Záchranář pracující s pacienty všech věkových kategorií by měl být schopen vyzařovat klid. Tato těžko definovatelná ale trénovatelná vlastnost je proto během přístupu k dětem zásadní. Děti bývají mnohem vnímavější a citlivější než dospělé osoby a mnohdy čtou lépe mezi řádky vše nevyřčené.

Doporučení pro komunikace

• Buďte klidní, přizpůsobte tomu své vystupování, nedělejte zbytečně prudké a rychlé pohyby.
• Udržujte se v úrovní očí, nemluvte „z vrchu“.
• Pozdravte cíleně dítě a představte se mu křestním jménem.
• U nekriticky nemocného se primárně zajímejte o dítě než o samotnou diagnózu, nezačínejte „hands on“ vyšetřením.
• Obecně mají děti záchranáře rády, ale jen dokud nejsou v roli nemocného, v tomto případě spíše očekávejte, že z vás mohou mít strach. Povídejte si a mějte připravené zajímavé odpovědi na všetečné otázky k práci záchranáře.
• Všímejte si různých indicií, které by vám mohli naznačit záliby dítěte (plakáty, obrázek na tričku, sportovní vybavení), zeptejte se na oblíbenou hračku a zapojte ji do vyšetření.
• Nezapomínejte na rodiče, můžou být velkou pomocí při navázání kontaktu s dítětem a také jsou skvělým zdrojem informací. Nikdo nezná dítě lépe než samotný rodič. Různé odchylky v chování dětského pacienta nebudete schopni ad hoc identifikovat. Například obvykle velice aktivní dítě, které si vždy dopoledne hraje, najednou jen sedí a je podezřele klidné, na vás může působit zcela normálně, avšak při těchto informacích byste měli vždy zpozornět.  
• V souvislosti s rodiči, či jinými pečujícími dávejte pozor, aby nemluvili za dítě. Buďte v těchto situacích „moderátorem“ a bedlivě naslouchejte oběma stranám.