HRUBEŠ A MAREŠ JSOU KAMARÁDI DO DEŠTĚ
2005 Čestmír Kopecký/CINEMART a.s./Ateliery Bonton Zlín a.s.
No a?
Vladimír Morávek je nevšední zjev. Ani ne tak tím, že Klicperovu divadlu čtyřikrát vyhrál cenu Alfréda Radoka za "divadlo roku", jako tím, jak kolem sebe tvoří auru výjimečnosti. Jeho divadelní inscenace nikdy nebyly přijímány pochvalným souzvukem, přesto byl při uvedení svého filmového debutu NUDA V BRNĚ zmiňován jako mimořádný divadelní režisér. Tato aura pak bezesporu přispěla k tomu, že průměrný film přijala kritická veřejnost jako zjevení. A nekritické přijetí "Nudy" se přeneslo i na diváky, kteří ve filmu náhle spatřovali nepřítomného ducha české nové vlny i režisérovu chápavost pro zpožděné postavy.
Morávek – povzbuzený přátelským domácím přijetím své prvotiny – neváhal pokračovat v nastoupené cestě "jiného českého filmu" a rozhodl se dovést expresivitu typickou pro jeho vlastní divadelní inscenace do krajnosti. Vznikl tak HRUBEŠ A MAREŠ JSOU KAMARÁDI DO DEŠTĚ – film, jehož nezvládnutá přepjatost zpětně ohalila to, co bylo na "Nudě" zaslepeně ceněno. Jelikož se ale i "Hrubeš" dočkal několika pro mě nepochopitelně jásavých kritik, položme si my – diváci Morávkova druhého filmu – několik otázek, jejichž zodpovězení by mělo utvořit obrázek toho, před jak "mistrovským" dílem to stojíme. A pokud jste "Hrubeše" ještě neviděli, zajděte si na něj, a k níže položeným otázkám se vraťte až poté. Budete tak možná rádi, že jsem vás svým postojem dopředu neovlivnil. Na druhé straně mi ale s největší pravděpodobností budete spílat za to, na co jsem vás poslal. Fakt, že uslyšíte z plátna poslední slova hereckého života Stelly Zázvorkové tomu nezabrání – už proto, jak je Vladimír Morávek obludně znehodnotil.
Jedno z odhalení, ke kterému po zhlédnutí "Hrubeše" dochází, prozrazuje to, jak neobratně si režisér počíná při pokusech o využití ryze filmových formálních prostředků. Zatímco na "Nudě" bylo ne zcela zvládnuté prolínání příběhů či aplikace asociativní montáže ceněno už proto, že je využil režisér divadelní, v případě "Hrubeše" musí jít veškerá shovívavost stranou. Proti úvodní scéně, v níž hlavní hrdiny spatříme v jednom záběru ve dvou věkových obdobích, ještě nelze mnoho namítat. Při práci s komplikovanějším narativem se ale Morávek podruhé spálil. Především proto, že – a není to patrné jen v tomto případě – nezná míru. Tak například: záchodovou scénu, v níž Hrubeš (najde se divák, kterému trvá déle než dvě "vsuvky" záhadnou plešatou postavu jako Hrubeše identifikovat?) nutí produkční Simonu Špekovou (v podání Simony Pekové – vtipné?) svolat co největší koncentraci celebrit na pohřeb Mareše, vloží Morávek do bezmála dvouhodinového filmu zhruba desetkrát. Poprvé přemýšlíme, copak si to na nás pan režisér připravil za matoucí ozvláštnění. Podruhé se ušklíbneme nad tím, že produkční volá "kamarádu do deště" Lukáši Vaculíkovi (kterého Morávek "využil" už v dávné divadelní inscenaci "1980 čili jak Lukáš V. a Sagvan T. vařili dort"), vzápětí pak Přemkovi Podlahovi. Potřetí se soustředíme na popsané kachličky, z nichž se mimo jiné dozvíme, že "včelka Mája je piča". A dál? K čemu je dobrých dalších circa sedm vsuvek, kromě toho, že Morávek vyjmenuje X popkulturních osobností, které na pohřbu utvoří směsku jako z Nedělního Blesku? Přijde vám to právě vzhledem k odkazování na české Spy-celebrity jako odůvodnitelné? Dobrá, pak se táži, jak dlouho lze stavět vtipnost na tom, že se postavy častují nadávkami do kokotů (tohle má být asi přesně odposlouchaná současná mluva)? A na všudypřítomných plakátech Hany Zagorové a masturbaci při poslechu její hudby? Kolik umu je třeba k tomu, aby byl verš z jedné z jejích písní ("Je naprosto nezbytné, aby nebe bylo blankytné") použit jako podtitul filmu? Vrátíme-li se k narativu, pak nesmíme opomenout základní příčiny toho, proč mnohým recenzentům i divákům přišel "Hrubeš" nudný. Za prvé: tím, že se v jedné z úvodních scén dozvíme o Marešově pohřbu (jeho vojenská hodnost nás nemůže zmást), si Morávek odpravil jedno potenciální překvapení. Druhou příčinou je pak způsob, jakým je prezentováno Hrubešovo nevědomé účinkování v televizní reality show. Zajímá nás opravdu, jak moc ho zlomí odhalení, že byl zneužit pro televizní pořad? Zajímá nás, jaký vliv to má na jeho nemocného otce a matku na pokraji zhroucení? A především – zajímá nás vůbec, kam bude celý tento film doveden? Není způsob, jakým Morávek přistupuje k rádoby katarzní scéně odhalení, jen dalším odpravením překvapivého potenciálu filmu? Můžeme připustit, že náš nezájem o Hrubeše může být způsoben tím, že je tato postava takřka archetypální zamindrákovanou sviní. Pravděpodobnější kořeny našeho nezájmu však spočívají v neschopnosti režiséra přiblížit nám Hrubeše, byť by toto přiblížení mělo spočívat třeba jen ve vypodobnění jeho "svinskosti".
Autoři odkazují "co to dá" – k "Nudě", popkulturním ikonám, filmům (včetně toho vlastního), reklamním sloganům... Samotný název filmu zazní ve scéně, kdy z Marešova popudu stojí oba "kamarádi" ve vojenských uniformách na dešti. Nepůsobí ale tato scéna spíše jako pokus obhájit za každou cenu titul filmu než jako podnětné "bylo dříve vejce (název filmu) anebo slepice (scéna s jeho citací)"? Jak důvtipně se vám jeví reference typu "reality show Olinka Dajdou"? O kolik vtipnější vám přijde samotné jméno dalšího z hrdinů – slovenského režiséra Karpattiho (tedy kombinace italsky bohémského jména a názvu /nejen/ slovenského pohoří)? Nezdá se vám, že takové hříčky chrlí cirkusák Petr Novotný se stejnou vydatností jako "divotvorný Morávek"? Ne všechny vnitroobrazové i explicitně vyřčené vtípky, kterými se nás režisér snaží omámit, lze nalézt (a dekódovat) na první zhlédnutí. Byl-li by "Hrubeš" podařený, pak by to znamenalo, že (konečně) vznikl český film, který odráží světový trend tvořit díla, na nějž chtějí diváci chodit znovu a znovu. Nicméně vzhledem k tomu, jak se "Hrubešovi" nedaří udržet pozornost, málokdo bude toužit po tom, jít si ověřit, zda kamerou opakovaně zabíraný model válečné lodi skutečně nese jméno "Lidunka" – tedy jméno postavy hrané Ivou Janžurovou. Leckoho možná potěší, když v jedné z promluv odhalí zakódovaný název "Marie Kabrhelová žije", který Morávek spojoval s pracovními verzemi "Hrubeše". Avšak kadence, s jakou se režisér pokouší o bombardování diváka vtipy a referenčními stimuly, napovídá tomu, že z mnoha verzí scénáře (autoři hovoří o osmnácti variantách) bylo vybráno pomyslné "best of", aniž by se ale pamatovalo na koherenci konečné verze. "Filmy natáčím jako nadšený amatér.", říká o sobě Vladimír Morávek a mohl by dodat něco o tom, jak při procesu natáčení mizí v nenávratnu vše, co by film drželo pohromadě. Fakt, že Mareš má oblečené sluneční brýle podobné jedněm z těch, které jeho herecký představitel Richard Krajčo nosívá ve skutečnosti, by mohl potěšit, kdybychom v té chvíli už nebyli na pokraji usnutí. "Znovuzjevení" nálepky "souložíme", o níž vedou titulní hrdinové hádku, by bylo vtipným doplňkem, kdyby "Hrubeš" nestál jen a výhradně na těchto "humorech". Na odkazech k jiným filmům jsou do významné míry závislé například parodie – umíte si ale představit BLÁZNIVOU STŘELU bez spojitého příběhu a ucelené režie? Umíte si představit, že by nás Leslie Nielsen pobavil jen hrstkou pitvořivých etud a "gradovanou" scénou jako je ta, v níž se Mareš před novinářkou Hrubeše zeptá na jeho spodní prádlo, a poté "mimoděk" dodá, že ho čerstvá celebrita má už tři dny na sobě?
Nekonečné omílání motivů – jak těch, které má "Hrubeš" společné s "Nudou", tak těch, které jsou příznačné výhradně pro "Hrubeše" – jsem už zmínil jako důkaz režisérovy nesoudnosti. Fakt, že postavy nám představuje Radovan Lukavský ještě může leckomu přijít originální (i když tomu tak není – "kat" Rejžek si povšimnul, že Lukavského vypravěčství ozvláštnila už skupina Jablkoň a též Igor Chaun v dokumentu "Nesmrtelný život a smrt Mikiho Volka"). Pomineme-li ale Lukavského obsazení, pořád nám zůstanou žalostně nevtipné charakterizace zahrnující nesourodé poznatky o sexuální vyspělosti a tetováních té či oné postavy. Může to překvapit a pobavit někoho, kdo zná "Nudu" a jejího Jardu, který "vystudoval obor kvasný chemik a o panictví přišel před rokem na svatbě sestřenice Ludmily"? A pobaví-li to, je pobavená osoba někým jiným než člověkem Morávkovým dílem zcela neposkvrněným či naopak režisérovi plně oddaným? Jistě, když se lidé dokážou smát dokola omílané hubaté zcizující postavě, kterou v Morávkových inscenacích hrává Pavla Tomicová, je možné, že se potrhají smíchy i u "Hrubeše". Stačí to ale na obhajobu kvalit tohoto díla? Co tak vábí kritiky k tomu, že charakterizace vyřčené na plátně doslova přepisují do svých recenzí? Dalo by se oponovat třeba tím, že Morávkův zjevný zájem o "pozdě odpaněné" postavy je důkazem tvůrčí ucelenosti. Kdo tomu ale uvěří? Nepůsobí to spíše jakoby Morávek vyprávěl pořad dokola tentýž vtip a experimentoval na divákovi, o němž se chce dovědět, kolik takových replik ještě vydrží? Podobně "experimentální" je například i nekonečné odříkávání dialogů dle schématu "Ty jsi kokot. – Ne, ty jsi kokot.", popřípadě "To je divné. – Ty, jsi divný.". Opět a znovu vyvstává otázka "proč?" – proč jsou takovéto momenty ve filmu, proč divák tyto svévole musí snášet... Protože to přijde vtipné autorům? Vedle postavy Mareše, který nápadně připomíná obdobně "bystrou" Olinku z NUDY V BRNĚ, do stereotypu zapadá i postava maminky – ta se sice od té "brněnské" odlišuje svou netemperamentností, avšak český filmový archetyp starostlivé matky vyžadující po svých potomcích hlavně konzumaci (zdravého) jídla příliš nenarušuje.
Je až kuriózní, jak amatérsky divadelník Morávek komponuje záběry svého filmu. Scény odehrávající se před pražskou chaloupkou Josefa Hrubeše vždy doprovází "náhodně procházející" kompars. Podobně směšně působí samotné snímání reality show – umíte si představit, že by byl takový pořad natáčen kamerou, jakou si turisté zachycují momentky na pláži v Chorvatsku? Když Morávek ve scéně, kdy se Mareš dožaduje polibku a je odmítnut, v momentě odmítnutí "vypne" sladce znějící milostný doprovod, vyplave už tvůrčí svévole na povrch jednoznačně. Tohle je jako z formálního cvičení na filmové škole! Proč takovými momenty exhibovat, když není režisér schopný využít je jinak, než jejich ojedinělým, vykřičeným zakomponováním? Není to podobně vtipné jako když nechal Morávek ve své inscenaci Cyrano z Bergeracu potemnit světla pokaždé, když některá z postav řekla slovo "tma"? Slovy Jana Švankmajera: "Tvorba není potácení se od nápadu k nápadu." – a právě takto potácivý je "Hrubeš".
Film HRUBEŠ A MAREŠ JSOU KAMARÁDI DO DEŠTĚ zřejmě usiloval o vystižení doby s jejími nešvary, pod slupkou hrubozrnné komedie snad měla být myšlenka. Koho ale po x-té vsuvce se zoufalou produkční obvolávající celebrity bude zajímat, že ve scéně soulože s apatickou call-girl šlo o znázornění odosobněného sexu? Bude se Morávkovy "Novoty" pokoušet interpretovat někdo jiný než jeho věrní obdivovatelé, kteří jsou schopni v této vyprázdněné exhibici nalézt "odvážný komentář současnosti" (Jindřiška Bláhová, kulturní týdeník A2)? I kdybychom připustili přesah filmu, zůstane pachuť toho, jak neobratně roubuje Morávek děj na své postuláty. Mareš je využíván jako pouhý typ – dementní postava s trenýrkami vytaženými vysoko nad pupek, která skrze svou slaboduchost inklinuje k tomu, že se na ni nabalují "komické" situace. V případě Hrubeše se lze jen stěží bránit rozhodnutí představit tuto postavu jako revizorskou svini. Je však scéna inzultace cestující v metru dobrá k něčemu jinému než pokusu o komické zakomponovaní předkusující Olinky do filmu? Jistě, právě při této události si Hrubeše všimne režisér, kterému se zlý revizor hodí do reality show. Napadá vás však scenáristicky hloupější cesta k zakomponování postavy do děje než skrze "náhodné setkání"? Neuráží vás jako diváky, když se autoři předlohy snaží balamutit podobnými scenáristickými náčrtky, a režisérovi se to navíc nepodaří zamaskovat? Odpustíme-li ale tento dílčí nedostatek, pořád ve vzduchu visí otázka, proč si film (vedle toho, že se tak podařil další intertextuální "zásah") do znaku vůbec tesá něco o "kamarádství do deště". Hrubeš a Mareš jsou kamarádi? To sotva, a do deště už vůbec ne. Kde je ve scéně z hypermarketu přítomna soudržnost, která je zmíněna v několika recenzích? A že si Karpatti v závěrečné bouřkové scéně konečně zasouloží? No a? Zajímají tyhle scenáristické kalkuly někoho? Nemáte dojem, že Vladimír Morávek se někde škodolibě pochechtává, když recenzenti jeho film takřka psychoanalyticky rozebírají a navrch přidávají pochvalná slova o "dobové výpovědi", která je ale pojata tak, že nesmírně rychle zestárne? Má snad tato výpověď spočívat v tom, že Hrubeš pozérsky nosí trika s Che Guevarou a stejně povrchně se ponoří i do "studia" buddhismu?
Vzpomenu-li na to, jak osobně pojímali recenzenti své texty o NUDĚ V BRNĚ, nemohu si odpustit také jednu soukromou poznámku: zcela upřímně se přiznávám k tomu, že HRUBEŠ A MAREŠ JSOU KAMARÁDI DO DEŠTĚ jsou prvním filmem, u jehož projekce se mi stalo, že zvonění telefonu v sále bylo téměř příjemným rozptýlením. Největší zásluhou Morávkova druhého a snad i posledního filmu je tak v mých očích fakt, že skrze něj nejeden kritik odhalil slabiny režisérova debutu, které před dvěma roky omlouval. Možná to ale bude chtít ještě jeden podobně "povedený" film, aby si to uvědomili dočista všichni.
hodnocení: 15 %
režie: Vladimír Morávek
scénář: Jan Budar, Vladimír Morávek
kamera: Divis Marek
produkce: Čestmír Kopecký
hudba: Jan Budař
hrají: Jan Budař, Richard Krajčo, Miroslav Donutil, Iva Janžurová
čas: 116 min
země původu: Česká republika
žánr: komedie
odkaz: www.hrubesamares.cz
Viktor Palák | 19.11.05
