http://www.cts.cuni.cz/vesmir l VESMÍR 76, listopad 1997 623
(1) JOSEF ŠMAJS: Ohrožená kultura
Nakladatelství ,,Zvláštní vydání...", Brno 1995, 105 str.
(2) JOSEF ŠMAJS: Konflikt přirozené a kulturní evoluce
Katedra filozofie FF MU Brno, 1997, 45 str.
Nevím, zda je globální ekosystém smrtelně ohrožen
naší činností. Tak trochu mám ­ podobně jako vět-
šina z nás ­ obavy, že se schyluje k bodu obratu,
který může přemazat dosavadní hodnoty našeho svě-
ta. Nikdo nedovede říci, zda to bude katastrofa kon-
čící vyhubením lidstva, nebo naopak překlopení do
kvalitativně nového stavu existence, v němž se život
na planetě začne integrovat do teilhardovské noo-
sféry (viz text v rámečku), nebo zda se ,,jen" budeme
potýkat s nebývalými ,,nástrahami přírody", které
koneckonců budou hodny našich pokročilých tech-
nologií a na které si dnes pomalu zaděláváme (takže
jaképak nástrahy přírody). Jsme jako lidská civili-
zace odsouzeni k nekonečnému balancování mezi
dvěma protichůdnými, navzájem sotva smiřitelnými
,,dobry" ­ Gaiou a humanizmem (viz text v rámečku
na str. 624)?
Se zájmem jsem se proto pustil do čtení dvou út-
lých knížeček J. Šmajse, které se mi náhodou do-
staly do ruky. Předesílám hned, že se mi nelíbily,
a vynasnažím se ukázat proč.
Začnu studií Konflikt přirozené a kulturní evolu-
ce (2)1
, která hned v prvním odstavci přistupuje
Cultura
contra
natura
Civilizace jako
nebiotický systém biosféry?
ANTON MARKOŠ
1
Většina odkazů se vztahuje k dílku (2). Práce (1) je kompilátem
sedmi přednášek, proto se témata překrývají a odráží se to
i v odlišném stylu podání látky. Odkazy v textu mají formu: práce,
stránka, např 1, 17.
Pozn. red.: Knihu Ohrožená kultura recenzovala rovněž Hana Lib-
rová, viz Vesmír 75, 343, 1996/6
RNDr. Anton Markoš, CSc., (*1949) viz Vesmír 76, 89, 1997.
Je autorem úspěšné knihy Povstávání živého tvaru.
NOOSFÉRA
Současná astronomie počítá s existencí jakéhosi počáteč-
ního ,,atomu", který mohl před několika miliardami let ob-
sahovat hmotu celé hvězdné říše. Je jistě nápadné, že bio-
logická extrapolace ­ provedená co nejdále dopředu ­ vede
k analogické hypotéze, a to svým způsobem symetricky
k oné prvopočáteční jednotce fyzické: totiž k hypotéze uni-
verzálního ohniska, které nazývám Omega, jež by nebylo
ohniskem zvnějšňování a fyzické expanze, nýbrž psychic-
kého zvnitřňování, ohniska, k němuž by měla zemská noo-
sféra, zkomplexňováním soustředěná, v průběhu několika
milionů let dospět. (str. 89)
Sama struktura vesmíru nás nutí a předurčuje k sjedno-
cení, chceme-li opravdu plně žít.
Taková je naše situace v tomto světě. Ale smíme z toho
už vyvozovat, že se pokus, který je tu s námi podnikán,
musí nezbytně povést? To znamená: můžeme si být jisti,
že za všech okolností skutečně jednou k té jednotě, k níž
nás vše žene, dojdeme? Jinak řečeno ­ koncentruje se
vesmír směrem vzhůru právě tak jistě a neomylně, jako se
směrem dolů ,,entropizuje"?
Skutečnost sama odpovídá ­ nikoli. Už svou podstatou
obsahuje syntéza v každém případě riziko. Život není tak
jistý jako smrt. Že nás Země přímo vtlačuje do formy jaké-
si ultrahominizace, to je jedna věc; ale něco jiného je, zda
se tato ultrahominizace opravdu podaří. Aby planetární
vývoj dospěl v nás a s námi do svého cíle, musí být splně-
ny dva druhy podmínek, vnější a vnitřní; ...
Předně jsou zde vnější podmínky. Myslím tím různé rezer-
vy (času, potravy, lidí), nezbytné k napájení celé operace až
do konce. ... A potomvnitřní podmínky, které souvisejí s naší
svobodnou činností. Jednak je třeba umět se vyhnout všem
formám pastí a slepých uliček (politického a sociálního zme-
chanizování, byrokratických blokád, přelidnění, kontraselekce
atd.) ... Ale především chtít si zachovat pevnost a nenechat
se cestou odradit ani nudou, ani malomyslností, ani stra-
chem (str. 90­91). P. Teilhard de Chardin: Místo člověka v přírodě
Svoboda ­ Libertas 1993 (psáno 1950)
k meritu věci: Pro pochopení podstaty nynější ekolo-
gické krize je užitečné pojímat evoluci v jejím nejšir-
ším možném významu: nejen jako přirozenou evoluci
vesmíru, jejíž jednou větví je i biotická evoluce na
Zemi, ale i jako umělou, lidmi zažehnutou evoluci kul-
tury. Konflikt kulturní evoluce s evolucí přirozenou,
rozšiřování kulturní uspořádanosti na úkor uspořá-
danosti přírodní, je patrně nejhlubší příčinou dnešní-
ho existenčního ohrožení kultury.
Máme tedy jedinou, všezahrnující evoluci vesmí-
ru, ale zároveň ji lze klasifikovat na přirozenou, tj.
všechno od Velkého třesku až po dnešek, a kultur-
ní, která započala první jiskřičkou vědomí u našich
předků a dnes hrozí, že rozkotá celý kmen přirozené
evoluce, jehož odnoží ona sama je. Oběma dílky se
prolínají tři hlavní motivy. Prvním je motiv
l řádu kultury vítězícího nad řádem přírody (např.
1, 12; 2, 11 a 17), ,,lidské kultury, této odcizené ne-
vlastní dcery přírody", organizační a funkční opozi-
ce kultury vůči přírodě. Dochází ke střetu ,,původní
ontické tvořivosti přírody" s ,,odvozenou protipřírod-
ní ontickou tvořivostí kultury" (1, 21).
l S tím souvisí motiv přirozené a kulturní informace
(např. 1, 24; 2, 12). Zde, jak ještě zmíním níže, není
jasné, co autor pojmem informace míní, ale patrně
jde o něco objektivního, nezávislého na poznávají-
cím subjektu. Kultura nevznikla na bázi genetické
informace, a proto není nejmladším přirozeným eko-
systémem biosféry (2, 28) a evoluční kulturní tvoři-
vost probíhá od počátku podle přírodě neadekvátní
informace (2, 32).
l Třetím motivem je apriorní konstatování, že glo-
bální ekosystém je na pokraji katastrofy a příčinou
toho je globalizovaná lidská kultura (2, 11; 1, 32).
Začněme katastrofami. Samozřejmě to tak může
být, ale nelze takové tvrzení brát jako axiom, jako
nikým nezpochybňované východisko pro další úva-
hy. Koneckonců, slovo katastrofa původně nezna-
menalo jen zmar a destrukci, ale jakoukoli náhlou
a ,,systémovou", kvalitativní změnu. (Takto nutno ro-
zumět i známé teorii katastrof R. Thoma.) Katastro-
NADKNIHOU
624 VESMÍR 76, listopad 1997 l http://www.cts.cuni.cz/vesmir
GAIA A HUMANIZMUS
Nacházíme se v situaci slouhy dvou pánů, protože současně
jsme poplatni dvěma protichůdným závazkům ­ Gaie a hu-
manizmu (str. 204).
Když se staneme svědky obzvlášť skličujícího případu ni-
čení životního prostředí, často říkáme, lidé jsou rakovinou pla-
nety. Neregulovaně se rozmnožují a ničí vše, s čím přijdou do
styku. Byl to strach z rakoviny, ten věrný spojenec ochranář-
ských demagogů, který podnítil i naše obavy o Zemi? Pokud
ano, můžeme obav zanechat. Život existuje v mnoha formách,
a z nich ani jednobuněčné organizmy ani Gaia zhoubným bu-
jením onemocnět nemohou ­ zhoubné bujení je nemocí
mnohobuněčných organizmů, ať už živočichů nebo rostlin.
Lidská populace se v žádném ohledu nechová jako nádor.
Maligní růst vyžaduje změnu instrukcí zakódovaných v bu-
něčných genech. Potomci takto transformovaných buněk pak
rostou a rozmnožují se nedbajíce instrukcí mateřského orga-
nizmu. Nezávislost ale není nikdy absolutní ­ buňky nádoru
do určité míry vždy s organizmem komunikují. Aby se lidstvo
chovalo jako nádor, museli bychom jednak nejdřív transfor-
movat na jiný druh, a jednak být částí systému provázaného
mnohem těsnějšími vazbami, než je Gaia.
Dlouhověkost a silná stránka Gaie pramení ve volném,
neformálním propojení všech ekosystémů a druhů. Skoro
třetinu svého života prožila obydlena jen prokaryotními for-
mami života ­ bakteriemi. Následky námi způsobených
environmentálních změn jsou pro ni ničím ve srovnání s mojí
nebo vaší zkušeností v případě, že by nám v těle začala byt-
nět komunita maligních buněk. I když je ale Gaia imunní
k výstřelkům vzpurných druhů jako jsme my nebo třeba vý-
robci kyslíku, neznamená to, že jsme jako druh chráněni před
důsledky našeho kolektivního třeštění (str. 172­3).
Jako druh jsme se téměř vzdali své příslušnosti ke Gaie
a našim městům a národům jsme přenechali starost o životní
prostředí. Toužíme vychutnávat mezilidské vztahy ve městě,
ale současně chceme i vlastnit přirozený svět. Chceme volně
jezdit do přírody a do divočiny a přitom ji neznečišťovat, nakr-
mit vlka a uchovat kozu. Takové snahy mohou být pochopi-
telné a lidské, ale odporují logice. ... Když ale řídíme svá auta
a posloucháme přitom zprávy o kyselém dešti, musíme si uvě-
domit, že my osobně jeme původci znečištění. My, a ne ďábel-
ské postavy v bílých pláštích, si kupujeme auta, jezdíme v nich
a zamořujeme vzduch. My sami tedy neseme osobní odpo-
vědnost za ničení stromů fotochemickým smogem a kyselým
deštěm! My jsme odpovědni za Mlčící jaro! (str.199)
James Lovelock: Gaia, živoucí planeta, Mladá fronta 1994 (orig. 1988).
Recenze knihy viz Vesmír 70, 545­551, 1991/10
fou na konci proterozoika bylo např. globální zne-
čištění jedovatým kyslíkem, kde však bychom dnes
bez této katastrofy byli! Tvrdí-li autor (např. 2, 29,
též 1, 84), že hlavní rozdíl mezi oběma typy evoluce
je v rychlosti, ta přirozená že udržuje systém
v rovnováze, kdežto kulturní ho z ní vychyluje, do-
voluji si upozornit jen na průběh čtvrtohor ­ je snad
v tom drastickém střídání ledových a meziledových
dob nějaká rovnováha? Pokud poslední mamuti byli
schopni kontemplace, mohli dospět k názoru, že pře-
chod doby ledové v pařeniště způsobili oni sami ­
nezřízenou produkcí trusu.
A co se týče rovnováhy: právě její absence je cha-
rakteristickou vlastností všech systémů nadaných
evolucí, ať živých nebo neživých. Rovnováha je smrt.
Jiná věc je homeostáze, ustálený dynamický stav (ve
starších textech uváděna jako dynamická rovnová-
ha, z toho možná plynou některá nedorozumění). Ho-
meostáze je aktivní udržování některých parametrů
prostředí v úzkém rozmezí hodnot, jehož lze dosáh-
nout v různých fázích evoluce různými soubory or-
ganizmů a různými prostředky. Také se může jeden
homeostatický režim proměnit v jiný přeskokem.
Biosféra se naším přičiněním mění a bude měnit,
ale lze vůbec prohlásit, že je ,,oslabená"? Co jsou za
této situace ,,normální poměry v biosféře" (1, 34)?
Rozdíl mezi oběma protichůdnými evolučními pro-
cesy nespočívá ani v energetice, jak se autor domní-
vá. V případě přirozeného systému, tvrdí autor, se
větší část energie spotřebuje na jeho udržení, fungo-
vání a reprodukci a pouze nepatrný zbytek krystali-
zuje v přírůstku jeho uspořádanosti, v jeho nové orga-
nizační složitosti a emergentních konstrukcích (2, 5).
Opačně je to prý u kulturní evoluce. Nuže, udělejme
myšlenkový experiment! Na jednu stranu dejme tře-
ba množství energie, které bylo potřeba k objevení
dvojité struktury DNA, k napsání článku a k jeho vy-
tištění, a na druhou stranu všechny kilojouly, které
ti dva mladí muži ­ Watson a Crick ­ spotřebovali od
svého početí, přidejme ošacení, benzin, který spálili
při přepravě svých těl do práce a z práce, popř. přes
oceán, plus ty dopravní prostředky...
Ponechám stranou četná autorova volání po nápra-
vě, která by zachránila jak biosféru, tak kulturu (1,
22). Kterou biosféru? Tu dnešní, tu před 10, 100,
10 000 lety? A kterou kulturu? Co jsou ,,vyšší formy
života", které je třeba zachraňovat? (1, 37). Vzhledem
k tomu, že věda je jenom částí kultury a na naše ne-
duhy sama odpověď nezná, uniká mi poselství vět typu:
Pouze adekvátní, tj. o vědu opřené, filozofické pochope-
ní toho, co se dnes v planetárním měřítku děje... může
být východiskem kompetentní ekologické transforma-
ce kultury (1, 19). Chce autor nastolit na světě vládu
vědců nebo filozofů? Je pravda, že potřebujeme celo-
planetární ekologickou politiku a legislativu (1, 70),
ale mají ji dělat vědci a filozofové? Nevím, jak by vypa-
dalo ,,vědomé úsilí o obnovení podmínek přirozeného
vzestupného vývoje biosféry" (1, 89).
To všechno není až tak důležité. To nejdůležitější,
co zasluhuje rozbor, je zřejmě stránka ,,informační",
probíraná na mnoha místech. Autor upozorňuje na
izomorfii biotické a kulturní evoluce, a to v tom, že
máme na jedné straně genetickou informaci (přiro-
zenou, zápis ,,natvrdo"), která je konzervativní a mění
se jen pomalu a náhodně, a na straně druhé infor-
maci, která tento zápis přesahuje a umožňuje
v prvním případě vznik společenstev a ve druhém
bohatství kultur (2, 9). Pak se však dostává do ne-
snází, protože přece jen vzájemná interakce druhů
v ekosystému se nakonec (přes přirozený výběr) ně-
jak odrazí v genomu, a tak těla organizmů zcela ur-
čitě (2, 9) a společenstva tak nějak volněji odrážejí
jen a jen to, co je zapsáno v genech (2, 23): biosféra
je jakousi nepřetržitou krystalizací, ,,samosborkou"2
struktur podle genetických návodů a vnějších mo-
difikujících signálů.
Jinak je to s lidskou kulturou. Vše nasvědčuje
tomu, že lidský genom někdy před čtvrtmilionem let
,,zmrzl" a od té doby se v podstatě nezměnil, nijak
zpětnovazebně nereagoval na žádný z kulturních
počinů lidstva. Kultura se tedy ,,odvázala" od biolo-
gie: Jako nebiologická struktura nemohla vzniknout
na bázi přirozené genetické informace (1, 33). Gene-
ticky, tělní stavbou, systémem pudů, chování, jsme
předurčeni k tomu, abychom v malých tlupách lovi-
li zvěř a sbírali kořínky. I náš mozek je přírodním
vývojem postaven právě k tomuto účelu. A jemu to
najednou nestačí a začne přemýšlet, vynalezne po-
jmové myšlení, kulturu, vědu... a genetika se dostá-
vá do věčného sváru s nutností žít jinak než v lovecké
tlupě. Tento sociobiologický pohled přejatý autorem
2 Když jsem sloužil na vojně, prováděli jsme do úmoru tzv. sborku
a rozborku zbraní. Samosborka je můj novotvar odvozený od toho-
to, asi ruského, základu.
http://www.cts.cuni.cz/vesmir l VESMÍR 76, listopad 1997 625
od Wilsona (viz text v rámečku nahoře) však nemusí
být jediným vysvětlením stavu ­ o jiný se pokouší
např. S. J. Gould (viz ukázku z knihy na str. 649).
Vraťme se několika citáty k informaci (a priori se
předpokládá, že víme, co to informace je):
Informace ve smyslu duplikátu uspořádanosti i ve
smyslu komunikativním, sémantickém, je tedy spon-
tánním produktem vývoje složitých systémů (2, 22).
V žádném takovém slabě integrovaném otevřeném
nelineárním systému (rozuměj v biosféře, nebo v kul-
tuře?) ... nemůže z pochopitelných důvodů vzniknout
jedna řídící koncentrovaná vnitřní informace" (rozu-
měj genetický zápis nebo výrobní postupy takovou
řídící koncentrovanou informací jsou!?)
Na jedné straně musí existovat dílčí individuální
kulturní informace pro psychickou integraci a orien-
taci každého jednotlivce, a na druhé straně obecná
nadindividuální kulturní informace systémově inte-
grující kulturu včetně všech individuí. ... Obě tyto po-
doby kulturní informace ... mají společného biotického
nositele ­ nervový systém aktuálně žijících lidí (2, 27).
,,... kultura nevznikla na bázi genetické informace,
a proto není nejmladším přirozeným ekosystémem
biosféry. V dědičné paměti biologických druhů je ob-
sažena informace pouze o uspořádanosti přirozené,
ekosystémové (2, 29­29).
,,... evoluční kulturní tvořivost probíhá od počátku
podle přírodě neadekvátní informace! (2, 32).
Přiznám se, že nerozumím, jak může být informa-
ce produktem, nevím, co je řídící koncentrovaná in-
formace, jak je v genetické paměti druhu zakódová-
na informace o ekosystémové uspořádanosti (ať se
tím myslí cokoli) a podle jakého kritéria se informa-
ce (nebo cokoli jiného) dá dělit na přírodě adekvátní
a neadekvátní. Nemá ani cenu to na tomto místě ro-
zebírat. Uvádím tyto citáty proto, že navozují dojem,
že informace je jakési fluidum, které jako flogiston
proniká složitými systémy, v nich se různě distribu-
uje a nabývá různých kvalit (přirozená a kulturní
informace).
Pravda, zde se pohybujeme na tenkém ledě hlavně
proto, že pojem ,,informace" je neostrý a do jisté míry
vyprázdněný. Na jedné straně informace jako zprá-
va, sdělení, něco, co automaticky předpokládá pří-
jemce, který tuto zprávu rozpozná na okolním poza-
dí a interpretuje. Na straně druhé matematicky
(v bitech a bajtech) objektivně vyjádřitelná veličina,
pomocí níž můžeme posuzovat míru uspořádání sys-
témů a z tohoto pohledu veličina totožná s negentropií.
Předpokládám, že Šmajs ve svých textech míní prvý
z uvedených významů, protože negentropie nemá
obsah, smysl ani kvalitu, takže je pro diskutovaný
kontext nepoužitelná. Jestliže je ale tento můj před-
poklad správný, pak si dovolím oponovat (mnohem
lépe to dovede např. Hofstadter ­ viz text v rámečku
níže): Neexistuje žádná objektivní informace bez po-
znávajícího subjektu, který ji rozliší na pozadí jiných
vjemů, interpretuje ji a podle toho, co rozpoznal a jak
interpretoval, se bude chovat. Pak je ale Šmajsův text
nesrozumitelný, opravdu nevím, o čem mluví.
Tímto odmítnutím vlastně recenze končí, dovolím
si však přidat úvahu na téma zpráva a její interpre-
tace jako dva komplementární principy biologické
evoluce. Ten starší způsob byl vynalezen už na úsvi-
tu života: Zprávy jsou zakódovány ve formě genetic-
kého zápisu ­ posloupnosti bází v nukleových kyse-
linách ­ a buňky tento zápis čtou a interpretují.
Interpretace spočívá, zjednodušeně řečeno, v tom, že
buňka ,,přečtené" konfrontuje se svou situací (signá-
ly z okolí, momentálním stavem aj.), a podle toho se
chová (např. čte nebo nečte některé partie genetic-
kého textu, dělí se, interaguje s jinými buňkami).
V průběhu času se může měnit jak zápis, tak jeho
interpretace, a to v různých liniích organizmů různě.
CENZOŘI V LIDSKÉM MOZKU
... Cíl žádného biologického druhu, náš nevyjímaje, ne-
sahá za imperativy vytvořené jeho genetickou historií. ...
Věřím, že lidská mysl je zkonstruována způsobem, který
ji uzavírá do tohoto základního omezení a nutí ji volit na
základě čistě biochemického mechanizmu. Jestliže se mo-
zek vyvíjel na základě přírodního výběru, musely i schop-
nosti zvláštního estetického úsudku a náboženské víry
vzniknout stejným mechanickým procesem. Jsou buď pří-
mou adaptací na minulá prostředí, v nichž se předcháze-
jící lidská populace vyvinula, nebo jsou u většiny orga-
nizmů vyvolány sekundárně, hlubšími, méně viditelnými
aktivitami, které kdysi byly výhodné v tomto přísnějším
biologickém smyslu. Podstata argumentu tedy tkví v tom,
že mozek existuje, protože podporuje přežití a násobení
genů, které jej řídí. Lidská mysl je nástrojem přežití a re-
produkce a rozum je jen jednou z jejích různých technik
(str. 13).
... V mozku existují vrození cenzoři a motivátoři, kteří
hluboce a bez našeho vědomí ovlivňují naše etické před-
poklady; z těchto kořenů se vyvinula morálka jako instinkt.
Jestliže je tato představa správná, věda se může brzy ocit-
nout v postavení, kdy bude moci zkoumat samotný počá-
tek a smysl lidských hodnot, z nichž vyplývají všechny
etické názory a většina politické praxe (str. 115).
E. O. Wilson: O lidské přirozenosti, Nakladatelství LN 1993 (orig. 1978)
(viz též Vesmír 72, 505, 1993/9, Máme svobodnou vůli, nebo je naše chování
řízeno genetickým kódem?)
TŘI ÚROVNĚ INFORMACE
... [U každé zprávy] můžeme zcela zřetelně rozlišit tři úrovně
informace: (1) rámcové sdělení, (2) vnější sdělení a (3) vnitř-
ní sdělení. Nejbližší nám je úroveň třetí, vnitřní zpráva, zprá-
va, která má být přenesena. Je to smyslový dojem při posle-
chu hudby, fenotyp v genetice, rituály zašlých civilizací na
tabulkách atd.
Pochopit vnitřní sdělení znamená vyhmátnout úmysl tvůr-
ce zprávy.
Rámcové sdělení je návěstím ,,Jsem zprávou: dekóduj mne,
jestli to umíš" a toto návěstí je dáno příjemci implicitně, na
první pohled poznatelnými znaky informačního média.
Pochopit rámcové sdělení znamená rozpoznat nutnost
dekodujícího mechanizmu.
Pokud je rámcové sdělení rozpoznáno, upře příjemce po-
zornost na 2. úroveň, vnější sdělení. Jde o informaci nese-
nou implicitně ­­ uspořádáním symbolů a strukturou zprá-
vy. Příjemci sděluje, jak zprávu dekódovat.
Pochopit vnější zprávu znamená postavit, nebo vědět jak
postavit, adekvátní dekódovací mechanizmus pro čtení vnitř-
ní zprávy.
... Význam tří úrovni se stane jasným v případě láhve, kte-
rou moře vyplavilo na břeh. První úroveň, rámcová zpráva,
je rozpoznána, jestliže někdo láhev zvedne a zjistí, že je za-
pečetěna a uvnitř je kus suchého papíru. I když nevidíme, co
je na papíře psáno, rozpoznáme tento typ artefaktu jako no-
sič informace. V tomto stadiu by bylo projevem obzvláštní-
ho, takřka nelidského nezájmu, kdyby nálezce láhev odho-
dil, místo aby ji zkoumal dál.
Nálezce tedy láhev otevře a zkoumá znaky na papíře. Zprá-
va bude třeba japonsky. To nálezce pozná, aniž by pochopil,
co je jejím obsahem ­ rozpozná prostě písmo. Vnější zpráva
je ekvivalentní české větě ,,Jsem psána japonsky". Jakmile
jsme dospěli až sem, můžeme pokračovat ke zprávě vnitřní,
což může být volání o pomoc, haiku, milostné lamentace ...
Nemělo by smyslu zahrnout do vnitřní zprávy větu ,,Jsem
psána japonsky", protože to by vyžadovalo, aby příjemce
uměl japonsky. Ještě než by ji začal číst, musel by stejně
poznat, že je psána japonsky, a tudíž ji číst může ... Nelze
tedy obejít problém, že klíč k rozluštění vnitřní zprávy musí
být dodán zvenku.
D. R. Hofstadter: Gödel, Escher, Bach: An eternal golden braid
Vintage Press 1979, str. 166 ­ 169
NADKNIHOU
626 VESMÍR 76, listopad 1997 l http://www.cts.cuni.cz/vesmir
Vztah genetický zápis­struktura není tedy vztahem
výrobní dokumentace­výrobek. Samotný ,,výrobek"
in statu nascendi ovlivňuje interpretaci výrobní do-
kumentace a tím uspořádání morfogenetického ,,vý-
robního pásu" i svůj konečný tvar. Samotné ,,věty"
­ geny i celé úseky genetických textů jsou velmi kon-
zervativní a velmi často společné velkým skupinám
(všichni obratlovci, všichni živočichové, všichni eu-
karyonti). Jistěže drobné změny ­ mutace genů a je-
jich umístění v genomu může hrát důležitou roli. Ale
skutečnost, že v morfogenezi jedince postrádajícího
určitý důležitý gen se mohou uplatnit uměle vnese-
né homologické geny pocházející od evolučně velmi
vzdálených druhů, naznačuje, že rozpoznání patřič-
nosti tohoto genu a jeho druhově specifická inter-
pretace jsou neméně důležité.
A jak se to má s lidskými kulturami? Lidský druh
objevil nové, rychlejší cesty generace zpráv a jejich
interpretací, tento prostor okupoval a začal využí-
vat. Další genetická evoluce mozku by za této situa-
ce mohla být sebevraždou ­ mohla by znamenat
i opuštění objeveného prostoru. Bylo proto pro druh
výhodnější nechat genetickou evoluci lidského dru-
hu ,,zmrznout", resp. ji omezit na oblasti dílčí, jako
je např. imunita.
Pokračujme s analogií
stejné nebo podobné genetické texty ­ různé druhy
stejné nebo podobné kanonické texty ­ různé kultury
S kulturami potíže mít nebudeme, alespoň ne s těmi,
které mají psané texty; u kultur s podáním ústním
je to o něco složitější. Kolik jen kultur vzniklo (a ko-
lik vraždění se odehrálo!) na základě rozdílné inter-
pretace jediného kanonického textu ­ Bible! Potíže
nebudeme mít díky tomu, že to víme z dějepisu,
a také proto, že jsou zde konkrétní interpreti ­ lidé
a lidské skupiny, které si způsob interpretace pře-
dávají (popř. jej modifikují) spolu s příslušnými tex-
ty. Takže nositelem kulturní informace nejsou ,,ner-
vové systémy aktuálně žijících lidí". Ovšem jak je to
u druhů? Kdo je interpretem tam?
Kromě kanonického textu ­ dvou kopií genomu ­
po rodičích dědíme i malý, ale velmi důležitý kousí-
ček těla ­ vaječnou buňku. A právě díky ní je mrtvý
text genetické informace čten a stává se informací,
,,technickou dokumentací", kterou buňka a její po-
tomstvo konzultuje a interpretuje podle toho, v jakém
čase a prostoru vznikajícího organizmu se právě na-
chází. A v tom spočívá, domnívám se, i klíč k druhově
specifické interpretaci. Interpretaci, tj. vyhmátnutí
smyslu jak textu, tak toho, co přichází zvenku, a to
na základě historie, zkušenosti buňky, buněčné li-
nie, druhu. Oplozená vaječná buňka, podle pravidel
získaných od nesčetných generací buněk předků, od
prvopočátku manipuluje s genetickým textem tak,
jak je to zvykem u daného druhu a podle této zvyk-
losti postaví příslušnou morfologii. Domnívám se, že
z tohoto pohledu druh lze přirovnat ke kultuře a ke
vzniku nových druhů může dojít stejně dobře mutací
textu (DNA) jako změnou pravidel manipulace s ním.
Není pochopitelně snadné tuto myšlenku absor-
bovat a zkusit pohledět na evoluci z tohoto úhlu.
V tomto kontextu je milé, že prakticky současně
s ,,klonovanou" ovcí Dolly se objevila práce pouka-
zující na význam prostředí vaječné buňky na morfo-
logii výsledného organizmu a jeho potomstva (viz můj
článek Tři zdroje a tři součásti oplození, Vesmír 76,
553­554, 1997/10). Jsem přesvědčen, že na ucele-
nou teorii popisující evoluci druhů tímto prizmatem
nebudeme dlouho čekat.
Na úrovni celoplanetární se nabízí ještě jedna ana-
logie prolínání přirozené a kulturní evoluce ­ analo-
gie mezi Lovelockovou Gaiou a Teilhardovou noosfé-
rou. Necítím se však kompetentní k jejímu rozvíjení.
Z obou Šmajsových knížek čiší úzkost z toho, že
se nám přímo před očima mění svět, který jakž takž
známe. To ale přece není nic nového! Lidé vždy ba-
lancovali na hranici neznáma a vzlet lidského du-
cha a tvořivosti byl nejčastěji spojen s expanzí do
nových prostor ­ ať šlo o ten vynález největší ­ vy-
manit se z evoluce biotické a vytvořit prostor kul-
turní, nebo ,,jen" o kolonizaci území, podrobování
jiných národů, nebo expanzi myšlenky (vznik nábo-
ženství nebo třeba vědy). ,,Genetické" předurčení člo-
věka je právě toto ­ schopnost pronikat do nových
prostor, i když se toho současně obává, protože ne-
lze odhadnout, jak celý podnik skončí. Teď najed-
nou jakoby nebylo kam expandovat: svět je plný,
musíme si vytvářet pojistky, abychom se nevyvraž-
dili a abychom nezahubili život na planetě. Sebedo-
konalejší pojistky však mohou selhat. Evoluce, jak
ji chápu, nikdy nešla cestou dovedení jednoho pro-
blému do úplné dokonalosti, než se pokusila o další
krok. Expanze nového tryskala vždy z nehotového.
A tak, pokud budeme usilovat o perfektní a hezky
uklizený svět, může to skončit tak, že se naši po-
tomci buď utlučou nudou, nebo se utlučou navzá-
jem v boji o poslední kůrku. Ať chceme nebo nechce-
me, naší budoucností je expanze. Expanze do oblasti
sfér duchovních, obávám se, většinu lidí neosloví,
a tak zbývá expanze ,,fyzická" ­ do Kosmu. Biologic-
ká evoluce začala na titěrné planetě na periferii ves-
míru. Shodou okolností si možná vybrala právě nás,
abychom byli jejím nástrojem k šíření života mimo
hranice planety. V tomto smyslu měl Teilhard prav-
du a my jsme jedním z vrcholů evoluce. Řečeno nad-
neseně: Gaia konečně dospěla a může se rozmnožo-
vat. My jsme jejími výtrusy. ¨
ÚLOHA PRO BYSTRÉ HLAVY
OTÁZKY VÁŽNÉ I NEVÁŽNÉ ...
Souhlasíte s následující úvahou?
,,Světlo ubývá s druhou mocninou neboli čtvercem
vzdálenosti.
Změříte-li, jak svíčka svítí ve vzdálenosti třeba
10 m, pak světla, které vám z ní do dalekohledu do-
běhne ze vzdálenosti 100 m, je přesně polovina, pro-
tože 10×10 neboli 102
je 100."
Úvaha je na str. 11 knihy neuropatologa Františka Koukolíka: Mra-
venec a Vesmír, Vyšehrad, Praha 1997, 184 str., 94 Kč, náklad
neuveden. P. J.
Kresba Vladimír Renčín
http://www.cts.cuni.cz/vesmir l VESMÍR 76, listopad 1997 627
Na rozdíl od Markoše nechci s J. Šmajsem polemizo-
vat, vyvracet jeho názory a poukazovat na jednotlivé
omyly, jichž se dopouští. Bylo by možné ho skutečně
chytat za slovo téměř v každé větě a jeho libovůle v po-
užívání některých pojmů (informace, entropie) i celých
vědeckých koncepcí musí alespoň trochu zasvěceného
člověka vyvádět z míry ­ tyto koncepce totiž J. Šmajs
vědomě či nevědomě mění tak, aby jimi mohl dokládat
své (jistě dobře míněné) teze. Základní problém je ale
obecnější a spočívá v nerozlišování mezi jevy a modely,
mezi realitou a tím, jak realitu interpretujeme a co si
o ní myslíme. Bude proto užitečné shrnout, co o vzta-
hu člověka a jeho kultury na jedné straně a přírody na
straně druhé vlastně víme, a co nevíme.
l Víme, že člověk silně ovlivňuje své prostředí a tento
vliv někdy způsobuje kaskádu druhotných efektů, kte-
ré se mohou projevit i na globální úrovni. Nevíme
ovšem, nakolik člověk ohrožuje biosféru jako celek, pro-
tože nevíme, jak tento celek definovat. Kácení deštných
pralesů je jistě razantní zásah, nicméně v dobách ledo-
vých se jejich plocha zmenšovala ještě razantněji a bio-
sféra ,,fungovala". Anebo nefungovala? Jak to lze rozli-
šit, jak poznat, že ,,stabilita biosféry je ohrožena", když
víme (to náhodou opravdu víme), že stabilitu lze defi-
novat jen ve vztahu k určitým, předem zvoleným pro-
měnným? Nevíme, jak poznat ekologickou krizi, poně-
vadž nemáme kritéria na její rozlišení. Není vyloučeno,
že za 500 let se bude o dvacátém století mluvit jako
o ,,době globální ekologické krize", ovšem právě jen díky
těm 500 letům odstupu a možnosti srovnání.
l Víme, že následkem činnosti člověka ubývají biolo-
gické druhy, nevíme ale jak moc a zda tento úbytek
výrazně převyšuje intenzitu vymírání v minulosti. Ne-
známe totiž ani intenzitu současného vymírání, ani ,,nor-
mální" rychlost vymírání a vzniku nových druhů. Víme
jen to, že intenzita vymírání v geologické minulosti byla
dost proměnlivá, takže by nám z hlediska srovnání asi
nebylo nic platné ani kdybychom znali reálnou intenzi-
tu současného vymírání. Tu můžeme jen velmi přibliž-
ně odhadovat na základě známé rychlosti ničení tro-
pických pralesů a známého vztahu mezi velikostí plochy
a rovnovážným počtem druhů na této ploše. Konkrétní
údaje o vymření určitých druhů jsou spíše anekdotic-
ké povahy a jejich zhodnocení vedlo k výsledkům dosti
rozpačitým ­ ukázalo se kupříkladu, že není znám jedi-
ný druh hmyzu, který by během několika posledních
desítek let v Evropě vyhynul.
l Víme sice, že druhové bohatství je pro biosféru i jed-
notlivá společenstva nezbytné, nevíme ale přesně, jaký
je vztah mezi funkcí (společenstev či celé biosféry) a dru-
hovým bohatstvím. Je zřejmé, že společenstva nemo-
hou být ochuzována nad míru, kdy zbývající druhy už
nestačí vykonávat základní funkce nezbytné k jejich
udržení (vytváření a rozklad organické hmoty, stabili-
zace populační dynamiky jednotlivých druhů atd.), na
druhou stranu neexistuje přímý vztah mezi druhovým
bohatstvím společenstev a jejich stabilitou. Navíc dru-
hové ochuzení společenstev vede i v případě ztráty dru-
hů zajišťujících některé základní funkce v naprosté vět-
šině případů pouze k přetvoření společenstva v jiné
společenstvo, o němž nemůžeme prohlásit, že by bylo
nějak ,,horší" než předchozí společenstvo.
l Víme, že i relativně drobné zásahy do přirozeného
chodu věcí mohou mít následky značného rozsahu ­
lokální vyhubení jednoho druhu, zavlečení jiného dru-
hu anebo velmi jemná změna podmínek prostředí mo-
hou v krajním případě vést ke zhroucení celého spole-
čenstva. Většinou však nevíme, ve kterém konkrétním
případě k tomu dojde. V přírodě jsou věci provázány
často zcela netušeným, překvapivým a předem neod-
hadnutelným způsobem a činnost člověka může mít
poměrně nezávisle na své intenzitě následky žádné,
katastrofální či naopak pozitivní (toto hodnocení je na-
víc záležitostí hlediska).
l Víme, že člověk je závislý na okolní přírodě a (při-
nejmenším zatím) není schopen přežívat v uměle ochu-
zeném světě izolovaném od okolí (to ukázal třeba expe-
riment s Biosférou II). Nevíme však, nakolik lze změnit
biosféru, aby byla pro člověka ještě snesitelná. Nelze
vyloučit, že z hlediska pouhého přežití člověka je na-
prostá většina biologických druhů na Zemi zbytečná,
už jenom proto, že naprostou většinu druhů (eukaryo-
tických organizmů) tvoří hlístice a tropičtí členovci.
V tomto výčtu by se dalo jistě pokračovat: víme že
člověk má potenciál měnit globální klima, nevíme ale,
zda jej skutečně mění a jakým směrem; víme, že člo-
věk přetváří krajinu, ovšem nevíme, jak by se vyvíjela
krajina v jeho nepřítomnosti (a který organizmus by ji
případně přetvářel místo něho) atd. Z toho všeho ply-
nou přinejmenším dvě poučení. První je, že nevíme skoro
nic a mnohé věci ani vědět nelze (viz problém se stabili-
tou), musíme tedy být opatrní jak při formulaci svých
tvrzení, tak ve svých činech. Druhé poučení se týká
skutečnosti, že neplatí jednoduchá rovnice, na níž bylo
založeno téměř veškeré environmentalistické hnutí mi-
nulých desetiletí, totiž bohatství přírody = stabilita bio-
sféry = zdraví a přežití člověka. Při snaze chránit příro-
du se proto musíme rozhodnout, o co nám vlastně jde,
za které hodnoty bojujeme.
Máme několik možností. Může nám jít především
o přežití a zdraví člověka (pak nás ale nemusí tolik pálit
ničení různých českých kopců a tropických pralesů),
nebo o zachování každého projevu života (pak ale ne-
vím, jak se vypořádat se skutečností, že většina orga-
nizmů včetně nás žije jen díky zániku jiných organizmů),
anebo o dnes tolik populární biodiverzitu. Ani k ochraně
biodiverzity však nemáme žádný ,,vědecky objektivně
podložený" důvod, vždyť (viz výše) nevíme, jaký je její
význam pro fungování biosféry a pro naše přežití. Diver-
zitu můžeme chránit proto, že nám za to stojí, že rozma-
nitost jednotlivostí považujeme za hodnotu samu o sobě,
nebo že nám nějak vadí současná ,,homogenizace" svě-
ta. Jediný ,,vědecký" poznatek, o nějž bychom se mohli
opřít, je naše vlastní nevědomost. Je jistě věcí diskuse,
zda vůbec racionální oporu potřebujeme a zda etiku vzta-
hu k přírodě můžeme založit pouze na vlastní nevědo-
mosti. Osobně se domnívám, že ano. ¨
Ekologická
katastrofa:
co víme
a co nevíme
/Několik poznámek nad knihou
,,Konflikt přirozené a kulturní
evoluce"/
DAVID STORCH
NADKNIHOU
Všechny zlostné pokyny Fridricha Velikého o zrušení nevol-
nictví se cestou k realizaci takřka rozplynuly, protože úřední
mechanismus je prostě ignoroval jako nahodilé diletantské
nápady. [...] Ruský car starého režimu zřídka dokázal natrva-
lo prosadit sebemenší věc, jestliže se nelíbila jeho byrokracii
a odporovala jejím zájmům. Jeho ministerstva, ač mu jako
samovládci přímo podléhala, tvořila [...] konglomerát satra-
pií, jež se mezi sebou potýkaly všemi prostředky osobních
intrik [...] Proti nim byl monarcha jako diletant bezmocný.
MAX WEBER: Autorita, etika a společnost
Mladá fronta, edice Souvislosti, Praha 1997, str. 86