Mutismus neboli nemluvnost (či oněmění) je narušená komunikační schopnost, která pacientovi brání dobře fungovat v běžných sociálních situacích, přičemž se nejedná o organické poškození CNS. 

• porucha je chápána jako funkční ztráta řečových projevů, které jež byly zcela nebo částečně nabyty. 
• pacient řeči rozumí, ale verbální projev (tzn. artikulovanou řeč) v některých konkrétních situacích nerealizuje, nepoužívá
• v pozadí této poruchy je potřeba vždy hledat psychologický kontext. Nemluvnost pacienta je vázána na určité situace, ve který není schopen se verbálně projevit, zatímco v jiných situacích (nejčastěji v domácím prostředí a s nejbližšími příbuznými) běžně komunikuje (Preissová, In Neubauer 2018).

Úspěchem je jakékoliv sdělení či snaha o komunikaci (včetně neverbální nebo jednoslovní).

• Pacienta bychom neměli nijak, ani neverbálně nutit, aby mluvil. Komunikaci pouze nabízíme, ale nevynucujeme. Respektujeme, pokud s námi klient nemluví.
• Dáváme pacientovi instrukce a popř. úkoly, které nevyžadují mluvenou řeč, ale zároveň umožňují aktivní účast na reedukačním procesu, např. „Podáte mi Vaši sklenici?“ „Můžete mi pomoct s podáním Vašeho talíře?“ apod.
• Zkusíme zapojit klienta do konverzace a verbálního projevu v rámci skupinového rozhovoru (na pokoji s více pacienty). Je prokázáno, že první řečové projevy člověka s elektivním mutismem se s velkou pravděpodobností projeví a objevují ve skupinovém rozhovoru, popř. práci.
• V situaci, kdy víme, že pacient dokáže hovořit, poskytneme mu dostatek času k vyjádření se nebo k reakci na položenou otázku, dotaz, verbální stimul.
• Pacient často dokáže komunikovat pouze s jedním člověkem – není schopen vyhodnocovat více sociálních i komunikačních situací najednou.
• „Rozhodnutí“ pacienta nemluvit se snažme přijmout jako normální reakci, která je přechodná a zdravotnický personál jej musí respektovat v každé situaci. I odpověď je třeba přijmout jako přirozený jev, opět se respektuje „vlastní rozhodnutí“ pacienta odpovědět.
• Akceptujeme všechny formy projevu pacienta, včetně šepotu. Šepot je považován za mezistupeň v běžné komunikaci. Pacient s elektivním mutismem může mít neustále obavy ze zvuku svého hlasu, proto většinou nejdříve v případě komunikace začne šeptat (ve skupině šeptajících, pak ve dvojici a až následně sám).
• Nenápadná pochvalná reakce zdravotnického personálu, vyjadřující neverbálně spíše uspokojení ze „správného rozhodnutí“ pacienta, dává pozitivní zpětnou vazbu (úplně stačí úsměv, pokývnutí, snadno čitelný výraz obličeje vyjadřující radost apod.).
• Využívat spíše formulace žádostí „podmiňovacím“ a zdvořilým způsobem, např. „Mohl byste mi prosím podat...mohl byste mi prosím sdělit…“    – všechny tyto formulace dávají možnost volby, což je pro pacienta klíčové.
• Pozitivní motivace – na jakýkoliv pokrok ve verbální komunikaci – reagujeme pochvalně. Neúspěch, respektive situaci bez odpovědi nekomentujeme a odpovíme si sami (pakliže to situace umožňuje), přibližně to, co jsme do pacienta požadovali.
• Vždy předem počítáme s možnými výkyvy nálad a labilitou.
• Formulujme otázky na pomezí mezi dotazem a konstatováním situace – odpověď kývnutím „Máte již po ranní hygieně, že ano?“
• Zkoušejme otázky s možností volby ANO x NE – popřípadě pacient může reagovat pouze kývnutím, např. „Máte se dobře?...“Cítíte se dnes dobře?“

Nejčastější chyby:

1. nerespektování příčin mutismus
2. nezjišťovat postupně rodinné vztahy a rodinné zvyklosti v rámci komunikace s pacientem
3. zahrnovat pacienta množstvím informací a podnětů ve snaze jej rozkomunikovat
4. mnohomluvným vysvětlováním a přemlouváním pacienta ke komunikaci, maskovat své rozpaky při počátečním neúspěchu v navázání kontaktu s pacientem