Malý průvodce studiem geobotaniky
pro posluchače 3.-5. ročníku
Praha
1999
strana 2
Obsah
Obecně
Co je geobotanika
Náplň studia
Možné uplatnění absolventů
Struktura studia na oddělení geobotaniky
Obecné zásady
Co od studentů očekáváme
Čím se to prokazuje
Co k tomu nabízíme za pomoc
Tabulka srovnání bakalářského a magisterského studia
Jaké přednášky navštěvovat/si zapsat
Přehled přednášek oddělení geobotaniky*)
Přednáška "Divoká karta"*)
Exkurse oddělení geobotaniky
Kurs ekologických metod ("Velké geobotanické praktikum")*)
Odborný seminář z geobotaniky
Seminář k diplomové práci
Diplomová práce
Obecně
Výběr a zadávání diplomových témat
Vedoucí DP*)
Zásady práce na DP*)
Několik metodologických zásad sběru dat pro DP*)
Časový rozvrh
Kritéria pro hodnocení diplomových prací
Pedagogové oddělení geobotaniky, jejich zaměření a odborné zájmy
Základní literatura pro studium geobotaniky
Návody k psaní/vystupování
Seminární (bakalářská) práce
Esej
Diplomová práce
Článek do odborného časopisu*)
Poznámky k psaní odborných textů*)
Přednáška/referát
Poster (plakátové sdělení)
Jak napsat posudek na práci (seminární, diplomovou, článek do časopisu)
Jak probíhají obhajoby seminárních a diplomových prací*)
*) kapitoly význačně změněné nebo nově přidané proti loňskému vydání
strana 3
Poznámky na úvod
(i) Tento text vznikl jednoduchým spojením různých příležitostně vzniklých ponauk a průvodců.
Proto si neklade velký nárok na systematičnost; i důkladnost jeho různých částí se liší. (Odtud
také pochází občasný moralistní tón, za nějž se omlouvám). Není primárně určen k souvislému
čtení; spíš jej čas od času prolistujte, abyste zjistili, zda se tam neobjevila informace, pro niž Vám
dříve scházel kontext nebo jež by Vám byla dříve neužitečná.
(ii) Prosím nepodlehněte ilusi, že tady najdete informace ke všemu. Věc se nemá tak, že stačí
pročíst příslušnou část průvodce na poslední chvíli: to by to bylo příliš jednoduché a místo
magisterského studia by se pravděpodobně biflovalo pár metodických vodítek. (Krom toho by se
analogické průvodce prodávaly v milionových nákladech a jejich autoři by žili z honorářů. To, že
tomu tak není, samo o sobě něco znamená.) Ten podstatný rozdíl je zejména v tom, že žádné
psané informace/instrukce (protože jsou vždycky příliš obecné) nenahradí osobní zkušenost s
předmětem: čili, podle možnosti navštěvujte semináře, čtěte starší diplomky a jejich posudky,
čtěte knihy a časopisy, pozorujte kolegy při práci, jezděte na exkurse aj. aj. (Krom toho tohle
všechno je zpravidla větší zábava než číst obecné průvodce.)
(iii) Nebojte se toho, že kdo nezná tento text, neuspěje ve studiu. Je to jen průvodce (cestovat lze
vždy i bez průvodce a navíc se tak často narazí na zajímavá místa, o nichž průvodci nepíší); navíc
je směsí důležitých i méně důležitých věcí. Zkuste prosím přijít na to, které jsou které; těmi
prvními se řiďte spíš, nicméně ani u nich to nečiňte mechanicky bez účasti zdravého rozumu. TH
Obecně
Co je geobotanika (to asi víte, čili tato část je zde jen pro pořádek)
Geobotanika je interdisciplinární směr, často označovaný též jako ekologická botanika
(anglicky většinou ecological botany); zahrnuje v sobě průřez disciplínami známými pod názvy
plant ecology, community ecology, vegetation science, ecosystem science, terrestrial ecology a
landscape ecology. (Termín geobotanika v tomto smyslu se užívá spíš z historických důvodů a
jeho užívání je omezeno hlavně na kontinentální Evropu.) Základem jsou znalosti ve dvou
základních oblastech, a to
(i) vztahy mezi jedinci či druhy a jejich prostředím,
(ii) proměnlivost rostlinného světa v geografickém prostoru a v čase.
Kladení otázek přitom vychází především z terénního pozorování; to zhusta představuje
odrazový můstek pro další studium problému. To dále pokračuje sběrem kvantitativních dat v
terénu (měřením) a/nebo experimentální prací v terénu či v laboratoři. Geobotanika používá
velmi rozmanité metody a přístupy podle toho, kterým směrem se ta která konkrétní práce vydá.
Rozmanitost kladených otázek tedy vyžaduje pružnost a nápaditost při jejich řešení.
Otázky se vztahují k různým organizačním úrovním: jedince, populace, společenstva,
ekosystému, krajiny. Všechny tyto objekty lze studovat i v rozmanitém prostorovém (a konečně i
časovém, ale tady je člověk kriticky omezen délkou studia) měřítku, od mikroměřítka v délce
centimetrů až po desítky či stovky kilometrů - opět v návaznosti na to, jaký problém je řešen.
Náplň studia
Soustava teoretických i prakticky orientovaných přednášek specializace navazuje na
znalosti z bakalářské biologie a ekologie. Zaměření přednášek/cvičení na oddělení geobotaniky je
zejména toto:
strana 4
* středoevropské ekosystémy a světové biomy, jejich struktura, klasifikace, ekologický režim a
typické taxony, které se v nich vyskytují
* rostlinná ekologie v širokém smyslu (populační biologie rostlin včetně genetiky, ekofysiologie,
struktura rostlinných společenstev, interakce rostlin a jiných skupin organismů)
* teoretická východiska přístupu k vegetaci a k ekosystémům
* vývoj vegetace, zejména v holocénu a nejmladším glaciálu
* ochrana vegetace a přírody jako vědecká disciplína a aplikace geobotaniky v ní
* praktickou znalost rostlinných taxonů. Ta je důležitý základ pro jakoukoli terénní práci, jakkoli
geobotanická znalost taxonů je trochu odlišná od taxonomické. Geobotanik by jednak měl mít
široký rozhled po všech skupinách rostlin a jednak by měl být schopen je poznat [resp. najít si
znaky] i ve sterilním stavu. Nicméně geobotanika je něco jiného než rozšířená floristika - proto
filatelie rostlinných taxonů není pro ni nutně to nejlepší myšlenkové východisko.
* ekologické metody v terénu a v laboratoři, včetně metodik sběru a zpracování geobotanických
dat, navrhování ekologických pokusů a statistické zpracování výsledků
* navazující disciplíny a jejich metodiky (např. pedologie, klimatologie, analytická chemie,
ekofysiologie, genetika rostlin aj.)
* zásady vědecké práce, psaní vědeckých publikací a presentace badatelských výsledků
Možné uplatnění absolventů
Absolvent zaměření geobotanika je především znalcem rostlin a rostlinných společenstev
v jejich prostředí. Geobotanika nachází tradičně široké uplatnění vzhledem k tomu, že jde o
disciplínu, která zahrnuje znalosti jak z botaniky, tak šíře koncipované terestrické ekologie.
Významnou výhodou pro absolventy je i (často obecně uplatnitelná) znalost rozmanitých metod.
Na vysokých školách a v základním výzkumu terénního zaměření, jakož i v aplikovaných
směrech zabývajících se ochranou přírody, územním plánováním a hodnocením krajiny je
geobotanika nezastupitelná. V obecné rovině by geobotanika měla vést k flexibilitě a schopnosti
paralelní práce na více úrovních, což jsou schopnosti, jejichž kultivování je předpokladem pro
skoro jakoukoli tvůrčí práci. (Do jaké míry se to ovšem doopravdy zdaří, ponecháváme Vašemu
úsudku.)
Struktura studia na oddělení geobotaniky
Obecné zásady
Cílem magisterského studia je především naučit se samostatně postavit k problému (tím se
především liší VŠ studium od středních škol, ale také často i od bakalářského studia). V
magisterském studiu se člověk snadno ocitne v situaci, kdy o nějakém problému ví víc než
kdokoli jiný; ne všude ho proto může vést autorita "odborníků", jako tomu často je v bakalářském
stupni. Proto je třeba samostatnost v přístupu k problému i ve vyhledávání literatury, kritičnost
při hodnocení literatury i sebraných dat. Osou magisterského studia je práce na diplomovém
projektu a sepsání diplomové práce.
Co od studentů očekáváme
* studium literatury, kterou si sami vyhledají (ovšemže s použitím vstupní literatury do problému,
která je jednak součástí zadání DP, jednak Vám ji poradí vedoucí DP, pedagogové oddělení i
další badatelé v oboru)
* formulaci otázky, toho, co je na ní zajímavé a proč (opět s pomocí vedoucího DP)
strana 5
* vymýšlení toho, jaká data sbírat, aby pomohla odpovědi na základní otázku (za pomoci rad
vedoucí DP i dalších)
* samostatný sběr dat a jejich zpracování
* samostatnou interpretaci toho, co zjistí
* dobrou presentaci zjištěného
Čím se to prokazuje (podrobnější informace k většině bodů jsou v další části těchto mikroskript):
* vystoupení na specialisovaném semináři v 6. semestru. Tam budete referovat o tom, proč si Váš
diplomový problém zaslouží studium, jak se k němu postavit, jaká data sbírat, proč sbírat právě
tato data a co se pomocí nich zjistí
* seminární (bakalářská) práce a její obhajoba v 6. semestru. Tou ukážete základní orientaci v
literatuře a v problému, který bude tématem diplomové práce.
* dva (vždy jednou za školní rok; prodloužíte-li si studium, tak více) semináře o průběhu práce
* presentace hlavních výsledků práce formou posteru vždy jednou za školní rok
* účast na semináři oddělení a přidružených činnostech
* absolvování zkoušek a zápočtů ze specialisovaných předmětů
* sepsání diplomové práce a její obhajoba v závěru studia
Co k tomu nabízíme za pomoc (o většině jednotlivých bodů opět více viz níže):
* výběr přednášek (viz Karolínka nebo vývěska v přízemí)
* specialisované exkurse oddělení
* velké geobotanické praktikum v 5. a 6. semestru (v Karolínce uvedeno jako Kurs ekologických
metod), jež poskytne úvod do základních metod používaných v geobotanice a tvoří paralelu k
základním teoretickým přednáškám v oboru
* seminář oddělení, kde vystupují studenti, pedagogové i zvaní přednášející z jiných pracovišť i
ze zahraničí
* specialisovaný seminář k diplomové práci
* spolupráci a konsultace s vedoucím diplomové práce (je třeba hojně využívat) a s dalšími
pedagogy oddělení
* diplomní praxe, zpravidla u vedoucího diplomové práce (kde se naučíte základní metodiky pro
svou práci)
Poznámka. Krom toho existuje spousta dalších příležitostí se něco naučit. Mnoho zajímavých
přednášek a exkursí je na dalších katedrách, fakultách, či universitách. Velmi také doporučujeme
akce České botanické společnosti (zejména cyklus přednášek a letní floristický kurs).
Tabulka srovnání bakalářského a magisterského studia (studia "na fakultě" a studia "na katedře")
Bakalářské Magisterské
Způsob práce
Samostatnost vyhledávání informací záleží na volbě studenta nezbytně nutné
Důraz na fakta pojmová východiska a metody
Řazení informací do kontextu, záleží na volbě studenta nezbytně nutné
propojování oborů
Kritičnost při hodnocení informací záleží na na volbě studenta nezbytně nutné
strana 6
Základní postoj o světě se skoro všechno ví, o světě se ví málo a je
jen se to zbývá naučit k tomu třeba přistupovat
kriticky
Pedagogové zdroje veškerého moudra facilitátoři
(vedení a zpětná vazba)
Forma studia
Individualita studijního plánu malá velká
Zkoušky "těžké" "lehké"
Množství informací ke krátkodobému naučení velké malé
Čím se prokazuje úspěšnost studia zkoušky vystoupení na seminářích,
SP, DP, zkoušky
Časový horizont prokazování úspěchu kratší (semestr) delší (celé studium)
Poznámka: Toto srovnání je tvrzení empirické, nikoli normativní.
Jaké přednášky navštěvovat/si zapsat
Prozkoumejte doporučené přednášky pro specialisaci geobotanika v Karolínce (jejich
přehled je též níže). Z dalších nabízených přednášek lze namíchat řadu různých koktejlů podle
Vašeho zájmu (také nezapomeňte, že je možné/vhodné využívat i přednášky jiných oddělení
katedry botaniky i jiných kateder). Výběr přednášek do značné míry záleží na Vás, ale je vhodné
se řídit následujícími zásadami:
* Zvažte, jaké přednášky chcete/potřebujete slyšet pro své vzdělání a svou diplomovou práci.
* Podle možnosti respektujte, že určité přednášky nebo cvičení považujeme za klíčové (to jsou ty,
jež jsou uvedeny v prvních dvou oddílech níže uvedeného přehledu) a chceme, aby je všichni
absolvovali
* Není dobré nechat si náročnější "kmenové" přednášky na konec studia, kdy je třeba základy
oboru již rutinně používat a také mít v oné době víc času na DP.
Též je třeba mít na paměti, že některé přednášky na sebe navazují; pro účast na jedné je
vhodné mít absolvovanou nějakou jinou. To zjistíte nejspíš dotazem u přednášejícího nebo u těch,
co již onu přednášku absolvovali. Ne všechny přednášky nutně probíhají každý rok; je proto
výhodné si rámcově naplánovat přednášky na víc let dopředu a ověřit si (u přednášejícího nebo u
vedoucího oddělení), že skutečně zvolené přednášky poběží v roce, kdy je chcete navštěvovat.
Před zápisem do indexu prosíme konsultujte vedoucího oddělení a vedoucího diplomové
práce.
Přehled přednášek na oddělení geobotaniky
Semestr Zimní Letní
Přednášky pro třetí ročník
Úvod do geobotaniky 2/0
Biostatistika a plánování ekologických pokusů 2/1
Odborný seminář z geobotaniky1)2) 0/2 0/2
Kurs ekologických metod ("Velké praktikum") 0/7 0/7
strana 7
Květena ČR a SR3) 2/0 2/0
Ekologie rostlin 2/0
Vegetace střední Evropy I 2/0
Exkurse k vegetaci střední Evropy 1 týden
Exkurse ke květeně ČR a SR nebo fytogeografii3) 1 týden
Přednášky pro čtvrtý-pátý ročník - doporučené
Nauka o vegetaci 2/0
Vegetace střední Evropy II 2/0
Kurs zimní ekologie 4) 1 týden
Odborný seminář z geobotaniky1)2) 0/2 0/2
Biomy Země 2/0
Obecná ekologie a Ekologie společenstev ("Modely v ekologii") 2/0
Geobotanická exkurse 1 týden
Přednášky pro třetí-čtvrtý-pátý ročník - rozšiřující
Oborový software 2/0
Úvod do pedologie 2/0
Vývoj přírody ve čtvrtohorách 2/1
Ekosystémová a krajinná ekologie 2/0
Paleoekologie 2/1
Synanthropní botanika 1/1
Tvorba a ochrana krajiny 1/0
Fytogeografie3) 3/0
Populační biologie rostlin 3/0
Seminář k diplomové práci I, II1)6) 0/2 0/2
Rozšířený systém a fylogeneze vyšších rostlin1)3) 2/1 2/1
Geobotanika speciální ("divoká karta")1)5) 1/0 1/0
Ekofysiologie7) 2/2
Bioklimatologie4) 2/0
Kurs GIS pro biologické aplikace 2/0
Ochrana přírody 2/0
Biostatistika II (Mnohorozměrné metody v ekologii)4) 1/1
1) tyto přednášky/semináře mají v každém roce odlišný obsah; je tedy možné si je zapsat ve více letech po sobě
("Rozšířený systém" běží jako celek pět semestrů)
2) seminář je třeba si zapsat každý semestr
3) přednáška/exkurse na oddělení cévnatých rostlin
4) probíhá každý druhý rok
5) tuto rozšiřující přednášku by měl každý absolvovat alespoň jednou (vyberte si podle toho, kdo ji právě přednáší)
6) v tomto semináři probíhají v letním semestru diskuse diplomových témat (každý by měl vystoupit se svým
tématem, bez ohledu na to, zda má seminář zapsán)
7) přednáška na katedře fysiologie rostlin
Poznámka. Seznam přednášek se každoročně trochu mění. Věnujte proto prosím pozornost aktuálnímu stavu
podle Karolínky.
Přednáška "Divoká karta" (v Karolínce pod názvem Geobotanika speciální)
strana 8
Tato přednáška je pro zájemce o hlubší vědomosti v rostlinné ekologii a geobotanice.
Zveme na ni každý semestr jednoho externího přednášejícího, aby mluvil o své bezprostřední
práci a měl k disposici celý přednáškový běh sám. Cílem běhu je podat podrobnější výklad
nějakého oboru/problému, než je možné učinit na běžných přednáškách a ukázat, jak se v tomto
konkrétním případě "dělá věda". Volba tématu je zcela na přednášejícím. Takto pojatá přednáška
umožní (i když to vždy do značné míry záleží na přednášejícím):
* soustředit se na úzký, zajímavý a "živý" tématický okruh. Protože není třeba tak velké
systematičnosti výkladu (tím se to liší od úvodních přednášek typu např. "Populační biologie
rostlin"), je možné tématický okruh probrat důkladně; k tomu patří i ukázat jej jako otevřený
pracovní problém (tj. včetně příp. slepých uliček), nikoli jako uzavřenou disciplínu.
* zdůraznit metodickou stránku věci (jak se pracuje) i její historickou stránku (jak se na to či ono
přišlo)
* zdůraznit přesahy do úplně jiných disciplín (na něž opět v systematické přednášce není čas,
protože by zavedly výklad příliš daleko)
* umožnit účastníkům přímou práci s daty nebo literaturou a diskutovat.
Proto doporučujeme účast nejen těm, kdo mají k přednášenému tématu skutečně blízko svou
prací a zájmem; právě naopak se domníváme, že právě takováto přednáška umožňuje rozšíření
obzorů a doplňuje tak systematičtěji koncipované přednášky. Samozřejmě je možné ji
navštěvovat/si zapsat vícekrát po sobě; přednášející pro celý školní rok (někdy i s výhledem na
další roky) jsou známi již v září.
Exkurse oddělení geobotaniky
Vegetace střední Evropy - exkurse (každoročně). Ta úzce navazuje na přednášku Vegetace
střední Evropy a poskytuje přehled základních vegetačních typů ve střední Evropě, jejich
ekologický režim a typické rostlinné druhy na nich se vyskytující. Může mít podobu několika
jednodenních exkurzí podle aktuálního optima vybraných vegetačních typů a/nebo mikrobusové
exkurze napříč ekosystémy České kotliny s případným přizváním specialistů.
Kurs zimní ekologie ("Zimní geobotanický kurs"; zpravidla ob rok, ale může být i častěji).
Zimní badatelská exkurse zaměřená na mikroklimatologii a geomorfologii. Cílem je sledovat, jak
(mikro- a mezo-)klimatické podmínky a distribuce sněhu v zimě ovlivňují strukturu vegetace.
Představuje jistý spojovací most mezi klasickou exkurzí a instrumentálním praktikem, specifikum
tkví v jeho zimním provozování a v tom, že vyžaduje také fyzickou zdatnost, otužilost a
kooperaci, v neposlední řadě schopnost přemisťovat se na běžkách nebo sněžnicích.
Exkurse k poznání vegetace mimo ČR (širší střední Evropa). Tyto exkurse vedou do
finančně/časově dostupných, ale ekologicky/vegetačně odlišných území (v posledních letech byly
exkurse do Slovinska, na Podkarpatskou Rus, do vápencových Alp, na Východofríské ostrovy).
Exkurse se zpravidla zakončuje souborným seminářem katedry.
Letní badatelská exkurse. Cílem exkurse je práce na společném badatelském programu.
(Ten musí být jasný před začátkem exkurse.) Proto se zpravidla jede do území, jež vedoucí
(alespoň trochu) zná a setrvává se celou dobu na jednom místě. Výstupem z exkurse by měla být
badatelská publikace, kterou se spolupráci s vedoucím (spolu-)napíší studenti. (Dvě výše uvedené
exkurze odlišného typu alternují podle tohoročních možností a potřeb a jsou v Karolínce uvedeny
pod záhlavím Geobotanická exkurse).
Podmínka pro udělení zápočtu po většině exkursí je napsání krátkého (do tří stránek)
pojednání o zvoleném tématu vztahujícím se k exkursi. Tato témata zpravidla vyhlásí vedoucí
před zahájením exkurse.
strana 9
Poznámka. Na katedře botaniky probíhá řada dalších exkursí, buď ke různým
specialisovaným přednáškám, nebo exkursí jiných oddělení. Tyto exkurse jsou zpravidla otevřené
i pro posluchače geobotaniky a mnoho z nich může poskytnout poučení v oborech potřebných pro
Vaši DP nebo užší specialisaci.
Kurs ekologických metod ("Velké geobotanické praktikum"; zpravidla ve středu)
Je základní soubor analytických postupů a metod užívaných v geobotanice a doplňuje
teoretické přednášky věnující se sběru dat a jejich vyhodnocování. Seznamuje se zásadami odběru
základních přírodních substrátů (vzorky humusu, půdy, vegetace) k chemické analýze nebo k
jiným rozborům. V laboratoři se provádějí základní fysikální a chemické rozbory převážně
půdních vzorků klasickými analytickými metodami. S principy práce moderních instrumentálních
metod se studenti seznamují zpravidla teoreticky; práce na některých přístrojích se demonstruje
na specialisovaných pracovištích. Praktikum dále informuje o sjednocování analytických metod s
normami EU, vnějších a vnitřních pravidlech zajišťování kvality dat v laboratořích a jejich
akreditaci. Praktikum dále seznamuje se zásadami objektivnějšího vyjadřování naměřených
ekologických dat a jejich presentace např. v DP nebo v odborných publikacích. Sem patří např.
stanovení podílu zvoleného způsobu zpracování a měření vzorků na celkové nejistotě
naměřeného výsledku.
Další část praktika se věnuje zásadám mikroklimatických měření (mikroklimatická
stanička a měření denního chodu základních mikroklimatických charakteristik), které jsou potom
zpravidla procvičovány na Kursu zimní ekologie.
V oblasti studia rostlinných společenstev seznamuje v terénu se zásadami pořizování
fytocenologického snímku a některými technikami kvantitativní a kvalitativní ekologie (složení a
struktura rostlinných společenstev, kvantitativní složení, produkce, časové změny těchto
parametrů). Protože praktikum probíhá převážně mimo vegetační období, tyto metody jsou dále
předváděny na specialisovaných exkursích, které na praktikum navazují.
Odborný seminář z geobotaniky (zpravidla v úterý od 14:50)
Smyslem tohoto semináře je (i) ukázat geobotanickou práci "za pochodu", (ii) seznámit
účastníky s badateli v oboru (jak domácími, tak zahraničními), (iii) vytvořit diskusní fórum
oddělení pro komunikaci mezi studenty a pedagogy i napříč ročníky. Část seminářů má formu
přednášek pozvaných badatelů s následnou diskusí (některé jsou společné pro celou katedru), část
je pracovní povahy. Na těchto pracovních seminářích se obhajují seminární práce, posluchači
přednášejí referáty o vybraných tématech, presentují se postery, připravují a diskutují se exkurse
ap.
Seminář je povinnou součástí studia a je třeba si jej každý rok zapsat do indexu.
Seminář k diplomové práci (zpravidla v úterý od 17:00)
Tento seminář má za cíl (i) naučit zásadám práce s literaturou, jejímu vyhledávání,
kritickému čtení, rozboru a zpracování, (ii) naučit zpracování a presentaci vlastních dat a
poznatků včetně psaní grantových návrhů, (iii) průběžně probírat všechna diplomová témata a
zamýšlet se nad nimi. Většina témat se probírá formou praktika, čili hands on. Seminář je
dobrovolný - všichni zájemci jsou vítáni. Nicméně je vhodné, aby se (hlavně v letním semestru)
všichni zúčastnili co nejčastěji, a to zejména probírání diplomových témat příbuzných Vaší práci
(ale nejen jich). Seminář si je možné zapsat do indexu (příp. i dva roky po sobě [nejlépe 4-5.
roč.], protože náplň se mezi lety liší - viz níže).
strana 10
Zimní semestr: seminář je věnován pracem již napsaným, jejich kritice a návodu, jak psát.
Témata: badatelské psaní (článek, diplomová práce, grantový návrh), recensování, presentace
výsledků, tok informací ve vědě, praktické vyhledávání literatury, jak pracovat s literaturou, jaké
jsou použitelné zdroje informací pro geobotanickou práci aj. Vzhledem k rozsahu není možné
všechno zvládnout za jeden semestr; proto se jeden rok seminář věnuje spíš formální stránce
psaní a presentace, druhý rok spíš významovému rozboru prací (jak diplomových, tak
časopiseckých).
Letní semestr se každý rok seminář systematicky věnuje jednotlivým diplomovým
projektům, na nichž se pracuje. Během semestru by měli všichni diplomanti na semináři vystoupit
s (neformální) presentací svého projektu; každý seminář bude proto věnován 2-3
tématům/posluchačům. Smysl semináře je se nad diplomovým projektem důkladně zamyslet; to
platí nejen pro samotné přednášející, ale pro všechny - v diskusi a společném zamyšlení často
vysvitnou zcela nové souvislosti (...břevno v oku svém). Proto cílem vystoupení je zejména
seznámit všechny účastníků s myšlenkovým zázemím a postupem zkoumání zvoleného předmětu
a umožnit jim se účastnit diskuse toho. Proto není třeba mít definitivně zpracovaná data; daleko
důležitější je mít jasno, jakým způsobem se budou zpracovávat/dále sbírat. (Nicméně jsou-li k
disposici alespoň částečně zpracovaná data, je rázem daleko víc témat k diskusi.) Je velmi
vhodné, abyste před seminářem své vystoupení důkladně probrali se svým vedoucím a znovu si
přečetli základní literaturu. Ve svém vystoupení řekněte prosím něco k následujícím věcem:
(1) na jaké otázky má DP odpovědět a proč jsou tyto otázky zajímavé (tj. jak vyplývají z toho, co
se už ví/co se ještě neví). Tato část by měla ukázat, jak se vztahuje téma DP k širším
otázkám v rámci geobotaniky/ekologie rostlin: zanedbáte-li ji, ostatním zůstane záhadou,
proč na takovém podivném tématu pracujete. Tuto část mají referující často tendenci
přeskakovat - prosíme, abyste tak podle možnosti nečinili.
(2) co je vlastním obsahem práce: jaká data máte již sebrána a proč (ukázat mezivýsledky a
výsledky tak, aby účastníci mohli sledovat skutečný postup práce).
(3) co z těch dat vyplývá nebo by mělo vyplynout a jak se to z nich vyvodí. Tato část by se měla
vracet k otázkám položeným na začátku.
(4) Jaká data bude ještě třeba sebrat a proč.
(Při referátu je velmi dobré, když můžete graficky (na fóliích) ukázat své výsledky nebo
používaná myšlenková schémata.)
Pokud referujete o začínajícím projektu a nemáte tedy žádná vlastní sebraná data,
soustřeďte se především na bod (1); místo bodů (2)-(4) předveďte svůj plán práce: jaká data
budete sbírat, proč, a co těmi daty hodláte zjistit. Pro posluchače 3. ročníku je seminář jakési
první veřejné prozkoumání tématu před vypracováním seminární práce.
Diplomová práce
Obecně
Osou magisterského studia je vypracování diplomové práce. Je to také zpravidla
nejzábavnější část studia (i když toto tvrzení je věc osobního vkusu). Jejím smyslem je naučit se
systematicky a samostatně pracovat na předmětu, který je do značné míry neznámý, formulovat
hypotézy, navrhovat postupy k testování těchto hypotéz, interpretovat výsledky v širším kontextu
a podobně. Návod k jejímu vypracování přesahuje rozsah tohoto materiálu ze dvou důvodů: (i)
pro skutečně komplexní práce není z principu možné dát jednoduchý návod, (ii) protože DP je
skutečně osou magisterského studia, celé toto mikroskriptum je vlastně návod k vypracování DP
a věcí souvisejících.
strana 11
Pokud jde o vlastní práci na DP, užitečnější než všechny návody je osobní zkušenost s
předmětem a způsobem práce. Proto můžeme doporučit
* kritické pročtení několika starších diplomových prací. Pro každou obhájenou diplomovou práci
jsou k disposici posudky i závěrečné známkové hodnocení
* účast na Semináři k diplomové práci (tam se také starší DP hojně čtou)
* účast na přednášce Metodologie vědy J. Flegra (pořádaná katedrou filosofie)
* návštěva obhajob diplomových prací starších kolegů
* prozkoumání Kritérií pro hodnocení diplomových prací (viz níže).
Výběr a zadávání diplomových témat
Na oddělení geobotaniky se pravidelně vypisují témata diplomových prací; naleznete je na
vývěsce oddělení u vchodu do pracovny doktorandů v přízemí. Představují širší nabídku k výběru
a pokrývají zpravidla projekty, které koordinují pracovníci oddělení nebo pracovníci spřátelených
pracovišť a na něž mají finanční prostředky (což je pro výhodné pro všechny zúčastněné strany).
Smyslem tohoto vypisování je směrovat badatelský program oddělení geobotaniky, jehož se
studenti účastní. Pokud se Vám nějaké téma líbí, navštivte někoho z níže uvedených pedagogů
oddělení a ti Vám zkusí celou věc víc přiblížit. Práce na těchto projektech je oboustranně velmi
žádoucí; zejména prosíme, abyste si nerozjednávali témata diplomových prací s externisty dřív,
než se dohodnete s vedoucím oddělení. V dobře odůvodněných případech lze dohodnout téma,
které není vypsáno, zejména prokážete-li skutečný zájem o věc; není to však možné bez
předcházející dohody s vedoucím oddělení.
Je žádoucí, aby výběr diplomových témat proběhl nejpozději během 5. semestru. To
umožní dobrou literární přípravu a diskusi problému před vegetační sezónou. Současně to umožní
návaznost seminární práce. Ta se obhajuje na konci 6. semestru; jejím tématem bývá kritická
rešerše literatury a badatelská rozvaha pro diplomovou práci, takže bez zadání DP její zpracování
není dost dobře možné.
Své definitivní rozhodnutí oznamte vedoucímu oddělení geobotaniky; ten spolu s Vámi a
s budoucím vedoucím diplomové práce sepíše zadávací protokol. Ten podléhá schválení
katedrou. Protokol je rámcově závazná (poloúřední) listina, která vymezuje základní otázku/y
práce a směr bádání včetně použité metodiky. Současně uvádí odkazy na základní literaturu v
oboru. Samozřejmě není možné, aby protokol předvídal, kam práce povede (to by ji nebylo třeba
dělat), takže je spíš startovním můstkem/výchozím bodem než jednoznačným zadáním. Nicméně
zdá-li se Vám, že z toho či onoho důvodu se potřebujete význačně odchýlit od byť i takto
formulovaného zadání, konsultujte to s vedoucím práce i s vedoucím oddělení.
Vedoucí DP
je (interní nebo externí) badatel, který zná dobře studovanou problematiku a zpravidla
Vaše diplomové téma navrhl (nebo alespoň přijal za svoje). Často to je řešitel nějakého
grantového projektu, v jehož rámci Vaše DP probíhá (pak může poskytnout všeliké finanční
prostředky na řešení). Ve vztahu k diplomantovi je to především facilitátor: má poradit a pomoci,
ale nikoli řídit každý krok práce. Dobrý vedoucí práce je ten, kdo je cosi mezi následujícími, v
zásadě zavrženíhodnými extrémy: (i) typ "nadřízený", který Vám přesně řekne, co máte dělat,
nedovolí Vaši iniciativu a bude Vaši práci kontrolovat a kárat Vás za chyby; (ii) typ "ignorant",
který napíše rámcové zadání, nechá Vás v tom plavat, po dva roky Vás neuvidí a pak si přečte
Vaši práci v hrubopise a řekne, že s tím spisem nemá nic společného. Tohle samozřejmě student
strana 12
nemá možnost příliš ovlivnit (a na začátku třeba ani nepozná); nicméně vyvíjejí-li se věci směrem
k jednomu extrému, je třeba učinit vše, aby se mu předešlo.
Spolupráce s vedoucím musí začít už při zadávání práce; jakkoli v tuto chvíli
problematiku třeba neznáte dobře, je velmi dobré se nad ní kriticky zamyslet, nepotlačovat své
rozmanité pochybnosti a nebát se je důkladně s vedoucím probrat (ostatně nikde není psáno, že
každé zadání je napsáno zcela neomylně a že se vedoucí nemohl splést či věc nedomyslet). Vlastní
zadání by mělo být výsledkem Vaší vzájemné dohody (a vedoucího oddělení). Neformální
součástí zadání je i dohoda o případném technickém nebo finančním zajištění práce.
Po zadání práce je především na Vás, abyste podle potřeby Vaší a Vašeho projektu s
vedoucím komunikovali. Je výhodné se domluvit s vedoucím DP na nějakém pravidelném režimu
konsultací (ten by měl být součástí strategické rozvahy - viz níže); nicméně neočekávejte, že
uděláte DP jen s pomocí jeho nápadů a instrukcí. DP se míjí smyslem, pokud budete jen cvičenou
opicí plnící přesně zadané úkoly; k tématu je naopak třeba přistupovat samostatně a vymýšlet,
jaká pozorování nebo pokusy je třeba učinit, aby se člověk dozvěděl to, co se chce dozvědět. Je
ovšem velmi žádoucí, abyste vlastní nápady o předmětu konsultovali se svým vedoucím, a
probírali s ním ve vhodných pravidelných intervalech své výsledky. Vedoucí práce Vám dále
může (je třeba i tomto směru vyvíjet iniciativu) být zdrojem literatury o tématu (nebo informací o
ní) a zprostředkovat Vám setkání s dalšími badateli v oboru nebo hraničních disciplínách.
(Nicméně Vaší samostatné iniciativě se v těchto směrech meze nekladou.)
Až začnete psát vlastní text DP, domluvte se s vedoucím dostatečně včas, jak mu budete
předávat hrubopis textu na čtení (verse, již mu budete dávat, musí obsahovat všechny přílohy a
měla by mít dostatečně široké řádkování, aby bylo kam vpisovat poznámky).
Zásady práce na DP
Rámec práce na DP je dán zadáním a literární rešerší na začátku a závěrečnou syntézou na
konci. Tou se vlastně vrací zpět na začátek, protože odpovídá na otázky v zadání a zařazuje je do
rámce dané dosavadními, v literatuře dostupnými znalostmi předmětu. Při práci je třeba se řídit
obecnými zásadami vědecké práce a systematické práce vůbec; jejich pojednání přesahuje rámec
těchto mikroskript, proto v tomto a následujícím oddíle uvádím jen několik (částečně triviálních)
rad.
* Udělejte si strategický plán na začátku práce a vracejte se k němu v průběhu práce.
* Sbírejte, evidujte si a kriticky čtěte literaturu k tématu. To je náplní již seminární práce;
nicméně to, co se v literatuře píše, zhusta nabude zcela nového smyslu poté, co seberete nějaká
svá vlastní data. Ke vyhledávání literatury využijte separátové knihovny svého vedoucího, odkazy
na jiné práce citované v publikacích, které máte k disposici (to umožňuje hledat starší práce),
bibliografické databáze (např. Current Contents). Je výhodné také zkusit hledání ve WWW (např.
Altavistou nebo jinými vyhledávacími službami), ale je třeba být připraven na fakt, že tímto
způsobem se kromě hledaného nalezne i mnoho balastních informací. To bohužel platí, i když v
menší míře, i o hledání podle klíčových slov v bibliografických databázích; z tohoto hlediska je
nejlepším způsobem hledání podle citací. Přes všechny elektronické způsoby vyhledávání platí,
že zcela nedocenitelné je také čtení/prolistovávání několika základních periodik v oboru. Tento
archaický způsob práce umožní člověku nejen najít tématicky blízké práce, jež náhodou
neobsahují použitá klíčová slova, ale i získat přehled o jiných problémech v disciplíně a tak mírně
snížit míru jeho fachidiotismu.
* Mějte ambice. Kladete-li si ve svých bádáních malé cíle, nemůžete dosáhnout ničeho
význačného; kladete-li si velké cíle, můžete sice spíš ztroskotat na (ovšemže nutně větších)
potížích, ale můžete něčeho dosáhnout.
strana 13
* Dobrá práce není nutně taková, která nahromadí hodně dat; dobrá práce je ta, která nasbírá
důležitá data. Proto je třeba velmi rozvažovat, než se člověk do sběru dat pustí. (Lenost v tomto
ohledu je překvapivě dobrý rádce!)
* Při plánování sběru dat se zkuste vžít do role advocata diaboli. Dřív než se pustíte do sběru dat,
zamyslete se kriticky, zda (i) až budete data mít, Vám skutečně umožní odpovědět na otázky, jež
si spolu se svým vedoucím kladete, a zda (ii) způsob, jímž data sbíráte, obstojí před kritikou.
Data, jež jsou sebrána způsobem, jenž jest možno úspěšně zpochybnit, nemají vůbec žádnou
cenu.
* Veďte si dobré poznámky v terénu i v laboratoři. Je známá zkušenost, že po návratu z terénu
člověk všechno zapomene; v terénu všechno vypadá samozřejmě, po návratu to tak není. Další
zkušenost praví, že zkratky a značky, které si člověk v terénu nebo laboratoři vytvořil, často
rychle zapomene; pokud jsou jich terénní zápisky plné, jejich luštění o rok později může být
zhola nemožné. Spletete-li se při zápisu přednášky rychle mluvícího pedagoga, je možné to vždy
konfrontovat se zápisky kolegy nebo s literaturou; naproti tomu terénní zápisy jsou v pravém
smyslu slova nenahraditelné a jejich znehodnocení zpravidla vede k tomu, že (různě velkou) část
svých dat budete nuceni vyhodit. (Mimochodem: v soudních sporech týkajících se vědy jsou
důkazním materiálem vždy jen terénní/laboratorní zápisky a protokoly.) To vše platí dvojnásob v
případě, že zakládáte trvalé plochy, kdy na kvalitě zápisů z prvního záznamu (jak zaměření, tak
vlastního obsahu zápisu) záleží to, zda je v dalších obdobích budete schopni využít. Kvalita
jakékoli datové série (časové nebo prostorové) je totiž dána kvalitou jejího nejslabšího článku, tj.
nejméně přesného zápisu.
* Rozhodnutí učiněná na začátku nelze změnit. Rozhodnutí na začátku práce se zpravidla činí
velmi snadno. Tím jsou svým způsobem zrádná: mají totiž zpravidla zásadní důsledky pro celou
práci a v průběhu práce je často není možné změnit, aniž by člověk zavrhl všechno, co do té doby
provedl. (Změním-li v průběhu práce velikost nebo způsob záznamu zkusné plochy, nemohu
srovnat svá starší data s daty používajícími nový typ záznamu.) Už z tohoto důvodu je třeba téma
práce dobře promyslet a prodiskutovat s vedoucím na začátku, a nepotlačovat rozmanité
pochybnosti.
* Zapište všechny podstatné informace tak, aby Vaše pokusy a pozorování byly opakovatelné.
Dobrým vodítkem je hned po založení pokusu zkusit napsat metodickou kapitolu do budoucí DP
a dát ji přečíst někomu nezasvěcenému.
* Nebojte se improvisovat v terénu (ale zodpovědně). Známá zkušenost je, že člověk doma nikdy
není schopen úplně předvídat, jak terénní bádání bude vypadat. Ať si člověk doma všechno
sebelíp promyslí, všechno se může změnit podle místních podmínek. Proto je třeba být připraven
na improvisaci; nicméně zásadou každé improvisace je, že (i) musí umožnit sebrat data k té
otázce, kvůli níž se do terénu jelo, (ii) musí obstát před kritikou. (viz též výše)
* Počítejte s tím, že pokusy/exkurse/sběr dat mohou rozmanitým způsobem selhat nebo trvat
podstatně déle, než se původně zdálo. Diplomová práce (bohužel) musí být odevzdána v určitém
termínu; přesto je to badatelská práce se všemi z toho vyplývajícími risiky. Proto je třeba (již na
začátku) práci plánovat tak, aby i v případě selhání nějakého kritického bodu se dala dokončit, ať
tak, že se onen bod zopakuje, nebo se udělá nějaký náhradní program.
Několik metodologických zásad sběru dat pro DP
* Výpověď o nějakém jevu je možné dát jen na základě srovnání. Libovolně přesná či rozsáhlá
data jen o jednom předmětu/situaci jsou zpravidla zcela bezcenná, protože schází měřítko či
srovnání, které by je umožnilo interpretovat a zařadit. Proto každé seriózní bádání o jakémkoli
předmětu musí být postaveno na srovnávacím přístupu, který umožní řící, jak moc je moc
(srovnání numerických hodnot/velikostí), jak vzácné je vzácné (srovnání četností výskytu) a
strana 14
podobně. Samozřejmě je důležité, aby se srovnávaly srovnatelné objekty (tj. takové, které se liší
pouze, nebo hlavně studovaným jevem a v ostatních parametrech jsou si podobné).
* Každý experiment musí být proveden s patřičnou kontrolou. V experimentech vždy srovnáváme
variantu, kde necháme studovaný faktor působit, s variantou, kde tento faktor nepůsobí. Obě
varianty se musí lišit právě jen tímto faktorem - jinak je pokus špatně založen. Proto pro každý
experiment je důležité rozhodnout, jak musí kontrola vypadat, a podle toho jej naplánovat a
provést.
* Pozor na záměnu korelace s kausalitou. To, že některé jevy vyskytují pospolu, neznamená, že
jeden jev je následkem jevu druhého. Společný výskyt nějakých jevů zjištěný pozorováním (a
případným statistickým zpracováním) je třeba vždy velmi kriticky zkoumat a různými způsoby
zkusit identifikovat důvody jejich společného výskytu. Pokud je to proveditelné, dobrý způsob
pro zjištění přičinnosti je manipulativní pokus. V každém případě je třeba na začátku práce
zvážit, zda zvolený způsob sběru dat neposkytne pouze informaci o korelaci mezi jevy, která se
později může ukázat jako obtížně interpretovatelná. To vždy záleží na tom, jakou informaci má
celá práce poskytnout.
* Hledejte opakování studovaného jevu. Každý případ je výslednicí své jedinečné historie a svých
jedinečných podmínek a je proto unikátní; přitom unikáty nejsou vhodné pro formulování
obecných (a tedy zajímavých pro někoho jiného než ty, co znají onen unikát) tvrzení. Obecnější
tvrzení lze formulovat teprve se znalostí mnoha případů studovaného jevu, které umožní odlišit
obecné vlastnosti tohoto jevu od zvláštností každého případu (techniku jak to provést poskytuje
biostatistika). Proto každý pokus musí být proveden v několika identických opakováních; proto
každé v terénu pozorované vegetační pattern začne být doopravdy zajímavé, nalezneme-li jej
vícekrát.
* Pozor na pseudoreplikace. Mám-li malý počet objektů jednoho typu (např. rašelinných luk,
které chci studovat), není možné to dohnat tím, že na každém odeberu mnoho vzorků, např. tak,
že na jedné louce nafrkám deset fytocenologických snímků vedle sebe. To nepomůže, protože
těchto deset snímků si bude velmi podobných (právě proto, že pocházejí z jedné louky) a neřekne
mi nic o možné rozmanitosti rašelinných luk (což je to, to v principu chci studovat). Jedinou
skutečně správnou cestou je vyrazit do terénu a hledat další, nezávislé rašelinné louky.
* Pozor na past malého počtu opakování. Pokud studujete jeden objekt (např. jedno velké
rašeliniště), můžete se soustředit na hledání vnitřní struktury a závislostí uvnitř tohoto (makro)objektu.
Ten se pak chápe jako jedinečný. Základní jednotky studia proto budou menší plochy
(např. bulty) uvnitř tohoto rašeliniště, pomocí nichž můžete tuto vnitřní strukturu objektu
representovat. Naproti tomu studujete-li velké množství objektů (např. mnoho srovnatelných
rašelinišť), soustředíte se především na vztahy mezi těmito objekty (rašeliništi) a budete ignorovat
jejich vnitřní strukturu. Vašimi základními jednotkami studia pak budou celá rašeliniště. Obojí je
správně; nicméně mezi těmito dvěma extrémy je nebezpečná zóna malého počtu objektů (dejme
tomu 4-7): je jich příliš mnoho, abych se každému věnoval jako unikátu a zabýval se důkladně
jeho vnitřní strukturou (jak je možné v případě jednoho či několika málo objektů); naproti tomu
je jich příliš málo na to, abych mohl tuto strukturu zcela ignorovat (protože 4-7 pozorování je
prostě málo). Této situaci je vhodné se vyhnout.
* Co s negativními výsledky? Při plánování pokusu/sběru dat člověk zpravidla neví dopředu, zda
zjistí nějakou závislost, či skončí se zcela negativním výsledkem (proto to ostatně dělá). Pracnost
sběru dat je samozřejmě v obou případech stejná. Přestože se hojně říká, že negativní výsledek je
také výsledek, toto tvrzení je nepřesné a trochu demagogické. Negativní výsledek je jen tehdy
stejně cenný jako positivní výsledek, když člověk může s rozumnou mírou jistoty říci, že ten či
onen proces skutečně nepůsobí. Negativní výsledek, u nějž to říci nelze, je v zásadě bezcenný. To
je např. proto, že experiment je chybný či pochybný, nebo dat je příliš málo; zatímco první je
špatně vždy, to druhé je specifikum negativních výsledků. Pokus/sběr dat proto musí být dopředu
strana 15
naplánován tak, aby byl dostatečně spolehlivý i v případě negativního výsledku. Jde zejména o to,
aby počet opakování byl dost velký (připomínám pojem síly testu a problematiku chyby I a II
druhu).
Časový rozvrh
Protože geobotanické bádání se povětšinou provádí ve vegetační sezóně, student, který se
zapíše na katedru ve třetím ročníku, má zpravidla pro svou práci dvě sezóny. Samozřejmě je
možné studium prodloužit (rozložením, propadnutím, doděláním DP po uzavření studia) a tak
udělat DP vycházející třeba z dlouhodobějších dat, ale tento postup je spojen s různými
studijními, finančními a dalšími ústrky. V každém případě to znamená, že (i) je třeba využít obě
vegetační sezóny co nejlépe (až se zima zeptá...), (ii) je třeba využít zimu ve třetím ročníku pro
dobrou rozvahu o tom, jak celou práci orientovat, aby člověk v sezóně neztrácel čas a energii.
Pokud jde o časový rozvrh práce, zpracování dat a kreslení předběžných obrázků je třeba
provádět průběžně při práci v terénu či v laboratoři (není to součást psaní textu!). Je to velmi
inspirativní pro další práci; při každém takovém zpracování vysvitnou nové souvislosti a otázky,
které mohou pomoci směrovat další práci (to je zkušenost všech diplomových prací). Taktéž text
kapitol metodiky je nejlépe psát v okamžiku, kdy se pokus provádí.
Až se dostanete do fáze skutečného psaní textu DP, zkušenost praví, že psát je jednoduché
a poměrně rychlé, ale první napsaný text zpravidla potřebuje na sobě mnoho práce, aby mohl být
bez studu a pocitu nedodělání do DP zařazen. Nic neprospěje napsanému textu víc, než odložení
na několik týdnů! (S překvapením pak člověk často zjistí, kolika částem vlastního textu sám
nerozumí, přestože ví lépe než kdokoli další na světě, na čem pracoval.) Proto je třeba začít psát
dost brzo a také počítat s časem na revisi a čtení textu kolegy a vedoucím DP (ti také nemusí mít
vždy čas!).
Kritéria pro hodnocení diplomových prací (srovnej též návod ke psaní DP níže)
Jakkoli pravidla pro psaní posudku (viz níže) platí i pro diplomové (a seminární) práce, mají tyto
práce svá specifika, která vyplývají především z toho, že jde o určitý druh studijní povinnosti
(naproti tomu např. při psaní článku si autor téma a šíři zpracování stanoví zcela sám). U
diplomových prací se proto hodnotí:
* znalost literatury/podobné problematiky řešení jinde. Jakkoli je povinností vedoucího
poskytnout počáteční rozhled po předmětu, nelze tolerovat práce, z nichž je patrné, že posluchač
nevěnoval pozornost hledání toho, jak se s předmětem vypořádali jiní
* znalost předmětu diplomové práce. Zde je třeba zdůraznit, že předmět nejsou nutně vždy
rostliny (taxony). V případě geobotaniky to jsou např. ekologické vztahy, zatímco znalost rostlin
je svým způsobem sekundární.
* schopnost dobrého vymezení řešeného problému na začátku
* dodržení tématu, splnění zadaného úkolu
* schopnost samostatné a stručné presentace podstatných výsledků práce. Odpudivé jsou desítky
stránek tabulek, ze kterých se těžko něco dá vyvodit, a nestrukturované obrázky
* schopnost vlastní interpretace výsledků na základě znalosti literatury. To se nejvíce prokáže v
diskusi výsledků, v závěrech a při obhajobě. Tímto prokáže student, že je schopen zařadit zjištěná
data/výsledky do patřičného kontextu. Sem patří zejména srovnání s jinými druhy (u
autekologických studií), s jinými oblastmi (u floristicko-fytogeograficko-fytocenologických
prací), s jinými typy společenstev aj., ať už jsou data pro srovnání získána autorem nebo jsou
strana 16
převzata z literatury (nemyslí se pochopitelně mechanické vypsání výsledků jiných prací do
diskuse)
* schopnost vlastního úsudku o předmětu (často se projeví při obhajobě), originalita a
samostatnost práce (tj. vymýšlení vlastních dílčích otázek během práce aj.)
* dobrá struktura/členění práce
* množství investované práce/času
* formální úprava práce (jednotnost stylu, tisku obrázků, citací literatury, přehlednost
uspořádání, kvalita jazyka, překlepy aj.)
Pedagogové oddělení geobotaniky, jejich zaměření a odborné zájmy
Interní pedagogové
Pavel Kovář (vedoucí) synekologie a syntaxonomie lučních společenstev, revegetace
opuštěných odkališť, funkce terestrické i poříční vegetace ve
znečišťovaném prostředí, interakce mezi vegetací a mravenci,
dynamika rostlinstva v krajinném měřítku
Tomáš Herben (úvazek 50%) populační biologie, mezidruhové interakce u rostlin, dynamika
vegetace, statistické zpracování dat
Petr Sklenář tropická horská vegetace, ekologie dřevin, bioklimatologie
Ivan Suchara (úvazek 50%) deposice znečištěnin, zejména těžkých kovů v porostech a v
půdě, projekty územního plánování, laboratorní analytické
metody
Josef Vařeka vedoucí geobotanické laboratoře
Emeritní pedagogové
Jan Jeník ekologie hor a tropů, rhizologie, ekologie lesa
Jarmila Kubíková dynamika vegetace a její reakce na lidskou činnost, xerothermní
vegetace, ochrana přírody
Externí vyučující
Věra Hadincová (Botanický ústav AV ČR, pracoviště Průhonice) V
struktura a dynamika lučních společenstev, biologie invasních druhů a její
ekosystémové důsledky
Zdenka Hroudová (Botanický ústav AV ČR, pracoviště Průhonice) V
hydrobotanika, biologie vodních a mokřadních druhů
Vlasta Jankovská (Botanický ústav AV ČR, pracoviště Brno) V
paleobotanika, ekologie Arktidy
František Krahulec (Botanický ústav AV ČR, pracoviště Průhonice) P,V
ekologie hybridních komplexů a blízce příbuzných druhů, struktura a dynamika
lučních společenstev
Vladimír Krečmer (Výzkumný ústav lesního hospodářství, nyní v důchodu) P
mikroklimatologie malých lesních povodí
Vojen Ložek (ČGÚ) P
malakozoologie, kvartérní historie přírody a člověka
Zdena Neuhäuslová (Botanický ústav AV ČR, pracoviště Průhonice) V
fytocenologie, geobotanické mapování (Vegetační mapa Evropy)
strana 17
Václav Petříček (AOPK) P
ochrana přírody a krajiny, územní plánování
Jan Pokorný (Botanický ústav AV ČR, pracoviště Třeboň) P
ekofysiologie vodních rostlin, scaling-up fysiologických procesů na úroveň
krajiny, činnost člověka a recentní změny v krajině
Petr Pyšek (Botanický ústav AV ČR, pracoviště Průhonice) P
biologie invasních rostlin
Ota Rauch (Botanický ústav AV ČR, pracoviště Třeboň) P
pedologie, ekotoxikologie
Jiří Sádlo (Botanický ústav AV ČR, pracoviště Průhonice) V
fytocenologie, krajinné struktury, kvartérní historie vegetace a krajiny
Helena Svobodová (Botanický ústav AV ČR, pracoviště Průhonice) P
paleobotanika, ekologie šumavských rašelinišť
Jan Wild (Botanický ústav AV ČR, pracoviště Průhonice) P
GIS, analýza obrazu, počítačové techniky pro zpracování geobotanických dat
P - přednášky, V - vedení DP (toto dle současného stavu)
Základní literatura pro studium geobotaniky
Učebnice
M. Begon, J.L. Harper, C.R. Townsend: Ekologie. Asi nejlepší učebnice ekologie (rostlin i
živočichů) za poslední dvě dekády. Do češtiny je přeloženo 2. vydání; V r. 1997 vyšlo
třetí anglické vydání.
M.J. Crawley a kol.: Plant ecology. Druhé vydání příručky pro postgraduální studenty, psaný
nejlepšími světovými odborníky. Pokrývá především funkční a populační přístup k
vegetaci.
H. Ellenberg: Vegetation Mitteleuropas mit den Alpen (též v anglickém překladu jako Vegetation
ecology of Central Europe) Vynikající přehled struktury i dynamiky středoevropské
vegetace s použitím curyšsko-montpellierské školy. Vyšel v několika vydáních.
J.P. Grime, J.G. Hodgson a R. Hunt: Comparative plant ecology. Základní příručka biologie
běžných evropských druhů, vycházející z dat sebraných ve Velké Británii.
J. Jeník: Obecná geobotanika (skriptum). V jednotlivostech (zejména metodických) mírně
zastaralé, ale stále kvalitní úvod do terénní geobotaniky.
R. Mikyška a kol.: Geobotanická mapa ČSSR. 1. České země. Jakkoli místy je dnes vegetace
hodnocena jinak, stále kvalitní přehled vegetace českých zemí.
J. Moravec a kol.: Fytocenologie. Původní monograficko-učebnicová práce českých autorů
Botanického ústavu AVČR, vycházející z velmi úspěšné české geobotanické školy
šedesátých a sedmdesátých let. Místy poněkud strádá svou přílišnou vázaností na
curyšsko-montpellierskou fytocenologickou školu.
J. Moravec a kol.: Přehled rostlinných společenstev ČR a jejich ohrožení. Podává přehled
společenstev do úrovně asociací (každý svaz je charakterisován seznamem diagnostických
druhů a seznamem asociací).
Z. Neuhäuslová a kol.: Geobotanická mapa ČR. Přehled přirozené vegetace českých zemí v
současném pojetí.
J. Silvertown a J. Lovett Doust: Plant population biology. Moderní učebnice (již ve třetím, zcela
přepracovaném vydání) populační biologie rostlin vč. genetiky.
J. Slavíková: Ekologie rostlin. Jediná modernější učebnice rostlinné ekologie v češtině.
strana 18
Metodické příručky
D. Dykyjová a kol.: Metody studia ekosystémů. Botanicko-zoologické kompendium metod,
zejména těch, jež byly používány v rámci velkých mezinárodních programů (IBP, MaB)
J. Kubíková: Geobotanické praktikum (skriptum). Příručka pro jednoduché terénní i laboratorní
techniky používané v geobotanice.
M. Rychnovská a kol.: Metody studia lučních společenstev. Výběr běžných technik zejména na
úrovni ekosystémové ekologie. U většiny metod uvádí řadu praktických poznámek a
upozorňuje na jejich možná úskalí.
Základní časopisy
Preslia. Členský časopis České botanické společnosti. Publikuje taxonomické, geobotanické (v
nejširším smyslu slova) a floristické příspěvky, zpravidla z území střední Evropy.
Příspěvky jsou ve světových jazycích s českým souhrnem nebo v češtině. (k disposici ve
všech botanických knihovnách; např. knihovna katedry botaniky, knihovna České
Botanické společnosti a knihovna BÚ AV ČR, Průhonice)
Folia Geobotanica (do r. 1997 pod titulem Folia Geobotanica & Phytotaxonomica). Anglicky
psaný časopis vydávaný Botanickým ústavem AV ČR. Publikuje geobotanické a
taxonomické studie, zpravidla z území (střední) Evropy. (dtto)
Journal of Vegetation Science. Poměrně mladý (založen 1990), anglicky psaný časopis, vydávaný
Mezinárodní asociací pro studium vegetace (International Association for Vegetation
Science, IAVS). Publikuje geobotanické příspěvky z celého světa. (knihovna BÚ AV ČR,
Průhonice; knihovna katedry botaniky, depon. u Pavla Kováře)
Journal of Ecology. Stěžejní mezinárodní časopis vydávaný Britskou ekologickou společností.
Publikuje příspěvky z ekologie rostlin z celého světa. (knihovna BÚ AV ČR, Průhonice;
nověji též knihovna katedry botaniky, depon. v pracovně doktorandů)
Plant Ecology (do r. 1996 pod titulem Vegetatio). Mezinárodní anglicky psaný časopis; publikuje
příspěvky z ekologie rostlin z celého světa. (knihovna BÚ AV ČR, Průhonice)
Phytocoenologia. Mezinárodní časopis publikující příspěvky (ve světových jazycích) zejména z
oboru syntaxonomie (popisu a klasifikace rostlinných společenstev). (knihovna BÚ AV
ČR; depon. u J. Moravce)
Trends in Ecology and Evolution. Typ "sekundárního" časopisu, který nepublikuje původní
sdělení, ale polo-populární články, jež píší ekologové pro druhé ekology. Cosi jako
anglicky psaný "Vesmír pro ekology". (knihovna BÚ AV ČR, Průhonice)
Návody k psaní/vystupování
(všechno je třeba chápat jako skutečně nezávazné návody)
Seminární (bakalářská) práce
Vědecká literatura poskytuje (alespoň nějaké) informace o kdejakém myslitelném
problému. Problém zpravidla je tyto informace 1. vyhledat a 2. utřídit a zařadit do nějakého
kontextu. Úspěch v této činnosti je klíčový pro jakoukoli další badatelskou práci, protože
umožňuje cíleně navázat na již známá fakta (tj. nedopustím se školáckých chyb objevování již
strana 19
známého). Seminární práce má ukázat, že posluchač (i) je schopen se samostatně pohybovat v
oboru, vyhledávat informace v literatuře a vztáhnout je k problému, který má později řešit v DP, a
(ii) rozvážit si téma diplomové práce. To samozřejmě neznamená předložit volně vedle sebe
řazené výtahy z vybraných prací; je důležité umět v nich najít, jak se k sobě vztahují, co je v nich
pro téma seminární resp. diplomové práce důležité, proč je to důležité a jak na to lze diplomovou
prací navázat.
Seminární práce proto nechť je
(i) literární přehled k diplomové práci, spolu
(ii) s rozvahou, jakým směrem při vypracovávání práce postupovat (zejména jaká data sbírat a
proč).
Pro vypracování SP proto musíte mít zadanou diplomovou práci, tj. mít položenou otázku, jež má
býti diplomovou prací zodpovězena. Seminární práce nemá samostatné zadání. Může samozřejmě
nést název, jaký si sami zvolíte.
Protože asi nemůžete pokrýt celou šíři svého budoucího diplomového projektu, je možná
vhodné se soustředit na menší, již z počátku dobře vymezenou část, a k dalším plánovaným
částem DP se vyjádřit jen stručně v závěru. Celkové zaměření své seminární práce konsultujte
prosím včas se svým vedoucím DP a s vedoucím oddělení geobotaniky.
K vypracování seminární práce je třeba přečíst literatury dostatek. Smutně působí práce,
jež jsou postaveny na přečtení několika málo (a navíc třeba jen českých) prací k tématu. Přečteteli
jen jednu práci, Vaše představa problematiky je určena tím, co si myslí autor oné práce;
skutečný rozhled získá člověk teprve tím, že konfrontuje jednotlivé názory, hledá jejich prvotní
formulaci a vývoj. Proto je zpravidla třeba jít do zahraniční literatury o problému. Česko je příliš
malé, aby tu mohl probíhat plnohodnotný diskurs Vašeho problému. Výběr literatury konsultujte
se svým vedoucím (základní literatura by měla být součástí již diplomového zadání) a použijte
všech prostředků, abyste se domohli co nejrozsáhlejší literatury o problému.
Seminární práce se typicky skládá z
* úvodu, kde se vyjasní, k jakému problému se informace budou sbírat (ten by měl vymezit, co
bude předmětem studia a proč - je vhodné konsultovat se školitelem);
* vlastního literárního přehledu, který může být dále dělen podle jednotlivých subproblémů (tj.
přehledu toho, co je v dostupné literatuře o problému známo - a co známo není, neboť Vaše
diplomová práce by měla něco z toho neznámého vybádat); Literární přehled musí končit
zdůrazněním nejdůležitějších informací známých v literatuře, a jejich vztahu k zadání diplomové
práce;
* analýzy problému, který obsahuje zejména diskusi možných pracovních postupů, úvahu o jejich
výběru (sběr terénních dat a jak, založení pokusů a jakých ...), a o jejich vhodnosti pro daný cíl;
* seznamu citované literatury (jako vždy, v citacích se uvádějí jen ty práce, na něž se odkazuje v
textu);
* obrázkových a tabulkových příloh (jsou-li jaké - jest zcela na Vaší libovůli).
Seminární práce mívá 15-20 stran (ale záleží na Vás, kolik prostoru potřebujete, abyste
řekli to podstatné). Nepište ji příliš hustým řádkováním; v opačném případě nemají oponenti
žádný prostor na vpisování svých poznámek. Práce nechť je nějakým (stačí velmi
jednoduchým/levným/amatérským) způsobem svázána. Stačí odevzdat jeden výtisk;
doporučujeme Vám ponechat si jeden výtisk pro sebe.
U vedoucího oddělení jsou k disposici obhájené seminární práce z minulých let i posudky
na ně napsané. Jakkoli jedna konkrétní práce může těžko být vzorem ve všech ohledech, přesto
Vám doporučujeme jejich prozkoumání.
Seminární práce se obhajuje na speciálním semináři oddělení přibližně v první polovině
května. Práci obvykle oponují pracovníci nebo doktorandi oddělení. Práce musí být odevzdána
nejméně týden před seminářem, na němž bude obhajována.
strana 20
Esej
K některým zkouškám je vyžadována krátká písemná práce (esej o nějakém problému).
Touto prací se prokazuje znalost/porozumění určitému problému. Klade proto zvláštní důraz na
logickou konsistenci a správnost; obrázky a tabulky jsou vhodné, pokud ukazují strukturu
problému (nejspíš to jsou obrázky typu "shrnující" - viz dále). Protože zpravidla jde o jeden
poměrně přesně vymezený problém, je třeba text směrovat spíš do hloubky než do šířky (je-li text
zbytečně široký, znamená to, že adept neví, co o vlastním problému napsat) - je to svým
způsobem etuda na dané téma. Znalost literatury zpravidla slouží jako odrazový můstek; pokud
cílem eseje není "kritická review" (tj. kontraposice různých názorů na tutéž věc vyslovených
různými autory), je citované literatury zpravidla méně. (Není-li však žádná, budí to dojem, že
autor sice může umět logicky uvažovat, ale nečte literaturu k tématu, čili neví, jakým směrem má
své kvalitní úvahy vésti.) Znalost literatury v případě eseje jednoznačně vysvítá z výběru citací:
má jít o nejdůležitější (zpravidla myšlenkově, nebo obsahující kritické
experimenty/důkazy/pozorování) práce o daném problému.
Diplomová práce
(obecné zásady práce na diplomovém projektu jsou výše)
Diplomová práce se typicky skládá z
* úvodu,
* kritické rešerše literatury a badatelské rozvahy pro práci,
* vymezení základních otázek/hypotéz, na něž má být odpovězeno bádáním (tato část musí
logicky vyplývat z rešerše literatury!),
* použité metodiky,
* výsledků včetně shrnujících obrázků a tabulek [výsledkem může být i nová/objevná metodika],
* dílčí diskuse metodiky a výsledků (pokud má práce několik spolu volně souvisejících částí,
tento a předcházející dva body se mohou vícekrát opakovat),
* celkové diskuse, tj. interpretace sebraných dat, jejich srovnání s literaturou a dalšími známými
fakty (tj. odpověď na výchozí otázku),
* citované literatury (citují se pouze práce, na něž se v textu odkazuje),
* příloh, jež zpravidla obsahují primární data,
* anglického abstraktu v délce asi jedné stránky. Ten se vydá tiskem v Novitates, ročním to
periodiku katedry botaniky PřF UK. (O struktuře abstraktu viz dále.)
Článek do odborného časopisu
má podobnou strukturu jako DP, ale je zpravidla stručnější. Při jeho psaní je třeba mít na paměti,
že smyslem článku je potřeba něco sdělit čtenářstvu; proto musí být dostatečně jasný,
srozumitelný i zajímavý. V literatuře existuje mnoho profesionálních návodů k jeho psaní; proto
následující text je jen velmi stručným shrnutím, zejména zdůrazňujícím rozdíly proti DP.
Článek se obvykle skládá z těchto částí:
* názvu. Je to sice triviální, ale název je to, co padne potenciálnímu čtenáři do oka jako první, ať
už v obsahu časopisu nebo nějaké databázi. Je to proto skoro nejdůležitější částí práce (spolu s
abstraktem a obrázky). Musí být dostatečně srozumitelný a přitažlivý, ale na druhou stranu nesmí
vyvolávat očekávání, jimž pak vlastní text nedostojí. Nesmí být moc dlouhý. Balastní slova typu
"Příspěvek k ..." jej zbytečně prodlužují.
strana 21
* abstraktu. Abstrakt ("výtah") obsahuje zpravidla celou práci v kostce: větu k úvodu (proč se to
dělalo), pár vět k metodice (jak se to dělalo), po větě k jednotlivým důležitým výsledkům a pár
vět k významu/interpretaci zjištění. Abstrakt nesmí odkazovat k jiné části práce: neobsahuje proto
citace (je-li to nezbytně nutné, např. v polemikách, musí obsahovat citaci včetně základních
bibliografických náležitostí), odkazy na obrázky, nevysvětlené zkratky aj. Standardní délka
abstraktu je 200-400 slov.
* úvodu, který obsahuje kritickou rešerši literatury a badatelskou rozvahu pro práci. Literární
přehled je zde podstatně kratší než v DP a je více zacílen na konkrétní výsledky, které potom
článěk přináší. Typicky postupuje od obecnějších tvrzení/vztahů k speciálnějším, jež jsou pak
námětem vlastní práce. Na závěr úvodu se zpravidla dává vymezení základních otázek/hypotéz,
na něž má být odpovězeno bádáním a zpravidla i důvod k výběru použité metodiky a její nástin.
* použité metodiky (tady asi není žádný význačný rozdíl proti DP),
* výsledků včetně shrnujících obrázků a tabulek. Presentace výsledků bývá zpravidla stručnější
než u DP (z hromady existujících zjištění je třeba vybrat ty nové).
* diskuse, tj. interpretace sebraných dat, jejich srovnání s literaturou a dalšími známými fakty (tj.
odpověď na výchozí otázku). Zde je vhodné začít stručným shrnutím podstatných výsledků, a
postupovat od speciálního k obecnému. Na závěr diskuse (ať už jako samostatný oddíl s vlastním
nadpisem nebo ne) je vhodné shrnout základní význam práce ("Silné tvrzení na konec").
* poděkování, kde se také často uvádí, kdo práci financoval (některé grantové agentury uvedení
této informace přímo vyžadují)
* citované literatury, jež uvádí bibliografické údaje k citacím v textu,
* textů k obrázkům. Ty nedávají se k obrázkům, ale na samostatném listu. Text k obrázkům musí
být vyčerpávající a srozumitelný i bez hlubší znalosti celého textu práce.
* tabulek včetně textů k nim,
* obrázků (Obrázky a tabulky se u článku podávaného do tisku dávají zásadně do přílohy.)
* příloh, jež mohou obsahovat primární data (jen pokud je jejich uvedení skutečně nutné).
Nicméně primární data se v odborném článku zpravidla neuvádějí; tuto situaci některé časopisy
řeší tím, že vedou internetové archivy s primárními daty.
Poznámky k psaní odborných textů
(Tento oddíl je obzvlášť subjektivní a nikterak jím nemíním omezovat samorostlé a znalé
spisovatele a grafiky. Ostatně každá pravidla jsou krom jiného od toho, aby se porušovala.
Nicméně je třeba je dobře znát, aby to porušení bylo kvalitním skandálem a svébytným výrazovým
prvkem, a ne chováním neotesance; ten má obvykle jen malou šanci, že se z něj stane Rousseau-
Celník.)
Stylistika. Pište podle možnosti stručně. Věta nechť říká jednu (jasnou) myšlenku. Čím
méně je věta šroubovaná, tím lépe: pro jasnost textu nejsou dobré tajuplné formulace typu "nejen
...ale zejména..", dvojí zápory a podobně. Čitelnost textu také snižuje vědecký slang, slova s
neslovanským základem a zkratky. Věty nechť nejsou moc dlouhé; také je vhodné je používat
členící interpunkční prostředky jako středník a dvojtečka. Na vyšší úrovni je velmi důležité, aby
věty na sebe navazovaly a držely se "hlavní dějové linie". Z tohoto hlediska jsou nepříjemné
odbočky: matoucí je věta, která sice navazuje na předcházející, ale vede někam jinam, než je
hlavní dějová linie. Obzvlášť hrozné jsou odbočky uvnitř věty, jako např. vložené přívlastkové
věty s vlastní myšlenkou nezávislou na hlavní větě. Takové "postranní myšlenky" je třeba dát do
samostatného odstavce nebo do závorky; nicméně platí, že i množství odboček v závorkách
značně snižuje čitelnost.
Zanedbávaným stylistickým prvkem je členění do odstavců: odstavec je prostor, který se
zabývá jednou myšlenkou/informací/problematikou vyšší úrovně. Proto je třeba se rozhodnout
strana 22
včas, která to je, a podle toho text rozdělit do odstavců a odstavce uvnitř strukturovat. Zpravidla
není vhodné nejdůležitější tvrzení nechat na konec, kdy čtenář tápe po odstavci a hledá, co mělo
být sděleno. (Výjimkou z tohoto pravidla je situace, kdy chcete explicite provést deduktivní
úvahu; nicméně i v tomto případě lze uvést závěr na začátek, a v další části odstavce ukázat, jak
se k němu dospěje.)
Pokud člověk není profesionální grafik nebo sazeč, po grafické stránce je asi nejlepší
umírněnost. Použití tučného písma patří do nadpisů; zdůrazňování uvnitř textu je urážka čtenáře
(zvýrazněním naznačuji, že je lenoch a že bude číst jen to tučné; na druhou stranu co pomůže,
když zvýrazním polovinu textu) a lze použít skutečně výjimečně. Totéž platí pro kurzívu. Ta je
vhodná pro občas zdůrazněná jednotlivá slova, neskloňovaná slova z cizích jazyků (opět je lépe
podle možnosti se vyhnout), vědecká jména taxonů a slova řečená s úšklebkem (opatrně ovšem).
Citovaná literatura. Citovaná literatura ukazuje, co autor přečetl a k čemu se chce ve své
práci vztahovat. Tím se zařazuje do určité myšlenkové školy a ukazuje čtenáři, jakou
perspektivou se na jeho práci dívat. Pro odborníka v disciplíně je také podle citací okamžitě
zřejmé, zda autor dokázal z množství prací o tématu citovat ty klíčové. Není příliš vhodné
odkazovat na učebnice a používat sekundární citace (i když v případě skutečné nedostupnosti
původního pramene je těžké se tomu úplně vyhnout). V nich může původní myšlenka být
všelikým způsobem pokroucena (dějiny vědy jsou plné takovýchto příkladů) a odkaz se tak stává
problematický.
Obrázky a tabulky. Obrázky a tabulky jsou skoro nejdůležitější částí práce, protože
zpravidla obsahují vlastní výsledky a jejich interpretaci. Proto musí být dobře popsané a
jednoznačně srozumitelné, a postihovat podstatné zjištěné jevy. Také jejich legenda musí být
vyčerpávající a podle možnosti srozumitelná i bez hlubší znalosti celého textu práce. V DP a
analogických textech (tj. takových, které nebudou dále graficky zpracovávány pro tisk) se
obrázky a tabulky zařazují zpravidla přímo do textu na ta místa, kde se na ně poprvé odkazuje.
(Opačně tomu je u textů, které slouží jako předloha pro sazbu - viz pojednání o článcích výše.)
Pouze tabulky a obrázky obsahující primární data patří do přílohy na konec práce. Obrázky a
tabulky lze rozdělit do těchto kategorií:
* dokumentační - slouží k presentaci dat (primární data, fytocenologické tabulky). Obsahují jen
málo zpracovaná data (tohoto typu jsou často tabulky). S jejich presentací je třeba zacházet
opatrně, aby neroztříštily celé sdělení, jež má práce předat. Hrubá primární data ovšem patří do
apendixů.
* shrnující: slouží k tomu, aby co nejjednodušeji a nejvýstižněji vyjádřily zjištěný jev (pattern
sebraných dat, výsledek pokusu). Proto musí být dostatečně jednoduché (aby se v nich každý
vyznal) a musí být umístěny v klíčové části práce. Je v nich vyšší stupeň interpretace (jsou více
přežvýkána) a přímo navazují na diskusi či závěr. Jsou úhelnou součástí celé presentace (mohou
to být jak obrázky, tak i tabulky, jakkoli obrázky jsou většinou vhodnější).
* ilustrativní: dokládají nějaký jev, který není přímým předmětem bádání, ale má ke studovanému
předmětu nějaký vztah (zpravidla obrázky). Často se vyskytují v úvodu práce nebo v diskusi (aby
doložily nějaký jev související s vlastním předmětem bádání; mohou být též přejaty z jiných
zdrojů).
Přednáška/referát
Obecnou výhodou přednášek (vystoupení na seminářích, obhajobě SP a DP aj.) je to, že
máte čas posluchačů zcela pro sebe (pokud neusnou nebo neztratí nit). Je to ono Warholovské
Každý bude slavný, ale jen pět minut. Jejich velkou nevýhodou však je, že posluchač se nemůže v
toku Vašich myšlenek/obrázků vrátit; ztratí-li jednou nit, je to zpravidla definitivní. Pozornost
strana 23
posluchačů je proto zcela ve Vašich rukou. Zde je proto několik ponauk pro vystoupení na
katedře i při jiných veřejných příležitostech.
* Posluchači ztratí nit daleko snáz než přednášející. Mějte na paměti, že se vyznáte v předmětu
daleko víc než posluchači; věci, jež jsou Vám samozřejmé, posluchačům mohou zabrat chvilku
přemýšlení. Pokud během této chvilky pokročíte příliš daleko ve svém dalším výkladu, jsou
ztraceni. Nepostupujte proto ve svém výkladu příliš rychle, občas důležité tvrzení zopakujte
(třeba jinými slovy) nebo ilustrujte příkladem.
* Vystoupení je třeba velmi dobře a promyšleně strukturovat. Zejména je vhodné (i) začít od
skutečností, které jsou posluchači dobře známy (to vyžaduje dobrý odhad znalosti účastníků), a
(ii) mít ilustrační materiál (fólie, dia, mapy). Stejně tak je vhodné mít základní tvrzení Vaší
přednášky (nebo schéma úvahy či obrázek ji ilustrující) napsaná na fólii či diapositivu. Dejte
posluchačům najevo, kdy říkáte důležitá tvrzení (např. z nichž dále vycházíte, nebo jež tvoří
závěr). Vhodnou technikou je také mít na fólii obsah vystoupení, v němž občas ukazujete, o čem
je právě řeč (zejména začínáte-li novou část přednášky). kde se právě ve výkladu nalézáte.
* Při veřejných vystoupeních plyne přednášejícímu čas velmi rychle. Je třeba si hlídat čas na
hodinkách; ocitneme-li se v časové tísni, je třeba přeskočit méně důležité části a říci jen to
podstatné. Nikdy se člověk nesmí uchýlit k tomu, aby přednášku zrychlil (pak si může být jist, že
si z ní nikdo neodnese nic). Obecně je určení tempa a celkové dynamiky přednášky velkým
uměním - je-li příliš rychlá, posluchači nic nepochopí, je-li příliš pomalá, usnou (to ostatně
mohou i jako následek toho prvního).
* Člověk je schopen zpracovat jen určité množství obrazové informace za jednotku času a tuto
jeho schopnost není možné příliš namáhat (jinak se jeho pozornost brzo otupí). Proto
- čím je obrazový materiál jednodušší a názornější, tím lepší (Pozor: názorné neznamená
banální!). Na každé fólii/diapositivu budiž jen jedna základní zpráva.
- tabulky jsou ve srovnání s obrázky velmi náročné a pro demonstraci často nevhodné;
zejména odpudivé jsou tabulky s desítkami sloupců a řádků napsanými malými písmeny (z nich si
posluchač odnese zpravidla jen to, že dat je nasbíráno hodně a přednášející je nedovede zpracovat
a vytáhnout z nich to podstatné).
- psaná tvrzení jsou žádoucí, ale musí být jednoznačná, krátká a dobře strukturovaná
(šipky, rámečky ...; nezapomeňte také, aby písmena byla dostatečně velká a kontrastní). V
žádném případě to nesmí být souvislý text!
* Posluchači by si měli odnést jednu základní myšlenku/zjištění. Strašlivé jsou přednášky, v nichž
přednášející chce říci všechno; výsledkem je pak zpravidla guláš v hlavách účastníků. Cílem
vystoupení musí být sdělit posluchačům jednu nebo několik málo, ale zato zajímavých věcí.
Klasické pravidlo říká, že poté, co má člověk přednášku hotovou, je ji ještě třeba redukovat na
polovinu. Právě tím přednášející dokládá svou znalost předmětu: nikoliv tím, že o něm řekne
všechno, ale tím, že s pomocí své znalosti o něm dokáže vybrat a říci to opravdu důležité. (Při
vystoupení na pracovních diplomových seminářích, kdy je poměrně dost času, platí výše uvedené
tvrzení omezeně.)
* Neřiďte se slepě staršími či pedagogy. I význačné badatelské autority mohou přednášet
strašným způsobem (o tom Vás přesvědčí návštěva libovolného domácího i mezinárodního
symposia).
Poster (plakátové sdělení)
Poster (plakátové sdělení) je vynález doby, kdy je přednášejících mnoho a času málo [na
situaci diplomových prací prosím aplikujte dle vlastní úvahy]. Poster se odlišuje od
přednášky/referátu dvěma základními rysy: (i) čas strávený u posteru si každý čtenář určuje sám
(na přednášce musí sedět a jediný únik je spánek), (ii) přednáška je lineární, zatímco poster je
strana 24
vícerozměrný. Z toho vyplývá základní požadavky na postery: musí být strukturované a
hierarchické. To umožní, aby poster (1) řekl něco i tomu, kdo u něj pobude 30 vteřin, (2) poskytl
dost informací tomu, kdo se věc hlouběji zajímá. Dobrou inspirací pro poster jsou hypertexty na
Internetu - hlavní výhodou hypertextu je právě to, že každý čtenář si čtené strukturuje sám.
Cílem není podat vyčerpávající popis všeho, ani presentovat výtvarně nádherný poster (i
když to je při splnění ostatních podmínek samozřejmě vítané), ale presentovat to podstatné v
patřičných souvislostech. Vynalézavosti při strukturování posteru (šipky, barevná odlišení, atd.)
se meze nekladou.
Podstatné části posteru (Co musí být patrno každému čtenáři - proto je zpravidla většími
písmeny):
* Název, autor a instituce, kde byla práce provedena
* Cíl práce (na jakou otázku má být odpovězeno a proč. Jaká data se sbírají/sebrala/budou sbírat a
jak na otázku pomohou odpovědět.)
* Hrubý obrys toho, co se udělalo a jak (výsledky)
* "Co jsme objevili" (sumarisující tabulka, obrázek), krátké shrnutí vč. interpretace. To je vhodné
umístit na nejnápadnější část posteru, zpravidla do horní části středu
Co by mělo být dostupné pozornějšímu čtenáři (který chce strávit u posteru víc času- proto je
zpravidla menšími písmeny)
* Kontext: proč se to dělalo, proč je to zajímavé, co se od bádání očekávalo (případně stručný
odkaz na literaturu nebo již známá pozorování, z nichž to vyplývá)
* Stručná charakteristika území/předmětu (jen to, co je relevantní pro konkrétní cíl práce)
* Přesný popis metodiky. Jakým způsobem se data sbírají/sebrala/budou sbírat (design, kolik
ploch, jak veliké atd....), popis pokusů
* Dokumentace výsledků
* Náznak diskuse. Co z dat vyplývá (pro data ještě nesebraná: jaký typ informace se očekává, že z
nich vyplyne)
* Citovaná literatura
Specialitou posterů o diplomových pracech je
* měly by ukázat, jakým dalším směrem se bude práce ubírat (i když to mají i některé postery na
konferencích: směr dalšího bádání)
* je třeba ukázat sebraná data (zatímco při semináři je zpravidla čas i vhodné prostředí pro
diskusi metodiky a interpretace, data se ukazují obtížněji. Proto je třeba k tomu využít posteru)
Posudek na práci (seminární, diplomovou, článek do časopisu)
Pozor! těmato očima se na Vaši práci budou dívat posuzovatelé
Posudek se píše proto, aby podstatné klady i zápory práce (tak, jak je vidí oponent) byly
jasné někomu, kdo práci nečetl nebo ji četl jen zběžně nebo nemá dostatečné znalosti k tomu, aby
tyto klady a zápory posoudil. Posudek může psát buď
- specialista na obor; ten lépe vidí nedostatky, skryté nerealisované možnosti a mnoho dalšího, ale
hloubka ponoru do jeho disciplíny mu může ztížit zařazení práce do širšího kontextu; nebo
- člověk širokého rozhledu, který dovede ocenit význam práce pro sousední disciplíny, případně
propojení perspektiv různých disciplín v práci. Na druhé straně mu mohou uniknout speciální
problémy známé jen specialistovi v úzkém oboru.
strana 25
Posudek má typicky tři hlavní části (na jejich vzájemném pořadí příliš nezáleží):
Základní hodnocení práce. V této části je nejdůležitější osobní (pravda že kvalifikovaný)
názor oponenta na práci, spojený s doporučením, jak s prací naložit. Pokud má posudek
poskytnout základní doporučení pro nějaké rozhodovací těleso (redakční radu, komisi pro
obhajoby DP ap.), je třeba toto doporučení formulovat jednoznačně a explicite (např.: práce se
nedoporučuje k obhajobě, článek se doporučuje přijmout k publikaci po té a té úpravě ap.)
Zdůvodnění tohoto základního hodnocení. Zde musí oponent ukázat, že jeho osobní názor
na práci je postaven na znalosti práce a znalosti disciplíny a že je podložen. Zde je třeba zdůraznit
podstatný přínos práce, tj. co je opravdu cenné a nové (to může být jen malá část práce) a její
podstatné nedostatky. Často se v posudcích vyskytuje podrobná (referativní) charakteristika
práce, shrnutí hlavních cílů i výsledků ap. Tato část nesmí být samoúčelná, ale musí z ní cosi
podstatného vyplývat pro závěr posudku. (V opačném případě to je nešvar, který ukazuje, že
posuzovatel nevěděl, co do posudku napsat.)
Dílčí konkrétní připomínky k jednotlivým částem práce. Tyto připomínky jsou dány
povahou příslušné části práce (připomínky k metodice jsou jiné povahy než připomínky k
diskusi). Typické body, na něž se oponent soustřeďuje, jsou zejména tyto (pro seminární práce je
třeba je použít přiměřeně):
* obecně: je práce vhodně logicky členěna na části?
* úvod: je z něj patrno, proč je předmět hoden studia?
* úvod: nechybí autorovi znalost nějaké význačné publikace v oboru?
* úvod: je cíl práce dobře vymezen?
* metodika: je podle popisu reprodukovatelná?
* metodika: je pokus správně založen/data správně sbírána?
* metodika: je zvolený způsob zpracování dat skutečně vhodný pro daný typ dat?
* výsledky: jsou presentovány všechny důležité parametry pokusu/důležitá sebraná data?
* výsledky: jsou výsledky vhodně statisticky podloženy? Je uveden počet studovaných objektů
(počet opakování v pokusech)?
* výsledky: jsou obrázky a tabulky srozumitelným a vyčerpávajícím způsobem popsány?
* výsledky: presentují obrázky a tabulky srozumitelným způsobem podstatné zjištěné závislosti?
* výsledky: neduplikují se data v obrázcích a tabulkách?
* diskuse: je argumentace správná? Musí předložená data skutečně vést k závěrům, jež práce
činí? Nemůže sebrané patterns/výsledek pokusu vysvětlit i jiný mechanismus či proces, než
se autor domnívá (otázky klade advocatus diaboli!)
* diskuse: diskutují se kritické momenty při sběru dat/provedení pokusu?
* diskuse: neopomíjí se důležitá literatura k tématu?
* diskuse i jinde: dovede se autor pohybovat v myšlenkovém světě disciplíny a dovede používat
její odborný jazyk?
* citovaná literatura: uvádí se všechno, co je uvedeno v textu (a nic navíc)?
* citovaná literatura: jsou citace úplné a používají stále jeden systém?
* stylistika: je styl stručný a výstižný? Neopakují se některá tvrzení nebo části?
* stylistika: Nejsou v práci zmatené formulace nebo gramatické chyby?
* obecně: jsou v práci z hlediska oboru skutečně cenná/nová zjištění?
Připomínky k formální stránce věci (kvalita tisku, vazby, citací literatury, obrázků) jsou
citlivou záležitostí. U diplomových a jim podobných prací je formální stránka velmi důležitá, ale
v každém případě musí být patrné, že je sekundární vůči obsahové stránce věci. Není možné
přijmout hloupou, ale formálně vzorově upravenou práci; vynikající práci s formálními
nedostatky je možno nanejvýš potrestat snížením klasifikace. Výčet překlepů však do posudku
nepatří v žádném případě; i připomínky k formální stránce věci musí rozlišovat podstatné od
nepodstatného.
strana 26
Důležitou otázkou při psaní posudku (stejně jako při každém hodnocení) je jakou hladinu
kritičnosti zvolit. Příliš přísný posudek může adepta odradit; příliš mírný posudek mu neukáže, že
se ubírá špatnou cestou. Spravedlivé a kritické hodnocení prospěje věci očividně nejvíc, ale jak je
poznat? V Čechách je tendence k bimodalitě: buď se věc ocení na jedničku s hvězdičkou, nebo se
shodí pod stůl; jakkoli některé práce si vskutku zaslouží jedno nebo druhé, zdaleka nejvíc je těch,
které jsou průměrné. Takže k dobrému psaní posudků je třeba srovnávat s jinými pracemi, ať už
stejného či podobného typu a kriticky uvažovat a zapomenout na osobní vztahy k autorovi.
Podaří-li se to, má to dlouhodobě jednu nevýhodu: bude-li se o posuzovateli vědět, že píše
kritické a spravedlivé posudky, může očekávat, že časem bude zavalen žádostmi o recense,
posudky a kritiky všeho druhu.
Jak probíhají obhajoby seminárních a diplomových prací
Obhajoba začíná vystoupením uchazeče. Cílem vystoupení musí být říci, jaké téma bylo
hodno studia a proč, co zcela zásadního se o tomto problému ví, resp. neví, a jakým způsobem
bádání obsažené v práci toto vědění rozšiřuje. Soustřeďte se proto zejména na část úvodu a
závěru své práce - vystoupení není přečtení rozšířeného obsahu práce. Obrazový materiál (fólie,
dia, mapy) je možný a zpravidla vítaný, protože Vám umožní lépe strukturovat Vaše vystoupení;
dejte ale pozor, abyste posluchače nezahltili. Vystoupení trvá obvykle 10 minut u seminárních
prací a 15-20 minut u diplomových prací. Dodržení časového limitu je třeba dosíci nikoli
rychlostí mluvy, ale spíš pečlivým výběrem toho, co má být řečeno (více o způsobu presentace je
v oddílu o přednáškách/referátech).
O seminárních pracích platí výše uvedené v omezené míře. Při obhajobě seminární práce
zpravidla člověk neprezentuje svoje výsledky, ale seznamuje posluchače s problematikou své
budoucí (či již započaté) diplomové práce, se stávajícími poznatky v oboru a se svým plánem, jak
poznatky o dané věci rozšířit. Obhajoba má tedy formu jakési zkrácené přednášky o problematice,
kterou se seminární práce zabývá, a o tom, proč je jí zajímavé studovat, co a případně jak
studovat hodláte. Není to pojednání o obsahu seminární práce (odstrašující příklad: "V úvodu
rozebírám, proč je studovaný předmět zajímavý, následují kapitoly o metodikách používaných při
studiu daného problému a pak v krátkosti shrnuji obsah nejdůležitějších článků z oboru, které se
mi podařilo sehnat"). Vaše přednáška při obhajobě seminární práce je určena především ostatním,
aby se seznámili s problematikou oboru, kterému se chcete věnovat. Není třeba se bát mluvit o
věcech, o kterých se domníváte, že jsou učené společnosti všeobecně známé (často to totiž
nemusí být pravda).
Po vystoupení uchazeče přednesou svoje posudky vedoucí práce (ten jen v případě
obhajoby DP) a oponent. Ty obsahují základní hodnocení práce, zdůvodnění tohoto základního
hodnocení a dílčí konkrétní připomínky k jednotlivým částem práce (viz návod výše). Posudek
vedoucího práce krom toho ještě obsahuje další informace/hodnocení týkající se zadání práce,
začlenění práce do širšího projektu (je-li jaký), osobnosti uchazeče aj. (Posudky dostane uchazeč
několik dní před obhajobou, takže má čas si připravit odpovědi.)
Po vystoupení oponenta je na uchazeči, aby odpověděl zejména na ty připomínky, které (i)
jsou diskusní povahy (mají formu otázek či návrhů) nebo které (ii) se dožadují bližšího vysvětlení
některých částí práce. Právě v reakci na oponentské posudky se může ukázat znalost problému
daleko spíš než v úvodním vystoupení. Schopnost kvalifikovaně odpovědět oponentům a na
otázky z pléna je skoro nejcennější informací o porozumění posluchače zvolenému tématu a o
jeho rozhledu po disciplíně. Přitom je třeba se soustředit na několik podstatných připomínek,
zejména takových, jež jsou zajímavé nebo na něž dovedete zajímavě odpovědět. Poukáže-li
oponent na jednoznačnou chybu, je třeba kritiku přijmout; na místě je krátké vysvětlení, jak k
tomu došlo, nikoli sáhodlouhá omluva, která na práci stejně nic nezmění. Odpovídat na drobné či
strana 27
malicherné (i takové se mohou vyskytnout) připomínky není právě důkazem nadhledu nad prací a
rozhledu po studované problematice. Stejně tak není vhodné (pokud si toho oponent přímo
nežádá) pouštět se do velmi technických diskusí, jimž kromě Vás a oponenta nikdo nerozumí. Po
projednání oponentského posudku můžete očekávat dotazy od dalších účastníků obhajoby.
Na závěr jedná (v uzavřeném zasedání) komise z členů katedry (u seminárních prací z
členů oddělení), školitele a oponenta a vydá verdikt.
*******
Sestavil Tomáš Herben
Kopírování tohoto textu na půdě oddělení geobotaniky je možné a vítané. Samozřejmě to
je možné i na půdě jiných universitních institucí; v tom případě ocením, pošlete-li mi analogické
materiály z oné instituce. Tento text (ovšemže v graficky mnohem lépe vyvedené formě!) je i na
WWW stránce katedry botaniky, http://www.natur.cuni.cz/botany.
Děkuji současným i minulým studentům (nejen) geobotaniky, kteří pomohli inspirací,
informacemi a kritikou/doplňky ke vzniku tohoto textu (přesněji: bez nichž by nikdy nevznikl).
Mnohé věty či odstavce jsou jejich autorstvím a jsou (často jen s malou nebo žádnou úpravou)
včleněny do ostatního textu. Zejména chci poděkovat Danielu Abazidovi, Jiřímu Brabcovi, Petru
Dostálovi, Jaroslavu Flegrovi, Radce Freiové (té také za nakreslení obrázku), Pavlu Kovářovi,
Františku Krahulcovi, Sylvě Pecháčkové a Ivanu Sucharovi. th