Verbální komunikace představuje vyjadřování se prostřednictvím slov určitého jazyka, formálně či neformálně, písemně nebo ústně. Obsahuje současně i osobnostně charakteristické paralingvistické prvky. 

Prostřednictvím komunikace můžeme nejenom předávat zprávy, ale také vyjadřovat své pocity. Verbální komunikace má tedy svou racionální a emocionální rovinu. Většina sdělení je složena ze stránky věcné, vztahové, sebeprojevující a výzvové. Věcný obsah je díky nesené informaci na první pohled relativně srozumitelný a jasný, ostatní tři položky jsou individuální      a mohou být méně jasné. Sebeprojevující složka charakterizuje konkrétního mluvčího, vztahová složka vyjadřuje postoj        a vztah mluvčího k druhé osobě a výzvová složka pak vybízí k určité akci. Jedno sdělení tak může zahrnovat současně několik poselství.

Prostředkem verbální komunikace může být i mlčení či komunikační pauza, které se ale často neprávem, nejenom jako zdravotníci, obáváme. V souvislosti s tímto faktem je v rámci komunikace s příjemcem péče vždy dobré zvážit, zda v určité zásadní chvíli není vědomé mlčení či objetí člověka cennější než spousta prázdných slov. Potvrzení tohoto tvrzení přichází i slovy Euripidovými: „Mluv, pokud máš slova silnější než ticho, nebo zachovej mlčení.“

Mezi základní zásady verbální komunikace ve zdravotnictví patří: 

• ujasnit si záměr komunikace, 
• sdělení strukturovat, 
• kooperovat, 
• eliminovat nejasnosti, 
• sdělení vhodně načasovat, 
• komunikovat empaticky, 
• nejdříve naslouchat, potom mluvit, 
• přiměřené tempo řeči, 
• zdvořilost, 
• srozumitelnost, 
• adaptabilita, 
• vytvořit prostor pro dotazy a zpětnou vazbu.

Obtíže v rámci verbální komunikace mohou nastat u příjemce péče, který nemůže, nechce nebo neumí komunikovat. V těchto případech je třeba odhalit příčinu obtíží a odstranit ji, je-li to možné, či nalézt alternativní způsob dorozumění se.

Mějme na paměti, že verbální komunikace je jedním z hlavních pracovních nástrojů zdravotníka. 

Paralingvistické prvky komunikace

Paralingvistické prvky představují mimojazykovou zvukovou část verbální komunikace, která výrazně ovlivňuje význam        a smysl sdělení. Mohou být vyjádřeny vědomě i nevědomě. Zahrnují tón a výšku hlasu, rychlost řeči, hlasitost, přízvuk            a intonaci, délku, objem a kvalitu sdělení a současně také přestávky ve sdělení.

• Hlas vypovídá o psychickém rozpoložení mluvčího – vyjadřuje jeho různé emoce, zabarvení hlasu ladí náladu. 
• Tempo řeči se liší u různých jedinců, mění se s jejich psychickým rozpoložením a také se změnou tématu sdělení. 
• Dynamika řeči ukazuje, co se děje v nitru mluvčího. 
• Dobrý tón a dobré vyladění dělá „dobrou muziku“. 
• Mimoslovní složku mohou představovat i různé zvuky, kterými se mluvčí snaží vyplnit pomlku ve sdělení. Přiměřené větné pomlky a pauzy jsou v řeči nezbytné pro frázování sdělení a napomáhají tomu, aby z komunikace nevznikla zahlcující lavina slov. Interpauzy jsou pomlky mezi větami, intrapauzy jsou pomlky uvnitř vět. Naznačují, že u mluvčího existuje myšlenkové plánování jeho sdělení.

Chyby ve slovní komunikaci mohou tvořit například:

• nedokončené věty, 
• nezáměrné opakování se, 
• parazitická/balastní/vatová slova a fráze, 
• přeřeknutí se, 
• zadrhávání, ale také chybná artikulace a výslovnost, 
• nevhodně zvolená slova či vulgarismy, 
• příliš rychlá řeč, 
• nedostatečná slovní zásoba či chudý verbální projev.