„Nejhůř odezírám, když mi na porozumění záleží“

V běžném životě mezi slyšícími lidmi se neslyšící člověk nevyhne situacím, kdy musí odezírat. V zaměstnání, na ulici, v obchodě, v nemocnici... Není-li nablízku tlumočník a sdělení není podáno ve znakovém jazyce či písemnou formou, nezbývá mu nic jiného, než snažit se odhadnout, co se mu lidé okolo něj snaží sdělit. Občas obsahu řečeného porozumí správně, jindy nesprávně, a někdy se mu to nepodaří vůbec. Bylo by však chybou případný neúspěch přičítat na vrub odezírajícímu člověku a vyčítat mu, že se málo snaží.

V průběhu stejného dne odezírá osoba se sluchovým postižením s různým úspěchem, podle toho, jak se právě cítí. Je-li například unaven nebo rozčilen, neodezře někdy ani jednoduché sdělení, i když se o to velmi snaží. Největší problémy při odezírání mívají právě tehdy, když mu na porozumění sdělení nejvíce záleží. Zaplaví ho pocit strachu z neúspěchu - a neštěstí je hotové.

Je-li v pohodě a komunikační partner zná a dodržuje pravidla potřebná pro odezírání, pak je naděje na porozumění vyšší (třebaže ani tehdy není úspěch zaručen).

„Navázání zrakového kontaktu“

Někdy komunikační partner (zdravotnický personál) zapomene osobu se sluchovým postižením předem upozornit, že se chystá mluvit. Pak sluchově postižená osoba "nechytí" včas začátek věty a nepochopí smysl dalších slov.

Správné upozornění je pohyb rukou (zamávání) nebo lehký opakovaný dotyk na předloktí. Nestačí, když do osoby zdravotník jen strčí loktem – mohou to mylně považovat za náhodný dotyk při pohybu, který pro ně nemá žádný signální význam.

Každý sice uznává, že se na komunikátora při odezírání musí dívat, málokdo však pochopí, proč osoba se sluchovým postižením potřebuje, aby zrakový kontakt byl vzájemný. Když se na něj komunikátor (zdravotník) při hovoru také dívá, může osoba se sluchovým postižením snadněji dát najevo mimikou či gestem, nakolik ve kterém okamžiku rozumí a kdy již začíná mít problémy.

Důležité je i vhodné osvětlení. Ostré světlo svítící přímo do očí je nepříjemné každému. Větší zlo však je, svítí-li do očí odezírajícímu. Za prvé proto, že nemůže dobře odezírat, za druhé proto, že má celodenním nuceným odezíráním unavené oči. U neslyšícího člověka musí zrak plnit více funkcí, než kdyby slyšel, a proto si jej musí úzkostlivě šetřit.

Když mluvící osoba sedí, potřebuje si osoba se sluchovým postižením také sednout, aby měla její tvář ve výši svých očí. Jinak jí ve výhledu na ústa překáží její nos. Podobné je to, když někdo o hodně menší než osoba se sluchovým postižením stojí vedle ní. Pak někdy pomůže, když při mluvení trochu zvedne bradu. Když má někdo ústa naopak o něco výše než jsou její oči, tak jí to při odezírání tolik nevadí.

Velice často se setkávají osoby se sluchovým postižením s lidmi, kteří se snaží mluvit na ni zblízka. Snad mají dojem, že jim pak budou lépe rozumět. Opak je pravdou. Pak musí buď ustoupit, anebo aspoň odklonit horní polovinu těla. Z příliš malé vzdálenosti totiž nemůže dobře zaostřit zrak na jejich ústa.

Vyhovuje jí, když jsme s komunikačním partnerem čelem proti sobě. Je-li vedle ní, musí trvale držet hlavu na stranu. Špatně tak vidí na ústa a po chvíli ji může bolet za krkem.

„Začátek hovoru“

Znalost tématu sdělení, které má následovat, je při odezírání poloviční úspěch. Usnadňuje to odhad slov, ze kterých se dá odvodit několik dalších možných variant, které mohou následovat.

Pokud obsah sdělení nevyplývá z momentální situace, která je osobě se sluchovým postižením  zřejmá, pak je vhodné, aby jí komunikační partner předem sdělil, o čem chce hovořit. Jinak jí  zabere mnoho času, než se v obsahu řečeného zorientuje, a mezitím jí mnohé z jeho řeči uteče.

U každého člověka si musí nejdřív zvyknout na jeho způsob hovoru. Zvykání bývá oboustranné, protože když se druhý člověk snaží s ní dorozumívat, musí se také přizpůsobit. Některým lidem porozumí ihned, jiným až po delší době častého kontaktu, ale můžou mít i několik lidí, jejichž mluvu nedokážou odezírat vůbec.

Odezírání je v podstatě snaha zachytit zrakem to, co má být správně vnímáno sluchem. Viditelné pohyby úst jsou jen "vedlejším produktem" při modulaci výdechového proudu během mluvení. Proto si mnoho slyšících lidí nedává pozor na to, jak při mluvení otvírají ústa. Stačí jim, když sami sebe slyší.

Tak jako slyšící lidé u druhých hodnotí hlasový projev, neslyšící si všímá pohybů jejich úst. Zda je otvírají dostatečně, zda nemluví příliš rychle a zda dodržují přirozený rytmus mluvy.

Osobě se sluchovou vadou může vadit, když někdo otvírá ústa málo, a nebo když je otvírá příliš mnoho. Rychlou mluvu nestačí sledovat, ale při slabikování je problém sestavit viděné mluvní pohyby do slov a vět. Nejlépe se odezírá plynulá řeč, s krátkými přestávkami tam, kde se v psaném projevu obvykle dělá interpunkce. Tyto malé přestávky v řeči jí poskytují trochu času k tomu, aby si viděné pohyby úst "poskládala" v duchu dohromady a zkoumala, zda dávají nějaký smysl.

„Pouhé sledování pohybu úst nestačí“

Zrakové informace při vnímání řeči pozorováním pohybu rtů jsou velmi nepřesné a zlomkovité. Mnoho slov zní jinak, ale pohyby úst jsou při nich stejné. Při odezírání pak dochází k mnoha omylům.

V běžných podmínkách proto nelze odezírat jen jednotlivé mluvní pohyby nebo mluvní obrazy. Je nutno odhadnout smysl celého sdělení. K tomu napomáhá několik "záchytných bodů": výraz tváře, pohyby rukou a těla. (Někdy jsou tyto projevy pro osobu se sluchovým postižením jediným zdrojem informací. Stává se totiž, že se jí nepodaří rozluštit, co se jí říká, ale pozná, jaký má vztah k tomu, o čem se právě hovoří.)

Zatímco se dívá na mluvícího člověka, musí velmi rychle přemýšlet. Porovnává to, co viděla, s tím, co již zná z vlastní zkušenosti, z četby nebo z vyprávění ostatních.

Vlastní názor na sdělovaný obsah si může tvořit až poté, kdy se ujistí, že rozuměla správně.

„On o voze, já o koze“

Někdy se osoba se sluchovým postižením domnívá, že rozuměla dobře, ale později zjišťuje, že se mýlila. Nebo ji někdo ujišťuje, že už jí něco říkal, ale ona o tom neví. Rozuměla totiž něco jiného, a protože byla přesvědčena, že rozumí správně, dále se již neptala.

Na omyl se většinou přijde tehdy, když odpoví podle toho, co rozuměla, tedy naprosto nesmyslně.

„Odezírání je vyčerpávající“

Osoby se sluchovým postižením nevydrží odezírat příliš dlouho. Potřebují častěji odpočívat. Proto jsou raději, když jim komunikační partner také nechá prostor k tomu mluvit. Pohodlný poslech nedá tolik práce jako pro osobu se sluchovým postižením odezírání.

Musí dbát na to, aby povídání mělo "hlavu a patu" a nebylo nudné. (Využívají přitom vytrénované schopnosti sledovat neverbální projevy ostatních lidí, takže jakékoli známky nezájmu či nesouhlasu okamžitě zaregistrují. Tuto schopnost má většina lidí, kteří neslyší.)

Když je druhý člověk příliš povídavý a osoba se sluchovým postižením musí dlouho odezírat, přestává někdy vnímat, co je jí říkáno.  Někdy může být tak příliš unavena a tím páde se nechce stále znovu ptát, co jí druhý povídal, snaží se být zdvořilý a raději jen přikývne, i když nerozumí."

Zdroj: Strnadová V.  Na vlastní oči online, 25.2.2006 dostupné http://ruce.cz/clanky/_37.pdf