Kolébkou romantismu byla počátkem 19. století Anglie, odkud se romantismus šířil po celé Evropě. Snivý duch romantismu zahladil poslední stopy klasicismu a projevil se jak v literatuře, tak v umění - přímo vyšel z literatury a tvorby anglických básníků a spisovatelů - Byrona, Shelleyho, Scotta a Keatse. Odvrhl studenou antiku a přísný řád klasicismu a zajímal se o dobrodružnost a romantičnost středověku.
Člověk je v tomto období silnou individualitou, dobrovolně se odchyluje od všech tradičních a akademických norem. V dramatickém citu se přímo setkává s přírodou a vytváří tak nevšední dojmy romantiky a uvolnění. Zajímá se o výjimečné netradiční exotické náměty a postavy, zdůrazňuje nespoutaný a vášnivý cit v revoltě proti chladné skutečnosti. Nachází bolestnou zálibu ve své nejistotě a melancholickém osamocení, které je neslučitelné s klidnou vyrovnaností. Inspirací mu je láska k pravdě, kterou brání ve stavu vášnivého vzrušení. Romantikové mohutně využívají všech druhů pohnutí, jež umožňuje představivost, byli posedlí myšlenou na smrt a vábila je noc, kterou považovali za předobraz smrti.
V romantismu lidé nacházeli únik z každodenního života do neskutečna, snili o dalekých zemích a o zašlých časech, zvláště o středověku, o němž měli dosti mlhavou, nicméně však poetickou představu. Napodobovali středověké slohy a především gotiku, a tak bývá romantismus často označován jako novogotika nebo pseudogotika. Romantismus však jako sám o sobě v napodobování středověkých slohů nepřichází s žádnými novými prvky a tak je vlastně jenom výsledkem stagnace v umění.