celé této tragédie.
32 33
Jeden z nich, pan Outrey, nabídl nám své pohostinství. Jeho sluha přivlekl
matraci, na kterou jsem si lehl oblečen, jak jsem byl, abych si několik hodin
odpočinul. Ještě před tím požil jsem výborné omáčky s masem, která mně tím
více chutnala, že jsem byl hladový a již několik dní nepojedl nic pořádného.
Nyní jsem mohl opět klidně spát a nemusel se strachovat, jako v Castiglione,
že budu zadušen zápachem nebo obtěžován mouchami, které nespokojujíce
se mrtvolami, sytily se i na živých.
Desátník a kočí si učinili pohodlí ve voze, který zůstal na silnici. Nešťastný
Mantovan však nemohl při své stálé smrtelné úzkosti celou noc uzavřít ani
oka a byl příštího dne ráno více mrtvý než živý.
V úterý 28. června časně ráno o šesté hodině byl jsem co nejpřívětivěji
přijat maršálem MacMahonem.
O desáté hodině byl jsem opět zpět v Cavrianě a navštívil krátce jednoduchý,
ale nicméně historický dům, v němž bydlel ještě císař Napoleon.
O třech hodinách odpoledne byl jsem v Castiglione uprostřed svých raněných,
kteří byli velmi potěšeni, že mne opět vidí.
která vedla z Castellaro do Monzambana. Maršál sám s generálním štábem
byl v Borghettu.
Třebas nastala zatím noc, jeli jsme dále. Ohně polního ležení, do nichž se
přikládaly celé stromy, a osvětlené stany důstojníků, skýtaly malebný pohled.
Když přestal ruch zpola bdícího a zpola již spícího tábora, nalezla naše předrážděná
představivost opět trochu klidu. Konečně ustoupily povyk a vzrušení
posledních dnů slavnostnímu klidu pod krásným nebem, a s požitkem sál
jsem čistý, vlahý vzduch nádherné italské noci.
Protože jsme neznali cestu, zmýlili jsme se a přišli na silnici, směřující k
Voltě. Tam jsme dospěli do armádního sboru generála Niela, který byl před
třemi dny jmenován maršálem a tábořil v okolí městečka.
Myšlenka, že jsme v blízkosti rakouských linií, děsila mého italského kočího
tak, že jsem mu několikrát musel odejmout opratě a svěřit je vedle sedícímu
desátníkovi. Ubohý kočí utekl deset dní před tím z Mantovy, aby ušel
rakouské válečné službě a vstoupil do služby ke kočímu v Brescii. Jeho zděšení
ještě vzrostlo, když uslyšel ránu, kterou někdo zdaleka vypálil a potom
zmizel v křoví. Při zpětném tažení rakouského vojska se skryli totiž mnozí
uprchlíci v opuštěných a vydrancovaných samotách a sklepích, aby unikli
zajetí, a trávili svůj život v podzemních místnostech tak, jak to šlo. Když
jejich zásoby byly u konce, bloudili ozbrojeni nazdařbůh nocí, hnáni hladem.
Nešťastný Mantovan nemohl ve své úzkosti brzy vést ani koně. Obracel
hlavu sem a tam, zíral vzrušeně na každé křovisko, každý plot a na každou
zídku na cestě, očekávaje, že se za ní vynoří číhající Rakušan. Jeho úzkost se
zdvojnásobovala při každém ohybu silnice; jednou byl by snad padl do mdlob,
když jsme byli v tichu noci polekáni výstřelem jezdecké stráže, kterou jsme v
temnu nezpozorovali. Byl nesmírně zděšen, když uviděl veliký roztažený deštník,
který ležel u silnice v blízkosti pěšiny, vedoucí do Volty. Ubohý deštník
byl kulemi úplně prostřílen. Pravděpodobně patřil k výbavě nějaké markytánky
a byl jí oderván bouří zuřící 24. června.
Jeli jsme kousek zpět, abychom zabočili na silnici k Borghettu. Minulo právě
jedenáct hodin. Popustili jsme koním uzdu a náš povoz se pohyboval skoro
bez hluku na silnici Cavallara, když tu proti nám zazněl z úst neviditelné stráže
rázný povel: „Stát! Kdo to? Hlaste se nebo střelím!“ - „Francie!“ zvolal
nato rychle můj průvodčí a oznámil svou vojenskou hodnost desátníka zákopnického
pluku. - „Jeďte!“ zněla odpověď. Bez duchapřítomnosti desátníka byli
by snad na nás vystřelili z bezprostřední blízkosti. O půl dvanácté v noci jsme
konečně dospěli bez další příhody k prvním domům Borghetta.
Všude bylo tma a ticho. V přízemí jednoho domu hlavní ulice hořelo však
přece světlo v nízké světnici, ve které byli zaměstnáni účetní důstojníci. Třebaže
byli vyrušeni ze své práce a velmi udiveni naším příchodem v této době,
přijali nás přece velmi zdvořile.
34 35
11. NÁVŠTĚVA V BRESCII
Dne 30. června jel jsem do Brescie. Toto půvabné a malebné město neproměnilo
se, jako Castiglione, ve velký přechodný lazaret, ale bylo stálou obrovskou
nemocnicí. Obě jeho katedrály, jeho chrámy, paláce, kláštery, školy a
kasárny, krátce všechny větší budovy města, byly naplněny obětmi bitvy u
Solferina. Během noci bylo zařízeno 15.000 lůžek. Obyvatelé se činili, jak
nejvíce mohli. Okrouhlý starý chrám Duomo vecchio, ležící uprostřed města,
poskytl útulek asi jednomu tisíci raněných. Obyvatelstvo tam proudilo houfně.
Ženy všech stavů tam přinášely pomeranče, ovocnou šťávu, piškoty, cukroví
a jiné pamlsky. Nejubožejší vdova, nejchudší stará žena, považovala za
svou povinnost přispět soucitem a skromným darem.
Rotunda Duome vecchio v Brescii, použitá po bitvě u Solferina k ošetřování raněných
Podobné případy se odehrávaly i v nové katedrále, v nádherném chrámu z
bílého mramoru, ve kterém bylo stlačeno na sta nemocných; stejně bylo ve
čtyřiceti budovách, kostelích nebo nemocnicích, které pojaly celkem dvacet
tisíc raněných. Návštěv bylo tolik, že je bylo třeba později omezovat a zabraňovati
jim, protože překážely a ztěžovaly službu.
Obecní správa Brescie byla si za tak vážných okolností vědoma mimořádných
povinností. Prohlásila, že stále úřaduje a přibrala do správy nejdůstojnější
muže města, kteří ji vydatně podporovali. Otevřela klášter, školu a kostel
a vykouzlila tak v několika hodinách řadu nemocnic, které měly sta lůžek,
prostranné kuchyně, prádelny, zásobárny prádla a všechny jiné potřeby.
Tato nařízení byla provedena s takovou láskou a horlivostí, že již po několika
dnech bylo možno obdivovat dobrý pořádek a pravidelný chod těchto narychlo
zřízených nemocnic. Obyvatelstvo Brescie, čítající čtyřicet tisíc hlav,
bylo tímto množstvím raněných a nemocných rázem zdvojnásobeno. Lékaři,
v počtu 140, byli svému úkolu odevzdáni plnou duší po celou dobu své nesnadné
činnosti. Byli v ní podporováni mediky a několika obětavými osobami.
Když se tvořily pomocné výbory, byl jmenován také zvláštní výbor, který
přijímal dary ložního prádla, prádla vůbec a zásob všeho druhu. Jiný výbor
byl pověřen vedením ústředního skladiště.
Ve velkých sálech nemocnic byli umístěni důstojníci obyčejně odděleně od
vojáků. Také Rakušané neleželi dohromady se Spojenci. Řady lůžek byly stejně
upraveny: na stojanu za lůžkem každého vojáka visela jeho uniforma a bylo
označeno, k jaké zbrani vojín náleží.
36 37
operatér podepírá se jedním kolenem o kamennou podlahu sálu a maje v jedné
ruce operační nůž, objímá druhou chorý úd vojínův a činí hluboký řez do
kůže.
Vše pronikající výkřik zazní sálem. Mladý lékař, nacházející se právě proti
trpiteli, sleduje každý záchvěv příšerné bolesti na jeho zsinalém obličeji. Cítí,
jak ruce nešťastníkovy se semkly na jeho zádech a dodává mu tiše odvahy:
„Ještě dvě minuty a jste vysvobozen“.
Operatér opět povstal. Odděluje svaly od kůže je pokrývající a prořízne je
najednou mocným řezem až na kosti. Krev vystřikuje z rozříznutých tepen
přímo na něho a stéká na zem. Lékař však, klidný a trpělivý, neříká ani slova.
Až pojednou, uprostřed ticha, panujícího v sále, obrací se hněvivě k neopatrnému
pomocníkovi, vyčítaje mu, že neumí přidržovat tepny; neboť pomocník,
nemaje dostatečného cviku, neznal, jak možno zabránit výtoku krve správným
tisknutím palce na cévy.
V nezměrné bolesti šeptá raněný slabě: „Oh, již dosti, nechejte mne zemříti“.
A studený pot řine se mu z tváře.
Ale ještě se jedná o jednu minutu, která znamená mu však věčnost. Pomocný
lékař, plný soucitu, počítá sekundy. „Jen ještě chvilku,“ praví, dívaje se
hned na operujícího lékaře, hned na trpícího, chtěje mu dodat odvahy.
Nyní začíná pracovati pilka a slyšíme řezavé zvuky oceli, která proniká
hlouběji a hlouběji do kosti a dělí zpola uhnilý úd od těla. Ale bolest je příliš
silná pro zeslabené a vyčerpané tělo. Sténání přestává a nemocný padá do
mdlob. Lékař, neslyšící volání raněného, obává se již, zda není to klid smrti a
pozoruje ho nepokojně, dokud se nepřesvědčil, že ještě žije.
Stěží daří se mu oživit zesilujícími prostředky, které byly pohotově, mdlé,
zpola zavřené a vyhaslé oči. Umírající procitá opět k životu. Jest sice úplně
zničen a vyčerpán, ale jeho největší bolesti již minuly.
Nyní měla býti provedena tatáž operace na jistém Rakušanu, který nerozuměl
ani italsky, ani francouzsky a nechal se vésti jako ovce na jatky, aniž by
mohl vyměnit se svými milosrdnými trýzniteli byť jediného slova.
Francouzové nalézali všude účast; bylo jim lichoceno, byli zahrnováni pozornostmi
a dodávána jim odvaha. Mluvil-li někdo s těmi, kteří byli v solferinské
bitvě, oživovali a byli hovornější. Tato slávyplná vzpomínka, která odvracela
jejich myšlenky od vlastního stavu, skýtala jim v neštěstí přece jen
jakousi útěchu.
Rakušanům naopak nebyla tato útěcha dopřána. V nemocnicích, kde byli
napěchováni, snažil jsem se je spatřit, ale musel jsem si skoro násilím vynutit
přístup do jejich místností. Jak uznalí byli tito stateční lidé za má slova útěchy
a za trochu tabáku, který jsem jim daroval! V oddaných rysech jejich tváře
zračila se vroucí vděčnost, kterou neuměli vyjadřovat slovy, ale jejich pohledy
říkaly více, nežli každé jiné poděkování.
12. BOLESTNÁ AMPUTACE RANĚNÉHO
Vedle vojínů, odevzdaných mlčky ve svůj osud, leželi jiní, kteří reptali. V
nemocničních sálech nalezl jsem také některé z našich castiglionských raněných.
Měli teď lepší péči, ale jejich zkouška nebyla ještě skončena. Tak ležel
zde v bolesti jeden z oněch hrdinných gardových střelců, kterému při útoku
na Solferino byla prostřelena noha a jemuž jsem v Castiglione přikládal první
obvaz. Výraz jeho tváře vyjadřoval těžké utrpení. Zsinalost jeho obličeje a
lesknoucí se oči ukazovaly, že se dostavila horečka a jeho stav se zhoršil. Jeho
rty byly suché, jeho hlas se chvěl, někdejší smělost hrdiny byla ta tam a ustoupila
pocitu bázně a úzkostlivé nerozhodnosti. Rozčilovala ho dokonce i prokazovaná
péče, neboť se obával, že se lidé dotknou jeho nohy, které se chytal
již zánět.
Francouzský ranhojič, který podnikal amputaci, přistoupil k jeho loži. Nemocný
uchopil jeho ruku do svých rukou, pálících jako žhavé železo: „Nečiňte
mi bolest!“ volal, „trpím příšerně“.
Ale bylo třeba jednat a to bezodkladně; neboť ještě téhož rána měl lékař
operovat dvacet jiných raněných a sto padesát z nich čekalo na výměnu obvazu.
Nebylo času osvědčovat soustrast jen jednomu a zdržovat se jeho neroz-
hodností.
Lékař odpověděl chladně a určitě: „Nechejte mne jednat!“ a pak zvedl rychle
pokrývku. Roztříštěný úd naběhl do dvojnásobného objemu. Ze tří míst teklo
množství zapáchajícího hnisu. Modravé skvrny dokazovaly, že tepna jest protržena
a že záchrana je možná jen amputací.
Amputace! Jaké to příšerné slovo pro tohoto mladého muže, který nevidí
před sebou jinou volbu nežli brzkou smrt nebo ubohé živoření mrzákovo.
Nemá času, aby se rozmýšlel, a chvěje se smrtelnou hrůzou volá ve svém
zoufalství: „Oh, co chcete činiti?“ Lékař neodpovídá mu, ale nařizuje: „Ošetřovateli,
odneste ho rychle“.
Srdcervoucí výkřik dere se ze sevřeného hrdla mladého muže: neopatrný
pomocník uchopil jeho nepohyblivý a přece tak citlivý úd blízko rány a třísky
roztříštěné kosti vnikly hlouběji do masa. Přenášejí vojína do operačního sálu
a každý pohyb je spojen s intenzivní bolestí. Jak příšerný to průvod! Zdá se,
že vedeme oběť k jisté smrti.
Konečně spočívá vojín na operačním stole a nedaleko leží pod prostěradlem
operační nástroje. Lékař, pohroužen plně ve svou práci, neslyší a nevidí
ničeho. Pomocný lékař drží raněnému rámě, zatímco ošetřovatel ho uchopil
za zdravou nohu a přitahuje jej na kraj stolu.
„Nenechejte mne spadnouti,“ volá nemocný zděšeně a objímá svými pažemi
mladého lékaře, který, bledý rozčilením, může se sotva opanovat. Lékař-
38 39
V nemocnici San Gaetano se stal pověstný svou horlivostí a laskavostí k
raněným františkán bratr Luigi. Jeden Piemonťan, který mluvil francouzsky i
italsky, překládal tam lombardským lékařům prosby francouzských vojínů a
byl proto používán za tlumočníka.
Často byl jsem zadržen na ulici dobrými občany, kteří mě úpěnlivě prosili,
abych jen na okamžik přišel do jejich bytu a posloužil jako tlumočník u nich
umístěným francouzským důstojníkům, které sice co nejlépe ošetřovali, ale jejich
řeči nerozuměli. Nemocní se tím rozčilovali a byli nepokojní, k velké lítosti
svých ošetřovatelů, jejichž nejlépe míněné pozornosti byly přijímány často ve
špatné náladě, do které přivádí každého snadno horečka a utrpení. Jeden z nich,
jemuž chtěl italský lékař pustit žilou, si myslel, že ho chtějí amputovat, opřel se
tomu všemi silami a rozčilením zhoršil si značně svůj stav.
V těchto politováníhodných nedorozuměních stačilo někdy říci jen několik
slov v jejich mateřštině, aby solferinští invalidé byli ukonejšeni a utišeni.
S jakou trpělivostí věnovali se občané Brescie oněm mužům, kteří se sami
obětovali, aby je osvobodili z cizího jařma!
Byliskutečnězarmouceni,kdyžjejichnemocnýzemřel.Následovalirakevfrancouzského
důstojníka k jeho poslednímu odpočinku na Campo Santo, jako by to
byl jejich zemřelý člen rodiny - a třebas byl pouze několik dní jejich hostem a
neznali snad ani jeho jména, oplakávali ho jako přítele, příbuzného, syna.
Vojíni, zemřelí v nemocnicích, byli pochováváni za noci, a jejich jména a
poznávací čísla byla zapisována, což se v Castiglione nedělo.
13. DOJMY Z NÁVŠTĚV V TAMĚJŠÍCH
PROVIZORNÍCH NEMOCNICÍCH
Po několik dnů jsem rozděloval v kostelích a nemocnicích vojínům různých
národností tabák, dýmky a doutníky, a vůně tabáku zlepšovala zkažený
vzduch v přeplněných místnostech. Kouření rozptylovalo vojíny a odvádělo
jejich myšlenky od úzkosti, když bylo třeba přikročit k odnětí některého údu.
Mnozí z nich byli operováni s dýmkou v ústech a někteří zemřeli kouříce.
Ale konečně byl již rozdán veškerý tabák, který byl v Brescii po ruce, a bylo
třeba zaopatřiti nový z Milána. Vážený obyvatel Brescie, pan Carlo Borghetty,
vozil mne ve svém voze od jedné nemocnice k druhé a pomáhal mi rozdílet mé
skromné dávky tabáku; ti kteří mi tabák prodali, naplnili jím tisíce kornoutů, jež
nám ve velikých koších přinášeli vojínové, dobrovolně se k tomu hlásící.
Byli jsme všude dobře přijímáni. Jen jediný lombardský lékař, jménem
Calini, nechtěl mi dát povolení k rozdílení doutníků v nemocnici San Luca,
jejímž vedením byl pověřen, zatímco všude jinde byli za to lékaři vděčni stejně
jako nemocní. Ale protože jsem chtěl v této věci mít přece jen poslední
slovo, učinil jsem tam ještě návštěvu a podařilo se mi rozdělit množství doutníků
k veliké radosti raněných, jimž jsem před tím svým odchodem způsobil,
docela nechtě, muka Tantalova.
Za své potulky vnikl jsem také do řady pokojů, umístěných v druhém poschodí
rozlehlého kláštera, který vypadal jako labyrint, jehož přízemí i první
poschodí bylo naplněno nemocnými. Zde jsem nalezl v jednom z hořejších
pokojů čtyři až pět raněných, ležících v horečce, v jiném deset až patnáct, ve
třetím asi dvacet, všechny úplně bez pomoci a opuštěné. Stěžovali si hořce, že
již několik hodin neviděli ošetřovatele a prosili mne snažně, zda by jim bylo
možno poskytnout místo studené vody, která byla dosud jejich jediným nápojem,
trochu polévky s masem.
Na nejzadnějším konci nekonečně dlouhé chodby ležel v opuštěné místnosti
nehybně na loži mladý italský střelec, který již podlehl křečím. Třebas
zdánlivě byl plný života a jeho oči byly otevřeny, neslyšel a nerozuměl již
ničeho a zůstal ležet, ode všech opuštěn, docela sám.
Mnozí z vojínů mne žádali, abych psal jejich rodičům nebo také jejich plukovníkovi,
který v jejich očích jim nahrazoval nepřítomnou rodinu.
V nemocnici Sv. Klimenta věnovala se jistá dáma z Brescie, hraběnka Bronna,
se sebezapřením světice ošetřování amputovaných. Francouzští vojíni
mluvili nadšeně o této paní, která se nedala odstrašit nejnepříjemnějšími okolnostmi.
„Sono madre!“ (jsem sama matkou) znělo její jednoduché vysvětlení,
kterým byla vyjádřena její přímo mateřská oddanost.
40 41
15. ÚSILÍ OŠETŘOVATELŮ
Jakou cenu by mělo v lombardských městech několik set oddaných, zkušených
a především školených dobrovolných ošetřovatelů!
Bývali by tvořili střed jednotlivých roztříštěných pomocných prací, neboť
těm, kteří mohli radit a vést, chyběl čas, a většině ostatních, kteří měli jen
osobní porozumění pro věc, chyběly znalosti a cvik.
Co mohla také učinit i při dobré vůli hrstka jedinců pro tak veliké dílo? Po
několika nedělích zchladlo dobročinné nadšení, a poněvadž někteří nezkušení a
ve své dobročinnosti nerozumní občané přinášeli někdy raněným nevhodnou
stravu, zdálo se konečně nutné zakázat jim vůbec přístup do nemocnic.
Různé osoby, které rády až dvě hodiny denně strávily u nemocných, zřekly
se toho, jakmile bylo třeba zaopatřit si k tomu dovolení, k jehož získání musely
se činiti určité kroky. Cizinci, kteří cítili v sobě touhu prokázat nějakou
službu, naráželi na nepředvídané překážky všeho druhu, které ubíraly chuti.
Dobrovolní, vybraní a snaživí ošetřovatelé, vyslaní příslušnými spolky se
svolením vlády a na základě úmluvy učiněné mezi válčícími stranami, by byli
zvítězili nad těmito nesnázemi a prokázali nepoměrně více dobra!
14. ÚSILÍ LÉKAŘŮ
Všechna města Lombardie si pokládala za čest uplatnit svůj nárok na umístění
raněných. V Bergamu a Cremoně byly ve spěchu vytvořeny zvláštní výbory,
podporované pomocnými výbory dam. Když v jisté cremonské nemocnici
prohodil italský lékař: „Dobré věci dáváme našim přátelům spojeneckého
vojska - našim nepřátelům dáváme jen to, co nejnutněji potřebují, aby nezemřeli,“
vytkla mu dáma, vedoucí nemocnici, toto barbarské vyjádření. Řekla,
že sama nečiní rozdílu mezi přítelem a nepřítelem a že bude poskytovat stejnou
pomoc Rakušanům, Francouzům a Sardincům, „neboť náš pán, Ježíš Kristus,
nečinil žádných podobných rozdílů mezi lidmi, jednalo-li se o to, dělat
jim dobro“.
V Cremoně, stejně jako všude jinde, byl počet francouzských lékařů naprosto
nedostatečný a samotné lékaře to rmoutilo. „Nemohu bez hlubokého zármutku,“
řekl dr. Sonrier, „myslit na onu malou místnost v Cremoně s 25
lůžky, která byla vyhražena pro nejtíže zraněné Rakušany. Před mým zrakem
vynořují se od té doby stále ony vyhublé, mrtvolně bledé postavy s tváří zesinalou
vyčerpáním a zvolna postupující otravou krve, jak žadoní se srdcervoucími
posunky a výkřiky jako o poslední milost o odnětí některého údu, který
jsme jim museli nechat a vystavit je tak žalostnému boji se smrtí, při němž
mohli jsme být jen bezmocnými diváky“.
Mimo hlouček odvážných a neumdlévajících lékařů, jejichž jména bych
velmi rád uvedl (neboť jestliže si činí nárok na slávu ti, kteří usmrcují lidi,
zasluhují zajisté naši plnou úctu a vděčnost muži, kteří často s nebezpečím
vlastního života uzdravují raněné), přispěchali sem také studující medicíny z
Bologny, Pisy a z jiných měst Itálie.
Mimo obyvatel Lombardie se snažili býti užitečnými i Francouzové, Švýcaři
a Belgičané, cestující zemí, ale jejich úsilí se muselo omezit pouze na
rozdílení pomerančů, zmrzliny, kávy, limonády a tabáku.
V Piacenze, jejíž tři nemocnice byly obstarávány soukromníky a dámami,
ošetřujícími raněné, jistá slečna, třebaže jí rodina vroucně žádala, aby vzhledem
k panujícím nakažlivým nemocem, odešla z nemocnice, se věnovala ošetřování
s takovou odevzdaností a laskavou ochotou, že byla zbožňována od
všech vojínů. „Všude,“ pravili, „rozsévá jen radost“.
42 43
17. BILANCE BITVY
Bitva u Solferina je jedinou v našem století, kterou možno srovnat, vzhledem
k její velikosti a ztrátám, s bitvou u Moskvy, u Lipska a u Waterloo. Po bitvě 24.
června 1859 byli mrtvi i raněni v rakouské i francouzsko-sardinské armádě 3
polní maršálové, 9 generálů, 1.566 důstojníků všech hodností a skoro 40.000
vojínů a poddůstojníků. Mimo to leželo od 15. června do 31. srpna v nemocnicích
Brescie podle úředního sčítání 19.665 nemocných horečkou nebo jinak, z
nichž více než 19.000 náleželo francouzsko-sardinskému vojsku.
Rakušané měli na své
straně nejméně dvacet tisíc
raněných vojínů v Benátkách
a k tomu deset tisíc
oněch, kteří po bitvě u
Solferina byli převezeni
do Verony, kde v přeplněných
nemocnicích vypukly
nakažlivé choroby. Proto
je nutné k oněm 40.000
mrtvých a raněných ze
dne 24. června připočíst
ještě oněch 40.000, kteří
onemocněli nebo zemřeli
následkem přepětí sil v
den boje a ve dnech předchozích
a následujících,
zkázonosným vlivem tropického
vedra lombardské
roviny nebo také vlastní
neprozřetelností.
Nehledě tudíž k vojenskému
nazírání byla bitva
u Solferina z hlediska čistě
lidského evropskou ka-
tastrofou.
16. ÚTRAPY UMÍRAJÍCÍCH
V době prvních osmi dnů po bitvě dostali ranění, o nichž lékaři na obchůzce polohlasně
řekli: „Je každá práce marná,“ sotva již jakého ošetření a zmírali bez pomoci.
A bylo to také přirozené při tak malém počtu ošetřovatelů a ohromném
počtu raněných. Neúprosná a hrůzná logika nařizovala nechat tyto nešťastníky
zemřít, dále se o ně nestarat a nevěnovat jim drahocenný čas, který musel
být schráněn pro vojíny, schopné uzdravení.
Takových nešťastníků, o nichž padl tento neúprosný nález, bylo množství.
A nebyli přece hluší! Jejich opuštěnost nezůstala jim dlouho skryta a s hluboce
zraněným srdcem vydechovali o samotě poslední vzdech.
Mnohému z nich byl jeho konec učiněn ještě smutnější a hořčí tím, že v jeho
blízkosti ležel na vedlejším loži lehce zraněný mladý voják, jehož hloupé vtipy
nedopřávaly mu ani klidu, ani odpočinku. Po jeho druhé straně zemřel možná právě
jeden z jeho nešťastných druhů, a on, který sám umíral, byl nyní nucen přihlížet k
rychlému pohřbu, který mu vyvolával před oči jeho vlastní smrt.V posledním oka-
mžikuživotamuselčastoještěvidětto,jakurčitílidévyužívajíjehoslabosti,prohledávají
jeho tornistru a odnášejí, co se jim z jejího obsahu hodilo.
Pro tohoto umírajícího ležely již na poště po osm dnů dopisy. Kdyby mu byly
doručeny, mohla to být pro něho značná útěcha. Úpěnlivě prosil své ošetřovatele,
aby mu je přinesli, aby je mohl ještě v poslední své hodince přečíst, ale dostal
od nich tvrdou odpověď, že nemají kdy, že mají důležitější věci na práci.
Bylo by pro tebe lépe, ubohý trpiteli, kdybys byl smrtelně zraněn na bitevním
poli, uprostřed oněch skvěle hrůzných scén, které jmenujeme slávou. Tvé
jméno by nebylo aspoň zapomenuto, kdybys byl jako zmužilý obránce praporu
svého pluku padl vedle plukovníka. Skoro lépe bývalo by pro tebe, kdyby
hrubí venkované, jimž bylo určeno pochovávat mrtvé, byli tě pochovali živého,
nežli tě v bezvědomí zvedli v cypřišovém háji u paty staré věže solferinské
nebo v údolí Medoly. Tvé umírání by aspoň tak dlouho netrvalo. Nyní tě
očekává jen řada smrtelných útrap. Tobě nekyne již čestné pole, ty vidíš před
sebou jen chladnou smrt se všemi jejími hrůzami, a celou pohřební řečí nad
tebou jest jediné slovo: „pohřešován“.
Co zbylo z touhy po slávě, která na počátku války a v onen den u Solferina
rozohnila tohoto statečného vojína tak, že dávaje vlastní život do sázky, spěchal
prolévat krev svého bližního? Kde zůstala odvaha prvních bojů?
Kde onen nepřekonatelný zápal, kde nakažlivé nadšení, které zvýšeno ještě
vůní prachu, hlaholením polnic a zvukem válečných hudeb, hřměním kanonů
a fičením kulí, dává zapomínat na nebezpečí, utrpení a smrt?
V mnoha nemocnicích Lombardska můžeme vidět, za jakou cenu je vykupováno
to, co lidé nazývají hrdým slovem „sláva“.
Cypřišová alej ke hřbitovu v San Martino, kde jsou
pohřbeny četné oběti solferinské bitvy
44 45
19. PÉČE O RANĚNÉ V MILÁNĚ
Každá rodina si přála mít francouzské raněné a vycházela jim všemožně
vstříc, aby jim nahradila vlast, příbuzné a přátele.
Ale již po málo dnech musela většina milánských postoupit své raněné nemocnicím,
protože vojenská správa chtěla zamezit přílišné roztříštěnosti pomocných
sil a přepětí lékařů.
Množství raněných bylo veliké, neboť již před Solferinem bylo umístěno v
milánských nemocnicích asi devět tisíc raněných z předešlých bojů.
Vznešené Miláňanky bděly u lože nejobyčejnějšího vojína a byly mu strážným
andělem. Hraběnka Verri, rozená Borromeo, paní Uboldi de Capei, paní
Boselli, paní Sala-Taverna, hraběnka Taverna a mnohé jiné, zapomněly na dosavadní
zvyklosti vznešených kruhů a strávily celé měsíce u lůžek nemocných.
Některé z těchto dám byly matkami a jejich černé obleky svědčily o nedávné
bolestné ztrátě. Jedna z nich pravila: „Válka mne oloupila o nejstaršího
syna. Zemřel před osmi měsíci následkem zranění u Sevastopolu, kde bojoval
společně s francouzským vojskem. Když jsem slyšela o příchodu francouzských
raněných do Milána a dozvěděla se, že je budu moci ošetřovat, měla
jsem pocit, jako by sám Bůh mi posílal útěchu“.
Hraběnka Verri-Borromeo, předsedkyně pomocného komitétu, spravovala
velké skladiště plátna a cupaniny a strávila přes své vysoké stáří denně několik
hodin předčítáním raněným. Ranění byli umístěni ve všech palácích. V
paláci rodiny Borromeo jich bylo tři sta.
Představená Uršulinek, sestra Marina Videmari, proměnila svůj klášter v
nemocnici a konala tam službu se svými sestrami. Tato klášterní nemocnice
byla vzorem pořádku a čistoty.
Markýza Pallavicini-Trivulzio, která vedla s obdivuhodným sebeobětováním
turinský pomocný komitét, zařídila ústředny pro přijímání darů v různých
městech a zemích. Její činnosti bylo možno děkovati, že zásobárny milánské
byly vždy plné.
Za několik týdnů bylo vidět, jak malé oddíly uzdravených francouzských
vojínů procházely milánskými ulicemi, zahajujíce smutný návrat do Francie.
Někteří nesli svou paži v pásce, jiní šli o berlách nebo měli jiné znaky svého
zranění. Jejich uniformy byly obnošené a roztrhané. Měli však nádherné prádlo,
které jim opatřili bohatí Lombarďané místo jejich zakrvácených košil.
„Vaše krev,“ pravili, „byla prolita na obranu naší vlasti a my si ji chceme
ponechat na památku“.
Lidé, kteří byli před krátkou dobou silní a statní, odcházeli teď s jednou
rukou, s jednou nohou nebo s obvázanou hlavou, ale snášeli odevzdaně svou
bolest. Cítili však při tom hořkost v duši, že jsou neschopni k další službě a k
18. DOPRAVA RANĚNÝCH DO MILÁNA
Doprava raněných z Brescie do Milána, která byla prováděna v noci pro
velké horko panující ve dne, skýtala pohnuté divadlo. Vlaky, obložené zmrzačenými
vojáky, přijížděly na nádraží naplněné hustými masami obecenstva.
Bylo osvětlováno bledým svitem pochodní, a zadržovalo téměř dech, naslouchajíc
vzlykotu a dušenému nářku, pronikajícímu z vozů.
Železnice z Milána do Brescie, kterou Rakušané zničili při svém ústupu na
několika místech, byla opravena opět v prvních dnech července pro dopravu
střeliva, střelných zbraní a potravin a usnadněno tím bylo také vyprazdňování
nemocnic v Brescii.
Na každé stanici byly zařízeny dlouhé úzké nouzové přístřešky pro raněné.
Byli položeni po svém vynesení z vlaku na slamníky, které tvořily souvislou
řadu. Pod přístřešky byly postaveny stoly, obložené chlebem, polévkou z masa,
limonádou, vínem, vodou, cupaninou, plátnem a obvazy.
Pochodně, nesené místními mladými hochy, osvětlovaly temno. Lombardští
občané spěchali, aby vítězům od Solferina vyjádřili svůj dík. Ve zbožném
tichu obvazovali raněné, když je pečlivě vynesli z vozů a položili na lůžka.
Dámy nabízely nápoje a různá jídla a rozdělovaly je těm raněným ve vlaku,
kteří museli jet dále do Milána.
V tomto městě, kde několik nocí po sobě přicházelo vždy asi tisíc raněných,
byli oběti bitvy u Solferina přijaty co nejlépe. Tentokrát nepadaly z rukou
půvabných patricijek a ze slavnostně ozdobených balkonů nádherných paláců
milánské šlechty růže na lesklou zbroj a zlaté řády vojínů; teď ronily tyto
dámy, se srdcem plným díků, slzy soucitu, jejž osvědčovaly svou obětavostí.
Rodiny, které měly nějaký vůz, odvážely raněné z nádraží. Počet vozů, který
byl Milánskými dán k dispozici, přesahoval snad počet pěti se. Nejkrásnější
vozy panstva, stejně jako nejskromnější povozy jiné, jely každého večera k
Porta Tosa, kde bylo milánské nádraží. Italské dámy pokládaly si za čest uložit
samy hosty, jim přikázané, do svých nádherných vozů, opatřených matracemi,
koberci i polštáři.
Shromážděné množství pozdravovalo s odkrytou hlavou trpitele, když byli
odváženi povozem. Doprovázeli pomalu jedoucí vůz, nesouce pochodně, které
osvětlovaly smutné obličeje raněných, snažících se pousmát, a šli s nimi až
ku prahu pohostinných paláců, kde čekala na ně nejpozornější péče.
46 47
výživě svých rodin a že po svém návratu do vlasti budou jen předmětem politování
a soucitu, sobě samým a jiným na obtíž.
V jedné milánské nemocnici ležel energický a hrdě vyhlížející seržant zuavů,
který si nechal odnít nohu, aniž by vydal nejmenší zvuk nářku. Krátce na
to byl však přepaden tichým smutkem, třebas se jeho stav lepšil a jeho uzdravení
činilo rychlé pokroky.
Dunantův rukopis prvních řádků knihy „Vzpomínka na Solferino“
Nebylo možno si vysvětlit tuto zasmušilost, která rostla každým dnem.
Konečně naléhala naň milosrdná sestra, která ho viděla se slzami v očích, tak
dlouho otázkami, až doznal, že je jedinou oporou své staré nemocné matky,
které dosud posílal každý měsíc pět franků ze své mzdy - že není mu nyní
možno ji podporovat a že ubohá je již asi v nejvyšší nouzi.
Milosrdná sestra, pohnuta soucitem, darovala mu pět franků, které byly ihned
poslány do Francie. Když mu však představená nemocnice chtěla dáti nový
dar, odmítl ho s díkem, řka: „Upotřebte tyto peníze pro jiné, kteří to budou
více potřebovat. Co se týká mé matky, myslím, že jí budu moci již příští měsíc
zaslat peníze, neboť budu opět schopný práce“.
Jistá milánská dáma, nositelka slavného jména, dala svůj palác s pěti sty
lůžky pro potřebu raněných. Mezi vojíny, umístěnými v této nádherné budově,
byl také jeden granátník sedmdesátého francouzského pluku, který následkem
odnětí údu se ocitl v nebezpečí smrti. Dáma se snažila raněného
potěšit a mluvila s ním o jeho rodině. Tu jí vyprávěl, že je jediným synem
chudé venkovské rodiny a že ho rmoutí zanechat své rodiče v bídě, protože
sám pečoval o jejich výživu. Připojil k tomu, že jeho největším přáním před
smrtí by bylo, kdyby mohl ještě jednou obejmout svou matku.
Aniž by mu něco o svém plánu řekla, rozhodla se vznešená Miláňanka opustiti
Milán, sedla na dráhu, jela do kraje rodiny onoho vojáka, jejíž adresu si
opatřila, založila starého churavého otce značnou peněžní částkou a vzala
matku raněného s sebou do Milána.
Šest dní po svém vyznání objal již syn svou matku, žehnaje v slzách své
dobroditelce.
48 49
Dějiny nám ukazují, že není to výmysl chorého mozku, počítáme-li na podobné
příklady obětování. Zvláštního potvrzení nalézá náš názor ve dvou faktech
dnešní doby, které vzrušily veřejnost ve válce krymské a jsou v úzkém
vztahu k našemu předmětu.
Zatím co ranění a nemocní francouzského vojska na Krymu byli ošetřováni
milosrdnými sestrami, uzřelo vojsko Rusů a Angličanů blížící se ze severu a
ze západu dvě skupiny velkomyslných ošetřovatelek nemocných.
Ruská velkokněžna Pavlovna, rozená Charlotta z Würtemberska, vdova po
velkoknížeti Michaelovi, získala v Petrohradě a v Moskvě tři sta dam, aby v
ruských nemocnicích na Krymu ošetřovaly raněné a opatřily jim vše potřebné.
Tisíce vojínů žehnalo těmto vznešeným paním.
Na západě, v Anglii, byla to zase Miss Florence Nightingaleová, která byla
vyzvána lordem Sidney Herbertem, britským ministrem války, aby poskytla
pomoc anglickým vojákům na východě - a ona, v čele jiných anglických dam,
přijala bez váhání toto obětavé poslání. Obraz Florence Nightingaleové, jak
za noci s malou lampou v ruce prochází rozlehlými sály vojenských nemocnic,
aby se přesvědčila o stavu každého raněného, zůstal nezapomenutelný
všem těm mužům, kteří byli předmětem nebo svědky tohoto podivuhodného
milosrdenství, a vzpomínka na to zůstane navždy vepsána do dějin.
20. CO JE ÚČELEM TÉTO KNIHY
Ale k čemu je užitečné to, když obnovujeme vzpomínku na scény tak bolestné
a vyvoláváme znovu tak trapné pocity? Jaký má účel líčit jednotlivosti
plné bolu a rozvíjet před čtenářem obrazy zoufalství? Na tyto přirozené otázky
chtěli bychom odpovědět jinými otázkami.
Nebylo by možno založit ve všech evropských zemích pomocné společnosti
za tím účelem, aby ošetřovaly svými dobrovolnými pracovníky válečné
raněné bez rozdílu příslušnosti?
Jelikož se musíme ještě vzdát přání a nadějí Mírových společností, jelikož
lidé ještě i nadále se budou vzájemně zabíjet, aniž by se nenáviděli. Jelikož
nejvyšší sláva válečná se bude ještě vidět v tom, zničí-li se co nejvíce lidských
životů. Jelikož stále se ještě bude tvrdit, že je něco božského ve válce. Jelikož
každodenně vymýšlejí se s vytrvalostí, která by byla hodna lepších věcí, stále
strašlivější prostředky ničení a vynálezci těchto vražedných nástrojů jsou pobízeni
ještě o závod zbrojícími státy Evropy - proč neměli bychom dnešní
dobu poměrného klidu a pokoje užít k tomu, abychom řešili námi danou otázku,
důležitou stejně z hlediska lidskosti jako z hlediska křesťanství?
Budou-li o tomto předmětu přemýšlet jedinci, budou o něm jistě také psány
spisy a pojednání. Nejdříve jedná se tudíž o to, aby tato myšlenka byla předložena
velké rodině evropských národů, aby získala pozornost a souhlas všech
těch, kdož jsou dosti šlechetní a cituplní, aby brali vroucí účast na utrpení
svých bližních.
To jest účelem této knihy.
Budou-li jednou utvořeny trvalé společnosti tohoto druhu, budou pohotově
i v okamžiku války. Musely by v zemích, kde budou vytvořeny, získat blahovůli
úřadů a snažit se pro případ války o výsady a plná práva u mocí, vedoucích
válku, aby usnadnily jejich úkol. Tyto společnosti musely by míti nejdůstojnější
a nejvýznačnější muže ve svém správním výboru. Při počátku válečného
tažení učinily by provolání ke všem osobám, které by byly ochotny věnovat
se tomuto dílu, tj. úkolu, poskytovat pod vedením zkušených lékařů
pomoc raněným a ošetřovat je na bitevním poli a později v polních lazaretech
a nemocnicích.
Dobrovolná obětavost není tak řídká, jak bychom myslili. Jistě podjalo by
se mnoho lidí, a mnozí z nich na vlastní útraty, tohoto tak lidumilného účelu,
kdyby mohli spoléhat na pomoc a podporu nejvyšší správy a měli jistotu, že
vykonají skutečně něco dobrého. Jaký půvab mělo by pro šlechetná srdce a
rytířské povahy v dnešním sobeckém století to, že budou vzdorovat stejným
nebezpečím jako vojín - a při tom docela dobrovolně vykonávat i poslání míru
a útěchy!
Socha sochaře George Segala z roku 1988 zobrazující Henri Dunanta při psaní knihy
„Vzpomínka na Solferino“, je zhotovena z plastu a dřeva
50 51
Tito ošetřovatelé nemocných uplatní se nejen na bitevním poli, ale právě
tak v nemocnicích, kde raněným, oloupeným o rodiny a přátele, utíkají týdny
zdlouhavě a bolestně. Za této krátké italské války se stávalo, že vojíni byli
přepadeni tak mocnou touhou po domově, že zmírali, aniž by to přímo zavinila
jejich nemoc nebo zranění.
Na druhé straně přispívalo účastenství Italů, jak je pochopitelné, jen k dobru
raněných Spojenců, zatím co trpící Rakušané měli z něho jen velmi málo.
Jistě byly v Itálii statečné ženy, jejichž trpělivost a vytrvalost nebyla unavena.
Ale nakonec bylo je možno již počítat: nakažlivé nemoci zastrašovaly
mnohé z nich a málo ošetřovatelů nemocných a sluhů vyhovovalo očekávání.
Personál vojenských lazaretů byl nedostatečný, což zůstane, i když bude
zdvojen nebo ztrojnásoben. Jsme odkázáni na spolupráci veřejnosti a bude
tomu tak vždy. Jen tak je možno doufat, že utrpení války budou v budoucnu
zmírněna.
Jedná se tudíž o to, vydat provolání, které by žádalo o pomoc příslušníky
všech zemí a všech stavů, mocné tohoto světa i nejskromnější dělníky, neboť
každý může svým způsobem, každý ve svém kruhu a podle svých sil, přispět
svým podílem k tomuto dobrému dílu. Provolání toto nutno řídit na ženy stejně
jako na muže, na kněžny a princezny stejně jako na skromné a obětavé
osiřelé dívky nebo na opuštěné vdovy, které rády věnují veškeré své síly k
dobru bližního. Provolání nechť se obrátí na generála, polního maršálka a
ministra války stejně jako na spisovatele a učence, z nichž každý může vhodně
přispět věci, která se týká celého lidstva, každého národa, každého kraje,
ba každé rodiny. Vždyť nikdo není chráněn před účinkem války!
Když jeden rakouský a jeden francouzský generál, kteří bojovali proti sobě
u Solferina, krátce na to mohli sedět u pohostinného stolu pruského krále, kdo
mohl by jim bránit, aby projednávali a zkoumali tuto otázku, která je opravdu
hodna jejich účasti a pozornosti?
Za velkých manévrů u Kolína v roce 1861 pozval pruský král Vilém důstojníky
různých národností, vyslané jejich vládami, do zámku Benrath u Düsseldorfu.
Ještě před tím, než se posadili, uchopil král generála Forey a generála
Paumgartena za ruku a řekl jim s úsměvem: „Nyní, protože jste přáteli, sedněte
si hezky pospolu a bavte se“. Forey byl vítěz od Montebello a Paumgarten
byl jeho protivník.
Neměli bychom si přát, aby podobných mimořádných příležitostí, jako
byla ona v Kolíně, Chalonu nebo kde jinde, jež svedly dohromady mistry
válečného umění různých národů a byly určitým druhem kongresu, použili
oni mužové ke stanovení mezinárodních, smluvních a posvátných zásad,
které byvše jednou přijaty a potvrzeny, mohly by sloužit jako podklad
pomocným společnostem pro raněné v různých zemích Evropy? Jest tím
důležitější dorozumět se již předem o příslušných nařízeních, protože při
Jak četné případy podobné obětavosti ve staré i nové době, které většinou zůstaly
neznámy, nenesly jenom proto ovoce, že byly ojedinělými a že nedošlo při nich
k semknutí jednotlivých projevů soucitu ke společnému dílu milosrdenství.
Kdyby bývali 24., 25. a 26. června v Castiglione, jakož i v Brescii, v Mantově
a ve Veroně dobrovolní ošetřovatelé, kolik dobrého mohli prokázat!
Kolik svých spolubližních by byli zachránili od smrti v oné nešťastné noci z
pátku, kdy srdcervoucí vzlyky a prosby draly se z prsou tisíců raněných, kteří
leželi trýzněni bolestí a žízní!
Statečné ženy a dívky z Castiglione nemohly mnohým raněným zachovat
život, neboť bylo třeba spolupůsobení zkušenějších, schopnějších, rozhodnějších
a především školených mužů - jediná to možnost, aby bylo zabráněno
chybám, které zhoršují rány a činí je smrtelnými.
Kdyby bývalo také dostatečně pomocníků, aby sesbírali raněné v údolí
Medoly, ve slujích San Martina, na příkrých svazích Monte Fontana a na pahorcích
Solferina, pak nemusel mnohý ubohý střelec, hulán nebo zuav, který
přes své strašlivé bolesti se snažil povstat a marně dával znamení, aby přišli k
němu s nosítky, ležet celé hodiny ve smrtelném strachu! Nebylo by jistě došlo
také k tomu, aby s mrtvými byli pochováváni i živí.
Lépe upravené dopravní prostředky by byly ušetřily onomu gardovému střelci
strašlivou amputaci, která byla na něm provedena v Brescii a která byla
nutná jen proto, že o něho dostatečně nepečovali za dopravy z bitevního pole
do Castiglione.
Nemusíme si při pohledu na mladé invalidy, vracející se smutně domů jako
mrzáci s jednou paží nebo nohou, činit výčitky, že jsme jim nevěnovali větší
péči, abychom od nich odvrátili smutné následky zranění, které mohlo být
zhojeno včasnou pomocí?
A byli by oni umírající, kteří leželi v polních lazaretech v Castiglione a v
nemocnicích Brescie bez pomoci, kteří se často nemohli dorozumět ve své
mateřštině, zmírali za proklínání a zlořečení, kdyby jim po boku dlela milosrdná
bytost, která by jim pomáhala a těšila je?
Přes pomoc úřadů, přes úsilí lombardských měst zůstalo mnoho nevykonáno,
třebaže ještě při žádné válce nebylo prokázáno tolik milosrdenství. Toto
nebylo však ještě v žádném poměru k velikosti bídy, kterou bylo třeba mírnit.
K vyplnění tak vznešené úlohy nehodí se námezdní dělníci, kteří jsou brzy
zhnusení a vyčerpáním stávají se bezcitnými a hrubými. Zde bývá zapotřebí
také okamžité pomoci, neboť co může raněného zachránit ještě dnes, zítra již
ho nezachrání. Při nejmenší ztrátě času může dojít k zánětu, který vede raněného
smrti vstříc.
Proto potřebujeme dobrovolné ošetřovatele nemocných, kteří jsou předem
školeni a obeznámeni se svým úkolem, kteří jsou uznáni od velitelů
válčících vojsk a podporováni od nich ve svém úkolu.
52 53
vypuknutí nepřátelství se válčící strany již těžko dorozumívají a řeší podobné
otázky jen z vlastního hlediska.
Svolávají se přece také sjezdy učenců, právníků, lékařů, národohospodářů a
statistiků, kteří se scházejí, aby řešili otázky mnohem menšího dosahu. Vždyť
existují také mezinárodní všeobecně prospěšné a dobročinné společnosti.
Nebylo by možno se právě tak společně scházet, aby byla řešena otázka
takové důležitosti, jako je zlepšení péče o oběti války?
Lidskost a mravnost vyžadují nutně takového díla, o němž se zde zmiňuji.
Je to povinnost, k jejímuž vyplnění má přispívat každý čestný muž, každá
vlivuplná osobnost.
Který kníže, který panovník odřekl by těmto společnostem svou podporu a
neocenil to, opatří-li bojovníkům svého vojska úplnou jistotu, že v případě
poranění bude jim dopřána rychlá a přiměřená péče?
Trvalými spolky, které navrhuji, předejde se také zlu, že by zaslané
peníze a jiné pomocné prostředky byly zašantročeny nebo nerozumně
rozděleny. Ve východní válce byly odeslány z Petrohradu na Krym značné
zásoby cupaniny, které sesbíraly ruské ženy - ale místo do nemocnic, pro
které byly určeny, cestovaly balíky do papíren, které je upotřebily.
Zlepšením dopravních prostředků a zabráněním nehod na cestě z bitevního
pole do lazaretu vystříháme se mnohých amputací a zmírníme
tím i břemena vlád, které musí dávat podpory invalidům.
Tyto spolky také mohou, budou-li trvalými, prokazovat význačné služby
při nakažlivých nemocech, povodních, velkých požárech a jiných nepředvídaných
katastrofách. Touha pomoci bližnímu, která by dala podnět k jejich
vytvoření, bude je vést i všude jinde, kde se najde pole pro jejich činnost.
Toto dílo předpokládá především osobní obětavost určitého počtu osob;
peněžní obětavost nebude v době války chybět. Vydají-li Společnosti svá provolání,
přispěje jistě každý svým darem a svou hřivničkou. Žádná země není
lhostejná k tomu, bijí-li se její synové za obranu. V tom není žádná těžkost.
Vše spočívá více na tom, aby ve všech zemích se konaly vážné přípravy k
ošetřování raněných, aby byly vyvolány v život zmíněné Společnosti.
K založení výborů, stojících v popředí těchto Společností, stačí v každé
zemi dobrá vůle několika úctyhodných osob, které k tomu mají potřebnou
vytrvalost. Podobné výbory, oživené duchem lásky k bližnímu, která
objímá stejně všechny národy, tvořily by jakýsi generální štáb při vývoji
práce. Výbory různých národů se mohou, třebaže budou vzájemně nezávislé,
se dorozumívat mezi sebou, setkávat se na kongresech a působit v
době války ku blahu všech.
Třebaže strašlivé prostředky ničení, které jsou národům dnes k dispozici,
budou pravděpodobně zkracovat trvání budoucích válek, budou zase bitvy
tím vražednější.
A nemůže v našem století, ve kterém vše nepředvídané hraje tak velkou
úlohu, vypuknout válka zde nebo onde a docela nečekaně?
Není již v těchto úvahách dostatečný důvod k tomu, abychom se nedali
překvapiti událostmi?
54 55
K tisku připravil a historické fotografie vybral
Mgr. Josef Švejnoha
Vydal
za pomoci Regionální delegace Mezinárodního výboru Červeného kříže
v Budapešti
Úřad Českého červeného kříže
Praha 1, Thunovská 18
1. vydání
Praha, 2004
Vzpomínka
na Solferino
Henri Dunant
56