ÚKOL 12/1:

1) Pokud disponujete Vy nebo některý ze studentů videokamerou a počítačem pro střih (lze využít i freewarových programů, jež lze stáhnout z Internetu), pokuste se společně (nebo v menších skupinkách) realizovat některý z výše uvedených typů výukového filmu a obohatit tak výuku. Mějte na paměti, že pro každý typ výuky nebo téma je vhodný jiný film a tomu přizpůsobte koncepci výukového videopořadu.

2) Prohlédněte si některé ze starších výukových filmů a podrobte je maximálně pečlivé analýze. Povšimněte si, jakým způsobem autoři snímků pracují s kamerou a světlem, jakou funkci má ve výkladu problému komentář, zda autoři filmu spoléhají na inscenovaný nebo autentický přístup.

3) Pokud naleznete ve starších výukových filmech některé nedostatky nebo místa, jež by bylo možné natočit jinak, pokuste se o to se studenty. Pro zdokonalení svého tvůrčího úsilí využijte i teoretickou reflexi výukového a školního filmu.


UKÁZKA 12/1 Euklidovy věty (1986, AVC Brno)
Výňatek z výukového filmu pro studenty Pedagogické fakulty Univerzity Jana Evangelisty Purkyně (dnešní Masarykovy univerzity) je zajímavým dokladem toho, jak může videozáznam přispět k přípravě buducích učitelů. Na dané ukázce je dobře patrné, jak stereotypní může být frontální výuka, pokud tato postrádá hlubší interakci s žáky.

UKÁZKA 12/2 Problémová výuka (1983, AVC Brno)
Z dnešního pohledu poněkud archaicky působící pojetí problémové výuky, jež spoléhá na četné grafy, tabulky a další schémata ve snaze o maximální teoretické zobecnění výukového procesu, bylo v 80. letech 20. stol. velmi časté.

UKÁZKA Problémová výuka (1983, AVC Brno)
Skupinová výuka na 1. stupni se vyznačuje vlídným přístupem pedagoga k žákům; snímek přesto působí kouzlem nechtěného, jež se při záznamu výukového procesu často objevuje nezáměrně - faktor přítomnosti kamery a filmového štábu determinuje poněkud nepřirozené reakce učitele i žáků.

UKÁZKA Reakce sodíku s chlórem (1989, AVC Brno)
Záznam průběhu běžného chemického pokusu patří k nejběžnějším součástem rejstříku výukového filmu.

UKÁZKA Reakce sodíku s chlórem (1989, AVC Brno)
Varianta II: Pokud je tentýž záznam chemického pokusu oproštěn od neutrálního hlasu komentáře a nahrazen klasickou hudbou ve zvukové stopě, posiluje se emocionální dopad na diváka a estetická hodnota snímku na úkor výukového sdělení a didaktické informace.

UKÁZKA Fotbal (2007)
Hravé propojení vlastní tvorby s již natočenými záběry představuje výukový film jednoho ze studentů Filosofické fakulty Masarykovy univerzity (realizovaný v rámci samostatné práce studenta v kursu Praktikum z audiovizuální edukace na PedF MU.)

UKÁZKA Bruslení (2007)
Jiné pojetí tohoto typu snímků představuje další práce studenta Masarykovy univerzity - i tento snímek byl realizován v celosemestrálním kursu Praktikum z audiovizuální edukace



PROCVIČOVÁNÍ/TEST:
K zopakování této lekce nebo k otestování dosažených znalostí slouží test "vyukovy_film_test.qref" (viz sada otázek vyukovy_film_test.qdef a upravitelný popis odpovědníku vyukovy_film_test.qdesc)

Výukové filmy

Anotace:

Dějiny využití filmu ve výuce, vzdělávání, výchově nebo vědě jsou staré téměř jako sama kinematografie. Výroba výukových videopořadů představuje způsob, jak i s minimálními náklady realizovat vysoce funkční pomůcku pro výuku nebo i značně rozsáhlý studijní materiál.

Klíčová slova:

školní film, výuková televize, filmová výchova, videodidaktika, typy výukových videoprogramů, popularizace vědy, programy všeobecně vzdělávací



I. Počátky výroby školního filmu a jeho užívání

S úlohou filmu jako didaktické pomůcky se setkáváme od počátků kinematografie. Např. Thomas Alva Edison pochyboval o budoucnosti kin a hlavní (ekonomický) potenciál promítání filmů spatřoval právě ve školách, společenských klubech apod. Za tím účelem promýšlel distribuční systém filmových půjčoven a smluvně vázaných škol. Potenciál školního filmu byl též vnímán v jeho roli propagandistické.

V roce 1936 byl film v Československu zařazen mezi vyučovací pomůcky Výnosem Ministerstva školství a národní osvěty z 3. 11. 1936 č. 145.865/36-I (Věstník ministerstva školství a národní osvěty, 1936, s. 376). Byly vydány předpisy o školním filmu, zejména o jeho zavádění do škol, o jeho schvalování a úpravě. Vzdělávací časopis Česká osvěta od ročníku 1923/24 pravidelně informoval veřejnost o významu filmu pro vzdělávací účely v příloze „Film a diapozitiv v osvětové práci a ve škole“. Stát užívání filmu jako didaktické pomůcky podporoval, nicméně např. v roce 1933 se Československo odmítlo připojit k mezinárodní Úmluvě pro usnadnění oběhu výchovných filmů.

Již od roku 1912 probíhala pravidelná představení pro děti a mládež. Alespoň jedno takové promítání měsíčně bylo dokonce podmínkou k udělení kinematografické licence. Kromě představení pro děti a mládež byla na počátku dvacátých let pořádána také žákovská či školní představení, ať už přímo při školách nebo v některých kinech. Představení, jenž byla charakterizována jako poučná a zábavná však od počátku vyvolávala diskuse o vlivu kinematografie na mládež. První kritické ohlasy zkoumající negativní působení kina tak spadají do počátku 10. let 20. století. (viz Klimeš, 2003). Předvádění filmů mládeži bylo státem od počátků podporováno, což ve spojení s protichůdnými tlaky těch, kteří ve filmu spatřovali především škodlivé vlivy, vedlo ke „kompromisu“ v podobě kontroly, cenzury a usměrňování obsahu snímků.

Do programů pro školy byly zařazovány domácí i zahraniční dokumentární filmy, hrané filmy s historickými náměty, jež byly posouzeny jako kulturně-výchovné a vhodné pro mládež. Kromě nich školy používaly vědecké a amatérské filmy, které byly často pořizovány nadšenými pedagogy. Postupně však začaly být filmy určené výlučně pro promítání ve školních třídách vyráběny profesionálněji.

II. Výuková televize

Také po roce 1945 byly využívány možnosti didaktických videopořadů a vznikaly více či méně kvalitní výukové snímky, které nahrazovaly dříve užívaný film. Jedním z důležitých pracovišť, kde se tyto filmy natáčely, bylo středisko výukové televize na dnešní Masarykově univerzitě, kam byli umísťováni nežádoucí pedagogové, z nichž se postupně stávali zkušení autoři didaktických filmů – realizovaných pochopitelně v souladu s dobovými kritérii.

III. Typy pořadů podle forem nasazení do výuky (Kopřiva, 1987):

1) vyučovací hodina s využitím videokamery
Videokamera umožňuje ukázat dynamický obraz bezprostředně po záznamu, čímž slouží k nácviku dovedností. Hlavní výhodou tohoto přístupu je možnost zastavovat záznam, zpomalovat jej a opakovat. Nejčastěji se užívá ve sportu (např. po utkání se rozebírají celé situace, soupeřovy taktiky, chyby apod.); na školách uměleckého směru (taneční, pěvecký, herecký a jiný výkon se hodnotí bezprostředně po performanci, aktéři si navíc zvykají na přítomnost kamery); v pedagogice (natáčí se krátké výstupy studentů učitelství a ihned po provedení se rozebírají)

2) videopořad jako návod ke cvičením
Tento způsob se začal využívat v situaci, kdy velké množství studentů musí projít stejnými laboratorními cvičeními a pedagog by musel návod ke cvičení spojený s demonstrací jevů mnohokrát opakovat. Filmové triky navíc umožňují ukázat všem najednou např. i co při pokusu uvidí pod mikroskopem. Poté může pedagog sám doplnit konkrétní informace specifické pro danou laboratoř nebo jen kontrolovat práci studentů.

3) programy pro přednášky a cvičení
Učitel za pomocí videoprogramu pouze demonstruje, ilustruje ty části přednášené látky, které nemůže předvést jinými prostředky. Je třeba, aby bylo video užíváno jen tam, kde zrychlí probíranou látku a/nebo kde umožní její hlubší a podstatně lepší pochopení.
Jedná-li se o specializovaný výukový videoprogram, je nezbytné, aby mu předcházel výklad, jinak mu divák nemusí porozumět. Naproti tomu (televizní) programy všeobecně vzdělávací a populárně vědecké lze sledovat i bez patřičných znalostí.

Podle fáze výuky, v níž má být pořad uplatněn, se programy pro přednášky a cvičení dále člení na:

a) motivační film
Výjimečně se točí samostatné motivační filmy, naopak tento bývá součástí většiny ostatních filmů. Výukový videoprogram např. umožňuje ukázat praktické využití získaných vědomostí.

b) expoziční film (nejčastější typ videopořadu)
• ilustrační – látku pouze ilustruje, neřeší žádný problém
• demonstrační – několikaminutové programy pro předvedení pokusů
• exkurzivní – nahrazují náročné exkurze
• videosimulace – demonstruje případ tak, jak by jej student viděl ve skutečnosti
• hospitační – užívané zejména pro přípravu budoucích učitelů, bez větších režijních zásahů
• výkladové – pro vysvětlení složitějších problémů, kde žáci nemají dostatek základních osvojených představ, o něž by se mohli opírat

c) diagnostický
Obvykle nevznikají pořady čistě diagnostické, ale tyto prvky do videoprogramů mohou být zakomponovány, aby signalizovaly, zda studenti předchozí látku pochopili nebo zda byla udržena jejich pozornost a např. si všimli chyb v záznamu

4) samostatné studium pomocí videa
Musí být maximálně ucelené a samostatné, protože předpokládá užití bez přítomnosti pedagoga, případně je jeho funkce jen konzultativní.

5) videopořad jako instruktáž, vědecké sdělení, odborné poučení
• Instruktáž – užívá se k poučení pracovníků o speciálních výrobních postupech nebo operacích. Cílem je poskytnout pracovníkům informaci o činnosti, kterou budou vykonávat.
• Odborné poučení – natáčení se pro pracovníky v oboru, kteří se s natočeným problémem mohou nebo nemusí setkat (např. ve speciální komoře je provedena oprava nebezpečného zařízení a díky záznamu se s procesem mohou seznámit i jiní pracovníci)
• Vědecké sdělení – bývá součástí vědeckých výzkumných výstupů (typicky natočení operace podle nové metody)

6) účelová tvorba
např. pořady pro muzea, výstavní síně, informace pro zákazníka, reklama

IV. Při výrobě i aplikaci výukového pořadu ve výuce je třeba respektovat základní pedagogické zásady:

• Zásada názornosti se uplatňuje podobně jako při natáčení jakéhokoli filmu. Množství bezúčelných záběrů za účelem získání času pro komentář škodí celkovému výsledku stejně jako komentář doplňující nevhodný obraz apod. Pro výukové programy je typické časté užívání vizualizačních prvků jako jsou grafy, schémata, tabulky a náhledy do skutečnosti.

• Zásada přiměřenosti vychází z definovaných vstupních vědomostí studentů a jejich předpokládané absorpci vjemů a pojmů během trvání pořadu. Pokud je didaktický cíl hodiny jiný, než hlavní didaktický cíl výukového pořadu, je vhodné aby učitel vybral pouze některé části pořadu, předběžně vysvětlil některé problémy, na něž se mají studenti zaměřit nebo nahradil původní komentář vlastním výkladem. U pořadů pro samostudium si přiměřenost stanovuje sám klient, který postupuje vlastním tempem.

• Zásada uvědomělosti v podstatě znamená podmínku splnění cíle, aby si žáci předváděné učivo uvědomovali, promýšleli jeho souvislosti a přebírali přesné pojmy.

• Zásada soustavnosti předpokládá, že videopořady jsou ve výuce běžně užívány a získané poznatky jsou aplikovány v dalším vyučovacím procesu.

• Zásadu aktivnosti zajišťují aktivizační prvky, které navozují otázky nebo se od studentů očekávají aktivity po skončení programu, které si však musejí připravovat již v jeho průběhu.