Přehled typů škol a výchovně vzdělávacích programů, které lze zařadit pod označení alternativní Nabízíme jeden z možných pohledů na „alternativy“ a pokusíme se tak odpovědět na častou otázku: A které to vlastně jsou ty alternativní školy? K třídění nebo zařazení alternativních výchovně vzdělávacích možností potřebujeme určité kritérium. Není ovšem lehké najít nějaké jednotící hledisko. Domníváme se, že skutečně nejobecnější z nich je zaměřenost na dítě, snaha nezničit touhu poznávat nové věci a jevy a umožnit vývoj podle jeho možností. Tato tendence podporovat dítě a porozumět jeho potřebám, označovaná jako pedocentrická pedagogika, koresponduje s humanistickou pedagogikou, která se svou obecnou orientací na člověka chápe školu jako službu dítěti, pomoc v jeho vývoji a příležitost pro celkovou kultivaci dětské osobnosti. Současné alternativní možnosti výchovy a vzdělávání: 1. Tři státem nabízené vzdělávací programy Obecná škola, Základní škola a Národní škola. 2. Nejznámější pedagogické koncepce z období reformní pedagogiky: Montessoriovská, waldorfská, jenská, daltonská, freinetovská. 3. Školy církevní a soukromé, pokud nabízejí programy odlišné od tradičních (předměty, obory, výchova, zaměření). 4. Odlišně „se chovají“ také ty školy, které se rozhodly přijmout pro svůj rozvoj některý z dalších možných programů, které: a) mohou být určeny pro celou školu (otevřená škola, komunitní škola, Program Škola podporující zdraví, program Tvořivá škola, integrovaná nebo inkluzivní škola), (Havlínová, 2002), b) mohou se zaměřovat na práci učitele v jednotlivých třídách (vzdělávací koncepce Začít spolu, ITV - integrovaná tématická výuka), c) jsou orientovány na metody a přístupy, způsob práce učitele a třídy v jednotlivých předmětech (Čtením a psaním ke kritickému myšlení, Dokážu to?), d) tvoří alternativu běžné škole jako možnosti individualizace vzdělávací cesty jednotlivce (Individuální vzdělávání - dříve Domácí vzdělávání, E-learning). 5. Některé školy nabízejí nejen specifické výchovné a vyučovací přístupy, ale také různé cesty a způsoby poznávání prostřednictvím netradičních metod a forem nebo řešení problémů (problémové a projektové vyučování, metoda hry, globální metoda, laboratorní metoda, činnostní učení, kooperativní vyučování), které splňují výše uvedené požadavky. Je jasné, že uvedený přehled je diskutabilní, může být předmětem kritiky a je jen dočasně aktuální. Vzhledem k nejednotnosti v používání klíčového označení alternativní škola, vzdělávání ani nemůže být pokládán za jednoznačný a přesný. Termíny a charakteristiky, používané k označení programu nebo koncepce nejsou srovnatelné co do obsahu a specifických rysů. Přitom je nutno respektovat jejich místo a dobu vzniku, autora a jeho pedagogický záměr, filozofii i charakteristické rysy. Dokladem toho, že jednoduše označit školu za alternativní není možné, je prolínání významů a obsahů uvedených tendencí. Nejčastěji jsou jako alternativní označovány školy, které přijaly reformní koncepce výchovy a vzdělávání. Ale ani pak není situace jednoznačná. Může se jednat o školu daltonskou, která využívá pouze prvky daltonského plánu, přijala program Zdravá škola a tedy se snaží být školou otevřenou a komunitní. Petersenův jenský plán i freinetova moderní škola má řadu znaků otevřeného vyučování. Montessoriovská škola bývá školou otevřenou a může mít rysy zdravé školy s kooperativním vyučováním. Škola s programem Začít spolu má rovněž tendence být v úzkém vztahu s okolní komunitou a podporuje žákovu samostatnost stejně jako všechny ostatní uvedené programy. Škola s integrovanou tématickou výukou využívá většinu zmíněných prvků, kooperativního a projektového vyučování. Tím však není řečeno, že projektové vyučování nezařazují i jiné programy a edukační systémy.