>*ralická č.gtina j, *•«*. x . co u>^áz.la h.br«,jaká a ř * ^f ^M *•*> Potvrzuj " mob-°>» «koumat nábo2eWTÍ /J^rV " d0Baí«li. * odstup«, «. MámiT« «hS^ľ!, k°U »»3**o.t/ ji^oh «•«kého •t.noTi«uc.^sr.^c°'BM*ujatéh°.* ^o **- ••** • UasloJcetříoVu t^orého «ff °"a "*0l,tí °"í-l^^ŽZZo století. Hn S^ot^ J"" *^- "•^porných definic ^bož.n.t^ iLrS^ ** *ří" *W t -lisicnistic. H^^ř;«^ — ľ O k U B y • vymezení n á b o /podstata a definice/ 2 e n s t v í a/ Rušné definice °o Je to vlastní náboženství* t x r odborné literatuře, tej SÍSI. í""^* hl"iat •«»»*** W. Skoro i.. fícl, íoli/bZll^\Z'"\°^^^ **■*-- «i P- Příklad netere nejznamě^ " d'fiaie£- »"l»«*- Kant i Náboženství je uvedomení .< «oricke'ho laperatlVH/ iLiJSSLtS^ -****./*"*- "•^JUteiM-* je védo^L^! Podstata j.fco duoha ilbB0;ut^0O"O"t *—«-*Vd«-ta • své Schleiermacherí Náboženství í. v o všeobecné» bytován* ve.nľtn"5niTrZTT **« sového v. věčnosti, »«oného t nekonečnu, všeho 8«- Fichte i Nábožemrtví je poznání, „>,< -«*». odpovídá na nejvyšVo^ ££»*• »•** sobě . odneseny, a j*^« tak g 1 ' , ° ffl0h°U b^ «amý* a Bkutci5ne ^^J*^-k«*« Jednotu s. „bou v Spencer, Náboženství každé doby « vfl?dÄ , dosti přesný» yýTllZMl praYd^ °£ * k*žd^o národa J,st lidem chápat. ' 3 J1 tehdy * *« bylo možno 12 / Uarxt Náboženské bída je výrazém SkuteSné bídy... Náboženství je vzdeoh sevřeného stvořeni, projev bezcitného svita... Je opiem lidu. Zrušení náboženství jako iluzorního štěstí lidu je požadavkem, jeho skuteSného štěstí* Lenin» Náboženství je opium prolid« Řagazt Náboženství není opium, ale dynamit. Sri Aurobindoi Náboženství je cesta k Bohu. Cesta není d(toy, Měnaching: NabozenstvíHefinujeme jako' zážitek setkání se svatou skuteSností a jako jednání, kterým na ně odpovídá člověk. jenž je tímto zážitkem svatosti bytostne určen. lillichi Zjevení musí *být při jeto,. a;_ Jméno pro toto-při- ■ Jetí zjeveni je "náboženství". , ^ Barth» Skutečnost náboženství je zdesení človeka před sebou samým. b/ Třídění a struktura Takovéto a podobné definice 51 leckde spíše aforismy by bylo možno rozmnožit na desítky, ne-li na stovky. Je jisté užitečné se nad nimi zamyslit; aby se však přestaly čtenáři jevit jen jako zmatení jazyků a myslí, je nutno je utřídit. Pokusíme-li se postihnout jejich základní společnou strukturu, ukazuje se, že většina z nich popisuje náboženství jako vztah Jílověka Ve boJm_&L bohům a jeho projevy. PřipomeSrae si zde tro i íTpredne^Ige v "Vztah člověka ' _k Bohu. Tedy nikoliv o vztah Boha k člověku, který je podstatou bibliolcé zvěsti a tedy i víry. Zde, v religionistioe, jde o vztah člověka', o^jj&o_jjoj|toj}, přesvědčení, názor, ale i o akci, činnost a úbíIí. Člověka v některých definicích nahrazuje společnost, třeba i náboženská /srv, řecký termín thiasos, tj. náboženský spolek, či latinský iratria - bratrstvo apod./. Zvíře náboženské není a ani přírod« jako celek žádné náboženství nemá, pokud, ji básnicky /metaforicky nebo myticky/ nepersonifikujeme. Náhojenstvi je záležitost apeoi-ficky lidská. Také boha lze nahraditi samo slůvko "bůh" může __ [z leckterého systému zmizet, a přece Jde o náboženství, totiž o vztah číověkaTt ne^eíwju~liô*".1e.1 presahuje a na čem je závislý. Na známém Schlelermacherově výroku, že "náboženství Je 13 ...JiCLSJLt_naproaté závislosti", není problém ani v oné závialoati ani v její míře /"naprostá"/, nýbrž «v "pocitu". Jde jen o pocit? V tom se projevil Schleiermacher jako romantik - či snad přesněji jako myslitel prvé poloviny devatenáctého století, doby romantismu. Můžeme říci obezřetněji s Bertho-, lefrem. že náboženství je vztah člověka k tomu, co vnímá jako "zcela jiné", či ještě jinak - že je to vyrovnání /Auseinandersetzung/ s tajemnou mocí. "Zcela jiné", "tajemná moc", "to, co mne přesahuje", jsou vše jen opisy toho, co se obvykle nazývá bůh. Přesněji vyjádřeno: bohem se tato moc /zákon, řád, aíla.atd./ nazývá tam, kde je pojata osobně. Nemálo významných náboženských systémů, však tuto moc pojímá neosobně /viz např. karmanové systémy/. A pro správné pochopení je dokonce velice důležité, abychom nepropadli mylné domněnce, že o náboženství jde jen tam, kde se mluví výslovně o Bohu či o bozích. Jak už před řadou desetiletí ukázal a doložil van der leeuw, v odborné religionistioe nelze s takovým pojetím náboženství vystačit. Leeuir Je dokonce hotov říci, že "bůh je v náboženství pozdní jev"I Shrňme si tos Zdánlivě"rozporné, ale správně roztříděné definice ukazují, že v náboženství jde o vztah člověka /aí JteorjjJiBJsý - vučení,. nebo praktický - v etice a kultu/ k tomu, co má vůči němu roli boha. Co vše se může dostat vůči člověku do role boha? Preg.-natně to vy.iádřil Karl Xafrfrh v knize "Uvedení do evangelické teologie"/Elnfuhrung in die evangelische Theologle/s'Pojir.em 'BůhVs.e rpzuraí leccos.'A tak jsou také rozličné 'teologie • Není člověkai__aby neměl - vfdomě, nevědomky nebo polovědomě -svého boha nebo své bohy jako předmět své nejvyšší tužby ja důvěry,, jako základ poplatnosti a žavázanosti, a tím by nebyl zároveň teologem. A není náboženství, ani filozofie, ani světového názoru, který by nebyl nějakému ták či onak inter- . {Drátovanému bůžku nakloněn,a tak nebyl vposledku zároveň i řUrčitou teologií. Jo^platí nejen tam, kde ae nějaké božstvo uznává, ale i tam, kde se popírá, což prakticky znamená, že se redukuje na přírodu, rozum, pokrok, pokrokově i^^^2^m^^ a Jednaj í cíhT^lověkéTnebo třeba i na vykupující "Nic" - 14 zkrátka na jakýkoliv princip. V tomto smyslu ,isou teologiemi také zdánlivě ateistické systémy. Jedno mají všecky společné t každá o oobě tvrdí, že je ta pravá. c/ Důsledky utříděni - náboženství jako relace či jako iluze? Poslední článek trojiny "vztah - člověk - bůh" chápou definice dvojím zpŮBObem, pokud ovsem této otázce neuhýbají« bul je bůh pro mne něco skutečného /pozor, nejde o pravého Boha v biblickém, křesíanském smyslu/, a pak je i vztah Bku-tečný, nebo je bůh pro mne jen iluze. projekce lidského nitra a lidských představ, pocitů či nesnází,pak ovšem i náboženství prý není Bkutečný vztah, nýbrž také Jen přelud, iluze vztahu. Zastává-11 religioniatika názor, že jde o jskuteSný_ vztah, pak se soustředuje předevSlm na "onu sílu /boha/ a její proje-^^To"Tě"^náboženjBká religJ.onist.ika,». T opačném případě má hlavní zájem na tom, co vede člověka k vyWářeníiluzj nboha^_|_ či vůbec Jakéhokoli zdánlivého "nadpřirozena". To je religio-nlstika,^gnábo Ženská'" či protináboženská. Ne všichni religio-nisté mají dost odvahy i vědecké pokory zároveň, aby se sami sebe předem otázali, nakolik je onen vztah iluzorní či reálný. Bolestivé jádro problému je v tom, že na tuto otázku není objektivní odoověd. A tak je nejen náboženský člověk, nýbrž i badatel o náboženstvíoh do jisté míry odkázán na své před-porozuraěni a jeho badatelské výsledky jaou závislé na tom, odkud a jak se ptá. Křesťanská odpověaříkás bohy tvoří člověk, sevřený otázkou po smyslu bytí a t_u6ící, že není sám poslední skutečností /Sk 17,23/. Sami ze sebe a sami v sobě bozi neexistují /na rozdíl od Boha/. Ale jednou vytvořeni, získávají silou fascinace nad svými tvůrci a ctiteli tajíovou moc, že vztah k nim není pouhá iluze, nýbrž trpká realita, jako je realitou lidský hřích, schopný člověka ovládnout a zničit. Proto je z jejich moci třeba vysvobození. Kdyby bohové byli akuteční, byli bychom v bájesloví. Přesněji řečeno: To, co lidé uctívají jako bohy, aí Slunce či Měsíc, mravní zákon nebo rozkoš, samozřejmě existuje. Ale není to poslední skutečnost a poslední pravda, nejsou to bozi« Jejich nárok být bohy je nepravdivý, falešný. Kdyby vztah k bohům byl neskutečný, stačilo by odstranit nesnáze, z nichž tito "bozi" projekcí vznikají. Zkušenost však ukazuje, že člověk si i potom najde něco jiného, z čeho si začne vytvářet bohy nové. Calvin říká velmi přesně, že člověk je továrna na modly, stále v chodu. Má-li být člověk síasten, potřebuje někomu nebo něčemu patřit, nebýt ztracen v nesmyslném osamění. To čemu patří, Je jeho bůh. Tak svůj vztah k "bohu" činí skutečným, protože jej hluboce potřebuje. A tak vzniká náboženství. Hypotézy původu náboženství a/ Předositické pojetí / Přibližně do osvícenství se evropská kuVturní tradice, která vyrostla ^skrestanatvi, vůbec otazkojí původu náboženství nezabývala. jbldem stačila biblická^zpráva, chápaná ovšem doslova, že prNmí člověk zhřešil/a odvrátil se od Joha. S narůstáním hříchu, jak jej popisuje počátek Genese, se lidé stále více vzdalovali lad Bohatí jeho správného uctívání a upadali do modlářství. Všecka/náboženství kromě křesíanství jsou v tomto pojetí výs 1 edkegrSsidvratu člověka od pravého Boha k modláiDjB tedy projevem úpadku &U.i degenerace. Toto pojetí bývalO/Ojediněle Kritizováno. Východiskem odchylných názorů byla Stanoviska některých starověkých autorů* Podle řeckátto spisovatele Eubémefca z Messeny /asi 340 r. 260 před Kristem/'jsou bohové původne\veloí vladaři minulosti, kttól zavedli kult svých osob, aby\si zajistili poslušnost padaných. Náboženství je tedy výplodscbytře využité fantasie. Euhémeros byl už ve starověku považován ' za "bezbtižného" /ateistu/« Jeho.argumentu užil kolerax.300 po b/v Mimi»« - —'------*--■' 7 '16 .____.-, . ..uAU-guentu užil kolera'sr.300 K*.v polemice s pohanstvím křesťanský spisovatel La\tan-a naopak v protikřesťanské polemice osvícenec Reimaroa /V 1768/ a později D. P. Strauss /+ 1874/ a Ernest Renan / /+NuJ92/. / >Jiný kritický výklad předložil římský básník Titua Imc-retius\Caru8 /asi 97 - 55 př. Kr./, stoupenec Epikura. JFvrdí, že prvéNbohy stvořil lidský strach. Lidé se báli toho/co ještě neuměli vysvětlit. I jeho se dovolávali někteří novověcí filozofové\např. David Hume /1711 - 1776/, který sie jako jeden z prvních pokusil o vypsání "přirozených děn in náboženství" /Natural History of Religion, 1755/. / Teprve lB.s&oletí však přineslo opravdový'zlom. Filozofové odložili pojnw stvoření,' hřích i zjevení a vrátili se k starověkému obrazu /Ovidius/, že na počátku lidstva byl "zlatý věk" /J. J. Rousseau/. Později se^b jevila myšlenka o přirozeném původu člověka v živočišné>^íši.a názor, že Be vöe rozvíjelo od počátečního impulsu vlastní silou /deismus/. Objevily se zprávy o rozvanutých mimoevropských náboženstvích, zvláště indických a čínskýeto, které'nebylo možno ani přiřadit k' primitivním pověrám, divochu, ani/odvodit z krestanatví a židovství jako islám. Talc se zacalrc ojediněle v osmnáctém a zce-le. běžně v devatenáctém stoleta\ovažovat i náboženství za jev, který se postupně vyvíjsQ. jaao celá lidská kultura. A odtud byl uň jen krok k nové uceľené hypotéze. b/ Evoluční hypotéza / \ Vznikla samozřejmé jako reakce na dSívějěí předkritic-ké pojetí. Rozmohla /e zvláště ve druhé půli minulého století a má své zastanou dodnes. Pokouší se najat a co nejpřesněji popsat náklad, z něhož náboženství vjnrůstalo. Animistickou hypotézu o vzniku náboženství z představy duše předložil anglický badatel E. B, Tylor /Primitive. Culture 1871/. Z kultu předků je odvozoval Herbert SpencerV1820 -1903/. Z úc/ty k božskému předku v živočišné či rostlinné říši, tedy /totemismu, je vykládal Skot W. Robertson Smith /The Religion of the Semits, 1885/» Tuto hypotézu, ponelcud obměněnou důrazem na neosobní síly totemu, zastával Franoouz Emil*/Durkheim.Jeho pojetí tvoří přechod k výkladu b původNi . náboženství z neosobní síly čili k dynamismu. Dynamistickou\ j^ínak také preanimistickou hypotézu předložil v ucelené podobY 17 V za náboženstvími je společný náboženaký poatej, peatulátf předpoklad či potřeba. Ale te jsme si vyj.saili «avedení/ka-tégor^e aáboženskosti /religiozity/, / 3. TřeWitósitka proti stanovisku dialektické teoleaó zdů-raziuje, 5a ajeveaí pravého Beha nezačíná v Jeiíší^Kristu nýbrž mnoheWv. Nový zákoa přeee navazuj, n/starý a tán zase jako stavWch prvků používá řady starsSie.tálaíoh náboženských mot>rů. Bůh se přece dával pa«