EDITORIAL Č.44 / NEKROLOG(Y) ZA JIŘÍHO CIESLARA
Kamil Fila
Číst si v druhé polovině ledna nekrology, jež reagovaly na tragickou smrt Jiřího Cieslara, skýtalo "lidem z oboru" zvláštní zážitek. Nevím, odkud začít, téma je to totiž stále bolavé. Mnoho známých mi za uplynulý měsíc říkalo, jak pro ně byl Cieslarův náhlý odchod tak silným otřesem, že více dní nemohli myslet na nic jiného než na jeho sebevraždu. Jak zde neporušit pietu a být přitom věcný? Ovšem co na druhou stranu může být úhybnějšího než mluvit o velkém kritikovi naprosto nekriticky?
Přitom právě nekrology za Jiřího Cieslara silně zapracovaly na jeho mytizaci a zbožštění. Ondřej Štindl napsal dokonce, že si pamatuje na "(...) chvíle nad (Cieslarovými) texty, kdy by si jeden souhlasit nebo nesouhlasit vlastně ani netroufl, protože by se s nimi musel dostat na stejnou úroveň, aby k nim mohl cokoliv dodat". Nepoužíváš-li tedy stejný diskurz jako Cieslar, jsi omezený a nízký červ a nemáš ani právo se vyjadřovat, kárá mýtus, který rozlišuje psaní pouze na "vyšší" a "nižší", a nepočítá s tím, že proti existencialismu lze postavit třeba dekonstrukci.
"Teď se to může, ba musí vyslovit nahlas. Jiří Cieslar byl naším největším filmovým kritikem," hřímá Jan Rejžek, jako kdyby jen netlumočil obecný a letitý konsenzus (potvrzený cenou F. X. Šaldy) a listopad '89 byl teprve loni. "Přesahoval nás všechny nejen svou téměř dvoumetrovou štíhlou postavou, ale především odborností, vědeckostí," sděluje Ivana Benešová, do čehož jí poněkud protiřečí již zmiňovaný Ondřej Štindl: "(...) jeho texty (...) byly skvělé absencí potřeby někomu něco dokazovat, někam se zařazovat, ohromit ty správné lidi, potvrdit renomé předního vědce." Co říci střízlivého k tématu vědeckost a odbornost?
Sám Jiří Cieslar v roce 1996 v časopise Iluminace uvedl, že se při vyslovení pojmu "filmový vědec" musí usmívat. O to smutnější v jeho případě bylo, že s léty přibývaly důvody, proč se u tohoto pojmu přestat usmívat. Cieslarovo vědomí, že mu současný svět není nakloněn, se netýkalo jen jeho proslulé aristokratické noblesy a jemnosti, s níž se těžko žije v plebejském českém prostředí. Souviselo též s jeho odborným zázemím, které v porovnání s novou generací akademických badatelů vyhlíželo náhle poněkud nemetodicky, nekoncepčně, nesystematicky, ba co víc vágně a víceméně jako pouhé pěstění osobní záliby ve velmi malém množství filmů.
Jiří Cieslar, při vší úctě k jeho přednostem, nebyl v žádném případě filmový teoretik, jak byl občas mylně nazýván v médiích. A jak rozebral již Zdeněk Holý v textu Mystická louže (Cinepur č. 31), Cieslar dokonce často nebyl v přísném slova smyslu ani kritik. Jeho texty vykazovaly mnohdy více funkci poetickou než poznávací (tedy reflexivně-kritickou), a v zásadě přijímaly umění jako něco úžasného, před čím můžeme jen mlčky kapitulovat, protože umění nám otevírá cestu k transcendenci a pouze v umění se všichni setkáváme jako zcela svobodné a rovnocenné bytosti. Cieslarovo psaní jen málokdy plnilo emancipační funkci, kdy je možné vytvořit si distanci od účinků umění a chápat jej jako další mocenskou instituci a nositelku (byť sebeušlechtilejší) ideologie.
Nikdo jistě nepojmenoval morálku českých normalizačních filmů a seriálů lépe než Jiří Cieslar, vůči nimž navíc našel protiváhu v polském kinu morálního neklidu. Obdivuhodnou intuici dokazoval v rozpoznávání ambiciózních kýčů od autentických výpovědí, v nichž náročnost musí prokázat hlavně tvůrce sám k sobě. Distanci však Cieslar ztrácel při popisu svých milovaných autorů: Renoira, Viga, Bergmana, Felliniho, Antonioniho, Vláčila ad., kde kritika často zcela ustoupila sloužení kvazináboženské mše, v níž je dovoleno vymknout se z kloubů standardní terminologie, formální logiky i empirické evidence. Pokud Jan Rejžek v souvislosti s Cieslarem píše o "neunavitelné jazykové jistotě, té jakoby samozřejmé starosti o přesné (...) vyjadřování", pak to snad platí jedině v porovnání s rozbředlým, alibistickým žurnalismem, ale rozhodně ne v oblasti odborné filmové reflexe.
Jiří Cieslar byl v zajetí esencialismu a jeho texty překypovaly hodnotícími adjektivy jako "ryze kinematografické!", přestože dnes již s ohledem na výzkum intermediálních vlivů není možné hlásat jedinou a pravou filmovost. Stejně tak Cieslarův naplno nevyřčený, ale vždy aplikovaný axiom "nelze vykládat filmy jinak než autorsky" nutil některé skeptické čtenáře, jako svého času třeba filmového recenzenta Františka Fuku, k sarkastickým výrokům typu: "Mně většina kritik připadá jako nesmysly, kde se pisatel předvádí, jak dobře rozumí duši režiséra." Ondřej Štindl sice považuje za klad, že Cieslar "nepsal o filmových postavách jako o autorských konstrukcích, ale jako o živých lidech, s nimiž ve svých textech rozprávěl o tom, co to obnáší žít na tomhle světě", ovšem pro kohokoli, kdo má základní povědomí o estetice, se tento způsob výkladu pohybuje na hranici intelektuálního šarlatánství. Ve chvíli, kdy Cieslar v textu Prostranství hry psychologizuje nad Rolandem Barthesem a jeho vztahu k matce, jde dokonce přesně proti tomu, oč se tento sémiolog celý svůj život snažil – totiž zrušit biografické a psychologické interpretace.
Konečně, i Cieslarovo elitářství, v jehož duchu jsou hodné pozornosti jenom určité filmy (tedy ty, které je potřeba "hlubinně luštit"), se v posledních letech projevilo jako velmi neproduktivní, tj. neschopné reagovat na prudký vývoj kinematografie, a vůbec celé oblasti audiovize. Každý z těchto bodů (umění jako zásvětní sféra bez vlivu moci, impresionismus a psychologismus ústící ve slučování reálného a implikovaného autora, elitářství a koncentrace pouze na "velká díla", jež je nutné "luštit") je neslučitelný se současným výzkumnickým paradigmatem.
Psaní Jiřího Cieslara nicméně nelze postihnout v jednom úvodníku a přese vše uvedené i jinde bokem vyřčené, je pro mě osoba J.C. něčím monumentální a neuchopitelná. Jsem si vědom, jakou ztrátu jeho nečekaný dobrovolný odchod představuje. A především to, co bylo ohlašováno v této ztrátě, bych chtěl zdůraznit v sumě oněch, namnoze exaltovaných nekrologů.
V první řadě byly psány lidmi "mimo obor" (vyjma již zmíněných, například J. Peňás, J. Chuchma, V. Šlajchrt, J. Patočka, V. Novotný, P. Žantovský ad.), kteří nemají příliš (pakliže vůbec nějaké) ponětí o tom, co se dnes v oblasti film studies děje. Cieslara si přivlastnili přes literaturu a jeho básnivý jazyk, a jejich vlastní řádky se pro jistotu též hemžily obraznými obraty a zenovými moudry. Na Cieslarově osobě se pak snažili dokázat, jak důležitá může být vůbec kritika, a skrze něj iluminovat i sebe sama. Vedle něj "jsme všichni jen více či spíše méně poctiví a snaživí referenti," kaje se Jiří Peňás, ale znali jsme ho a věděli, jak velkou osobností byl (!), dodávají nekrology zároveň a sugerují, že kritik může být stejným umělcem jako jím kritizovaný filmař. I my, náš cech, máme svou hvězdu, svého mistra, hlásali žurnalisté, aby dodali váhu svému povolání.
Opomíjeli přitom přinejmenším, že ontologický status kritiky je vůči umělecké tvorbě vždy druhotný a také, že Jiří Cieslar nikdy nebyl znám široké veřejnosti, ačkoli kvantum nekrologů (jen Lidové noviny jich otiskly pět!) odpovídalo úmrtí státníka nebo umělce ze "Zlaté kapličky". Ironie tu není namířena vůči smrti člověka a nezpochybňuje osobní utrpení. Poukazuje jen na to, že žurnalisté mají svůj malý svět a své osobní bohy, jejichž slávu těžko mohou šířit dále, protože nezainteresovaná většina čtenářů nemá vůbec ponětí, o čem se píše, a naopak zainteresovaná část čtenářů, tj. "lidé z oboru", může vyjádřit vážné pochyby o soudnosti žurnalistických popisů "filmové kritiky a vědy".
Nekrology za Jiřího Cieslara byly příznakem touhy po otcovské figuře a guruovi a také výrazem smutku, že již dále nelze najít nikoho, kdo by tak snadno splňoval požadavek po "společném úběžníku všeho" (Petr "Zóna" Soukup). Cieslarovo psaní bylo vyhledáváno úzkým okruhem "věřících" pro své terapeutické účinky, "naplňující jednotu", univerzálnost a celostnost. Podle představ jeho vyznavačů mělo být určené a otevřené všem.
Ve skutečnosti šlo o poslední záchvěv diskurzu, který již dávno nepromlouval k široké veřejnosti, neboť role intelektuála se změnila. Šlo o diskurz, který nebyl ani dostatečně obecný ani specializovaně radikální. Byl to hlas posledního literárního člověka v elektronickém věku, kdy se společnost rozpadla na mnoho kmenů, jež si už navzájem nerozumějí a napříště rozumět nikdy nebudou.
(Vyšlo v tištěném Cinepuru č.44, březen 2006)
