Německý název pro období romantismu je Romantik. Zpětně tak byla nazvána literární epocha počínající druhou polovinou devadesátých let osmnáctého století a doznívající ve čtyřicátých letech devatenáctého století. Z literárněhistorického hlediska se německý romantismus člení na ranou, vrcholnou a pozdní fázi, které jsou též nazývány:
Nejvýznamnějšími autory prvního období byli Ludwig Tieck, Novalis, za teoretiky německého romantismu byli označováni bratři August Wilhelm Schlegel a Friedrich Schlegel. Stěžejním dílem druhého období je sbírka lidové poesie Des Knaben Wunderhorn Achima von Arnima a Clemense Brentana. Nejvýraznějšími představiteli pozdní epochy jsou E.T.A. Hoffmann a bratři Grimmové.
Symbolem touhy německých romantiků po ozdravení světa a dosažení harmonie smířením protikladů byla modrá květina (Blaue Blume). Realizaci těchto ideálů nacházejí v pohádkách, lidové tvorbě, ságách a středověkých eposech, jsou fascinováni exotikou. Oproti optimismu předchozí epochy osvícenství převládá u romantiků pocit bezmocnosti, jejich pozornost upoutává mystérium tajemných sil.