Filmové Aleše Stuchlého
Ghost Dog - Cesta samuraje
Metaforické i muzikální vrstvy důmyslně spletené v těle filmu jako hustá vřetena vlasů na samurajově hlavě, mezi nimiž lze číst brázdy významů. Oči, které na sebe v parku mhouří zaběhnutý pes a jeho lidský Duch, trvale vyzařují hlubokou tklivost i plnou vyrovnanost. Zrak, který i ve chvílích, kdy je zatažen do sebe, prožívá intenzivní vnitřní život, a u nějž i povislé víčko prozrazuje neobyčejnou bystrost a uvolněnou soustředěnost, pronikající skrze viditelné. Boltce, které zdobí dvojice lesklých náušnic, vedoucích tichou korespondenci s oválným řetězem na krku i červeným kruhovým znakem na zadní straně šatů. Ústa, jež takřka nemluví, cyklicky obtékaná u brady se rozšiřujícím potokem tmavých vousů. Ústa, skrývající zastřený a přitom krásně znělý témbr, chrup zvyklý zmrzlinu ukusovat i jazyk olizující místo čokoládové pochoutky ulepené prsty. Samurajovy ladné, houpavé chůze nočním městem, během nichž se vsakuje do tmy jako skutečný duch místa, v sobě mají mystický náboj jakéhosi vnitřního usebrání. Jeho tepem je hiphopový rytmus, jejž má v krvi. Prudké sehnutí jeho těla zní jako svistot čepelí, jimiž roztíná majestátní zvukovou stopu i obraz ve scéně nácviku samurajské volné sestavy na střeše činžáku. Souběžné prolínání a prostříhávání záběrů v ní evokuje schopnost překonávat hranice hybnosti a vtiskává mrštně zavalitému kolosu těla punc až nábožné odpoutanosti. Samuraj se ostatně mnohokrát pomalu vynořuje z obrazu, jako by jen zvolna přecházel z nehmotnosti do pevného skupenství, aby se později ze záběru odpařil jako člověk vědomě směřující ke svému konci. Kradené luxusní vozy, kterými se pohybuje na svých trestných výpravách, oživuje nevšední zabiják vložením kompaktního disku, z něhož si za stále stejné hlasitosti přehrává své oblíbené skladby různých žánrů. Ruka v bílé rukavici zařadí a vláčným pohybem sundává "mnišskou" kapuci, zahalující často kontury samurajovy hlavy do neproniknutelného stínu. Obrazová montáž silnic a magistrál obtiskávající se na jeho čelo připomíná proud myšlenek a pocitů, když hranatá světla Mercedesu proláknou do jeho vlastních očí. Hudba zaznívající z reproduktorů zde není jen kulisou - hraje, aby promlouvala místo něho jazykem čiré emoce. Rozprostírá se v útrobách automobilu i v duši hrdiny jako koberec se zemitým a zároveň jemným nostalgickým vzorem. Ghost Dog. Černý ledovec. S každým napřeným pohledem či mrknutím jako by se ulamovala kra smutku, s každým pohybem hlavy narůstá krystal melancholie. Pouze když jeho věrní holubi rýsují svým mámivým letem do oblačného pozadí geometrické obrazce a on rozráží vzduch červeným navigačním praporkem jako později svým mečem, masiv jeho neobyčejně snivého obličeje roztává a vylévá vzácný úsměv z břehů rtů do oblé krajiny tváří. Forest Whitaker na nás tasí v geniální Jarmuschově vizi prostřednictvím své nevšední postavy skutečně pozoruhodné zbraně: poezii války, symfonii niterného smutku, obřad dobrodružství srdce a modlitby duše. Zmocňuje se svým výkonem čehosi niterného v člověku, jeho snu o sobě, z něhož jej už nikdy nenechá plně procitnout. Dává další rozměr japonské samurajské moudrosti o tom, jak je dobré pohlížet na náš svět jako na (zlý) sen, jelikož jeden od druhého se přece v ničem neliší.
Předposlední autorský snímek Jima Jarmusche mne na této ploše svou výjimečnou krásou vybídl k jakési evokativní básnivé impresi. Je to film, jenž má dar naprosto se diváka zmocnit - vším, co bylo jeho hypnotickým jazykem vyřčeno i zůstalo skryto, onou hlubokou fascinací na první pohled, která se s každým dalším vhlédnutím umocňuje a rozrůstá. A trvá.
