• S pacientem s pohybovým postižením jednejte jako s každým jiným, tedy slušně, trpělivě a empaticky. Mluvte přiměřeným tónem a běžnou rychlostí, nepodceňujte pacientovi schopnosti.
• Jednat s pacientem jako s každým jiným však neznamená tvářit se, jako by pohybové postižení neexistovalo. Tato tendence může být spojena s pocity nejistoty, předsudky, studem nebo obavami, abychom se postiženého nějak nedotkli, neublížili mu.  
• Nepoužívejte označení typu vozíčkář, berlař, ampuťák, i když je dotyční sami často při komunikaci o sobě používají. Asi málokdo bude při běžné komunikaci dávat přednost opačnému extrému typu “uživatel invalidního vozíku”, obecně přijatelnější je používání spojení typu “člověk na vozíku”, “pacient po amputaci” atp.
• Lze  používat slova jako jít, chodit, odejít apod. bez ostychu a nepříjemného pocitu.
• Komunikační specifika pacientů s pohybovým postižením, které jsou dány narušením různých tělesných funkcí, mohou být nesprávně interpretovány, mimika nebo grimasy nemusí odpovídat vnitřnímu naladění pacienta a komunikační situaci, je důležité soustředit se na obsah sděleného, nikoli na formu.
• Pokud má pacient zhoršené schopnosti komunikace, dejte mu dostatek času a prostoru, aby se vyjádřil.
• Při komunikaci s osobou na vozíku je vhodné snížit se/posadit se na jeho úroveň, abychom snadněji udržovali oční kontakt a nepůsobili dominantně. Mluvíme na pacienta tváří v tvář, k pacientovi přistupujeme vždy v jeho zorném uhlu (ne zezadu).
• Veškeré intervence, které budeme u pacienta realizovat předem avizujeme.
• S kompenzačními pomůckami zacházíme opatrně, tak abychom je nepoškodili a dotýkáme se je pouze v nevyhnutných případech. o vozík pacienta, berle apod. se neopíráme.
• S pacientem na vozíku zacházíme bezpečně a šetrně.
• Doprovází-li pacienta další osoba (např. asistent) komunikujeme s pacientem a ne s doprovodem. Pokud má pacient se sebou asistenčního psa, nikdy bychom neměli bez dovolení psa hladit, krmit, volat, vydávat povely apod.

• Samotné pohybové postižení nebo fyzická odlišnost často nemusí být předmětem návštěvy zdravotnického zařízení, a i když kvůli své nápadnosti může přirozeně přitahovat pozornost, nesoustřeďte se v komunikaci primárně na samotné postižení.
  
• Je dobré se vyvarovat působení tzv. “haló efektu”, který vede k vyzdvihnutí výrazného projevu hendikepu nebo vlastnosti, kterou v komunikaci přirozeně vnímáme a která by mohla zastínit komplexní osobnost pacienta. Zvláště v komunikaci s pacientem s dlouhodobým postižením není na místě nadměrné projevování soucitu nebo lítosti ohledně jeho hendikepu.

1. Zdravotnický pracovník komunikuje při zjišťování anamnézy zásadně s pacientem s pohybovým postižením a nikoliv s jeho případným doprovodem.
2. Při nezbytné manipulaci s pacientem (uložení na lůžko aj.) mu vysvětlíme, co konkrétně potřebujeme, a požádáme jej, aby nám říkal, jak máme postupovat. Většina pacientů přesně popíše způsob manipulace.
3. Dbáme, aby pacient s pohybovým postižením měl ve svém dosahu nezbytné kompenzační pomůcky. Tím zvyšujeme jeho jistotu a pocit soběstačnosti.
4. Pokud potřebujeme vykonat zdravotnický úkon (odběr krve, aplikace injekce apod.), požádáme pacienta, aby si sám – pokud je to možné – zvolil místo vpichu či jiného zákroku. Pacient obvyklé ví, které místo je nejvhodnější.
5. Zásadně dbáme na to, aby pacientovi s pohybovým postižením byly sanitním vozem současně dopravovány i nezbytné kompenzační pomůcky. Zajistíme, aby „vozíčkář“ měl ve zdravotnickém zařízení k dispozici svůj vozík.
6. Při delším pobytu ve zdravotnickém zařízení zjistíme, které bariéry v pokoji a jeho okolí brání relativně samostatnému pohybu pacienta a snažíme se je odstranit.
7. Maximálně se snažíme, aby pacient nebyl trvale upoután na lůžko, pokud to není nutné.
8. Jen v nejkrajnějším případě používáme takové pomůcky jako je permanentní močový katetr apod. Je to velmi ponižující pro všechny pacienty.
9. Při podávání stravy se vždy informujeme, zda pacient je schopen se najíst, nakrájet si jídlo apod.
10. Zvláště při delších vyšetřeních dbáme na časový prostor na použití WC." (VZP, online)

Působnost vyhlášky č. 398/2009 Sb. o obecných technických požadavcích zabezpečujících bezbariérové užívání staveb zahrnuje všechny veřejné stavby včetně zdravotnických zařízení, které by tedy měly být bezbariérově přístupné.

Pozn.  Diskutabilní bývá často nejen faktické provedení přístupnosti, ale také to, jakým způsobem bývá nakládáno s vybavením, které má bezbariérovou přístupnost zajišťovat, např. schodišťové plošiny, pro jejichž zprovoznění je často třeba shánět zvláštního pověřeného pracovníka, nebo bezbariérové toalety, které bývají v mnohých institucích zamčeny či využívány jako odkladiště nejrůznějšího materiálu.