Vyvozování
                                                    hlásek u SP

Fixace a automatizace  

                  jednotlivých hlásek

                       Mechanizmus tvoření samohlásek u sluchově postižených:

n    samohlásky představují základ artikulace a odezírání



n    zrakové napodobování tvaru rtů a velikosti čelistního úhlu



n    aktivní polohování mluvidel – napodobováním mluvního vzoru a polohováním logopedickými sondami
a špachtlemi +  manuální polohování celkového postavení mluvidel



n    napodobování zvuku na podkladě taktilně vibračního pociťování činnosti hlasivek:



-        odhmatávání pomocí rukou

-        fonátor  převádí zvukové vjemy všeho druhu na vibrace, slouží u dětí se sluchovými a
řečovými vadami k uvědomění charakteru řeči, umožňují autokontrolu řečového projevu

-        počítačový logopedický softwar – Speechwiever

-        FO-indikátor - indikátor základního kmitočtu, slouží k nácviku správné výšky hlasu, ke
cvičení intonace



n    optimalizace orální rezonance N-indikátorem:



-        užívá se při fixaci nazálů, chvění snímá kontaktní mikrofon z nosního chřípí -na měkkou
část nosu, nikoliv na nosní kost. Cílem nácviku je dosáhnout správné funkce měkkého patra.)



n    automatizace do slovních stereotypů



n     Přímé metody – předchází jim přípravná předartikulační cvičení – poté následuje přidání
znělosti

    Př. hláska „b“ – nafukování tváří, foukání do předmětu»

    usilujeme o dosažení znělosti (slabika „ba“), pak teprve

    další samohlásky



n     Substituční metody – využívá se jiné pomocné hlásky k

    vyvození potřebné hlásky

   Př. - hláska „m“ – tvoříme ze samohlásky „a“ – dítě 

           vyslovuje dlouhé„ááááá“, sevřeme rty – ozve se zvuk

          „mmmm“

        - hláska „f“ – „úúúú“ – zatlačením dolního rtu zazní „f“



n     Podpůrné metody – využití mechanického systému



n     P, B, M



n     F, V pomůcky kontrolující výdechový proud

-       artikulační postavení (spodní ret přitlačen k zubům)

-       znělost – neznělost



n     T - artikulační postavení bez znělosti (naučit se kvůli neznělému T na konci slov)

-       cvičení závěru (exploze), při nedokonalém upevnění uniká výdechový proud po stranách jazyka
- spojení se vokálem A

-       pozor na nazalitu - měkké patro nevytváří dokonalý závěr

-       pozor na prodloužený výdech (th…)



n    D - přidat znělost k T - omezit nazalitu při artikulaci A



n    N - odhmatání artikulačního postavení (znělost + výdechový proud nosem)

-       vizuální kontrola (artikulační zrcadlo)

-       pozor na silnou explozi, která hlásku deformuje



n    S - důležitý stav dentice

-       artikulační postavení (hrot jazyka za dolní řezáky,

   výdechový proud pouze středovou úžinou, neznělost)

-       je možné vyvodit prodlouženou artikulací T









n    Z - vyvozujeme ze S přidáním znělosti



n    Š - vyvozujeme ze S zaokrouhlením a vyšpulením rtů,  posunutím hrotu jazyka do dutiny ústní,
neznělá hláska



n    Ž - přidáním znělosti k hlásce Š



n    L - postavení hrotu jazyka na horním patře, pohyb jazyka, boční výdechový proud, znělost
(důležité pro artikulaci R)

-       pozor na nazalitu, vyplazování jazyka, opačný pohyb jazyka







n   J - vyvozování z hlásek z I+A

-      pozor na nazalizaci, při silném přitlačení jazyka k tvrdému patru – K

-      obtížně spojitelné s ostatními vokály



n   K -  nejčastěji ve spojení s A, z T zatlačením jazyka mírně dolů a vzad

-      pozor na dávivý reflex, poloha vleže

-      při nedostatečném závěru zní jako „kch“



n   G - přidáním znělosti ke K



                                       Doporučená literatura:

n    VANĚČKOVÁ, V. Výchova řeči sluchově postižených dětí. Praha: Septima, 1996



n    KRAHULCOVÁ, B. Komunikace sluchově postižených. Praha: Karolinum, 2002



n    SVOBODOVÁ, K. Logopedická péče o děti s kochleárním implantátem. Praha: Septima, 2005