Odontogenní záněty jsou způsobovány patogeny spojenými s patologiemi tvrdých zubních tkání nebo parodontu. Neošetřené, nebo nedostatečně ošetřené kariézní zuby mohou být zdrojem infekce, která může způsobovat celou řadu potíží.

• Ve většině případů nejsou odontogenní záněty způsobeny pouze jedním bakteriálním kmenem, i když většinou převažují streptokoky. Často jsou zastoupeny bakterie aerobní I anaerobní, což omezuje výběr antibiotik vhodných pro terapii.

• Počátečním příznakem bývá bolest některého zubu, ta ale po vzniku píštěle nebo rozšíření zánětu často odeznívá – bolest působí hnis napínající periost. Dále dochází ke vzniku otoku intraorálně nebo extraorálně.

• Otok měkkých tkání a zánětlivé prosáknutí žvýkacích svalů omezuje otevírání úst až úplnou čelistní kontrakturu – absces pterygo mandibulárního prostoru (osmičky)

• Rozsáhlé záněty mohou způsobovat útlak dýchacích cest – není příliš časté

• Nejzásadnějším rizikem je přestup hnisu do myofasciálních loží a jeho šíření pod bazi lební, do oblasti velkých krčních cév a do mediastina

Kolemčelistní prostory

Kolemčelistní prostory jsou štěrbiny mezi svaly, nebo mezi svaly a kostí. Nejsou zcela ohraničeny, kraniálně dosahují lební baze a kaudálně přecházejí do mediastina (některé).

• Možné cesty propagace odontogenního zánětu
• Na lební bazi končí některé kolemčelistní prostory, a to i v místech prostupu význačných struktur intrakraniálně - a. carotis, n. maxillaris, plexus pterigoideus, v. ophtalmica. Šíření zánětů intrakraniálně je, ale vzácné – gravitace.
• Důležité prostory:
• Spatium submandibulare
• Spatium pterygomandibulare
• Spatium parapharyngeum
• Fossa infratemporalis
• Fossa pterygopalatina

Příznaky

I odontogenní záněty mají klasickou pětici příznaků – dolor, calor, tumor, rubor, funkcio lesa.

• Prvotním příznakem rozvoje zánětu je bolest – v první fázi je bolestivý příčinný zub, později jeho okolí. Bolest při tvorbě abscesu vzniká napínáním periostu, po překonání periostální bariéry a šíření hnisu do okolí se bolest paradoxně zmírňuje.
• Postupně dochází k nárustu a tuhnutí otoku. Pokud přes otok není hmatná hrana mandibuly nebo arcus zygomaticus, je to známka šíření zánětu do okolí a většinou indikace k extraorální incisi.
• Součástí klinického obrazu je dále celková odezva organismu. Zvýšená tělesná teplota a elevace zánětlivých markerů (CRP > 100)
• Častým příznakem je omezené otevírání úst mnohdy až do stavu úplné čelistní kontraktury. To pak komplikuje zajištění dýchcích cest při celkové anestezii. Je nutná intubace nosem za pomocí flexibilního bronchoskopu.
• V případě, že se u pacienta rozvinou příznaky propagace do hlubokých struktur krku je nutné postupovat radikálně a bez zbytečného odkladu.

Varovné příznaky:

• Edém a zarudnutí jugula
• Schvácenost
• Nemožnost polykat
• Dechové obtíže

Terapie

Terapie kolemčelistních zánětů se neliší od terapie jiných abscesů.

• Principem je chirurgické otevření ložiska a drenáž hnisu. V počátečních stádiích je možné hnis evakuovat intraorální cestou v lokální anestezii. Po propagaci do myofasciálních prostor je nutný extraorální přístup – zpravidla v anestezii celkové. Následuje zavedení drénu a jeho každodenní proplachy, dokud neustane hnisavá exudace.
• Často je nutná důsledná péče o vnitřní prostředí. Při horečce a nemožnosti per os příjmu bývají pacienti dehydratovaní.
• Antibiotika se podávají časně a poněkud proti běžně zavedeným pravidlům bez předchozí kultivace patogenu. Postupuje se tak jednak z důvodu rychlé progrese onemocnění a také pro většinou polymikrobiální etiologii odontogenních zánětů – širokospektrá antibiotika bývají indikována i po případném ověření citlivosti patogenů na antibiotika.
• Buď v jedné době s primárním ošetřením nebo co nejdříve po zlepšení stavu pacienta je nutné sanovat příčinný zub. Častým řešením je jeho extrakce, dříve byl zub způsobující kolemčelistní zánět automaticky indikován k extrakci. V některých případech je nyní možné provést endodontické ošetření příčinného zubu a zachránit ho.

Fokální infekce odontogenního původu

Teorie fokální infekce původu byl koncept, který za etiologii téměř všech chorob, včetně psychiatrických, považoval rozsev infekčních zárodků z klinicky němého infekčního ložiska. Pacientům tak byly extrahovány všechny zuby, prováděny totální kolektomie a podobné zákroky. V této formě, už je tato teorie opuštěna. Chronické záněty spojené se zuby, typicky periapikální granulomy, ale i záněty dásní, ale mohou být příčinou některých chorob nebo jejich průběh zhoršovat – infekční endokarditida, nefritidy. Dalším rizikem těchto infekčních ložisek je jejich vzplanutí u oslabených pacientů – imunosuprese, kritické stavy, nebo riziko kolonizace různých endoprotéz – kloubní, cévní, chlopně, implantabilní elektrody. Před plánovanými zákroky spojenými s rizikem vzplanutí dosud němých infekčních ložisek musí být pacient odeslán k zubnímu lékaři a tato ložiska odstraněna – nejčastěji extrakcí zubu, nebo endodontickým ošetřením. V tom případě však vymizení periapikálního ložiska trvá několik týdnů.