Diagnostika rodinného prostředí žáka Orientace v podmínkách rodinného prostředí (materiálně-ekonomických, demograficko-psychologických a kulturně-pedagogických). Nové jevy v současných proměnách rodinného života Funkce rodiny a pásma její funkčnosti Charakteristické rysy funkční rodiny Materiály a doporučení pro diagnostiku rodinného prostředí žáka • LITERATURA:HELUS, Z. Sociální psychologie pro pedagogy. Praha: Grada , 2007. • MATĚJČEK, Z. Dítě a rodina v psychologickém poradenství. Praha: SPN, 1992. • MATOUŠEK, O. – KROFTOVÁ, A. Mládež a delikvence. Praha: Portál, 1998. • MATOUŠEK, O. Rodina jako instituce a vztahová síť. Praha: Sociologické nakladatelství, 1997. • SOBOTKOVÁ, I. Psychologie rodiny. Praha: Portál, 2001. • STŘELEC, S. Rodina jako výchovný činitel. In Střelec, S. (Ed.) Studie z teorie a metodiky výchovy II. Brno, Masarykova univerzita 2005, s. 109–123. • Otázky: • 1.Co bych měl(a) vědět o rodinném prostředí svých žáků? • 2.Jakými způsoby a od koho mohu tyto informace získat? • 3.Jak mohu využívat získané údaje ve prospěch žáka? • Ad1) Orientace v podmínkách rodinného prostředí: • Materiálně - ekonomické faktory rodinného prostředí • můžeme rozdělit do několika skupin.Patří sem především: • - otázka zařazení rodiny a jejích aktivit • do ekonomického makrosystému společnosti, • individuální spotřeba rodiny jako součást životního způsobu rodiny a z toho plynoucí aspekty, • problematika zaměstnanosti rodičů, otců i • matek a vliv této skutečnosti na děti, • vliv techniky a technických prostředků na • život současné rodiny a některé další otázky, • např. materiální podmínky pro zájmovou činnost • dětí, pro přípravu dětí do školy a podobně. • Demograficko – psychologické podmínky rodinného prostředí • zahrnují v našem pojetí především dva okruhy problémů: • přirozenou strukturu rodiny a aspekty vyplývající z • působení otcovského, mateřského, sourozeneckého • a prarodičovského, • vnitřní stabilitu rodiny jako základnu emocionální atmosféry rodinného prostředí a předpoklad existence a přirozeného rozvíjení všech dimenzí rodinného života. • V kulturně – pedagogické stránce rodinného prostředí se kromě některých již zmíněných faktorů odráží především: • hodnotová orientace a vzdělání rodičů, • míra pedagogizace rodinného prostředí- patrná například z připravenosti rodiny na výchovu dětí a z účelného využívání pedagogických prostředků v souladu s privátními a společenskými záměry a některé další podmínky, které mají vliv na vytváření postojů dětí k lidem, ke vzdělání, práci, kultuře, politice a vůbec k životu. • Ad2) V souvislosti s rodinným životem se ve vyspělých evropských zemích objevují v posledních desetiletích následující trendy: • pokles sňatečnosti a pokles porodnosti, • zvyšování věku, ve kterém vstupují lidé do prvního manželství, • rostoucí počet rodin, ve kterých pečuje o dítě jeden z rodičů, • nárůst počtu lidí, kteří spolu mají děti bez oficiálního sňatku, • zvyšující se počet lidí žijících bez dětí v nesezdaném soužití, • trvale stoupající počet rozvodů,… • Jedna ze stěžejních proměn života současné rodiny souvisí v mnoha zemích světa se změnami v postavení žen a feminismus je pojem, pod který je přiřazována značná část těchto změn. Feministické hnutí je tradičně chápáno jako hnutí, které vychází z přesvědčení o nevýhodné situaci žen ve společnosti, o jejich horším postavení ve srovnání s muži a potřebě dosáhnout cíle, aby byla žena chápána jako individualita se svými vlastními právy a možnostmi pro plnohodnotné uplatnění v profesi, v partnerském, v rodinném a v občanském životě. Feminismus prošel různými fázemi svého vývoje a také v současné době je rozlišováno v tomto hnutí několik směrů. • Přes rozmanitost feministických proudů existuje určitý základní rámec univerzálních feministických požadavků: • stejné mzdy žen a mužů za stejnou práci; • stejné příležitosti a stejný přístup ke vzdělání mužů a žen; • společné formy péče o děti; • právní a finanční nezávislost všech žen; • ochrana všech žen bez ohledu na jejich status před jakýmikoliv formami násilí; • přeformulování všech zákonů, ale i přestrukturování institucí, které zvýrazňují mužskou dominanci a umožňují agresi mužů vůči ženám (Velký sociologický slovník, 1996, s. 308 – 309). • Ad3) K základním tématům sociologie rodiny patří zkoumání rodinných funkcí. Funkce rodiny jsou většinou chápány jako úkoly, které plní rodina jednak vůči svým příslušníkům, ale také ve vztahu ke společnosti. • Za základní funkce rodiny jsou považovány funkce: ekonomicko – zabezpečovací, biologicko – reprodukční, odpočinku a regenerace tělesných a duševních sil, • emocionálně – ochranná a funkce výchovně – socializační . • Výchovně – socializační vlivy rodiny jsou spolu s jejími emocionálně – ochrannými úkoly považovány za nejvýznamnější součásti působnosti rodiny na dítě. • Rodina má zpravidla podstatný podíl na obou prolínajících se procesech (výchově i socializaci), jimiž každý jedinec v průběhu svého života prochází. • Jednou z možností, která se stala součástí standardního sociálně – pediatrického diagnostikování rodiny v České republice je stanovení čtyř pásem její funkčnosti podle J. Dunovského: • funkční rodina – nenarušená, schopná zabezpečit dítěti dobrý vývoj a prosperitu, • problémová rodina – s výskytem poruch některých funkcí, které však vážněji neohrožují rodinný systém a vývoj dítěte v něm. Rodina je schopna řešit tyto problémy sama nebo s pomocí jiných, • dysfunkční rodina – s výskytem vážnějších poruch některých nebo všech rodinných funkcí, které bezprostředně ohrožují rodinu jako celek a především vývoj dítěte; tato rodina potřebuje soustavnou pomoc ze strany odborníků, • afunkční rodina – poruchy jsou takového rozsahu a kvality, že rodina přestává plnit svůj základní účel. Dítěti závažným způsobem škodí nebo dokonce ohrožuje jeho existenci; řešením je umístění dítěte v náhradní rodinné výchově (Dunovský, 1986, s. 38). • V odborné literatuře se můžeme setkat s příklady typologických přehledů zaměřených na některé z těchto jevů . Charakteristikami nejčastějších typů problémově zatížených rodin se například zabývá Z. Helus, který v tomto smyslu rozlišuje a charakterizuje: nezralou rodinu, přetíženou rodinu, ambiciózní rodinu, perfekcionistickou rodinu, autoritářskou rodinu, rozmazlující rodinu, liberální a improvizující rodinu, odkládající rodinu a disociovanou rodinu. ( Helus ,2007, s. 153-163) • Optimistický pohled na budoucnost rodiny plyne z přesvědčení, že hodnotná lidská osobnost potřebuje komunikaci a sdílení, potřebuje stálý okruh nejbližších lidí, potřebuje domov. Lidská potřeba překročit sebe sama nalézá svůj prvotní, základní výraz v přání mít děti a v pečování o ně. „Rodina je prvním a dosti závazným modelem společnosti, s jakým se dítě setkává … Rodina dítě orientuje na určité hodnoty, vystavuje ho určitým konfliktům, poskytuje mu určitý typ podpory … . Bez osobního vysoce angažovaného zaujetí rodičů na osudu dětí by se děti vychovat nedaly“ (Matoušek, 1997, s. 8). • Ad4) Při posuzování charakteristických rysů funkční rodiny opíráme o shrnutí, ke kterým dospěl na základě analýz zahraničních i českých výzkumných nálezů O. Matoušek. Funkční rodina se například projevuje: • ve vnitřních vztazích tím, že na sebe berou její členové ohledy a respektují se, • existuje v ní pevná aliance mezi rodiči, jasná hierarchie odpovědnosti, • pozitivním hodnocením jedinečnosti jednotlivců, • rovnováhou mezi potřebou sdílení a potřebou soukromí, …, • při komunikaci mezi příslušníky rodiny mluví každý za sebe, • je otevřená pro nové myšlenky a nová řešení problémů, • v komunikaci je hodně humoru, • realita je rodinou interpretována nezkresleně a v intencích tradic, které rodinu hodnotově orientují, • v emoční atmosféře je patrné uspokojení ze vzájemného kontaktu.„Každá rodina má jinak nastaven svůj emoční termostat a určit hranici mezi přátelským popichováním a odmítavým ironizováním může spíše ten, kdo je dokonale zasvěcen do přediva signálů, tedy člen rodiny…“ (Matoušek, 1997, s. 133). • Závěry z výzkumů rodin konstatují také celou řadu dalších kvalitativních údajů o vztazích mezi rodiči a dětmi ve funkčních rodinách, například: • oba rodiče vnímají děti podobně a mají vůči dětem podobná očekávání, • rodiče děti povzbuzují k řešení problémů, a to i v případech, kdy s řešením dítěte nesouhlasí, • rodiče se mohou zcela přiměřeně starat o děti, i když nemají šťastné manželství, • rodiče mají v rodině jednoznačně vedoucí roli a hranice mezi generacemi je zcela jasná, • pokud se rodiče v názorech na děti liší, nediskutují o tom před dětmi a děti do tohoto sporu nevtahují, • děti mohou rodičům vzdorovat, rodiče však hlídají meze tohoto vzdorování, • rodiče děti přiměřeně oceňují za úspěchy, • rodiče vyjadřují ambivalentní postoj k postupující nezávislosti svých dětí … • Charakteristické znaky pro funkční a dysfunkční rodiny jsou ve výzkumných závěrech zpravidla uváděny v bipolárních souvislostech. Nevyplývá z nich, že například funkční rodiny nemají spory, nemají komunikační nejasnosti, nemají rigidní stereotypy, takových projevů je však relativně méně, nepřevažují. • Ad5) Přehled základních komunikativních, konzultativních a poradenských dovedností třídního učitele, žádoucích pro vznik a rozvíjení kooperačního vztahu mezi třídním učitelem a rodiči žáků: • dovednost navazovat kontakt s rodiči svých žáků, • dovednost vhodně sdělit výsledky svých zjištění jednotlivým rodičům nebo celé skupině rodičů, • dovednost iniciovat a řídit diskuse s rodiči žáků, • dovednost sdělovat požadavky a instrukce k jejich splnění tak, aby vytvořily podmínky pro jejich přijetí rodiči, • dovednost přesvědčit rodiče o tom, že učiteli záleží na příznivém edukačním vývoji každého žáka. • Osnova rozhovoru s třídní učitelkou (třídním učitelem) • (Úvod – obava začínajícího učitele ze spolupráce s rodiči svých žáků, provázená snahou vyhnout se chybám). • Jak hodnotíte celkově zájem rodičů o práci svých dětí ve škole (například odhad – kolik % rodičů má zájem o pravidelnou spolupráci s třídním učitelem a čím je tento zájem především motivován). • Dá se podle Vašeho mínění obecněji charakterizovat skupina rodičů, která má o spolupráci s Vámi trvalejší zájem (například – vzdělanější rodiče, rodiče dobře prospívajících žáků, výhradně matky, atd.). • Které způsoby spolupráce s rodiči se Vám osvědčily (individuální, skupinové, hromadné, písemné, úřední hodiny…) a v jakých souvislostech? • Co oceňujete na spolupráci s rodiči žáků, jaký efekt Vám přináší? • Co považujete obecně za nejvážnější překážky (bariéry) ve spolupráci učitele s rodiči? • Co by měl podle Vašeho názoru vědět učitel o rodinném prostředí žáka? • Co byste doporučili začínajícím učitelům pro jejich efektivní spolupráci s rodiči žáků? • (Další otázky podle vlastního uvážení) • Osnova rozhovoru s rodičem žáka (studenta) o spolupráci s třídní učitelkou (třídním učitelem) • 1.Chodí Vaše dítě do školy rádo nebo nerado? Proč? • 2.Jaké jsou Vaše představy o dosaženém vzdělání a profesi Vašeho dítěte? • 3.Spolupracujete se školou, kterou navštěvuje Vaše dítě (pravidelně, příležitostně, nepovažuji to za potřebné…)? • 4.Které způsoby spolupráce s třídní učitelkou (třídním učitelem) Vám nejvíce vyhovují (individuální rozhovory, společné schůzky, písemné kontakty, žádné…)? • 5.Co oceňujete (jako rodič) na třídní učitelce (třídním učiteli) Vašeho dítěte? • 6.Co by se mělo změnit v přístupu učitelů k rodičům a rodičů k učitelům, aby se stali lepšími partnery? • 7.Jak celkově hodnotíte práci školy, kterou navštěvuje vaše dítě (s čím jste spokojeni, k čemu máte výhrady, s čím naprosto nesouhlasíte…)? • 8.(Další otázky podle vlastního uvážení) • Přehled vybraných (nejčastěji uváděných) doporučení a rad učitelům pro jejich efektivní spolupráci s rodiči žáků: • Je důležité, aby rodiče od prvních setkání s Vámi cítili, že jsou ve škole vítáni a že dostanou užitečné informace. • Chovejte se k rodičům svých žáků jako k sobě rovným. Vědí o svém dítěti více než Vy a znají ho déle než Vy. Neostýchejte se zeptat rodičů jakou pomoc (ve vztahu ke školní prosperitě svého dítěte) by od Vás potřebovali. • Neočekávejte, že všichni rodiče budou mít ke škole kladný vztah. • Setkání učitele s rodiči by měla být časově přiměřená (většinou spíše krátká) a jejich závěr by měl vyznít pozitivně. • Rodiče za Vámi přišli kvůli svému dítěti. Neporovnávejte před nimi děti a nemluvte s nimi o jiných žácích. • Na rozhovor s rodiči se dobře připravte. Myslete na to, že jste po celou dobu setkání s rodiči stále v zaměstnání a vystupujte profesionálně. • Na přivítanou rodičům podejte ruku, usmějte se a očima navažte kontakt. • S rodiči, kteří nemohou přijít do školy, promluvte telefonicky. Neurážejte se, že v den, ve kterém jste si Vy udělali čas na ně, oni ho neměli. • Vyvarujte se obsáhlých rozmluv o sobě, o svém osobním životě a o svých problémech. • Nemluvte jen o nepříjemných věcech. Začněte něčím pozitivním a také něčím nadějným skončete. Pamatujte si zásadu, že dřív než řeknete něco negativního, je třeba mluvit o věcech pozitivních. • Neslibujte rodičům pod nátlakem něco, čeho byste mohli později litovat. • Pokud se budou rodiče ptát na skutečnosti, které Vám nejsou v dané chvíli známy, sdělte jim, že poskytnete požadovanou odpověď později, až budete mít k dispozici potřebné údaje. • Nepoučujte rodiče. Rodičům i Vám záleží na tomtéž – aby dítě dobře prospívalo a přiměřeně akceptovalo také celkové působení školního prostředí. • Uvažte, ve kterých závažných případech může být užitečná (nebo nezbytná) stručná písemná dokumentace k tomu, co se stalo, koho se to týká a jak bude záležitost řešena. Kopii zápisu by měli mít k dispozici také rodiče a vedení školy. • S rodiči, kteří jsou pracovně zaneprázdněni, si dohodněte individuální způsob vzájemné komunikace. • Zveřejněte hodiny, ve kterých Vám mohou rodiče volat do školy (případně domů). • Pokud jsou rodiče rozvedeni, zeptejte se jich, jestli chtějí dostávat zprávy každý zvlášť. • Vždy když s rodiči hovoříte, nezapomeňte jim říct, co jejich dítě umí a jaké má přednosti. • Nezapomínejte také, že jste vzdělaní specialisté v oboru a umíte pracovat s dětmi. Předkládejte rodičům konkrétní návrhy, ale vždy připouštějte jiná možná řešení. • - Při setkání s rodiči příležitostně připomínejte, že rodiče, žáci a učitelé tvoří trojúhelník, který přestává mít smysl, jestliže u něj jedna část chybí nebo je nefunkční.