2 Historie péče o sluchově postižené

   

   Průkopníci vzdělávání neslyšících

   

   Španělsko (16./17. století)

   Pedro Ponce de Leon -  mnich, indiv. výchova u dětí ve šlechtické rod. (de Velasco)

   - závěť: „…učil jsem je mluvit, číst, psát, počítat, modlit se, přisluhovat při mši, vyznat
   vyznání víry a slovně  se zpovídat…“

   Juan Pablo Bonet -  1620 - první kniha o vyuč. neslyš., výstavba řeči probíhá za podpory
   písma, ve vyučování převládá prstová abeceda

   

   Anglie (17. století)

   John Wallis  profesorem na univerzitě  v Oxfordu, zakladatel vědecké fonetiky - popis hlásek

   

   Francie (18. století)

   Jacob Rodriguez Pereira vyvození mluvení: 12 až 15 měsíců, využití vibrací + cvičení zbytků
   sluchu + sluchová trubice, posunky pouze na začátku, jednoruční manuální abeceda
   (daktylologie)

   

   Nizozemí (17./18. století)

   Johann Conrad Amman - kniha „Surdus loquens“ Mluvící hluchý, byl logoped, učitel, vychází
   z písemné formy řeči  , zabývá se fonetikou: hlásky dělí na samohl., polosamohl. a souhlásky,
   zabýval se též nápravou vad řeči, užití posunků považuje za přirozené, zdůrazňuje výhody
   hláskovací metody

   

   

   Kolektivní vyučování - první ústavy 

   Charles Michel de l´Epée (Francie) - vystudoval práva, kněz, vzdělával chudé, předával vše
   nástupcům, r. 1769/70 založil Pařížský ústav pro hluchoněmé, metoda: kompenzace  (sluch
   nahradit zrakem), základem posunek,  cílem je  mluvená řeč, cestou je písemná forma řeči +
   prstová abeceda

   

   Samuel Heinicke  (Německo) - působil především v Lipsku v ústavě pro neslyšící děti (zal.
   1778, státní), v neslyšícím viděl především člověka, člověk je odraz božství, řeč je božského
   původu, artikulovaná řeč  musí být znakem lidství i u neslyšícího člověka, proti l´Epéemu: oko
   nemůže nahradit sluch, chuťové vjemy náhradou za sluch (tekutiny-ocet, odvar z pelyňku),
   odmítá posunek a písmo jako základnu

   

   1880: kongres v Miláně - spor zastánců německé (orální) a francouzské metody (využ. posunkovou
   řeč) - vítěz: „artikulační metoda“ (orální)

   nodpůrci orální metody argumentují tím, že bez užití posunků a písma dochází k verbalismu a
   didaktickému materialismu

   

   

   Období 20. století

   „mateřská metoda“ (Malischova metoda)

   Constantin Malisch (učitel v Ratiboři) - mluvení je reflektologický proces (bezděčné), obsah
   je důležitější než forma, artikulační vyučování začíná celky (analytický postup)

   

   -         odborné publikace (A. Novák, M. Malý), snaha sjednotit práci v ústavech (osnovy z r.
   1928)  

   

   

   Vývoj po roce 1945

   Velká Británie  - MŠ v Manchesteru: ústní řeč + odezírání, spolupráce s rodiči, využití zbytků
   sluchu (ředitelkou Irene G.-Ewingová, později výzkum, Listening-Reading-Speaking Meth.),
   zásady Ewingové: 1. co nejdříve začít, 2. co nejdříve sluchadlo, 3. využít moderních pomůcek

   Péče ve škole 

   •MŠ: daktylní řeč + odezírání + písemný záznam

   •ZŠ: nahrazení daktylní řeči mluvením

   

   Antonius van Uden  (Nizozemí): soustavné vyučování mluvení od 4 let + individuální lekce 4x
   týdně

   

   SŠ: Model Secondary School for the Delf (vzorová střední škola pro nadané neslyšící žáky při
   Gallaudet College) - Washington, příprava pro studium na koleji, důraz kladen na individuální
   vyučování

   VŠ: Gallaudet College (VŠ pro neslyšící), také příprava pro učitelství na školách pro
   neslyšící (magisterský program)

   

   

   Konec 20. století

   Orální metody ve vyučování SP

   unisenzorický přístup

   multisenzorický přístup

   

   Totální komunikace: mluvení, odezírání,  sluchová cvičení, posunky a daktylní znaky

   

   Bilingvální přístup

   1. jazyk: znaková řeč

   2. jazyk: hlásková řeč (hlavně čtení + psaní)