A History of Violence (Dějiny násilí)
[Vydáno: 8. 10. 2005 | Autor: Cival |
S Davidem Cronenbergem jsme nikdy nebyli příliš velcí přátelé. V tom lepším případě mě jeho filmy neoslovily, v tom horším jsem se cítil tak trochu méněcenný kvůli nedostatečné úrovni své duševní perverznosti. A v tom nejhorším... jsem se neubránil nechápavému kroucení hlavou nad myslí jednoho z největších úchylů filmového plátna. Nevydávám se za experta přes Cronenberga, který by kupříkladu popíral spouštění dávícího reflexu při libovolném obcování s jizvami v Crash, ale i tak bych si dovolil tvrdit, že Dějiny násilí jsou nejstravitelnějším kouskem ve filmografii zběsilého Davida. A vzhledem k potřebám onoho imaginárního "průměrného diváka" asi i nejsnazší k užívání. Samo o sobě by to mohlo všechny Cronenbergovy fanoušky vyděsit a předem odradit... ale z takových předsudečných chybiček se už snad všichni příznivci Příliš dokonalé podoby nebo Videodrome dokázali ve svém životě mnohokrát poučit.
Davida Cronenberga totiž v žádném případě nepotkalo vyměknutí, v jehož důsledku by tak jako poslední roky Polanski či (o něco méně) Scorsese otvíral žánrové škatulky a plnil je formálně zdatnou, ale duševně vysmejčenou náplní. Cronenberg se neústupně drží svého kopyta, když vcelku triviální námět mistrně rozvíjí jako puntičkářský režisér vracející se k nejčistší podstatě žánru. Bude to znít možná šíleně, ale Dějiny násilí mi v určitých aspektech ohromně připomínaly Slámovo Štěstí - tím, že úzce vymezené a pevně sevřené téma bez hmatatelnějších motivických odboček Cronenberg podává formálně strohým, až jednoduchým způsobem, z nějž čpí absolutní kontrola nad materiálem.
Samozřejmě, že Dějiny násilí jsou v některých momentech napínavé až běda, znepokojivé až do stádia nervózního svírání opěradla a tím pádem i lahodně temné svou atmosférou a ne vnějšími a rychle odplývajícími prostředky. Uzounký příběh přitom může zaujmout jen ve dvou rovinách, z nichž ani jedna sice není kdovíjak hlubokomyslná, ale obě jsou při svém omezeném záběru do mrtě propracované a vytěžené. Své dílko Cronenberg vystavěl na kontrastu mezi rodinným světem Toma Stalla a světem násilí, do nějž zabředává jeho "probuzené" já. Zatímco první rajón je romantický, americky dokonalý a souloží se v něm velice něžně a pozorně, v tom druhém romantiku nahrazuje totální cynismus, americky perfektní jsou tak maximálně černé kaluže krve a animální sex nemá daleko ke znásilnění. A hlavní hrdina, který nepatří do ani jednoho z nich během stopáže přechází od falešného snu k brutálnímu zúčtování, aby skončil tam, kde si podle Cronenberga zaslouží (na důkladné duševní očištění přitom můžete předem zapomenout).
Jak je již z názvu patrné, tematizace násilí je pro Cronenberga prvním i posledním. Sledujeme fenomén, před kterým nelze utéct, protože jediným způsobem k likvidaci jeho krvavého dědictví je znovu a pouze násilí ve stále krutější podobě, povídá Cronenberg. Což naštěstí neznamená, že by pouze povrchně zamotával spirálu fyzické bolesti a utrpení - stejný význam pro něj totiž má i násilný svět útočící v podstatě bez důvodu i bez konce zvenčí. Obsahovou matérii nabíjí Cronenberg sugestivitou v naprosto soustředěném podání, pro nějž je mnohem důležitější ustřelený kus hlavy a temné tóny Howarda Shorea než takové ty běžné vedlejší postavičky, s nimiž se Tom nebo jeho děti potkávají na ulici. Všechno je podřízeno účinku událostí na Tomovu rodinu a jeho náhle se zjevivší protivníky, na psychologické proměny tím zpuštěné (např. niternosti v chování Tomovy ženy).
Nenápadné posuny v obličejích, o něž se tu hraje, dávají hodně vyniknout hercům, kteří jsou pod Cronenbergovým vedením bez výjimky výteční, což díky bohu platí rovněž o Mortensenovi (zvlášť když zkrvaven objímá svého syna s výrazem Terminátora) jako o Edu Harrisovi (když by se vám motal kolem baráku, asi byste rychle vyměnili petlici za pancéřované dveře). Výborná je i Maria Bello, ale bezkonkurenční nezapomenutelností vás omámí hlavně William Hurt jako šílený a přehnaně srandovní protivník No. 1. I díky němu se Cronenbergovi podařilo vyšperkovat svůj film parádním a neskutečně černohumorným finále, které co do záchvatů smíchu na jednu rozstřelenou mrtvolu hravě překoná i Coenovic zabíjačky. A vzhledem k tomu, že i veškerá "akce" je natočená přehledně a v kontextu Cronenbergova stylu nečekaně efektně, nezbývá mi než zalepit obálku a poslat Davidovi do Kanady žánrově vycizelovaných osm hvězdiček. Doporučeně.
Cival
